Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 29

04.01.2010 (11:45) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2944×

29. Kapitola: V jeden den stihnu vše. Zlost, radost, smutek a radost.

Bella:

Hned druhý den ráno, nebo bych spíš měla říct poledne, přiletěla Esme s Carlisem. Jak rychle jsem si zvykla na přítomnost všech, že mi tolik chyběli, ale to jsem si uvědomila, až mě Esme drtila ve svém mateřském náručí. Vlastně je dobře, že mi to za celou dobu nedošlo. Svých problémů mám myslím dost i bez toho. Ještě smutnit, že mi chybí, na to už bych neměla.

Esme byla s domu úplně nadšená. Zamlouvalo se jí všechno. Kde ten dům je. Že je pro nás akorát velký. Že je na jednu stranu moderní a na druhou starobylí. Byla pro mě záhada, že dům viděla deset minut a už si pro sebe přeříkávala, co všechno musí koupit, opravit a tak dále. Já bych musela přemýšlet hodiny, než bych na něco takového přišla. Esme je hold ve svém umění nepřekonatelná.

Ale čím více jsem slyšela, jak je dům nádherný, tím více mě mrzelo, že ho uvidím nejdříve za rok. Začala jsem na sebe být naštvaná, že jsem přistoupila na Edwardovu podmínku. Ještě rok budu ubohým člověkem. Předtím mě nezajímalo, co ho k tomu vedlo, ale teď už ano. Na nic jsem ale nepřišla. Celé mi to nedávalo smysl. Byla jsem naštvaná, že jsem na nic nepřišla. Byla jsem naštvaná, že jsem nebyla k užitku. Kdyby mě Edward proměnil hned, mohla bych všem pomáhat v úpravě domu, ale já radši políbila strom, než abych na Edwarda tlačila a měla to, co jsem chtěla. Měla jsem hroznou chuť do něčeho pořádně praštit. Nikdy jsem netrpěla násilnickými sklony, ale potřebovala jsem ten vztek na samu sebe nějak dostat pryč. Kdyby to bylo možné. Lítaly by ze mě blesky.

Už po několikáté jsem opět vzdychla. To není fér. Všichni se radují a jsou šťastní z nového domova, jenom mě zbyly oči pro pláč. Nejhorší pocit, který znám je, když se cítíte nepotřebný. Jen tak si tu sedím na židli, určitě někde v rohu, abych ostatním nepřekážela, a mezitím se dům mění určitě v něco krásného a okázalého. Všichni na tom budou mít podíl a největší Esme. Taky když přijde nějaká návštěva a budou chválit dům, všechny to udělá šťastnými, protože vědí, že to je i jejich zásluha, jenom já s toho nebudu moct mít radost. Já jsem totiž nešáhla na jedinou věc, v tomhle domě. Taková nespravedlnost. Jak se má někdo těšit, že má domov, když ti to pořád přijde, že jsi na návštěvě a ne doma.

Chyběl mi Rony. Vážně pochybuji, že ostatním pomáhá s úpravou domu. To se pořád tak bojí, že mi ublíží, že se drží daleko ode mě? Chtěla bych, aby tu už byl semnou. Připadá mi to jako věčnost, co jsem měla prsty zabořené do jeho chundelatého kožichu. Strašně mi ten pocit chybí. Alespoň by mi dělal společnost a já neměla takovou neovladatelnou chuť někomu zakroutit krkem. Ale nechtěla jsem mu ubližovat a to byl taky jediný důvod, proč jsem netrvala na tom, aby se ke mně přiblížil. Srdce mi bolí, když tohle musím říkat, ale já si počkám tak dlouho, než se Rony rozhodne přijít ke mně blíž. Něco mi říká, že to nebude trvat dlouho. Asi nějaký šestý smysl, nebo co já vím. Ale cítím to. Někde uvnitř.

Stejně se mi ale nepodařilo přijít na jiné myšlenky. Pocit někoho praštit se bez přestání zvětšovat. Vážně jsem byla vzteky bez sebe.

„Určitě jsem nemohla být při smyslech.“ Zamumlala jsem si pro sebe snad už po desáté. Sama nad sebou jsem kroutila hlavou. Ruce jsem měla zkřížené na prsou a mračila se na celý svět. A nejvíc na sebe.

„Lásko, co si to tam mumláš pod vousy a proč se tak mračíš?“ Vyděsil mě Edwardův hlas a hned jsem cítila, jak rukou obtočil můj pas. To bylo nečekané. Tak, že jsem se zapomněla nadechnout.

„Abys věděl, za všechno můžeš ty. Zase si mě něčím omámil a já pak souhlasila úplně se vším. Tak že se mračím na tebe.“ Mluvila jsem, jak pětileté rozčílené a umanuté dítě, které svádí rozbitou vázu na někoho jiného. Přece si skutečně nepřiznám, že je to moje chyba. Zas takový blázen nejsem.

„Co že jsem udělal?“ Zeptal se a já slyšela, jak překvapený byl. Ne, byl přímo šokovaný.

„Moc dobře víš, jak na mě působíš a v krajných mezí to využíváš. Jinak bych nikdy nemohla souhlasit s tou podmínkou, že člověkem budu ještě celý dlouhý rok.“ Hlas naštvaného dítěte mi zůstával. Nějak mi nešlo mluvit, aby to vyznělo vážně. A jeho reakce na má slova mě rozčílila ještě víc. On se mi normálně začal smát. Místo omluv se dočkám smíchu na můj účet. Ruce jsem stiskla do dvou malých pěstiček, které mě svrběly ještě víc, než předtím. Já se prostě neudržím a bude se divit.

„Přestaň se mi smát, nebo to ode mě schytáš!“ Snažila jsem se znít výhružně, ale výsledek byl spíš opačný. Smál se dál a ještě se k němu přidal někdo. Hádala jsem, že je to Emmet. Jasně, ten aby něco takového přeslechl. Teď už jsem vážně zuřila.

„Přece bys mě nechtěla praštit?“ Zeptal se a pořád se smál. Přemýšlela jsem, jak bych ho mohla praštit a přitom ublížit jemu a ne sobě. Mé pěstičky jsou přece jen proti upírovy slabé. Mám takový pocit, že bych si stejně ublížila jenom sobě a Edward by to sotva cítil. Jak nespravedlivé.

Rukou jsem šáhla vedle židle s úmyslem najít nějaký zázrak. Byla jsem smířená, že tam určitě nic nenajdu, ale stejně jsem dál šmátrala po něčem neexistujícím. Najednou v mé ruce něco bylo. Padlo mi to přímo do ruky. Připadalo mi to, že svírám nějaký klacek, ale nato to bylo až příliš hladké. Zavadila jsem o nějaký hrbol a ani nevím proč, ho zmáčkla. Slyšela jsem zvuk, jako by se něco rychle otevřelo.

„Bello, co chceš dělat s tím deštníkem, s kterým jsi mi málem vypíchla oko?“ Zeptal se Edward a já za tím pořád slyšela jeho smích. To byla poslední kapka.

„Tohle.“ Řekla jsem a co nejrychleji se deštníkem ohnala na místo, kde jsem slyšela jeho hlas. Slyšela jsem ránu, a jak něco prasklo. Začala jsem se bát, jestli jsem rozbila deštník, nebo Edwardovu hlavu. Ale deštník byl pravděpodobnější.

„Omlouvám se za deštník.“ Omluvila jsem se, protože jsem tušila, že je všechna pozornost zaměřená na mě. Ale popravdě, líto mi to vůbec nebylo.

A najednou se všichni začaly hrozně smát, teda až na mě a Edwarda. Emmet přehlušoval úplně všechny. Zněl, jako by každou chvíli měl smíchy přímo vybouchnout.

„Bello, ty… ty jsi praštila Ed… Ed… Edwarda deštníkem.“ Dostal ze sebe mezi smíchem a k tomu mu šlo sotva rozumět.

„Ty jsi mě praštila deštníkem.“ Ozval se Edward nevěřícně. A máš po smíchu, smála jsem se v duchu.

„Za ten deštník jsem se už přece omluvila.“ Řekla jsem nevinně a dělala přitom kukadla nevinnosti.

„A tobě se omlouvat nehodlám, jestli čekáš na to. Já ti říkala, aby ses mi nesmál. Tvoje chyba.“ Vztek už by pryč. Ta rána mi pomohla to je bez debat.

A další výbuch smíchu.

Po tom, co se všichni uklidnili i Edward s toho šoku, se dál pracovalo, tedy kromě mě. Já se přesídlila na sedačku, protože obývací pokoj už byl hotový. A zase jsem byla sama. Edward si ke mně nedovolil ani přisednout. Stejně jsem té rány nelitovala. Od Emmeta mi neustále chodily poznámky typu: Ty jsi skvělá. Tohle se musí opakovat. Neboj, já ti s tím pomůžu a další těmhle podobným. Vlastně jsem ode všech sklidila obrovský potlesk. Ale přese všechno, Edwardova přítomnost mi chyběla a já toužila po jeho společnosti. Tak že jsem se ho odhodlala zavolat, a možná se mu i omluvit. Ale to jenom možná.

„Edwarde? Mohl bys?“ Zavolala jsem ne moc hlasitě. Věděla jsem, že mě uslyší. Na tváři jsem nasadila výraz, že se nic nestalo. Že nebyl žádný deštník, kterým jsem ho přetáhla přes hlavu.

„Ano?“ Znenadání mi jeho hlas něžně šeptal do ucha. Nedošlo mi, že tady bude tak rychle a mé srdce se nestačilo divit. Vyběhlo ze startu svůj sprint a konec byl v nedohlednu. Copak se vůbec neuvědomuje, jaký šok mi tím přivodí, když se tak objeví? A navíc tak blízko a něžně na mě promluví? To je určitě můj trest.

„Budeš mi dělat společnost?“ Zeptala jsem se zadýchaně. Můj srdeční rytmus totiž ještě nedoběhl do cíle.

„A já myslel, že jsi na mě naštvaná, když mě přetáhneš deštníkem, jak psa.“ Nemluvil naštvaně, právě naopak. Opět mě okouzloval svým sametovým hlasem. Cítila jsem jeho dech na své tváři, ale jako by si dával pozor, aby se mě nedotkl. Už chápu, tohle je můj trest, tohle je jeho pomsta za neexistující bouli na hlavě.

„Zasloužil sis to.“ Řekla jsem chabě na svou obranu.

„Děláš mi to strašně těžký, víš? Vypadáš tak kouzelně a neodolatelně. Je to silnější, než já.“ Nestačila jsem ty slova ani vstřebat, a už vůbec jsem neměla čas se jimi zaobírat, protože Edward přitiskl své rty na ty mé. Mé tělo na to okamžitě reagovalo. Je to až k nevíře, co semnou dělá jeden prach obyčejný polibek od prach obyčejného upíra. Takhle líbat by mělo být zakázané. Není pak divu, že ani nevím, co všechno mu odsouhlasím.

„A to jsem tě chtěl mučit.“ Zašeptal mezi polibky. Nepochopila jsem význam těch slov. A kdo by nad nimi teď přemýšlel. Jeho tělo se na mě tisklo náruživě a stejně tak i jeho rty. V hlavě jsem měla do čista vymeteno. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byli jeho rty tisknoucí se k mým. A pak nás někdo vyrušil decentním odkašláním. Všechna vášeň byla fuč, stejně tak i můj dech. Sice jsem nevěděla, kdo nás vyrušil, ale trapně mi bylo stejně. A horší to bylo, když jsem poznala, kdo to byl.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila, ale chtěla jsem se Belly zeptat, jaký chce mít pokoj.“ Šlapala si Esme na jazyk. V tu chvíli jsem musela být rudá až na zadku. Rychle jsem se posadila se zatměním, že jsem ani nevěděla, kdy že jsem si to vůbec lehla a srovnala pomyslný límeček na triku.

„Mě je to jedno. Záleží na Edwardovy.“ Odpověděla jsem jí na otázku a přála si být nejmíň sto metrů pod zemí.

„Já ale myslela tvůj pokoj a ne Edwardův.“ Až teď mi svitlo. Já nebudu mít společný pokoj s Edwardem. Počkat. Já nebudu mít společný pokoj s Edwardem? Ale proč? Já bez něho ani neusnu.

„Proč nebudeme mít společný pokoj, jako ostatní?“ Zeptala jsem se nechápavě. Slyšela jsem, jak se prudce někdo nadechl a kyslík se mu zadrhl, až to připomínalo škytnutí. Je tu snad jen Esme ne? A řekla jsem něco špatného?

„Nejste manželé, jako ostatní. Proto.“ Zase se zadrhovala, když mluvila. Ale já to pořád nechápala. Ale pak, jako blesk z širého nebe mi to došlo. Vykulila jsem oči a byla rudá ještě víc. Nemyslela doufám na to, že ne. Jak jí něco takového mohlo napadnout? A napadlo to jenom jí, anebo i ostatní? A Edward, slyšel to v jejích myšlenkách?

„Ale my tohle přece neděláme.“ Kuňkla jsem bezmocně směrem k Edwardovi. Bylo to míněno jen pro jeho uši, ale když jste v domě upírů, soukromý rozhovor asi nic neznamená.

„Tomu se dá jen těžko uvěřit, když vás pokaždé najdeme v pozici, jako byla ta před chvílí.“ Řehtal se Emmet. Tak že oni si vážně myslí, že já s Edwardem… spolu… spíme? Ale vždyť to není pravda. Myslím, že každou chvílí omdlím. Vzduch se mi nějak nedostává. Navíc jsem dostala tiky do oka. Já chci umřít, prosím Bože.

„Emmete, ty si dej zpátečku. A Esme, ty můžeš začít pracovat na našich pokojích. Vím, že si poradíš i bez nás.“ Promluvil v klidu Edward. Ten klid jsem mu záviděla. Jak jen může přejít takové trapné poznámky?

„Za pravdu se každý stydí.“ Pronesl Emmet s nahraným soucitem a pak už asi odešel.

„Ano, zlatíčka. Nenechte se rušit. Klidně pokračujte.“ Řekla Esme tak rychle, že jsem to málem ani nestihla pochytit. Ale radši bych to nechtěla slyšet. Klidně pokračujte. Teď? Vždyť já se teď na Edwarda bojím jenom šáhnout. A to se vší úctou. Myslím, že v tomhle nebudeme pokračovat. Ale to ticho je taky pěkně trapné.  Musím nějak odvézt pozornost.

„Tobě ty Emmetovy poznámky nevadí?“ Zeptala jsem se a až pak mi došlo, že tohle vůbec není odvedení pozornosti jinam. Zase jsem zapomněla přemýšlet.

„Někdo, jako já, který už je poslouchá pár desítek let, jsem se je naučil přehlížet. Jinak bych Emmeta dávno zabil. A to, že příležitostí bylo hodně. Nemusíš být kvůli němu v rozpacích. Takový už je Emmet. Tohle nebyla poslední poznámka na toto téma. Na to se mu až moc líbila tvoje reakce. A proč sis myslela, že budeme mít společný pokoj?“ Řekl Edward a dost mě tím zaskočil.

„Já bez tebe už neusnu. Dost jsem si na to zvykla, usínat s tebou.“ Šeptla jsem provinile. Nemá důvod, proč by se mnou v noci zůstával. Vždyť stejně spím. Musí ho to strašně nudit. Vážně netuším, jak bez něj usnu.

„Budu s tebou večer, jestli budeš chtít. Vlastně tam budu, i kdybys nechtěla. Já stejně používám pokoj jenom obrazně.“ Mluvil na mě s takovou láskou, že se jí nedalo odolat. Ne, že bych se tomu bránila zoby nehty.

„Miluju tě.“ Zašeptal něžně a v tu ránu jsem byla v jeho bezpečné náruči.

„Já tebe víc.“ Řekla jsem a hlavu si položila na jeho hruď. A ani nevím proč, začala jsem se smát.

Dům byl za dva dny hotový. Co byste taky čekaly u upírů, že? Já se třeba nikdy nepřestanu divit. Edward mi dělal celou dobu společnost. Asi nechtěl znovu dostat deštníkem. Chi-chi. Dokázal mě tak rozptýlit, že jsem se ani nestačila zlobit, že já s ničím nepomáhám. On měl ty svoje tajný zbraně. Pořád mi nedocházelo, že tohle je opravdu můj domov, náš domov. Že patřím do téhle rodiny. Že mám Edwarda, který mě miluje a já miluju jeho. Svět se najednou zdál být tak krásný. Ještě Rony, a bylo by dokonalé úplně vše.

„Mám pro tebe překvapení Bello.“ Vyrušil mě Edward najednou. Nemohla jsem se tvářit radostně a netrpělivě, já na překvapení nikdy moc nebyla. Spíš bych řekla, že můj pohled byl podezřívavý.

„Jsem si jistý, že budeš nadšená.“ Nenechal se odbýt s dobrou náladou, ale slyšela jsem i ten podtón strachu. Teď už mi to vůbec nedávalo smysl.

„Nadšená.“ Zamumlala jsem si pro sebe.

„Můžeš.“ Řekl někomu jinému, než mě. Čekala jsem, co se bude dít, ale k mému překvapení, jsem neslyšela nic, co by mi napovědělo. Čekala jsem a čekala, uši napínala, ale pořád nic jsem neslyšela. Když řekl, můžeš, myslela jsem, že někdo přijde. Vlastně ani nevím, co jsem očekávala. Neustále v místnosti vládlo ticho, které mě pomaloučku začalo rozčilovat. Nemám zrovna velkou trpělivost. Asi jsem se dnes špatně vyspala, i když to se mi nezdá. Edward byl samozřejmě semnou, to stačí, aby to znamenalo, že blbým spaním to určitě být nemohlo.

Do teď jsem seděla, tak jsem si stoupla a zamířila bůhví kam. Ruce jsem měla před sebou, abych věděla, že si nenabiju nos třeba o zeď. Najednou jsem ale něco uslyšela. Bello. Hlas a někdo mě volal. Ale jsem si jistá, že nikdo nic neřekl a navíc ten hlas mi není povědomý. Určitě to není nikdo s Cullenových.

Tady, za tebou. Slyšela jsem znova. Místo abych se otočila, jak mi někdo radil, zůstala jsem přimražená stát na místě. I když jsem nevěděla, komu ten hlas patří, měla jsem v něj zvláštní důvěru. A Edward přece říkal, že budu nadšená. Mozek mi rotoval na plné obrátky, ale stále jsem nemohla na nic přijít.

Otočila jsem se o stoosmdesát stupňů a pak přede mnou vyvstanulo jediné jméno. Rony. Najednou jsem věděla, ne cítila jsem to, že to může být jedině on. Ať mi to přišlo nemožný, jak chtělo, Rony byl nyní přede mnou. Možná byl na dosah ruky. Všechno to do sebe zapadalo. Neotálela jsem, proč taky a rukou se ho snažila najít. Prsty mi dočista svrběli, jak se Ronyho kožichu chtěli dotknout.

„Rony.“ Zašeptala jsem, když ruce prolétly vzduchem, aniž by se dotkli vytouženého.

„Rony, pojď sem, prosím.“ Zašeptala jsem znovu. Teď, když byl tak blízko mě, bych nedokázala znovu čekat, kdyby si to rozmyslel. Musím se ho dotknout teď a tady. Nic neznamenaly ty slova, že si na něj počkám věčnost. Už bych nedokázala čekat.

Ani jsem nepostřehla, kdy my začaly téct slzy. Nedokázala jsem určit, jestli to jsou slzy smutku, či štěstí. Tolik jsem ho toužila obejmout. A tím, že se nenechá, mi ubližuje. Nemůže za to. Je to jen a jen moje chyba. To já si dovolila doufat. Marně.

Ty se mě nebojíš? Zeptal se hlas. Dalo mi to naději, že ke mě nechce přijít blíž, protože si myslí, že se ho bojím. Jak bych ale mohla. Jak bych se mohla bát svého Ronyho, který mi byl dlouho jedinou rodinou a společníkem, který mě drží při životě. Po tom všem, čím jsme si prošli, bych se ho nedokázala bát.

„Jak bych se tě mohla bát Rony? Celou tu dlouhou dobu, co jsme byli od sebe odloučeni, jsem čekala, až zase budeme moci být spolu. Ani nevíš, jak hodně se mi po tobě stýskalo. Prosím tě, jestli můžeš, přijď ke mně blíž.“ Prosila jsem ho. Bylo mi jedno, že zrovna prosím psa a k tomu upíra. V tuhle chvíli mě ani nezajímalo, jak je možné, že s ním mluvím, jako s člověkem. Bylo mi jedno, že ke mně mluví, i když to není normální. Ale co je u mě normální? Miluju upíra. Moje rodina jsou upíři a dokonce i můj pes je upír. Všechno mi to ale bylo jedno. Já jen toužila obejmout Ronyho. Žila jsem bez toho jen tak, jak dlouho jsem mohla. Teď už ale nemůžu. Je tak blízko a přitom daleko. Chtěla jsem mít rodinu už konečně kompletní.

A pak, jsem po dlouhé době na své pokožce ucítila sametový kožich. Už jsem věděla, že slzy, kterými si smáčím triko, jsou slzy štěstí. Reflexivně jsem zabořila obličej do té chlupaté náruče a rukama si ho přimkla k sobě, aby mi už nikam neodešel.

„Jsi tu. Vrátil ses mi.“ Vzlykala jsem mu do kožichu. Bylo to opojné. Když jsem se zamyslela, ani mi nepřipadal, že je upír, že se změnil. Cítila jsem, jak je studený a tvrdý, ale přes ten huňatý kožich, to bylo sotva postřehnutelné. Pořád to byl můj milovaný přítel. Můj Rony. Teď už bylo dokonalé úplně vše. To bylo to nejkrásnější překvapení, jaké jsem kdys dostala.

„Děkuju, Edwarde. Děkuju vám všem, že jste ho nenechali umřít. Věděla jsem, že se na vás můžu spolehnout.“ Takhle bych mohla děkovat do nekonečna a stejně bych jim to nikdy nevynahradila.

„Za ten pohled to stojí.“ Řekl můj anděl a já už nemohla být šťastnější.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 29: