Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 37

14.08.2010 (11:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4225×

37. kapitola: Zkusíme to znovu.

Bella:

„Maminka?“ vylétlo někomu o oktávu výš. Tak to bude fuška.

„Předpokládám, že to asi budete chtít vysvětlit,“ konstatovala jsem. Nevadilo mi to, jen byla nevhodná doba. Ještě jsem se ani nenadýchala svobody a už se zase ode mě něco žádá.

„To předpokládáš velmi dobře,“ vydechl Edward a svůj pohled upíral celou dobu na smějící se holčičku v mém náručí. Všichni ji pozorovali. Chtěla jsem vědět, co ke mně cítí, ale všichni měli zmatené pocity, že jsem v nich nic neviděla. Vím jenom to, že je to nějaká hrozně silná emoce. Takže ani můj dokonalý zrak mi nepomůže. Ale myslím, že mi nechtějí ublížit, i když se na to tvářili, když mě viděli.

„A co kdybychom šli dovnitř. Já mezitím uložím děti ke spánku, protože ty to na rozdíl od nás potřebují a pak jsem celá jenom vaše,“ navrhla jsem jim. Dokonce i Charlie mi tu zívala a to je co říct, když je to tu tak zajímavé.

„Děti?“ vydechli unisono šokovaně. Jejda, já se nezmínila, že v autě spí ještě jeden andílek?

„Ano. Leslie a Charlie jsou dvojčata. Leslie je v autě a spí,“ řekla jsem klidně.

„Dvojčata?“ Byli zase šokovaní. Tohle už vážně není vtipné.

„Nechtěla bych vás urazit, ale vaše šokované výrazy po každé větě, kterou řeknu, jsou vážně už trapné.“ Nemohla jsem si to rýpnutí odpustit. Věděla jsem přesně, co dělám. Urážím osmičlennou skupinu upírů. Ale necítila jsem žádnou hrozbu, tak jsem si to mohla dovolit. K tomu jsem dost silná, abych dokázala ochránit sebe i děti. Neuvědomují si, že já jsem tady ta nebezpečná. Přeci jen, oni žijí jako rodina. Snaží se zapadnout, jak jen to je možné. Zato já většinu svého času jsem strávila v tělocvičně a učila se, jak být tím nejlepším zabijákem. Je dobře, že neví, koho to mají před sebou. Ne, že bych jim chtěla ublížit. Spíše naopak. Chci je chránit, jako by to byla moje rodina.

„Asi jich ještě pár zahlédneš, až se pustíš do vysvětlování,“ odpověděl k mému velkému překvapení Carlise. Ne, že by byl šokovanější méně, než ostatní, ale jemu ta vědecká zvědavost kouká z očí. Něco mi našeptávalo, že poloupíry bude fascinován. Úplně si ho představuju jako vědce, který má na nose brýle, jednu ruku má pod bradou, kterou zamyšleně mne a v hlavě se mu promítají všechny poznatky, nad kterými je možné uvažovat. Až na ty brýle, což je zhola nemožné. Jako by je upír potřeboval.

„Mně je to v celku jedno. Na takové výrazy jsem si už zvykla. Myslela jsem to kvůli vám. Ale nemějte strach. Nejste první, ani poslední. Chápu, že takové děti nevidíte každý den. Možná v nich dokonce vidíte hrozbu, ale to vážně nehrozí,“ vysvětlila jsem.

„Nemyslíme si, že by ty děti mohly být hrozba,“ řekla Rosalie. Proč mi to jenom vyznělo tak, že jediný, kdo tady není vítaný, jsem já? I když zní logicky, aby ze mě měli strach.

„K tvé smůle, kam půjdou děti, tam půjdu já,“ řekla jsem pevně a hlavně tak, aby byla slyšet hrozba. Mělo jim to ukázat, že své děti budu chránit vlastním tělem.

„Prosím, omluv Rosalie. Nechceme tě odloučit od tvých dětí,“omlouval se hned Edward a přitom nezapomněl hodit výhružný pohled na Rosalie. Nemohla jsem si nevšimnout, že když říkal, od tvých dětí, hlas se mu trochu zlomil, ale snažil se tvářit, že se nic nestalo. Mě ale neoblafl. Chtěla jsem vědět jeho důvod.

„To by se vám ani nepovedlo. Dokážu se o ně postarat, tak že bych vám byla nevýslovně vděčná, kdybychom mohli v rozhovoru pokračovat vevnitř, až uložím dvojčata ke spánku,“odpověděla jsem.

„Nechtěla bys s něčím pomoc? Vzít třeba nějaké tašky, abys měla volné ruce pro děti?“ zeptala se Esme.

„Mám jenom jeden batoh,“ mávla jsem nad tím volnou rukou, jako že je to zbytečné.

Když jsem stála u auta, chtěla jsem Charlie položit na zem, abych měla volné ruce pro stále spícího Leslieho. Ta mrška se mě ale nechtěla pustit. Jindy ji musím chytat, abych se s ní mohla pomazlit, ale teď se mě nehodlá pustit. To je jak naschvál. Dvě ruce jsou pro dvě děti prostě málo. To už jsem zjistila dříve.

„Ale Charlie, přece máš i své nožičky. Já potřebuju volné ruce pro tvého brášku. Třeba si to příště lépe rozmyslíš a budeš spát taky. Ale v tvém případě se toho asi nikdy nedočkám,“ domlouvala jsem jí. Malá se mě držela jako klíště. Zatracená poloupíří síla.

„Jeho nosís polád,“ zatvářila se hrozně smutně. Takový psí oči dokážou jen děti. A to se ho nemusí ani učit. Jde jim to přirozeně.

„A kdo za to asi může. To ty se nechceš nosit. Chvíli nevydržíš v klidu,“ dobírala jsem si ji. Někdy je na obtíž, že s nimi můžu mluvit jako s dospělýma. Odmítají přijmout porážku, hlavně Charlie. Ta, když si něco vezme do hlavy, stojí si na svém názoru pevnýma nohama.

Charlie na protest našpulila ty své růžovoučké rtíky a odvrátila ode mě tu svou tvrdohlavou a hlavně vychytralou hlavinku. Zlobí se na mě, že jsem jí takhle ztrapnila před obecenstvem. Ale znám jí dobře, abych věděla, že to nepotrvá dlouho. To její čertění. Nechápu, po kom to má.

„Tak zkus někoho pěkně poprosit,“ zašeptala jsem jen pro její ouška. Neublíží jí a já doufám, že jako důkaz, že jim věřím, vystačí.

Otočila jsem se na Cullenovy a čekala, koho si má holčička vybere jako otroka. Jistou představu jsem měla. Ale nechala jsem jí volnou ruku v rozmýšlení. Měla tak soustředěný výraz, že jsem se musela zasmát.

A pak mi v jedné sekundě zmizela z náručí a objevila se na hřbetě toho psa. Něco takového jsem přesně čekala. Její výběr jsem předpokládala. Má hrozně ráda zvířata a živého psa, jestli se to dá tak říct, jen tak neuvidí. Ani to její náhlé zmizení, pro mě nebylo něčím neznámým. Když to udělala poprvé, myslela jsem, že mě trefí šlak. Nechápu, proč zrovna ona musela dostat do vínku takovou schopnost. Ano, přesně, schopnost teleportovat se. Ne, že by to používala k cestování z jednoho kontinentu na druhý. Většinou to používá, když mi chce utéct. Jakoby už nebylo dost těžké ji chytit. Mrknutím oka je pryč. Ale nemůže to používat moc často. Vyčerpává ji to. Nikdy to ale nepoužila před nikým jiným, než přede mnou a samozřejmě svým bratrem. Nedokážu si představit, co by udělal Alexandr, kdyby se to dozvěděl.

Za to Cullenovy na to připraveni nebyli. Ještě dlouho koukali na prázdné místo v mém náručí. Až leknutí toho psa je upozornilo, kde se má rozpustilá dceruška nachází. Seděla na něm jako na koníčkovy.

„Jak…?“ nezmohl se na víc Jasper.

„Schopnost,“ pokrčila jsem ledabyle rameny.

„Pěkně plosím, pejsánku,“ zažvatlala roztomile. Chudák pejsek, nestačil zírat.

„Hijééé,“ rozkázala a dloubla pejsánka do slabin. Přitom se pořádně přidržovala kožichu, aby nespadla, až pejsek zareaguje. I když proti ní byl obr a navíc žil s upíry a já tak od něho nevěděla, co očekávat, věřila jsem mu. Vypadal inteligentně, teda víc, než se od zvířat čeká.

„Omlouvám se, má strašně ráda zvířata,“ omluvila jsem se s úsměvem na tváři. Copak jsem jí mohla něco takového odepřít? Když navíc vidím, jak je šťastná?

A konečně mám volné ruce a můžu vzít Leslieho. Opatrně, abych ho nevzbudila, jsem mu odepnula popruhy autosedačky a následně si ho přitiskla k tělu. Přišlo mi nemožné, aby ho takhle držela nějaká jiná žena. Já jsem pro ně jediná matka a ony jsou mé děti. A tak to i navždy zůstane.

Trochu se zavrtěl a víčka se mu zatřepotala. Pak se na mě kouknul těma svýma barevnýma očkama. To jim bude taky připadat zvláštní.

„Spi, miláčku,“ zašeptala jsem něžně a vtiskla mu pusu na čelíčko. Poslušně své očka zavřel a spal klidně dál. Vůbec ho nezajímalo, že je tady nějaké pozdvižení.

Potichu jsem zavřela dveře auta a opět se podívala na Cullenovy, kteří momentálně vstřebávali další poloupíří dítě. Pak jim pohledy létaly z Charlie na Leslieho a takhle nějakou chvilku. Jako by nevěděli, na koho se dívat dřív. Jo, to znám také. Byli roztomile zmatení a pohled jim létal na stejné strany, jako by byli předem domluvení.

„Mohla bych se podívat zblízka?“ ozval se opatrně hlas Rosalie. S úsměvem, který ještě pořád přetrvával na mé tváři, jsem kývla. Stačilo kouknout se jí do očí a věděla jsem, jak hrozně moc to chce.

Upírskou rychlostí byla u mě a zírala na mého chlapečka. Zdálo se mi, že se jí lesknou oči, jako je to vždy u lidí, když nadchází pláč. Přesně v tomhle okamžiku mi došlo, že kdyby se mi něco stalo, o děti bude postaráno dobře. Budu bojovat, aby tahle rodina vzala mezi sebe i děti. Takhle budu mít záruku.

„Jsou kouzelní,“ zašeptala. Viděla jsem ten výraz. Něžný, ohromený, láskyplný, přesně takový, jaký se objevuje v mých očích, když se na ně takhle dívám. A přesto, co jsem si před tím myslela, že nikomu nedovolím, aby se takhle na ně dívala jiná žena, v tomhle okamžiku všechno padlo. Takový pohled na ně bude upírat určitě více lidí, to znamená, že budou mít hodně lásky, jak bych jim něco takového mohla odpírat. Teď už se ten sen, že jim dopřeji jednou velkou rodinu, aby měli hodně lásky, nezdál tak nedosažitelný. Dokonce se mi naskytla možnost dříve, než jsem kdy stačila doufat. Teď se budu muset snažit, abych si získala jejich lásku a hlavně důvěru. Jsem si stoprocentně jistá, že děti si získají každé srdce. Už to vidím, zítra, až bude i Leslie vzhůru, omotají si je kolem krku tak rychle, že si jiný domov, ani nebudeme muset hledat. Anebo také ne.

„Ano, jsou dokonalí,“ přitakala jsem taky šeptem, ale v mém hlase zněla pýcha. Pýcha, že mne považují za svou matku.

Je na čase, začít si je také omotávat kolem krku. A co pomůže líp, než dobrý skutek. Vidím ty její smutné oči. Udělám jí radost a tím jí dokážu, že stojím o přátelství a že jim ode mě nic nehrozí.

„Nastav ruce,“ řekla jsem jí. Hodila na mě zprvu vyděšený pohled, ale pak jsem tam viděla vděčnost.

„Děkuju,“ naznačila svými rty a já jen kývla. Konečně nebylo potřeba slov.

Vložila jsem jí do rukou svůj poklad a dívala se, jak s velkou láskou ho drží. Něžně ho houpala v náručí. Přišla jsem na to, že dnešní den je celý zvláštní. Kam se poděl strach a nedůvěřivost v upíry, když jsem teď poznala tuhle rodinu? Jediná Marie se mohla dětí dotknout a ještě to mi trvalo dlouho, než jsem jí to dovolila. Ale tohle všechno v tuhle chvíli ztratilo svůj smysl. Měla jsem chuť se hystericky smát, jak absurdní to všechno je. Ale nechtěla jsem je vystrašit.

„Už je vážně pozdě,“ řekla jsem.

* * *

Ještě dlouho jsem se dívala na dvojčátka, jak spokojeně oddechují. Po tom, co jsem dostala tenhle pokoj a skoro příkazem, že mi to nemá trvat dlouho, jinak nedočkavostí prasknou a že takhle budou děti dříve vzhůru, jsem se jala Charlie uložit. Potichu jsem jí broukala melodii, kterou znám ani nevím odkud a ona si mezi tím hrála s mými prsty a dělala, že jí to hrozně baví. Jen její výraz mi napověděl, že nad něčím usilovně přemýšlí.

Teď už byl ale nejvyšší čas, aby se dozvěděli své odpovědi. Vlastně ani nevím, proč jsem s tím tak dlouho otálela. Říkala jsem si, že se musím připravit, že si musím rozmyslet každé slovo, abych něco nepokazila. Ale až teď mi došlo, že tohle by právě všechno zkazilo. Byla by to škrobená pravda a určitě by na mě poznali, jak naučená ta pravda je. Uvědomila jsem si, že jim žádnou polopravdu ani nechci říct. Zaslouží si to. Musí to být důkaz, že jim důvěřuji. O to se přeci snažím.

Když jsem se posadila na sedačku, všichni Cullenovy rozmístění okolo mne, aby mi mohli vidět do obličeje, potřebovala jsem dávku kyslíku. Nikdy jsem nebyla moc na dlouhé rozhovory, teda co si pamatuji. Vlastně nebylo ani s kým. A něco vysvětlovat, bylo mnohem horší. Přišlo mi to jaké zbytečné mrhání času. I když v našem případě, je to velmi nepochopitelné.

Naposledy jsem přejela očima všechny tváře a tu Edwardovu si bůh ví proč, nechala na konec. Nemohla jsem si pomoc, ale přišlo mi, že Edward se na mě dívá jinak, nežli ostatní. A ten pohled a ty pocity, jsem nedokázala pojmenovat. Mátlo mě to. I já chtěla své odpovědi. Proč se na mě dívá takovým spalujícím způsobem? Proč od něj nedokážu odtrhnout pohled, jako on ode mne? Co mě to k němu tak nevýslovně táhne?

Edward:

Měl jsem dojem, že se mi tělo a hlavně srdce brzy roztrhne. Za všechno mohli pocity, které se na mě vrhly, když jsem na to nebyl vůbec připraven. Jako bych celé ty roky nemohl nic cítit proto, aby mě pocity mohli zasáhnout a zaskočit. Nevěděl jsem, co s nimi. Nevěděl jsem, podle jaké emoce se mám zachovat. Smát se tak hlasitě a šťastně, že je konečně tady, nebo vzteky nevidět, protože je tady i potom, co mi provedla? Raději jsem se snažil tvářit se neutrálně. Stejně jako Jasper, který mi přes myšlenky peprně nadával, abych se uklidnil. Já se ale nemohl, nechtěl uklidnit. Je tady. Má děti. A já na ně přesto nedokážu žárlit, že mi ji vzali. Že to je důkaz, že milovala někoho jiného. Ne mě. Někoho jiného, který ji dal ty dvě nejkrásnější a nejroztomilejší děti, jaké jsem kdy viděl.

Kde je ale otec dětí? To je nechal samotné? Je to blázen? Ale co, není to spíš dobře? Mám druhou šanci, získat její lásku, tentokrát tu skutečnou. Třeba když uvidí, jak se zajímám o její děti, začne mně milovat. Nabídnu jí ochranu, rodinu. Zahrnu jí láskou.

Ale jak dlouho se na ní dokážu jen dívat a vtírat se do její přízně, aniž bych jí mohl odkrýt skutečné city? Třeba si myslí, že jsem jí přestal milovat, ale vždyť nás ani nepoznala. Bojím se, co se dozvím, až začne vyprávět. Ale také se nemůžu dočkat.

Mohl jsem se zbláznit, když jsem slyšel, jak svým dětem brouká ukolébavku, kterou jsem pro ni já složil. Nepokládá se to za výsměch?

A teď, když tu sedí přede mnou a dívá se na mě tak, že mi vázne v krku dech, se mě zmocňuje ještě touha. Touha, která zmizela s ní. Touha, která se těch pět let nedokázala dotknout mého srdce. Touha, která mě zaplavila v okamžiku, co jsem ji po tak dlouhé spatřil. Ještě krásnější, než si pamatuji. Litoval jsem Jaspera, že tím musí procházet se mnou.

A pak začala vyprávět a přitom se mi dívala do očí a já jí pohled opětoval.

„Ve skutečnosti, to nejsou mé děti. Nic to ale nemění na tom, že je miluju jako vlastní. I oni mě berou jako svojí matku. Nikdy nepoznali své pravé rodiče a ani já o nich moc nevím. Řekli mi jen to, že jejich matka byla člověk a umřela při porodu. Otec byl upír a svou ženu hluboce miloval, proto se po její smrti rozhodl, že půjde za ní, že bez ní nechce žít. Nedokážu si představit, jak děti mohl takhle opustit, ale ani mu to nezazlívám. Jinak bych pro ně nemusela být to, co jsem dnes.“ Dívala se na mě, ale její pohled šel skrz. Ani jsem se nepozastavil na tom, že to nejsou její děti. Přišlo mi divné, že by nebyli.

„Dvojčata jsou napůl člověk a napůl upír. Dala jsem jim název poloupíři, je to tak kratší. Od každého mají něco. Rostou a vyvíjejí se jako normální děti. Ale jsou silnější a rychlejší a nejsou tak rozbitný. Pijí zvířecí krev, kterou jim donáším. Můžou jíst i lidské jídlo, ale to jim moc nejede a tak je k tomu nenutím.“ Na její tváři se objevil lehký úsměv. Asi si na něco vzpomněla. Na co, je přede mnou skrytu, jako vždy. Možná vzpomínala, jak děti do něčeho chtěla nutit. Neznám je a už mi to přišlo zcela nemožné.

„Já jsem s nimi skoro od narození. Má proměna v upíra byla asi ve stejný čas, jako jejich narození. Všichni tři jsme byli novorození. Můj život začal s jejich zároveň. Brala jsem to také jako narození. Možná to bylo tím, že jsem si nepamatovala svůj lidský život. Nevím proč, ale při přeměně jsem ztratila všechny lidské vzpomínky. Své jméno znám jen proto, že mi ho řekli. Stejně jako mi museli říci mou minulost. Do teď jsem si na nic nevzpomněla. Mívám jen takové deja-vu. Říkám si, to už jsem jednou musela zažít.“ Tak proto si nám nepamatuje. Neví, že kdysi byla má žena. Že jí i přese všechno miluji. Že i ona mi říkávala “Miluji tě.“ A stejně tak si nepamatuje, jak moc mi ublížila. Neví, že teď před ní sedí rodina, kterou připravila o veškerou radost. Nemohl jsem poslouchat myšlenky ostatních. Sám jsem měl ve své hlavě zmatek. Ale cítil jsem naději, ještě větší, než když se tu objevila. Dokážu, aby se do mě zamilovala. Nezná svou minulost. A co by se stalo, kdyby se jí ani nedozvěděla? Nebudou mezi námi žádné překážky. Jednou, až nadejde správný čas, povím jí celou pravdu. Teď ta chvíle ale nenadešla. Musím si promluvit s rodinou a doufat, že mě podpoří. Nebude se jim chtít lhát a předstírat, ale určitě mi pomůžou.

„Žila jsem na hradě se svými druhy daleko odsud. Řekli mi, že jsem se už jako člověk chtěla stát upírem a oni mi to přání splnili. Nevím proč, ale vidět mi přišlo hrozně zvláštní. Jako by to ke mně nepatřilo. Slyšela jsem, že po přeměně se všechny smysly zesílí, ale zrak ke mně prostě nepasoval. Brzy jsem si zvykla a nechala to být.“ Proč jí ale nepověděli o nás? Nebo to nevěděli? Všechno je tak zmatené, ale že je slepá vědět museli a přesto jí to neřekli.

„Byla jsem zvláštní novorozený. Nepotřebovala jsem krev, nebo alespoň ne tak nutně. Co jsem ale potřebovala, bylo najít původce pláče. To děti plakali. Nechala jsem všechno za sebou a okamžitě se za nimi vydala. V tu dobu jsem nevěděla, co hledám. Jen jsem věděla, že to nutně potřebuju najít. Ten pláč mi rval srdce. A pak jsem uviděla. Stačila vteřina a já věděla, že za ně dokážu položit život. V mé náruči se hned utišili, jako by tam patřili. Stala jsem se jejich matkou, stejně jako oni mými dětmi. I jména jsem jim dala já. Přišlo mi zvláštní, že mi dovolili něco takového. Jim asi ne. Samozřejmě se báli, jestli jim neublížím, když jsem novorozená, ale to já bych nedokázala. Necítila jsem žádnou potřebu je zabít, i když voněli jako lidé. Ani nevím, kde jsem vzala, že je možné přežívat na zvířecí krvi. Nikdy jsem nezabila člověka. Starala jsem se o děti a dávala jim veškerý svůj čas. Jen pro ně jsem žila, i když se to pánovy vůbec nelíbilo. Chtěl mě vycvičit, udělat ze mě bojovníka. Začala jsem trénovat, ale kvůli jinému důvodu, než se domníval. Chtěla jsem být silná, abych dokázala ochránit děti. Stal se ze mě nejsilnější bojovník. Sama jsem zvládla porazit i deset vycvičených upírů. Všichni se mě báli a já byla ráda, že je to tak alespoň odradí od nějaké špatnosti. Bál se mě i pán. A pak jsem utekla. Zvolila jsem si svobodu. Pomohla mi moje přítelkyně. I přesto, že pána milovala. Věděla, že tam nejsem šťastná, že nechci do bitvy. Věděla, že tam nepatřím, stejně jako já.“

Zase se ve mně začaly míchat všechny pocity. Tentokrát se mi chtělo hystericky řvát. Zatím co já jsem se celých pět let užíral lítostí, ona bojovala o holý život. Nedokázal jsem si jí představit, proti deseti upírům. Vždyť je tak droboučká. Pitomče, musel jsem se okřiknout. Už to není ta Bella, kterou jsi znával. Už není tak křehká. A já přece vždycky říkal, že je výjimečná a úžasná. Je jasné, že je to pravděpodobně ten nejsilnější upír, kterého znám. Možná bych se měl i bát. Podle toho, jak sebejistě to říkala, soudím, že bychom mi proti ní nebyli hrozba. Přesto jsem se nedokázal bát. Věřil jsem, že nám nic neudělá.

„Fascinující. Ty i děti. Takové sebeovládání novorozené. A poloupíři. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Zajímal by mě průběh těhotenství a porod. Jak se liší od člověka. Budeš mi muset všechno říct,“ zareagoval hned Carlise. Všichni byli stejného názoru. Nikdy jsem neslyšel o podobném druhu. Myslel jsem, že jsem jediný upír, který dokáže žít s člověkem fyzicky, aniž by mu ublížil. A to jen díky skvělému sebeovládání a zvířecí krvi. Docela mě těší, že nejsem jediný takový blázen.

„Nikdy jsem nad tím takhle neuvažoval. Ženy nemůžou mít dítě, když jejich tělo zmrzne. Tělo ženy během těhotenství se mění. Ale muži změny nepotřebují. V čase, kdy je jejich tělo zmrzlé, můžou mít děti. Zajímalo by mě, jestli je možné, že žena porod přežije. Třeba je víc takových dětí, i když jsem nikdy o takových neslyšel. Ale myslím, že Aro by tohle nepřipustil. V žádném případě se o vás nesmí dozvědět,“ uvažoval Carlise nahlas. To poslední mě vyděsilo. Také mi došlo, že jsem s Bellou možná mohl mít dítě. Dítě tak podobné těmhle. Ale také by to znamenalo Bellinu smrt. Jsem skutečně rád, že je zní už odolný upír.

„Myslím, že Aro Voltury bude mít brzy hlavu zaměstnanou něčím jiným,“ podotkla Bella. To si věří natolik, že si myslí, že by zvládla celou gardu?

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Esme.

„Já, stejně jako další desítky byli cvičeny do bitvy proti Volturiovým. Alexandr s ním má nevyřízené účty a chce pomstu. Jeho vojsko je plný upírů se všemi možnými dary. Vybíral si takové schválně. Plánuje svou pomstu mnoho desetiletí. Nevím, za jak dlouho plánuje vytáhnout. Nevím, jak bude reagovat, až se dozví, že jsem utekla i s dětmi. I po nich chtěl, aby bojovali. Ale myslím, že ještě vydrží, když jsem mu utekla. Sázel hlavně na mě. Určitě mě už hledá, ale nenajde. Třeba pak opustí od své pomsty, když mě nebude mít po boku,“ mluvila klidně, i když nám říkala něco takového.

„To jsi vážně tak silná, že se na tebe spoléhal? Máš nějakou schopnost?“ ptal se opatrně Jasper. Bál se, že jsem před ní v nebezpečí. Že už jí nemůžu věřit. Aniž bych si to uvědomil, výhružně jsem na něj zavrčel. Chránil jsem Bellu.

„Když mluvíme o schopnostech, co to bylo tam venku? Jak to že Charlie byla v jedné vteřině u tebe a v druhé na Ronym?“ odbočila od tématu Alice. Překvapilo mě, že dokáže být tak ticho a hlavně, že se na Bellu nevrhla hned, jak jí spatřila. Po celé ty roky jí bránila zuby nehty.

Viděla jsem tvůj plán a zamlouvá se mi. Získáme Bellu zpět a všechno bude zase dřív. Kdybych se na ní vrhla, prozradila bych nás. I když je hrozně těžké, sedět se založenýma rukama a neukázat jí rodinu, do které patří. Copak si neslyšel, co nám říkala? Nic o sobě neví a vypadá to, že tam jí navykládali samé nesmysly, až na to, jak se jmenuje. Zajímalo by mě, co dělala ty dva roky před přeměnou. Když tak počítám, děti vypadají na tři. Ale to vás nikoho nezajímá. Hlavně jaké má schopnosti a teď budete ještě probírat vzpouru proti Volturiovým. Kouknu se jim do budoucnosti a je to. Otevřela si na mě Alice pusu přes myšlenky.

„Obě děti mají schopnost. A mají zrovna takové schopnosti, které se jim bezvadně hodí. Charlie se umí teleportovat. Ale je ještě malá a nemá takovou sílu, tak že jí to vyčerpává a zvládne se přemístit nanejvýš z jedné místnosti do druhé, ale i to bohatě stačí. A Leslie umí být neviditelný. Není vidět, ale ani slyšet ani cítit. Když to použije, nikdo ho nedokáže najít. Většinou to používá, když po něm někdo něco chce. Není tak hyperaktivní jako jeho sestřička. Nejraději spí a lenoší. Jediné štěstí je, že to nedokáže udržet tak dlouho. Jeho rekord je zatím hodina.“ Úžasné.

„To jsou skvělý dary. Budou je muset strýčkovi Emmettovi ukázat,“ smál se Emmett nad svým dokonalým plánem, který jsem mu viděl v hlavě.

„Strýček Emmett, jo?“ smála se mu Alice.

„Já myslím, že Charlie bude ze strýčka Emmeta nadšená. Každou chvíli něco vyvádí. Bojím se o tvé zdraví, Emmette,“ pronesla Bella bez špetky humoru.

„Ty nám dovolíš se s dětmi stýkat?“ zeptala se Rose opatrně. Nikdy jsem ji neviděl šťastnější, než když Leslieho držela v náručí. Tohle je pro ni jako dar seslaný z nebes.

„Viděla jsem, jak se na ně díváte. Napadlo mě, že byste možná mohli být rádi. Já jsem pro ně vždy chtěla velkou rodinu. A vám věřím, že jim nic neuděláte.“ Poprvé, jsem ji za dnešek slyšel takhle nejistou. V tomhle případě byl strach ale zbytečný.

„Zrovna teď jsem měla vizi. Volturiovým žádné nebezpečí nehrozí. Teda prozatím. A Ještě jednu. Zítra Belle navrhneme, jestli tu nechce bydlet s námi a ona přijme. Proč čekat na zítřek, že?“ řekla Alice a všichni se rozesmáli.

„Zajímalo by mě, kde jsi vzala peníze na tak drahý dům. Nevykradla jsi nějakou banku, že ne?“ zhrozil se naoko Emmett. Vážně nechápu, kde na ty sví dotazy chodí. Jeho mozek vážně nemůže vyprodukovat něco normálního.

„Ne, Emmette, nekradla jsem. Vyráběla jsem šperky a ty pak prodala,“ řekla s jiskřičkou v očích. Něco mi tu nesedělo. Jak jako vyrábět šperky?

„Jak si vyráběla šperky?“ zeptal jsem se.

„Přiznávám se, zrovna čestný obchod to nebyl.“

Natáhla před nás dlaň a nechala ji tam. Nikdo z nás nechápal, co má v úmyslu. Když jsem se Belle kouknul do obličeje, viděl jsem, že se směje a hlavou mi pokynula, že se mám podívat zpět na dlaň. Na dlaň, která byla před chvílí prázdná, ale teď v ní vyl diamant. Velký a krásný. Nikdy jsem neviděl podobný. Ale jak se tam vzal.

A pak mi to došlo. Teda, došlo mi to až ve chvíli, kdy se vedle toho diamantu objevil druhý. To Bella. Jak, tak to mi ještě nedošlo, ale myslím, že nejsem jediný. Jen doufám, že mě nepředběhne Emmett.

„Přáli byste si nějakou dekoraci do obýváku?“ Přímo si užívala ty naše výrazy.

„To je diamant?“ zeptal se užasle Emmett. Spadl mi kámen ze srdce. On teprve došek k tomu, co to je za věc. Jak se tu objevil, ho asi vůbec nezajímá. To je celý on.

„To je krása,“ pronesla Esme.

„Nevím, jak přesně bych měla pojmenovat svůj dar. Umím vyrobit diamant. Můžu s ním dělat, co chci. Můžu to používat jako fyzický štít. Nikdo se přes něj nedostane. Když jsem za štítem, nefungují na mě žádné schopnosti. Tak že ani psychické. Ale ty na mě nepůsobí nikdy, když to sama nedovolím. Třeba Edwardova moc na mě nepůsobí. Nevím sice, co má za moc, ale u mě mu je zbytečná. Cítím ji, jak neustále naráží do mého štítu. Moc si toho nevšímám, je lepší to ignorovat, jinak bych se musela zbláznit. Předpokládám, že to nejspíš nedokážeš vypnout. To tě omlouvá.“ Hltal jsem každá její slovo. Nestačil jsem to všechno ani vstřebávat, ale na to bude čas jindy. Přišlo mi, že to snad není ani možné, ale každou její vyřčenou větou jsem byl fascinovanější. Nešlo jen o to, co říkala, ale také jakým způsobem. Bezstarostným, jako kdyby nám právě nevyprávěla, jak je skvělá, že je tím nejsilnějším upírem, jakého jsem kdy viděl.

Vzpomínal jsem na okamžik, kdy jsem jí poprvé zahlídl. Stačil jeden pohled do těch nevidomých očí a já byl ztracen. Každá má myšlenka pak patřila jenom jí. Vzpomínal jsem na ty společné strávené chvíle, na nejlepší okamžiky mého života. Teď, když jsem jí tu měl před sebou, nebolelo na to myslet.

Lituju spousty věcí. Ten čas, kdy jsem s ní nebyl, mi vzal víc, než jsem si myslel. Chtěl jsem být s ní, když se probudí do nového života. Všechno jí naučit. Ukázat, jak lovit. Naučit se ovládat proti lidské krvi. A hlavně být neustále s ní. Když se blížila její přeměna, začala mluvit jenom o tom, jak se těší, až bude vidět. Jak bude ten okamžik prožívat. Jak si vychutná svůj první pohled po tak dlouhé době. Přála si, abych byl první, co uvidí, říkala mi to. Prý si mě nedokáže představit tak, jako jiné věci, protože nikdy neměla možnost mě vidět. Ne, jako stromy, květiny, slunce. Byl to bláznivý nápad, ale jí na tom tolik záleželo. Udělal bych pro ni cokoliv, a proto jsem jí to slíbil. Ale svůj slib jsem nedodržel.

Ale teď je tu. A já si nenechám tuhle šanci utéct. Bude to, jako bych tu cestu za láskou absolvoval znovu. Znovu si budu muset získat její náklonnost. Nakonec získám její srdce zpět.

Bella:

Chtěla jsem si vzpomenout. V tuhle chvíli víc, než dřív. Myslela jsem si, že jsem se už smířila se svou minulostí, o které vlastně nic nevím. Nepamatovat si pro mě bylo lepší. Nebo to jsem si alespoň myslela. Říkala jsem si, nebudu nic vědět, nebudou žádné vzpomínky. Ale teď, když jsem tu seděla s touhle rodinou a povídala jsem si s nimi, chtěla jsem o sobě vědět víc.

Věděla jsem, že přede mnou něco tají. Už mě unavovala veškerá tajemství, ale nemohla jsem je přece k něčemu nutit. Jestli tady bylo něco, co mi nechtěli prozradit, musela jsem se s tím smířit. To mi přece jde dobře. Dělat, že o ničem nevím, přetvařovat se. Mám v tom praxi. Na venek budu dělat, že nic netuším, ale ve vnitř se budu užírat. Bolelo to, musela jsem si přiznat. Bolelo mě, že mi nevěří na tolik, aby mi museli lhát. A já jim přitom tak bezmezně věřím, že jsem jim o sobě řekla všechno. Teda skoro všechno. Jen jsem si něco nechala pro sebe, ale v žádném případě jsem jim nelhala, jako oni mě. Nebylo důležité jim říkat, že jsem byla pravděpodobně unesená a pak prostě ztratila paměť, jak jim podle Marie přišlo náramně vhod.

Nejvíce jsem byla zmatená z Edwarda. Ty jeho pocity byly k zbláznění. Většině jsem nerozuměla a zbytek jsem si neuměla vysvětlit. Nevím, co ke mně cítí, protože to nedokážu k něčemu přiřadit. Ale je to silné, silnější, než u zbytku jeho rodiny. Jsem z něj tak zmatená.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 37: