Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 32

03.05.2010 (07:15) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3068×

32. Kapitola: To nemůže být pravda.

Bella:

Vzbudila jsem se a bylo mi nádherně. Nevím, jestli za to mohl včerejší den, a nebo spíš ten večer. No, asi spíš ten večer. Přiznávám, ten začátek nebyl zrovna ideální, ale potom jsem byla už čilá, jako rybička. V hlavě jsem si opakovaně přehrávala tu noc. Všechny ty pocity, které jsem v tu chvíli měla, každý jeho dotyk.

Nejraději bych ani nevstávala a jen si lebedila v posteli a vzpomínala. To by mi ke štěstí zatím stačilo. Ale ne na dlouho. Už teď jsem cítila to lehké šimrání v břiše. Mé tělo toho nemělo dost. Nebylo dostatečně nabažené. Chtělo víc. Já jsem chtěla víc.

Pomalu jsem otvírala oči. Nejprve první oko a hned za tím druhé. Byla jsem si jistá, že Edward ví už od začátku, že jsem vzhůru. Mohla jsem jen hádat, proč nic neřekl. Asi mi chtěl dopřát chvíli klid. Třeba taky vzpomíná nad včerejší nocí a těší se na další takovou. Osobně, já to tak dělám.

Zvedla jsem se do sedu z Edwardovy hrudi a slastně se protáhla. Musela jsem vypadat, jak nějaká kočka, která spala celý den i noc a teď si potřebuje pořádně protáhnout kostru. Zjistila jsem, že jsem pořád ještě unavená. Nechápu, proč jsem tedy vstávala. Tak jsem sebou s radostí praštila zpátky na postel. Skončila jsem v Edwardově náruči a na tváři se mi rozlil úsměv.

„Dobré ráno, lásko,“ popřál mi. Slyšet po ránu jeho hlas je snad to nejlepší, co se může stát. Krásně tě to polechtá v uších, ale i na duši.

„Dobré,“ pozdravila jsem ho taky. Ležela jsem mu na hrudi a on měl kolem mě obtočené své paže, kterými mě hladil po celé kostře. Od shora až dolů. Způsoboval mi tím husí kůži. Těžko říct, jestli za to mohla jeho studená kůže, nebo mé pocity, které mě zrazovali a klidně ukázali, jak hodně se mi to líbí. Skoro jsem vrněla blahem jako kočka. Naštěstí jsem se udržela.

„Jak pak ses vyspinkala? Vidím, že asi dobře, protože svítíš jako měsíček.“ Musela jsem se začervenat. Nikdy jsem neuměla skrývat své emoce a už vůbec ne před Edwardem. Vždy mě prokouknul. Měl mě pěkně přečtenou.

„Klidně bych si ještě pospala pár hodin, ale znám lepší věci, co by se za tu dobu dali stihnout,“ řekla jsem a tajemně jsem se přitom usmála. Myslím, že vím, co ho napadne jako první. I mě by to napadlo, po té včerejší noci.

„A mohla byste mi prozradit, jaké věci máte na mysli, paní Cullenová.“ Úplně ve mně hrklo, když řekl to jméno. Málem bych zapomněla, dnes už nejsem Isabella Swanová, ale Cullenová. Ta včerejší noc mi vážně dala zabrat, když si ani nepamatuji své jméno.

„Hm, měla bych na něco chuť.“ Chtěla jsem ho pěkně potrápit. Včera on trápil mě. Vyžíval se v mých rozpacích při svatbě. Teď je čas na mě. Cítila jsem, jak jeho ruce jedou níž a níž a já byla šťastná, jak mi to pěkně vychází. Pohladil mě bříškami prstů po bříšku a já si musela skousnout jazyk, abych nenechala zase vyhrát jeho. Šlo to těžko. Rozptyloval mě tak, že jsem div nehodila rukavici do ringu a nepokračovala v tom, co měl na mysli on. Přiznávám, jeho nápad byl lepší a zajímavější. Proti tomu můj nudný, ale tělu neporučíš. Má své touhy a vlastní rozum.

„A co by sis tak dala?“ chtěla jsem říct, že jeho a málem jsem to udělala. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, co je mojí prioritou číslo jedna. Mé tělo teď chtělo dvě věci. Měla jsem na vybranou, ale jakou variantu si zvolit? Kdybych zvolila první, Edward by vyhrál a já bych zažila to, co v noci a bylo by to nádherný. Kdybych ale zvolila druhý, vyhrála bych já a mé tělo by bylo také spokojené. To by bylo ovšem spokojené, i kdybych si vybrala první variantu. Tak těžké rozhodnutí.

„Snídani,“ vyhrkla jsem a čekala, co udělá Edward. Nakonec vyhrála druhá varianta. Mé tělo, nebo spíš břicho bude spokojené a ta první věc se přece může dělat potom. Další jiné plány nemám. Mezitím, Edwardova ruka přestala jezdit po mém břiše a jen stála na místě. Asi jsem ho zaskočila. No asi, určitě. Přesto, cena, že jsem ho pěkně ošálila, byla skvělá. Vítězství je hold takové.

A najednou jsem v posteli byla sama. Bez něho byla tak prázdná, až jsem začala litovat, že jsem si takhle hrála. Já jsem to myslela jako žert. On to asi nepochopil. A prý, že upíří jsou chytří. Můj upír, je teď kdo ví, kde. Určitě byl naštvaný. No jo, ale co já tu teď sama. Vždyť ani nevím, kde to jsem. Večer nebyl čas, abych se ho na to mohlo zeptat. V tu chvíli mi bylo úplně všechno jedno. Co záleželo na tom, kde jsme, když jsem tu byla s ním?

Ještě chvíli jsem seděla na posteli, kde jsem včera prožila to nejlepší, co mi mohl lidský život nabídnout. A já ho teď opouštěla. Omotala jsem kolem svého nahého těla deku, jako bych tu nebyla sama a vydala se hledat koupelnu. Hlad, ten mě najednou přešel. Tu koupelnu bych hledala snad půl dne, kdyby se mi omylem nešprajcnula deka a já ji nemusela vytahovat ven. V tu chvíli jsem nahmatala jedny dveře a ty vedly přímo do koupelny, jak jsem se o tom později přesvědčila.

Nevím, co mě to popadlo, ale neměla jsem chuť na sprchu, tak jsem zapnula kohoutek a začala si natáčet vanu. Po ruce jsem našla nějakou pěnu, teda doufala jsem, že je to pěna do koupele a nalila ji tam. Za pěnou jsem hupla do vody já. Voda byla krásně teplá a uvolňovala mé tělo. Snažila jsem se nemyslet na to, že by mě tu nechal Edward samotnou. Takový on nebyl. Možná jen chtěl chvíli sám pro sebe. Teda alespoň v to doufám. Ale přesto, že jsem se tak snažila, nemyslet na to, přestat jsem nedokázala.

Rukama jsem si hrála s vodou. Chtěla jsem tím trochu zaměstnat svou mysl. Bylo to ale k ničemu. Až tak ta voda zajímavá zase nebyla. Co jsem vlastně čekala? Nadávala jsem na sebe v duchu. Taky jsem přemýšlela, co budu dělat, až se vykoupu. Možná, že si konečně dám tu snídani, ale ne abych zajedla hlad, nýbrž smutek. Co budu dělat ale potom, to jsem vážně nevěděla. Prohledávat tenhle dům, nebo okolí, to pro mě nemělo žádný smysl. Akorát bych se ztratila. To je jediné, čeho bych tím docílila.

Celé mé tělo už mi přímo hořelo, jak ta voda byla teplá. Potopila jsem si celou hlavu, s úmyslem, že tím končím své dnešní koupání. Vytáhla jsem jednu nohu z vody a chtěla vyndat druhou, ale než jsem to stihla udělat, mou první nohu polechtalo něco studeného. Myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo. Že to byla reakce na studenější vzduch. Ale přála jsem si, aby to nebyl jen pouhý vzduch. Chtěla jsem, aby to byl někdo a ten někdo, aby byl Edward. Znovu jsem vytáhla nohu, která mi mezitím znovu sklouzla do vody. Ale stalo se to znovu. Přísahám, že mi teď vážně někdo pohladil nohu. Pak jsem cítila studený vzduch za krkem. Mimoděk jsem se otřásla. Slyšela jsem smích. Teď už jsem věděla, kdo to je a že nejsem blázen, díky bohu. A možná proto, že jsem věděla, kdo mi je tak blízko, otřásla jsem se znovu.

„Pomsta bude sladká,“ zašeptal mi do ucha tak svůdně, až jsem musela polknout. Byl tak blízko mě, bylo jediné, co mi běhalo hlavou. Jestli už teď začal s tou pomstou, tak nevím, co budu dělat za chvíli, protože to vypadá, že mě chce pěkně potrápit a že s tím jen tak brzy neskončí. Problém je, jestli chci, aby přestal, nebo přijmout pomstu. Víc jsem se bála, že jsem odpověď znala. A ta pravda mě děsila. Nechtěla jsem podlehnout, ale to on teď tahal za nitky a já byla jen pouhou loutkou, která nedokáže rozumně myslet. Vždy věděl, jak na mě působí. A vždy toho využíval.

„Já…já… myslela, že si odešel.“ Musela jsem se pořádně nadechnout a stejně se mi zdálo, že nemám žádný kyslík. Omamoval mě. Dělal ze mě koktající a toužící živou bytost. A on si to náramně užíval. Najednou se mi ta voda zdála strašně studená. Mé tělo totiž hořelo.

„Dělal jsem ti snídani, ale jak je vidět, hlady neumřeš.“ On byl celou dobu v kuchyni a dělal mi snídani. To asi znamená, že se na mě nezlobí. Alespoň nějaká dobrá zpráva.

„Ale pozoroval jsem tě celou dobu,“ dodal a zase mi jen zašeptal do ucha. V hlavě jsem měla prázdno. Prostě nic, tma, pusto, černo. Proto trvalo nějakou chvíli, než mi došel význam jeho slov. A když mi došel, myslela jsem, že se hanbou propadnu. Myslel tím, že se celou dobu díval, jak se koupu. Jestli jsem nebyla červená do teď, tak teď už určitě ano. Pořád jsem v hlavě slyšela, pomsta bude sladká. S ním nemá cenu si nic začínat. Stejně vždy prohraju. Ale můžu pokračovat v jeho hře. Možná bych to zvládla, kdybych se hodně snažila. Nemá cenu dělat, že to na mě nepůsobí. Vždyť teď mi zrovna rty prochází po krku a já sotva stačím dýchat.

„Že se nestydíš, ty jeden šmíráku.“ Dostala jsem ze sebe těch pár slov. Víc jsem nezvládla. Jeho odpověď byl jen smích, který mi zvonil v uších. Teď ještě ke rtům přidal i ruce. Jezdil mi s nimi po celém těle a zažehnával jimi plameny. A já, já jsem nemohla dělat nic, než si jeho doteky užívat.

„Manželé můžou své ženy šmírovat. Včera ti nevadilo, že se na tebe dívám. A něco ti prozradím, ta pěna začíná pomalu mizet.“ To poslední pronesl provokativním hlasem a přitom si svými rty razil cestu přes mé rameno, šíji a klíční kost. Kdybych viděla, řekla bych, že začínám vidět černě. Můj nejhlavnější problém teď byla ta pěna. Už chápu, proč to všechno tak prodlužuje. Chce si mě vychutnat pořádně.

„Ale ne, když si to jejich ženy nepřejí. Nevím, jak ty, ale z té vody vylezu dřív, než ta pěna zmizí, je už docela studená víš.“ Bojovala jsem ze všech sil, ale na jak dlouho? Jak dlouho tohle dokážu ještě snést? To jsem nevěděla přesně, ale určitě moc dlouho ne.

„Nevzpomínám si, že bys řekla, že ti to je nepříjemné,“ podotknul jen tak mimochodem, ale stejně přede mnou nezapře, že si se mnou jen hraje. Horší je, že mě nachytal na vlastní slova. Měl pravdu, neřekla jsem mu to, protože kdybych mu to řekla, lhala bych. Nepříjemné to je, ale na druhou stranu, vzrušující taky. A co teď, povzdechla jsem si.

„Přestaň si se mnou hrát,“ zavrčela jsem. Došla mi síla, hrát si tu takhle. Došla mi trpělivost. A zrovna mi docházel vzduch. Nečekala jsem na to, co mi odpoví. Prostě jsem se na něj bez varování vrhla. Netuším, jak jsem se mohla v té vaně tak rychle otočit, ale po pravdě, bylo mi to jedno. Tiskla jsem se na něj, co to dalo a ani Edward nebyl po zadu. Po tom, co jsme prožili včera, byly polibky odvážnější. Všechno bylo odvážnější.

Netrvalo dlouho a houpala jsem se v jeho náručí. Nebyla jsem v něm ale dlouho. Když se znovu přitiskl na moje rty, kterým před chvílí nechal nárok na vzduch, ale přesto mě jeho rty neopouštěly, ležela jsem v posteli, uvězněná pod jeho dokonalém těle.

Předem jsem tušila, že nakonec stejně prohraju. Že bude po jeho a ne po mém. Vadilo by mi to, kdybych tu prohru dokázala alespoň z poloviny vnímat. To já ale nemohla.

***

Po tom, co došlo na slova, jsem se konečně dozvěděla, kde to jsme. Nečekala jsem něco takového, proto není divu, že jsem byla překvapená. Sama sebe překvapuji, že každý den se ukáže další věc, která mě překvapí. Měla bych si už začít zvykat.

Ve srubu, nebo takový dřevěný chatce, říkejte tomu, jak chcete, jsme strávili další dva týdny. Nikdy jsem neměla Edwarda tak dlouho jenom pro sebe. Byly jsme tu sami, široko daleko jen les. To bych si nechala líbit. Nepotřebovala bych něco takového jako je civilizace, nebo další věci, bez kterých se moderní teenager neobejde. Ta dálka od města byla mínus jenom tehdy, když nám došlo lidské jídlo. Připadalo mi to hodiny, co je Edward pryč. Pak se ale vrátil a my se přivítaly, jako bychom se neviděli roky. Jinak jsme byli pořád spolu. Jen on a já, v našem malém království.

Čas utíkal jako rozbouřená řeka. Zdálo se mi to moc rychlé. Samozřejmě, že jsme tu mohli zůstat dlouho, jak jsme chtěli, ale musela jsem si uvědomit další důležitou věc. Má přeměna, která se tak rychle blížila. Dohodli jsme se, že proběhne měsíc po svatbě. To znamená za dva týdny. Edward o tom nechce mluvit a já jsem mu za to vděčná. Mám strach. To bych před ním neskryla. Nevím, proč mi to dochází všechno až teď. Ale nechci, aby se tím Edward trápil. Já už to nějak přežiju. I těch posledních pár dní uteče rychle. Já se ani nedivím, když bych klidně prospala většinu dne a to nemluvě o noci. Edward mi dokonce jednou řekl, že ho zanedbávám. Vím, nemyslel to vážně, ale ať si nemyslí, že je jediný. Taky nevím, co se to semnou děje. Asi to bude vina sexu. Za všechno může sex. Řekla jsem si v duchu a dál se tím nezabírala. Ne, že by to znamenalo, že žádný nebude.

Nenáviděla jsem chvíle, kdy jsem bez Edwarda. Můj mozek se pak mohl zaobírat samými nepodstatnými věcmi a nesmysli. Co se dá ale dělat. Už potřeboval na lov. Nechci mu zbytečně ubližovat. Nebudu ho dráždit. Musela jsem ho přemlouvat. Nechtělo se mu. Než odešel, poučoval mě jak malé dítě. Nedělej blbosti! Nemluv s nikým cizím! Neotevírej dveře! Zamkni se! Do kuchyně ani krok! Byla jsem ráda, když jsem ho konečně dostala ze dveří. S tou svou péči to až moc přehání.

Ležela jsem zrovna v posteli a odpočívala, když mě vyděsilo ťukání na dveře. Není ani divu, když tu je takové ticho, které z nenadání protrhne klepání na dveře. Mé tělo se bezdůvodně napjalo. Nevěděla jsem, kdo by to mohl být. Edward by přišel rovnou a nikdo, kromě rodiny by ani neměl vědět, kde jsme. Přece jen jsme v pustém lese, široko daleko ani noha. Napadla mě jediná Alice, které by byla schopná vetřít se na naše líbánky jenom kvůli hloupé výmluvě, jako že nemám dost oblečení. Šla jsem tedy otevřít. Po cestě jsem schválně dupala, abych jí oznámila, že jsem naštvaná a mezi tím jsem v hlavě hledala vhodnou nadávku, se kterou jí hodlám přivítat. Nemá ani tušení, že moje přivítání bude zároveň rozloučení. Ale může si za to sama. Nemělo jí ani napadnout, že nás půjde navštívit.

Otevřela jsem dveře tak prudce, až jsem slyšela, jak panty zaprotestovaly.

„Čau Alice, sbohem Alice,“ řekla jsem a z očí mi musely šlehat blesky. Kdybych jen věděla, jak jsem se mýlila. Ani nevím, proč jsem si byla tak jistá, že to musí být Alice.

„Omlouvám se, že tě ruším o tvých líbánkách, ale přišel čas, Isabello Cullenová,“ řekl mě neznámý mužský hlas a mě úplně utrnulo. Jenom fakt, že jsem nevěděla, o koho se jedná, ve mně vzbuzovalo strach, ale že mě zná i jako Cullenovou, už bylo nad moje síly. A jako kdyby to nebylo už dost špatné, jediná jeho věta tím krásným hlasem mě napovědělo, že se nejedná o normální lidi, ale upíry. Neznámí upíři, kteří mě ale jak je vidět znají. Co jen budu dělat? Jsem tu sama a ani nevím, kolik je jich? Co ode mě kruci jenom chtějí?

„C… co po mě chcete?“ zeptala jsem se a ani se nesnažila skrýt svůj strach. Kéž by tu byl Edward. Kde jen mu je konec?

„Hm, zajímavá otázka. Sice jsem první čekal obrat, kdo jste, ale alespoň se tu nezdržíme moc dlouho. A k tvé otázce? Přišli jsme si pro tebe. Jsi jednou z vyvolených stejně jako my. Už nadešel tvůj čas. Musíš jít s námi,“ oznámil mi. O čem to tu proboha mluví? Jací vyvolení? Co mám s nimi společného já? Vždyť nevím, co jsou zač, krom toho, že jsou upíři. A kam s nimi mám jít? Chtějí mě odloučit od Edwarda? To ne. Nikam nepůjdu. Ne, bez něho. Musím ho tu zdržet, nebo je? Kolik jich vlastně je?

„Vás je tu víc?“ zeptala jsem se potichu. Na víc jsem se nezmohla. Vypadá to, že se můj život hroutí jako domeček z karet. Myslela jsem si, že už všechno špatné je za mnou, ne přede mnou. Prostě se tu musel objevit tenhle, člověk, který to nemá v hlavě asi v pořádku, což je u upíra vážně zvláštní a chce mi nakecat, že jsem nějaká vyvolená? Není to snad jen sen? Už abych byla upír a žádné sny neměla. Proč mám jen ten divný pocit, že tohle není jen noční můra?

„To tě nemusí zajímat, holčičko. Sakra Davide, měli bychom odtud zmizet dřív, než se vrátí ten její upír. Proč si zbytečně přidělávat starosti? Stačí, že s ní to asi nepůjde po dobrém,“ řekl jiný hlas, ženský. S touhle osobou bych tu nechtěla být sama. Vypadá to, že mi nemají v plánu ublížit, ale jestli si myslí, že s nimi někam půjdu, tak se šeredně pletou. Od Edwarda mě už nikdo nedostane.

„Já s vámi nikam nepůjdu. A měli byste raději odejít dřív, než přijde můj manžel. Dokáže hodně přehánět, pokud se jedná o moje bezpečí. A myslím, že bandu cizích upírů bude brát jako nebezpečí.“ Pořád jsem stála na prahu domu a jednu ruku měla položenou na klice a chtěla jim zavřít před nosem. Čekala jsem, že mi to nedovolí.

„Takhle s námi mluvit nebudeš, ty lidský červe. Nezapomeň, kdo tu má navrch. Snad si nemyslíš, že tahle návštěva byla zdvořilostní a že se tě jen tak zeptáme, jestli s námi nepůjdeš? Jestli ano, tak si se spletla. To není o tom, jestli půjdeš dobrovolně, nebo ne. Prostě s námi půjdeš a hotovo. Konec, tečka. Tím to hasne. A jestli se tu objeví teď tvůj manžílek? Řekněme, že by to nemusel přežít ve zdraví. A nejen on, ale i ta tvoje podivuhodná rodinka, končívaje tím psiskem. Chápeš, o co tu jde? Záleží na tobě, jestli přežijí, nebo ne. Dneškem končí tvé líbánky, život s manžílkem a celkový tvůj život,“ vrčela na mě ta ženská. Její dech jsem cítila na svém obličeji. Bezděky mnou projel strach, když jsem si uvědomila, jak blízko mě asi musí být. Horší ale byly její slova. Nemůžou mu ublížit. Nemůžou ublížit nikomu. To bych nepřežila.

Vědí, že mě mají v hrsti. Vědí, že tímto argumentem si získali mou poslušnost. Vědí o mě vše. Vědí vše o mé rodině. Co jsou zač? K čemu jim můžu být užitečná já? Lidský červ, jak mě nazvala ta ženská?

Můj život dneškem končí. Bez lásky a rodiny nejsem nic. Jsem bezmocná. Mám mokrou tvář a pálí mne oči, jak pláču. Uvědomuji si, co se mi teď ztrácí před očima. Můj sen o šťastné rodině se nikdy nevyplní. Ale oni budou v pořádku, to je to hlavní, ne? Časem na mě možná i zapomenou. Jenom pomyslet na to mě neuvěřitelně bolí. Trhá to mé srdce na miliony kousků. Co ale teď? Nebude mě Edward hledat, až mě tu nenajde? Co když mu pak ublíží? Musím mít jistotu.

„Neublížíte mu. Neublížíte nikomu z mé rodiny. Co si ale bude myslet, až mě tu nenajde? Bude mě hledat, ale vy mu nesmíte ublížit. Půjdu s vámi,“ šeptala jsem, ale věděla jsem, že oni mě uslyší. Mé nohy mě sotva unesli. Nač síla, když není pro co žít?

„Nemyslím si, že by se za tebou honil, až si přečte dopis, který si mu napsala na rozloučenou. Chápeš, potřebujeme jistotu, že tě bude nenávidět a nebude tě chtít zpátky. Psala jsem ho já, tak že je dost dramatický, ale určitě mu bude věřit. Nikdy jsi ho nemilovala, byla to jen tvoje hra, abys dosáhla svých cílů a on byl jen prostředník, kterého si využila. Tím, že se do tebe zamiloval, ti náramně ulehčil. Nebude na tebe myslet, jako na ztracenou lásku, ale jako na dívku, která ho sprostě využila a zahrávala si s jeho city. Bude tě jenom nená…“

„DOST,“ zakřičela jsem a svezla se na zem. Temnota si pro mě přišla. Temnota, která mě zachránila ze spárů beznaděje a vzpomínek.

Edward:

Od doby, co jsem odešel na lov, jsem měl špatný pocit. Vždy jsem měl špatný pocit, když jsem jí nechával samotnou, ale dnes to bylo ještě horší, než jindy. Už jsem chtěl být zpět. Lov jsem ale potřeboval. Nikdy bych si neodpustil, kdybych jí ublížil. Musel jsem tu chvilku bez ní nějak přetrpět.

Na lov jsem se vůbec nedokázal soustředit, tak jsem to vzdal a uháněl zpět za svou láskou. Běžel jsem svou maximální rychlostí, ale pořád se mi zdálo, že běžím strašně pomalu.

Když jsem byl blízko chaty, zaposlouchal jsem se do zvuků lesa s tím, že konečně uslyším tu nejkrásnější symfonii, kterou umí zahrát jen její srdce. Nic jsem ale neslyšel. Přidal jsem na rychlosti. Panika už rostla do obrovských poměrů.

Nepozastavoval jsem se nad tím, abych otevřel dveře, prostě jsem jimi prolít. Rychlostí blesku jsem prohledal všechny zákoutí, ale Bella nikdy. Prohledal jsem znovu a znovu, dokud mi pohled nepadl na papír, ležící na naší posteli.

Vzal jsem ho rychle do ruky. Nikdy bych neřekl, že se upírovy mohou klepat ruce. Bez dalšího přemýšlení jsem ho otevřel a okamžitě začal číst. Rostla ve mně naděje, že si jen potřebovala někam odskočit.

Milé Edwarde,

v tomhle dopisu nalezneš pravdu takovou, jaká je. Až si ho přečteš, pochopíš doufám, proč mě zde nenalezneš, jak na tebe čekám s otevřenou náručí. Víš, všechno to byla hra, kterou jsem s tebou a tvou rodinou hrála. Od začátku si byl cílem mého snu. Dokonale si se na tu hru hodil. Zamilovaný blázen, který pro mě udělá první poslední. Nebudu ti teď říkat všechny lži, kterými jsem tě krmila až na pár. Nezapomeň, dělám to jen pro tebe. To aby ses pro mě netrápil dlouho. Nikdy jsem tě nemilovala. Musíš uznat, že jsem byla skvělá herečka. Dále, od první chvíle jsem věděla, co jste zač. Proto jsem si tě také vybrala. Potřebovala jsem upíra, který by mě přeměnil a přitom mě nezabil. To bylo od počátku mím cílem. Že to byla ale práce, než si s tím svolil. Myslela jsem, že to vzdám a najdu si někoho jiného, kdo by pro mě udělal takovou službičku. Ty jsi prostě potřebovala svatbu, a další. Nebudu lhát, líbil ses mi, proto jsem s tou svatbou souhlasila, abych si s tebou taky mohla užít. Nebyl jsi nejhorší. Snad tě má pochvala potěší. A proč jsem odešla teď, když jsem měla přeměnu na dosah? Řekněme, že se objevil můj známí a ten mi přeměnu slíbil za míň požadavků, než ty. Jemu nebudu muset opakovat, jak moc ho miluji a další sladký řečičky. Měj krásný život Edwarde a zkus na mě zapomenout. Věř, že já vzpomínat nebudu, leda na pár nocích. Pozdravuj rodinu. Sbohem.

Tvá Isabella Swanová Cullenová

„Ne, tomu nevěřím. To není možné. Tohle nemohla psát moje Bella. Tohle nemůže být skutečnost. Něco se jí muselo stát. Ale tohle je její písmo. Nevěřím tomu. Co se to děje?“ šeptal jsem si pro sebe jako bych byl blázen, který utekl z psychiatrie s maximální ostrahou. Nemůžu, nechtěl jsem těm slovům uvěřit, ale mluvili tak jasně. Je pryč. A v rukou mám důvod.

Svezl jsem se na kolena a dopis drtil ve svých rukou. Kdybych mohl, plakal bych. Teď mým tělem jenom otřásaly vzlyky. Měl jsem vztek. Uvědomil jsem si, že na ni. I když jsem se těm slovům snažil neuvěřit, nešlo to. Každičké slovo je pravda. Lhala mi. Hrála si semnou. Nemiluje mě. Je nenávratně pryč.

Slyšel jsem srdcervoucí křik. Byl můj. Chtěl jsem ničit. Všechno, co mi padlo do rukou, bylo v tu ráno zničené. Vypadalo to tu, jak po výbuchu, ale co to bylo oproti mému zničenému srdci? Jak mi to mohla udělat? Jak je to vůbec možné? To byla vážně tak dobrá herečka, že jsem si myslel, že mě doopravdy miluje, jako já ji?

Vyběhl jsem z domu a začal ničit okolí. Ničil bych ho dál, kdyby mě nezastavili ocelové paže. Emmet a Jasper. Zvedl jsem hlavu. Byly tu všichni. Všichni měli ztrhané tváře jako já. Koukali na mě s lítostí. To mě rozčílilo ještě víc, že jsem Jaspera od sebe odkopl, ale hned byla zase na stejném místě. Jejich hlasy ke mně nedoléhaly. Byl jsem hluchý k jejich slovům.

„Je pryč,“ šeptl jsem.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 32: