Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 16

13.09.2009 (14:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3965×

16. Kapitola: To se nesmí stát. To nemůže být pravda.

Bella:

Mám tušení, že mě Alice poslala za Edwardem schválně. Chtěla, abych mu něco vyřídila, podle mě věc, která může určitě počkat, ale podle ní, smrtelně důležité. Taky jsem nevěděla, proč si to nevyřídí sama. Pro ni to určitě bude jednoduší, než pro mě, ale prý se musí učit. To bylo taky divné, protože jsem Cullenovy nikdy neviděla, nebo spíš neslyšela se učit. Ani to nepotřebují, jsou to nejchytřejší studenti na škole. Ze všeho mají jedničky.

Když jsem vešla do třídy, kde má Edward hodinu, slyšela jsem, že si s někým povídá. Nechtěla jsem vyrušovat a říct mu to později, ale potom jsem v tom hlasu poznala Alexu. Bylo neslušné poslouchat její rozhovor, ale nohy mě prostě přestaly poslouchat a Rony taky. Alexa Edwarda zvala na ples.

V tu chvíli jsem pocítila strašný vztek. Bez přemýšlení jsem se vmísila do jejich hovoru a řekla, že Edward jde semnou. Na to mám snad právo. Není to můj kluk a já na něj přesto žárlím. Nikdy jsem nepocítila žárlivost. Je to pro mě noví pocit a to zapříčinilo mé přehnané reagování. Kdybych to očekávala, tak si jsem jistá, že by mě to neovládlo, ale stalo se. Nedalo se nic jiného dělat, než odsud rychle vypadnout.

Ani na okamžik jsem nepřestala přemýšlet o té věci. Hodině jsem vůbec nevěnovala pozornost. Přemýšlela jsem, co si asi o mně teď bude Edward myslet. Bude tam semnou ještě chtít jít? Určitě jsem mu připadala, jako nějaká chorobná žárlivka. Ani bych se nedivila, kdyby se mnou už nic nechtěl mít. Ale já to tak nemyslela. Taky jsem se bála, jak bude reagovat Alexa. Nebála jsem se o sebe, ale o Ronyho.

Když zazvonilo a poslední hodina mi skončila, rychlím krokem jsem se vypařila ze třídy. Musela jsem projít přes parkoviště, abych se dostala k lesu. Doufala jsem, že mě nikdo s Cullenů nezastaví.

„Měla jsem mlčet.“mumlala jsem si po cestě domů.

Jakmile jsem byla doma, skovala jsem se do svého pokoje. Mého jediného útočiště v domě. Pro jistotu jsem otočila klíčkem a zamkla si dveře. U Alexi už si opravdu nejsem jistá vůbec ničím a zvlášť po tom incidentu, jak mě málem uškrtila. Je prostě zvyklá, že vždycky dostane to, co chce. Vždycky byla taková. Zdědila to po matce, je stejně ctižádostivá. Víc, než často lituju, že nezdědila taky její uzavřenost. To by byl klid.

Asi tak za hodinu bouchli vchodové dveře. To bude Alexa.  Je divné, že už je doma. Většinou domů zavítá až večer a to kvůli večeři. Opravdu nechápu, jak takhle může žít. Samá zábava, nebo flirtování s kluky. Co je tohle za život? Co z něho má? Já vím, že já taky zrovna nemám bůhví jak skvělý život, ale já si vystačím. Každá jsme prostě jiná.

Očekávala jsem, že mi vtrhne do pokoje a začne mi dělat hysterickou scénu, ale šla rovnou do svého pokoje. To už je opravdu nějaké podezřelé. Teď ještě přežít večeři. Ale tam bude zase teta, tak že mi žádné fyzické zranění nehrozí. Na noc si taky radši zamknu. Nechci zkoušet mé velké štěstí. I když si myslím, že mi nic nehrozí, protože je tu přece můj neznámý noční návštěvník.

„Slyšela jsem, že se bude ve škole konat ples.“nadhodila teta při večeři. Tak to je skvělý. Nikdy se na tohle neptala, protože jí to nezajímá, ale teď, když to co nejmíň potřebuju, tak se najednou začne zajímat. Doufám, že nebude chtít vědět detaily, jako například, s kým tam jdeme. To byl už vrchol.

„Jo bude.“odsekla podrážděně Alexa. Jsem si skoro jistá, že jsem to způsobila já. Teda úplně jistá. A já si myslela, že jí to třeba přejde. Už chodila s tolika kluky a všechny odkopla ona, tak že se může vybrečet na rameni někomu jinému. Ona má na výběr. Ale je prostě zvyklá, že od malička má všechno, co si namane.

„A s kým tam půjdeš?“nenechala se teta odradit její podrážděností.

„Chtěla jsem jít s Edwardem Cullenem, ale ten už je zadaný.“řekla skrz zuby. Určitě mě teď propaluje vraždícím pohledem. Cítím ho na sobě. Snad to tetě nepřijde podezřelý.

„To musí být nějaký idiot, když dal přednost jiné holce před tebou.“zamumlala teta. Už chápete, co jsem myslela tím, že to zdědila po matce.

„A ty už s někým jdeš?“zeptala se mě bez špetky zájmu. Opravdu nevím, proč se mě na to teda ptá, když jí to vůbec nezajímá. Podle se si myslela, že tam ani nepůjdu, ale mýlila se. Jdu tam a to s tím nejbáječnějším klukem na světě. Možní si bude myslet, jako Alexa, že v něm vidím jenom peníze a krásu. Ani je nenapadne, že člověk někoho může milovat a já Edwarda miluju, proto je pro mě ten nejlepší člověk na světě.

„J…o, jdu.“řekla jsem a trochu se u toho zakuckala. Myslím, že nemusím ani doufat, že se nebude zajímat dál.

„Vážně? A kdo je ten šťastný?“řekla výsměšně. Musela jsem se hodně držet, abych jí nevmetla do tváře pravdu. Že jdu s Edwardem Cullenem, který dal přednost mě před tvou nejmilovanější dcerou. Ale udržela jsem se. Nechci zbytečně přidávat dřevo do ohně. Alexa je už stejně na mě naštvaná. Místo toho jsem mlčela.

„Tak řekni, kdo je ten šťastný.“rýpla si do mě Alexa. Jsem zvědavá, co řekne teta, až se to dozví. I kdybych ji to neřekla já, tak Alexandra určitě. Jestli mě nezabije Alexa, za to, že jsem jí zvala to, co chtěla ona, tak mě zabije teta, že jsem takhle znemožnila její dcerušku. To jsou teda krásný vyhlídky. Člověku jde s toho hlava kolem.

„To se za něho tak stydíš?“vysmívala se dál teta. Už jí to asi začínalo bavit. Ale mě to zrovna bavit přestalo. Urážet mě, to zvládnu, ale ještě aby se navážela do Edwarda, tak to ani náhodou. Pravda, že ona neví, koho uráží, ale to se hned dozví.

„Proč bych se měla stydět za Edwarda Cullena?“hned jsem se cítila líp, když jsem jí to takhle nandala. Mé hormony byly v plném proudu. V duchu jsem si to užívala. Tak ráda bych chtěla vidět jejich výrazu v tuhle chvíli. Alexa na mě určitě kouká s nenávistí, kterou bych ji chtěla vracet a teta překvapeně a nevěřícně.

„To je vtip.“řekla nevěřícně, jak jsem si myslela. To se dalo čekat.

„Ne. To já jsem ta, kvůli které odmítl Alex.“Dorážela jsem dál. Ale přehnala jsem to.

„Je to pravda?“ptala se teď asi Alexa. Na mě by použila jiný tón.

„Jo.“zavrčela, Teď už tomu asi bude věřit.

„Omlouvám se, jdu si lehnout.“chtěla jsem být od nich, co nejdál.

Jak jsem řekla, tak jsem si pro jistotu zamkla pokoj.

„Dávej na sebe pozor.“upozornila jsem Ronyho.

Šla jsem do koupelny udělat večerní hygienu, kterou taky zahrnovala sprcha. Potom jsem šla do postele a poslouchala písničky. Dnešek byl drsný a nemohla jsem si ani užít, to dobré. Pořád nemohu uvěřit, že půjdu na ples s Edwardem. Zdálo se to tak neskutečné, a přesto je to pravda.  Až jsem byla unavená, tak jsem si vyndala sluchátka z ucha a zahrabala se hlouběji do peřiny.

„Hlídej nás.“řekla jsem ještě. Nemluvila jsem na Ronyho, ale na mého tajemného ochránce. Potom jsem usnula.

Ráno jsem se musela vzbudit sama. Ronymu se nějak nechtělo vstávat. Připravila jsem do školy a šla se nasnídat. Nechám Ronyho pospat, když chce. Doufám, že Alexa s tetou už vychladli. Ale Alexa už nebyla doma, tak že jsem se nemusela bát. Je to ale divné. Že by si přivstala? Kolik je vlastně hodin? Když jsem to zjistila, tak jsem se zděsila. Za čtvrt hodinu začíná škola. Touhle dobou bývám na parkovišti a vesele se bavím s Culleny. Co teď budu dělat? Hlavně musím vzbudit Ronyho. Je divné, že tak dlouho vyspává.

„Rony vstávej. Jdeme pozdě do školy.“budila jsem ho a rukama do něj strkala. Nic. Žádná odezva. Začínala jsem mít strach.

„Rony, prosím.“hned od začátku my bylo jasné, že něco není v pořádku. Věděla jsem to, ale přesto, jsem se vesele dál připravovala do školy. Ronymu se něco stalo. On mi nemůže umřít. Nebyla jsem schopna přemýšlet, ale povedlo se mi zkontrolovat, jestli dýchá. Dýchal, ale nějak těžce. Jako by každý nádech, bylo to nejtěžší, co udělá.

V tom okamžiku jsem zapomněla na školu. Zapomněla jsem se ovládat. Vzlykala jsem, a pořád se Ronyho snažila vzbudit. Jsem k ničemu. Nedokážu ho ani uchránit před nebezpečím.

„Ne Rony. To ne. Ty musíš žít.“vzlykala jsem bez přestávky. Musím něco udělat. Dovést k doktorovy, nebo něco. Tohle mu nepomůže. Vstala jsem a poprvé Ronyho opustila. Hledala jsem mobil. Všechno, co mi přišlo pod ruku a nemělo to tvar telefonu, jsem někam odhazovala.

„Kde je ten zatracená věc.“řvala jsem a horlivě hledala dál. Nesmím to vzdát. Když to vzdám já, tak to vzdá i Rony.

Konečně jsem ho našla. Byla jsem bez sebe. Měla jsem o Ronyho strašný strach a proto jsem ani nevěděla, komu volám, ale to nebylo důležité. Čas, který uběhl, než jsem zmáčkla tlačítko volat, vážil snad tunu a byl tak dlouhý. To se mi asi zdálo. Já se nemohla na noc soustředit. Hned na první pípnutí, mi to někdo vzal, jako by na to čekal.

„Pomoc. Rony. Já, něco mu je. Potřebuje doktora.“křičela jsem nesouvisle. Ani jsem nevěděla, komu jsem to zavolala. Neměla jsem čas, nad tímhle přemýšlet, jenom doufám, že ten dotyčný, taky nebude přemýšlet dlouho. Vždyť tady jde o život. O Ronyho život.

„Bello, co se děje. Hned jsem tam.“Edward.

Neodpověděla jsem, jenom jsem se sesunula k zemi a naříkala. Zahodila jsem mobil a doplazila se k Ronymu. Držela jsem ho v náručí a modlila se, aby mi neumřel.

„Rony vzbuď se prosím.“prosila jsem ho.

Nevnímala jsem čas a dobu, co jsem tu takhle byla. Byla jsem, jak smyslu zbavená. Kdyby mě teď někdo viděl, myslel si, že jsem blázen. Já jsem se tak i cítila. Jediné, nad čím jsem dokázala přemýšlet, byl Rony. Myslím, že jsem pořád opakovala jeho jméno a ať mi neumírá, ale to bylo pro mě jako v mlze, jako by se to doopravdy nestalo. Správně. Tohle není skutečné. Je to jen sen, noční můra. On by mě nikdy nenechal samotnou. Tohle by mi neudělal. Ano, ve skutečnosti je Rony zdraví a spí mi u nohou. Je to jen sen a tohle se doopravdy neděje. Je v pořádku.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 16: