Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pláč IV.

21.08.2011 (16:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3041×

Nemám důvod brečet...

Nad ztrátou Beatrice jsem netruchlil. Na světě jsou tisíce takových, jako je ona, možná i ochotnější.

Alice šílela. Byla nadšená, že jsem ukončil vztah s Beou, a doufala, že se vše vrátí do starých kolejí a já se vrátím k Belle. Ani náhodou. Její jásání mi začalo po pár dnech lézt na nervy, a tak jsem se rozhodl, že navštívím starou přítelkyni.

„Edwardeee!“ proťal ticho zvonivý hlas a z domu se vyřítila krásná žena, která se mi hned poté, co jsem vystoupil z auta, vrhla do náruče. Zachytil jsem ji a zatočil se s ní dokola.

„Nečekala jsem, že přijedeš tak brzy. Neměl ses náhodou teď někdy ženit?“ zeptala se kráska zvonivým hlasem.

„Z toho sešlo. Nyní jsem volný. Ach, sladká svoboda…,“ řekl jsem a pousmál se.

„Co ti ta mrcha provedla? Chtěla si tě vzít jen pro peníze?“ ozval se rozzuřený hlas ženy, kterou jsem svíral v objetí.

„Chtěla mi podstrčit kukaččí dítě. Jako bych snad děti mít mohl! Jak se mi to mohla snažit namluvit? Sama věděla, čí to je, myslela na něj. A její kdysi svěží vůně byla protkána vůní otce dítěte. Člověk. Měl jsem tu čest ho poznat…“

„Oh, ta mrcha! Zakroutím jí krkem! Uřvané děcko! A ještě cizí! Jak na to mohla jenom pomyslet!“ rozhorlila se.

„Klid, klid,“ šeptal jsem a hladil ji po vlasech, „už je to za mnou. Poučení pro příště – důvěřuj, ale prověřuj. Teď už jsem jen a jen tvůj…“

Domů jsem se vrátil po dvou týdnech. Všichni dělali, jako bych vůbec nikam neodjel. V jejích myslích jsem četl nesouhlas, ale nahlas nikdo nic neřekl.

Od Belly jsem se držel stranou, jak jen to bylo možné. V poslední době byla voňavější, sladší než obvykle. Dumal jsem nad tím, proč tomu tak je, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Teď už pro mě není důležitá. Ne poté, co mě podvedla… Její pokus o sebevraždu byl směšný. Byl to vůbec pokus? Nechtěla jen udělat ze svého milence hrdinu? Těžko říct…

Začínal jsem se nudit. Románky na jednu noc mě neuspokojovaly, protože jsem v myslích placených společnic četl nechuť, i přes můj okouzlující vzhled. Byl jsem pro ně pouze další zákazník, další nepříjemnost, která jim dopomůže k troše peněz, má hezká tvářička byla jen malý bonus.

Měl jsem toho všeho po krk. Uspokojený jsem sice byl, ale pouze fyzicky. Nepatřil jsem mezi tu sortu chlapů, kterým jde jen o vlastní uspokojení, vždy jsem potěšil i svou partnerku, nejen sebe. Ale v poslední době se mi to jaksi nevedlo, ty ženy nechtěly být ukojeny, chtěly to mít pouze rychle za sebou. A tak, v návalu zlosti, jsem zavolal své krásné blonďaté přítelkyni.

Za dva dny přijela a já si konečně pořádně užil. Ach, proč jsem kdy přemýšlel nad tím, že bych si vzal člověka? Proč mě nikdy nenapadlo vzít si ji? Upírku s nekonečnou výdrží, vzrušujícím tělem a nikdy nevyhasnoucí vášní?

Zrovna jsem ji líbal a přemýšlel nad tím, kdy bude nejlepší požádat ji o ruku – jen blázen by ji nechal jít, což já rozhodně nejsem -, když se ozvalo hlasité zalapání po dechu a poté rána, jako když někdo spadne na zem. Neochotně jsem se odtrhl od těch šťavnatých úst a zadíval se ke dveřím. Rozladěně jsem pomohl Tanye vstát a došel k ní. Nenamáhal jsem se jí pomoci, za to, že mě vyrušila takřka v nejlepším, si to nezasloužila. Měl jsem na ni takový vztek!

„Bello, tohle je Tanya, moje dávná... moje dávná známá. Pamatuješ si ještě, jak jsem ti vyprávěl o další vegetariánské rodině, která žije na Aljašce? Ona je jedna z nich. Tanyo, tohle je Bella, rodinná přítelkyně,“ představil jsem svojí společnici mou dávnou lásku škodolibě. Tohle ji muselo velmi ranit – a já doufám, že to bolelo alespoň z části tak, jak mě tenkrát ten pohled na ni s tím odporným psiskem.

Chvíli se na nás dívala, její ublížené oči by mě kdysi zraňovaly, ale nyní nade mnou neměly žádnou moc, pak zmučeně odvrátila zrak. A zvuk padajícího těla se ozval podruhé.

Protočil jsem oči. Tragédka!

„Carlisle!“ zavolal jsem, a když přiběhl a odnesl Bellu do své pracovny, popadl jsem Tanyu do náruče a vyskočil s ní z okna. Když už nemáme klid tady, užijeme si vzájemnou blízkost někde v lese, na mechu a kapradí…

Po několika slastných chvílích jsme si společně skočili na lov, rozloučili se a Tanya odjela zpátky do Denali. Tahle návštěva se opravdu povedla, liboval jsem si, když jsem se vracel domů.

Zaslechl jsem rozhovor Belly a Esmé. Že prý miluji jen ji? Pché. To bývávalo… Teď už nejsem tak naivní.

A pak jsem v myšlenkách mé upíří mámy uviděl tu radostnou novinu a rozběhl se do domu.

„Bello, Bellinko! My budeme mít dítě!“ vykřikl jsem, štěstím se mi motala hlava, popadl ji kolem pasu a zatočil se s ní. Pak jsem ji něžně políbil na rty. Byl jsem si jistý. Tohle dítě bylo mé, proto ta sladká vůně, proto Carlisle nic na ultrazvuku neviděl.

„Neboj, všechno bude v pořádku, se vším ti pomůžu, nastěhuješ se k nám. Bože, v tohle jsem už před devadesáti lety přestal doufat. Bello, díky, díky!“ Kdybych mohl, asi bych omdlel radostí, štěstím, omámením. Děti jsem měl rád, pokud tedy zrovna nebrečely, kdyby mi Bea nelhala, možná bych byl ochotný být jejímu dítěti otcem, dobrým otcem, ale takhle…

Bella se k nám nastěhovala a já s ní začal trávit více času. Chtěl jsem být svému dítěti nablízku. Přečetl jsem si několik odborných knížek, staral se o Bellino pohodlí i o pohodlí dítěte, broukal jim na noc ukolébavky a vyprávěl jim příběhy o krásné budoucnosti.

Bella se ke mně znovu upnula, a tak jsem se jí znovu začal vzdalovat. Bylo to pro mě bolestné, být daleko od svého dítěte, ale jinak to nešlo.

Abych se nějak zabavil, začal jsem opět navštěvovat Beu. Andrewovi ještě tu radostnou novinku neřekla, byli rozhádaní, a tak ráda přijala mou společnost, aby nebyla celé dny sama. Mateřství jí prospělo, zkrásněla, dospěla, byla usměvavá, vstřícná a hlavně – vášnivá.

Po jedné schůzce s ní jsem se v noci vrátil domů a rozmýšlel se, jestli si ustelu na gauči, nebo si půjdu lehnout k Belle a prckovi. Už jsem se chtěl vydat do druhého patra, když jsem ji zahlédl v křesle v hale. Sotva mě spatřila, přiběhla ke mně a začala po mně řvát. Vyčítala mi první poslední, jak se prý mohu tahat s takovou cuchtou, že ji nemiluji… Měl jsem toho dost, co si o sobě vůbec myslí?! Není moje manželka, aby mi mohla něco diktovat!

Obořil jsem se na ni, hádka na sebe nenechala dlouho čekat. Uraženě jsem vyšel z domu se sdělením, že až se bude chtít omluvit, bude se muset hodně snažit, abych jí odpustil.

Po nějaké době znovu přiběhla, přesně jak jsem čekal, byla jako poslušný pejsek, a omluvila se. Milostivě jsem jí odpustil a trestal ji tím, že jsem každou noc trávil mimo domov. Střídal jsem to, buď jsem byl u Bey, nebo na lovu, jednou za čas jsem si šel zahrát do herny kulečník a karty.

Ten den jela má rodina na lov do jedné rezervace na severu, kde se přemnožila zvěř. Bella se po dlouhé době rozhodla navštívit otce, tak jsem využil příležitosti a pozval si k sobě Ashley, můj nový blonďatý objev. Když přišla k nám do domu, nestačila se rozhlížet, s údivem sledovala, v jakém přepychu tu žijeme. Takřka násilím jsem ji dovlekl do pokoje a za chvíli už neměla na nějaký luxusní nábytek ani pomyšlení.

V návalu vášně jsem nepostřehl bouchnutí dveří, byl jsem Ashley plně zaujatý, proto mě velmi překvapilo, když do pokoje vtrhla Alice a začala na mě řvát. Rozzuřil jsem se, vykázal ji z pokoje, oblékl se a počkal, až se ustrojí i Ash. Pak jsem ji dotáhl před dům, objal ji rukou kolem pasu a opřel o dveře auta.

„Jak sis to jenom mohl dovolit? Jak jsi jí to mohl udělat?! Ona kvůli tobě málem skočila! Chtěla umřít! Čeká tvoje dítě, nemá to zrovna lehké a ty ji v klidu podvádíš!“ rozkřikla se na mě Alice.

„Nevěděl jsem, že přijede tak brzo,“ podotkl jsem a omluvně se na Ashley usmál. Pak jsem ji ucítil, otočil jsem se a uviděl ji. Přejel jsem ji pohrdavým pohledem a znovu se zadíval na Alici.

„Alice, nech mě! Co dělám, to je jen moje věc! Nic ti do toho není! Teď, když dovolíš, odvezu Ashley domů,“ pronesl jsem zuřivě, chytl Ash za ruku a posadil ji do auta. Po několika dalších výčitkách, které ke mně Alice vysílala v mysli, už je s tím vážně otravná, jsem se rozjel do města a pak k Ashley domů, kde jsme dodělali to, co jsme u nás nestihli.

Když jsem se večer vrátil domů, Belliny věci byly roztroušeny po obývacím pokoji. Spokojeně jsem si zamnul ruce. Alespoň už si s tímhle nemusím dělat starosti.

Následující dva měsíce mě zajímaly pouze tři věci – Ashley, Bea a přání, aby to malé nebylo stejně hysterické jako Bella…

Po dlouhé době jsem si udělal výlet do Denali. Tanya mě velmi ráda viděla, ostatně já ji taky. Když jsem se po pár týdnech vrátil domů, vyřítila se na mě rozzuřená Alice, chytla mě pod krkem, zatáhla do lesa, dala mi pěstí do brady a mrštila mnou o strom. Přečetl jsem si v její mysli, že Bella odešla. Zvedl jsem se, a zatímco jsem si mnul čelist, spustila:

„Tak teď už jsi šťastný? Jsi sám a je to dobře! Lituji každou ženu, které jsi kdy přišel do cesty! Lituji Bellu, která ti věnovala své srdce a ty jsi ho krutě zahodil! Lituji Bellu, která si tvé chování ani trochu nezasloužila! Měl by ses stydět! Měl by ses před ní plazit na kolenou a se slzami v očích ji prosit o odpuštění! Je mi z tebe špatně, Edwarde Cullene!“

Díval jsem se, jak se otočila a pomalu ode mě odcházela.

„Mýlíš se, má drahá. Zasloužila. To ona by se přede mnou měla plazit po kolenou. To ona by měla brečet. Já ne. Já nemám důvod brečet...“

Vůbec na sebe nejsem hrdá, nejraději bych se zavrtala někde hluboko pod zemský povrch a už nikdy nevylezla, a to hlavně ze dvou důvodů...

1. Psala jsem to veeelmi dlouho a po dopsání se nemohla přinutit k tomu, abych to sem přidala...

2. Napsala jsem tohle...

S povídkou už jsem chtěla dávno skončit, prostě ji smazat a zapomenout na ni, ale jen by se dokázalo mé tvrzení, že nic nedokážu dokončit. Epilog je až na poslední část napsaný, pokusím se ho do konce prázdnin dopsat a přidat.

Edward je hajzl, tak to prostě je a jiné to být ani nemohlo. Je docela těžké rozepsat jednu pitomou jednorázovku z Bellina pohledu na několik dílů z pohledu Edwarda. Choval se takhle v Ne, nebudu brečet..., musí se tak chovat i tady, je mi to líto...

Věnováno všem, kteří vydrželi čekat...

Pro ty, kdo už si nepamatují, o čem povídka vlastně je, přidávám odkazy na předchozí díly.

Prolog (Jednodílná povídka Ne, nebudu brečet...)

Pláč I. (Plakat štěstím povoleno...)

Pláč II. (Důvod k pláči...)

Pláč III. (Nebreč, nemáš proč...)

Epilog

Nebylo by ode mě hezké, kdybych vás neupozornila... Takže, kdo nepřeje Edwardovi šťastný konec, ať ignoruje existenci epilogu, pro něj povídka v tuto chvíli končí. I hříšníci se mohou napravit...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pláč IV.: