Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 7

12.08.2009 (18:30) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4038×

7. Kapitola: Víkend bez Belli? To nepřežiju.

Edward:

To bylo poprvé, co jsem se těšil na nákupy s Alicí. A to jen kvůli Belle. Nikdy bych tam jinak nejel. Vždy je to utrpení.

Vždy jsem býval mrzutý a proklínal celý svět, ale kvůli Belle jsem chtěl žít. Teoreticky. Protože nežiju. Všichni si všimli změny. A všichni byli rádi. Esme přímo štěstím zářila. Bella přiměla mé mrtvé srdce nějak reagovat. Kvůli ní jsem začal žít a ne jen přebývat. Dokázala mě zaujmout a sama o tom nemá ponětí.

Po celou dobu nákupů si Bella myslela, že jsem někde s Jasprem, nebo Emmetem, ale já jsem jí byl na blízku. Nepřetržitě jsem ji pozoroval. Bylo mi líto, jak jí holky neustále nutily další oblečení. Ale nemohl jsem jí pomoct. Přes Alici se nedostanu. Je tvrdohlavá, jak mezek. Nemohl jsem se na Alici zlobit, protože mi umožnila být Belle na blízku. Bohatě mi stačí, že zítra Bellu neuvidím. Přes noc jsem sice s ní, ale já jsem rád, za každou minutu strávenou jí po boku.

 Alici jsem musel upozornit, že Bella je jen člověk a bude mít hlad. Byla tak zabraná do nakupování, že si ani nevšimla. Ještě mi Bellu umučí k smrti. Jenom mě odpálkovala, ale Bella se připomněla sama. Alice chtě nechtě musela Bellu propustit.

Vzal jsem jí do nejlepší restaurace, ale ona si vybrala obyčejnou pizzu a to jen kvůli tomu, že jsem jí řekl, že jsem jí měl taky. Na štěstí se tím nezabývala a já si užíval pohled na ní. Nikdy se toho pohledu nenabažím.

O Ronyho strach mít nemusela. Z Emmeta se stal vzorový páníček. Oblíbil si ho a na Rose ani nepomyslel. Rose je stejně ještě naštvaná za to minule a Emmet má u ní útrum. Snad bych ho i litoval.

Bohužel Alice byla neodbytná a v myšlenkách na mě prskala, ať už má Bellu u sebe. Nákupy ještě hodiny trvaly. Nechápu, co na tom Alice vidí. Je to jenom ztráta času. Je pravda, že každý upír má nějakou činnost na zaměstnání. Co byste taky chtěli dělat, když máte před sebou celou věčnost. Ale Alice do toho nutí všechny. I když nechápu na, co nás tam potřebuje, když často nám nakoupí oblečení bez nás.

Chtěl jsem Bellu jenom pro sebe, alespoň na chvíli. Copak to nemůže pochopit? Nikdy ji nebudu moci mít. Za chvíli, až bude lidem zvláštní, že jsme pořád stejní. Že nestárneme, budeme muset odjet. Vůbec netuším, jak to bez Belly vydržím. Já ale neodjedu. Zůstanu tu a budu jí chránit. Až si budu jistý, že je o její ochraně dobře postaráno, zmizím navždy. Bylo by pro mě utrpení, dívat se, jak je s někým jiným. Ale nebudu žít dlouho. Bez Belly pro mě už nemá nic smysl. Asi zajdu k Volturiovým a požádám o smrt. To je jediné východisko.

Až se Alice nabažila, odvezla Bellu domů. Já jsem jel ve svém volvu sám. Raději bych byl na Aliciním místě. Chtěl bych Bellu mít navždy, ale to nikdy nestane. Nemůže. Bella by mě nikdy nemilovala, kdyby věděla, co jsem. Jak by taky mohla. Copak by mohla milovat monstrum? Alice sice měla vizi, že budeme spolu a Bella dokonce bude upír, ale budoucnost je velicce nejistá věc. Všichni mi taky říkaly, že kdybych jí řekl o svých citech, že by to pochopila, ale o tom pochybuji.

Domů jsem dojel jako poslední. I Alice už byla zpátky.Jen, co jsem vlezl do domu, Carlise nás zavolal do obyváku.

„Takže rodinu, mám pro vás novinu.“začal nadšeně Carlise. Kouknul jsem se mu do hlavy, ale co by prozrazovala, co se děje, jsem nenašel. Jenom doufal, že se nám to bude líbit. Alice to už podle výrazu na tváři viděla a vypadala nadšeně. Myšlenky se přede mnou, ale taky skovala. Máš smůlu bratříčku, počkej si. Poslala mi myšlenku.

„Miláčku, nenapínej nás.“ozvala se mile Esme a Carlise hned pookřál. Esme na něj výborně působí.

„O víkendu si zajedeme na výlet.“začal a Emmet mu netrpělivě skočil do řeči. „A?“ „To by ses dozvěděl, kdybys mi neskákal do řeči. Víš, že to nemá rád.“řekl přísně Carlise. Byl vychovaný jako pravý gentleman, nemá rád nevychovanost. „Pokračuj.“pobídla ho Rose taky netrpělivě. Leze to z něj, jak z chlupatý deky. Copak tady nikdo nechápe, že manikúra nepočká? Přemýšlela Rose.

„Řeknu to takhle. Dnes jsem koupil jednu horskou chatu. Není to nic nvelkého, ale určitě se vám tam bude líbit. Kolem není žádná civilizace, jenom hory, les a jezero. Slyšel jsem, že se v lese přemnožili medvědi. Samozřejmě je tam i spousta jiných zvířat. A tak mě napadlo, že bychom tam příští víkend jeli omrknout.“dokončil Carlise.

„To je úžasné.“začal první Esme. „Už se nemůžu dočkat těch medvídků.“pokračoval Emmet.

Rose a Jasper byl taky rádi. Alice už svoje první nadšení překonala. Jenom já jsem nebyl rád. Nelíbila se mi představa, že bych tu Bellu nechal nechráněnou. Nebo byla pro mě horší představa, že bych jí neměl na očí.

Bella by mohla jet s námi. Byla by to legrace. Edward by alespoň taky. Bez ní se nikam nehne. Uvažovala Alice. „Tak to v žádném případě Alice!“zavrčel jsem na ni. Jak vůbec může o něčem takovém uvažovat? Je snad blázen? Ty nákupy ji snad vlezli na mozek?

„Omlouvám se, ale já nikam nepojedu.“vysvětlil jsem rodině.

„Proč?“ozvali se všichni na ráz.

„Protože.“odbyl jsem je.

„Co kdyby s námi jela Bella? Carlise a Esme by ji alespoň poznali a Edward by nezůstal doma. A bude Legrace.“chopila se slova Alice.

„Řekl jsem ne.“řekl jsem rázně. Pro Bellu je to moc nebezpečné. Je pradva, že bych hlídal každý její krok a měl bych ji u sebe, ale prostě to nejde.

„Moc ráda bych poznala.“řekla nadšeně Esme, když se ale koukla na mě, její nadšení opadlo a tvářila se smutně. Bylo poznat, že jí toto téma velice zajímá.

„Nevím, jestli to není nebezpečné pro tu dívku.“přidal se do rozhovoru Carlise. Jako jedinej má rozum, ale udělá cokoliv, aby Esme byla šťastná.

„Carlise, vůbec to není nebezpečné. Jak jistě víš, Bella nevidí, takže naše tajemství se nemá, jak dozvědět. Můžeme se chovat i přirozeně. Edward ji stejně bude hlídat na každém kroku. Nic se nestane, viděla bych to, hned bychom zasáhli. A copak ty nechceš poznat dívku, do které se tvůj prvorozený a nedobytný syn zamiloval? A Esme by ji taky ráda poznala.“řekla Alice přesvědčivě a přitom udělala psí oči. I když se tvářila, jak učiněnej anděl, duši měla ďábla.

„Mockrát díky, Alice.“řeknu kysele a hlavně ironicky. Promiň, ale stejně to všichni ví, a nebo tuší. Pošle mi myšlenku. To jí, ale neomlouvá.

„Tak tím pádem, já v tom problém nevidím.“promluví Carlise. Už i on tohle šílenství dovolí, tak to jsem v koncích.

„Ale.“chtěl jsem něco namítat, ale nevěděl jsem co. Nepustil bych Bellu z očí, takže by se jí nic stát nemohlo. To by šlo v případě, kdybych zapomenul na fakt, že jsem upír, takže se mnou je v tom největším nebezpečím. Ale je tu přece možnost, že nebude chtít jet a prokáže se její pud sebezáchovy. Třeba jí to ani teta nedovolí.

Každého jsem projel pohledem a zastavil se u Esme. V jejích očích svítili jiskřičky a kouká se na mě s nadějí. Nechtěl jsem jí ublížit. Vím, jak mě má ráda a touží se setkat s Bellou. Její oči mě odzbrojily.

„Tak dobře.“vzdal jsem souboj s rodinou. Hlavně jsem chtěl udělat radost Esme. To kvůli ní jsem dovolil tohle bláznovství.

Nemohu popřít, že jsem taky rád. Jsem sobec, protože toužím po její přítomnosti. Toužím, abych ji měl na dosah ruky. Všichni se rozesmáli a hlavně oddychli.

„To bude prča. Doufám, že sebou vezme Ronyho.“začal Emmet uvažovat nahlas. Za poznámku s Ronym dostal od Rose pohlavek a všichni se mu smáli. Esme mi skočil kolem krku a děkovala mi. Už jenom kvůli tomu snad nebudu litovat.

Edwarde, můžeš jít se mnou do pracovny? Zeptal se mě v myšlenkách Carlise. Kývl jsem hlavou na souhlas a vydal se s ním do pracovny.

„Jsem rád Edwarde, že si to dovolil. Nevím, jestli sis všiml, ale Esme měla v očích jiskřičky, když Alice navrhla, aby Bella jela s námi.“začal.

„Hlavně kvůli ní jsem dovolil tuhle šílenost.“řekl jsem a usmál se. Vrátil mi úsměv a nasadil vážnou masku.

„Ty jí miluješ, že?“zeptal se bez stopy humoru. Už to byl ten Carlise, který ho znám. Vždy vážný.

„Víc, než můj život. Je to pro mě tak nové a bojím se, jak to bude pokračovat.“řekl jsem s obavami v hlase.

„Jsem hrozně rád, že si konečně našel to, co si tak dlouho hledal a mrzí mě, že to máš tak těžký. Ale přemýšlel si o možnosti jí říct, co k ní cítíš a podle toho pokračovat?“

„Já nemůžu.“řekl jsem lítostivě, skočil z okna mířil si to ke své lásve.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 7: