Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláč III.

24.02.2011 (09:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4000×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nebreč, nemáš proč...

Rozdrážděn Bellinou sladkou vůní, která se v poslední době zdála ještě sladší než jindy, jsem se vydal na lov. Mé myšlenky byly úplně jinde než tělo, přemýšlel jsem o tom, kdy a proč se vlastně náš vztah tak zničil, a tak se mi nepovedlo najít žádnou pumu. Když jsem ale ucítil vůni psí krve, rozzuřil jsem se. Pes – potomek vlka. A vlk… Můj nepřítel, můj sok v lásce. S myšlenkou na to, že jen díky jednomu nadrženému, prašivému vlčeti jsem v minulosti trpěl, jsem se zakousl do krku psa, který nejspíš utekl svým páníčkům. Nikdy dřív jsem lidem domácí mazlíčky nezabíjel, ale tenhle měl prostě smůlu. Páníčci se ho už nikdy nedočkají…

Když jsem se dostatečně nasytil, pohodil jsem ho do blízkého křoví a vydal se do města. Tam byl jiný život než v tomhle zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc. Noční život.

Bez auta jsem tam byl za chvíli. Nezdržoval jsem se klepáním či snad dokonce zvoněním, odemkl jsem dveře od našeho hnízdečka lásky a vyběhl schody směrem do ložnice. Chtěl jsem vejít dovnitř, ale najednou jsem zaslechl tiché steny. Vklouzl jsem do myšlenek mé snoubenky a viděl, jak si užívá s nějakým, mě neznámým, hnědovlasým mladíkem. Andrew, zjistil jsem zanedlouho i jeho jméno. Vybavil jsem si chvíli, kdy jsem šel navštívit Beu po mém příjezdu z Denali. Tehdy čekala taky nějakého Andrewa…

Potichu jsem sešel schody a vydal se do jednoho podniku v centru města. To, co jsem předtím viděl, jsem neřešil. Nežárlil jsem. Nikdy jsem Beu neomezoval a nemínil jsem s tím začínat jen proto, že se budeme brát. Ona to ostatně taky nedělala. Sice si navzájem slíbíme věrnost, ale budou to pouhá slova.

The Lair, uvítal mě název jednoho z nejznámějších podniků. Bez váhání jsem vstoupil dovnitř a netrvalo to dlouho, už jsem seděl na jedné z pohovek s krásnou brunetou na klíně. Abych odehnal nepříjemný pocit z dnešní hádky s Bellou, začal jsem ji vášnivě líbat, jako kdyby měl za chvíli skončit svět. A nezůstalo jen u líbání. Noc byla ještě mladá. Moc mladá…

Ráno jsem se opatrně, abych nevzbudil Erin, jak se mi bruneta představila, oblékl a upravil. Aniž bych se ohlížel, otevřel jsem dveře a zamířil ke dveřím. Venku jsem si zavolal taxi a nechal se odvést na konec města. Poté jsem se rozběhl domů. Tam jsem se osprchoval, převlékl a čekal, až bude čas jít do školy.

Na parkovišti čekala Bella. Nevěděl jsem, jak se k ní mám chovat a tak jsem ji ignoroval. Stihl jsem si však všimnou, že je bledá a má zarudlé oči. Nejspíš celou noc brečela. Ale nedokázal jsem ji litovat. Kdybych tehdy mohl, brečel bych taky. Tenkrát, když jsem zjistil, jak moc jsem jí chyběl…

Ten den byl snad nekonečný. Více jak polovinu hodin jsem měl s Bellou. Naštěstí většinu i s Mikem Newtonem, který si se mnou ochotně vyměňoval místa. Nemohl jsem vedle ní hodinu sedět. Její vůně dráždila mé smysly a její vzhled ve mně probouzel zuřivost. A ještě ke všemu na mě pořád upírala své smutné oči. Jestli si myslela, že ve mně probudí lítost, mýlila se.

Po dlouhé době jsem hrál na piano. Ne proto, že bych na to měl náladu. To ne. Když jsem ale dnes přišel domů, spatřil jsem vítězoslavný úsměv na Alicině tváři. Nedočkavě mi promítla své dnešní vidění. Viděl jsem Bellu ve světle modrých šatech, jak schází ze schodů v našem domě a poté jde k dřevěnému oltáři, který stál uprostřed haly. A tam jsem na ni čekal já, oblečený v bílém obleku a s úsměvem na rtech. Na chvíli mě to vyvedlo z míry, ale pak jsem se začal usmívat já na ni. Sedl jsem si k pianu a začal hrát Svatební pochod. Začal jsem si představovat den, kdy si vezmu Beatrice. A pořád jsem měnil svá rozhodnutí, kde se vezmeme, jak to tam bude vypadat, co budeme mít na sobě a nakonec, jak prožijeme svatební noc. Když jsem dohrál skladbu, vzhlédl jsem k Alici. Stála pořád na stejném místě, ale její výraz se změnil. Byla zmatená. A vyděšená. Když jsem nahlédl do její mysli, spatřil jsem podivnou mlhu a za ní nejasnou postavu. Než jsem stihl zjistit, co to je, začala myslet na to, co si asi zítra obleče. Musela být pořádně rozhozená, protože tohle by na sebe nikdy nevzala. Hippie styl nebyl její oblíbený.

Měla vidění. A nebylo to jedno z těch, které jsem jí „posílal“. Ale bylo jisté, že mi chtěla zatajit, co viděla. Ale proč? Vždyť to byla jen mlha. Přestal jsem nad tím přemýšlet a začal jsem hrát mou oblíbenou skladbu, Clair de Lune. Vždy mě dokázala uklidnit, byla bezpečným přístavem, byla mou minulostí.

Později odpoledne jsem jel za Beou. Potřeboval jsem ji vidět, potřeboval jsem se „zotavit“ z Bellomanie. Potřeboval jsem se ujistit, že Bella je stejně obyčejná jako všechny ženy, abych se za ní nerozjel a neomluvil se jí za své chování. Ne, to jsem nemohl dopustit. Ne poté, co provedla. Ne poté, co zničila naši společnou budoucnost. Nemohl jsem jí odpustit. A nemohl jsem se hájit. Například před Alicí. Ona nevěděla, co Bella tehdy provedla. Nevěděl to nikdo kromě mě a nikdo se to nikdy nedozví. Nechám si to pro sebe po zbytek věčnosti. Na to, abych to někomu prozradil, jsem jí až moc miloval. Ano, miloval. Nyní už ji nemohu milovat tak, jako dřív. Pokud ji vůbec ještě mohu milovat…

Když jsem dorazil před Bein dům, zaparkoval jsem auto, vyběhl schody a zazvonil. Nechtěl jsem, aby se opakovalo to ze včerejška. Dnes jsem s ní potřeboval být. Ona mě vždy přiměla spadnou z růžového obláčku zpátky na zem.

Otevřela až po pár minutách. Podle zarudlých očí jsem poznal, že brečela. Nechápal jsem to, ale pak jsem si důvod jejích slzí přečetl v její mysli. A to, co jsem viděl, mi doslova změnilo budoucnost…

„Edwarde?“ vyhrkla. Podle všeho mě tu nečekala. Pak se jí však zablesklo v očích a v mysli se jí zrodil nápad. Měl jsem co dělat, abych nezalapal po dechu. Naštěstí jsem se však ovládl. Rozhodl jsem se, že tuhle frašku dohraji až do konce.

„Pojď dál. Musím ti něco říct,“ švitořila a usmívala se u toho. Následoval jsem ji do obývacího pokoje, kde jsem se vedle ní posadil na pohovku. Když její dlaň vklouzla do mé, nepatrně jsem ji stiskl. Oslnivě se na mě usmála.

„Zrovna jsem ti chtěla volat. Mám výborné zprávy.“ Jak pro koho…

„Víš, vůbec jsem to nečekala, ale teď… Jsem nadšením celá bez sebe,“ pronášela vemlouvavým hlasem. Nadšením bez sebe?! To jsem viděl…

„Jsem těhotná, Edwarde! Budeme mít dítě! Není to nádherné? Romantické? Úžasné? Budeme rodina, ty, já a to malé. Bude to skvělé,“ rozplývala se nahlas, ale vnitřně se chvěla.

„Chtěla bych tě ale poprosit, jestli by svatba nemohla být dřív. Víš, abych se vůbec vlezla do šatů,“ vyrazila ze sebe dřív, než ztratila odvahu a nervózně se uchichtla. V její mysli jsem četl obavy, abych se nedozvěděl pravdu. To byl důvod, proč chtěla urychlit svatbu.

„Proč nic neříkáš?“ ozvala se po nekonečné chvíli ticha. Zadíval jsem se na ni.

„Beatrice,“ pronesl jsem mrazivě, „já nemůžu mít děti.“ A i kdybych mohl, to tvoje rozhodně není moje! Copak jsem hlupák, abych riskoval, že od tebe něco chytím? Vždy jsem se „chránil“. S tebou si nemůže být jistý ani upír…

„Ale… Co to povídáš?!“ vyjekla hystericky. „Ty… bídáku! Nejdříve mi uděláš dítě a poté ho odmítáš?!“

„Opakuji to znovu a naposled. Jsem neplodný. To dítě není moje. Bůhví, čí vůbec je. Mně ho na krk rozhodně nehodíš,“ ujistil jsem ji chladným hlasem.

„Samozřejmě, že je tvoje! Nikoho jiného jsem neměla!“ Opravdu? Beatrice, Beatrice, jsi stejně špatný lhář jako já nevinný upír. Přímo před sebou mám přesný důkaz toho, že ženy jsou jen mrchy. Už nikdy žádné nebudu důvěřovat. Nejdřív Bella a teď Bea. A jako by to nebylo pořád o tom samém. Žádné ženě nikdy nestačí jen jeden muž. Obě dvě jsou toho jasným příkladem. Já jim nestačil. Ale to už se víckrát nestane. V téhle situaci se už víckrát neocitnu. Už nikdy. Nedopustím to…

„Vážně? A co ten… Co ten mladíček, který tu s tebou dováděl včera?“ odfrkl jsem si.

„And... Tedy… Co to plácáš?! Nikdo tu se mnou včera nebyl,“ chrlila ze sebe, zatímco v její mysli vládu převzala panika.

„Jen to dopověz. Andrew. A nesnaž se mi tvrdit, že tu nebyl. Já se tu včera totiž zastavil.“

„To… To není pravda! Nemůžeš mě v tom nechat! Miluješ mě!“

„Mýlíš se. A pokud by to nebylo dostatečně zřejmé, my dva už nejsme zasnoubeni,“ pronesl jsem a odcházel. Ve dveřích obývacího pokoje jsem se zastavil.

„Bylo to fajn, ale jednou to muselo skončit. Přeji hodně štěstí v životě,“ řekl jsem a definitivně jsem opouštěl jak její dům, tak její život. Když jsem vykročil na terasu, zaslechl jsem tichý vzlyk. Před tím, než jsem za sebou zavřel dveře, zavolal jsem na ni: „Nebreč, nemáš proč…“

Věnováno Lovely, jediné opravdové čtenářce Pláče.

Další díl

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláč III. :