Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 9

14.08.2009 (14:00) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4412×

9. Kapitola: Zlá Bella proti zlé Alex

Bella:

Ráno, mě Rony vzbudil z beze sné noci a měla jsem blbý pocit. Jako kdyby se dnes něco mělo stát. Vzpomněla jsem si na včerejšek a smutně si povzdychla. První věc, co Alice udělá je, že se zeptá, co říkala teta. Určitě bude zářit nadšením, které jí tak rychle zmizí s tváře. Zatracená Alexa. Všechno to zkazila. Jsem zvědavá, co na to Cullenovy řeknou. Nevím, jestli se víc bojím, že řeknou ano a Alexa bude mi zabírat čestné místo, které u Cullenů mám já, nebo že řeknou ne a já budu přes víkend opět tvrdnout doma. Opravdu mám veliký strach, že Alexa zastane moje místo. To se, ale dozvím ve škole.

Doma jsem se dlouho nezdržovala a šla radši do školy. Chtěla jsem to mát hlavně za sebou a musím se domluvit s holkama.

„Rony, jak ty to vidíš. Zastane Alexa moje místo? Sebere mi jediné kamarádi a lásku?“zeptala jsem se bezmocně při cestě do školy.

Vlastně až teď, když jsem řekla mou lásku, mi došla další věc. Alexa přece říkala, že Edward bude její. Co když se Edwardovy taky libí. Co když mě celou dobu využíval, aby se k ní dostal blíž? Co když ji miluje? Popadl mě ještě větší stres. Tolik bolelo jen pomyšlení na to. Co bych pak dělala, kdyby to byla pravda?

Rony jako odpověď zavrčel. Jak já bych mu chtěla rozumět. Nad čím přemýšlí. Myslí si snad, to v žádném případě, nebo samozřejmě to tak dopadne?

Když jsme přišli ke škole, panika se ještě zvětšila. Bod zlomu je blízko. Cítila jsem se tak bezmocně. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale jako bych měla na hrudi kámen. Radši bych si vyměnila roli s Ronym. Ten nebude muset nic říkat. Sice se ho to taky týká, ale jemu nikdo nic říct nemůže. Potřebovala jsem se nějak uhnit, tak jsem se snažila vytěsnit z hlavy okolí a zaměřit se jen na jednu určitou věc. Vybrala jsem si dýchání, jinak se ke Cullenům ani nedostanu, protože se budu válet na zemi s nedostatkem kyslíku.

Rony si mého napnutého výrazu nijak nevšiml. Bez zastávek mě vedl přímo ke Cullenům. Už nebyl čas úniku.

„Ahoj, tak co?“vypálila na mě hned Alice. Jako bych si to nemyslela, ušklíbla jsem se pro sebe. Na to znám Alici moc dobře, abych si myslela, že trpělivě bude čekat, až to ze mě samo vypadne, nebo mi dá alespoň čas se nadechnout.

„No šlo by to, ale…“řekla jsem váhavě. Pokračování nebude tak valný.

„Ale?“dožadovala se odpovědi a už tak nadšená nebyla. Nasála jsem do plic co nejvíc vzduchu. Tolik jsem se bála odpovědi.

„Alexandra.“vydechla jsem.

„Co je s ní?“zeptala se rychle Rosalie.

„Teta se jí zeptala, jestli by nechtěla jít se mnou. A ona řekla jo.“řekla jsem opatrně. Tak a je to venku. Teď přijde to nejhorší.

„Jak Alexandra došla názoru, že je pozvaná?“řekla rozzuřeně Rose a Alexino jména vyslovila s odporem.

„Teta si asi myslela, že když jste pozvali mě, že Alexa je asi taky pozvaná. Zeptala se Alexi, jestli by nechtěla jít se mnou. Ona první řekla ne, ale pak jí asi došlo, koho tím teta myslí a ihned změnila názor. Říkala jsem, že si nejsem jistá, jestli Alexa je pozvaná, ale Alexa řekla, že pozvaná je, že s vámi tráví každou chvíli. Já jsem nevěděla, co mám říct. Popravdě si mě ani nevšímaly. Moc se omlouvám.“mluvila jsem rychle, abych to měla, co nejrychleji za sebou a jak jsem byla nervózní, jsem pořád říkala “asi, asi, asi“.

„Nechtěla bych tě urazit, ale tví příbuzní jsou na hlavu.“řekla už mírněji Rose. Musela jsem se začít smát. Bylo to alespoň nějaké rozptýlení.

„Hm, Bello?“zeptala se zamyšleně Alice. Mám takový dojem, že jí něco napadlo.

„Ano?“nevěděla jsem, co má za lubem, tak jsem byla opatrná.

„Tak mě napadlo, jestli náhodou nevíš, nějaké Alexino tajemství, které teta neví a v žádném případě, se to nemá dozvědět.“řekla uličnicky.

„Zkusím, jestli mě nějaké napadne.“řeknu s úsměvem. Došlo mi, co tím Alice chtěla dosáhnout. Mohla bych Alexu donutit, aby řekla tetě, že má něco jiného a ať mě nechá jít samotnou. Potom, bych mohla jít na dámskou jízdu. Alexa potřebuje trochu zmanipulovat, aby nebyla tak sebejistá. Sice je to podlé, ale život holt není spravedlivý. Je tu ale problém, jestli nějaké její tajemství vím.

„Budu přemýšlet.“řekla jsem místo pozdravu, protože už bude hodina.

Na hodinách jsem nedávala vůbec pozor. Přemýšlela jsem nad tím tajemství. Dlouho mě nic nenapadalo. Už jsem to chtěla vzdát. Třetí hodina skončila a je tu poslední hodina před obědem. Tuhle hodinu jsem měla s Emmetem. Ráda s ním sedím, ale teď mě bude zbytečně rozptylovat.

„Ahoj Bello.“pozdravil mě hned, jak jsem dosedla na své místo. Nechápu, ale proč vždycky musí tak řvát. Na sto pro vím, že se za námi každý ohlédne.

„Ahoj Emmete.“řeknu normálním hlasem.  Tak jak to má vypadat.

„Už jsi na něco přišla?“zeptal se dychtivě. Je mi líto, že mu pokazím náladu.

„Ne.“řeknu hluše. A v tom mi něco dojde.

Asi tak před půl rokem mě Alexa žádala o laskavost. No o laskavost, o peníze. Chtěla jsem vysvětlení, jinak že jí peníze nedám. Řekla mi to, byla asi zoufalá. A to je přesně to, co teď potřebuju.

„Jo.“výskla jsem hned, když mi to došlo. Na mé tváři se rozlil vítězoslavný úsměv. Nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout. Vlastně chápu. Alexu v hlavě pořád nemám.

„Fakt a co?“poznala jsem, že ho to zajímá, ale neřeknu mu to, ani nikomu jinému. Je to přece tajemství, jenom jí s tím pohrozím.

„To ti neřeknu.“

Už jsem nebyla v takovém stresu, i když pořád nevím, jak to řeknu Alex. Pro moji bezpečnost, to udělám ve škole. Doma, kde nikdo není, by to se mnou nemuselo dopadnout dobře. A ve škole máme chvíli čas jenom přes oběd. To je už, ale za hodinu. Moje nálada tím zjištěním trochu pohasla, ale pořád ještě nepřešla. Snad zvládnu být jednou nemilosrdná. Dejme tomu, že jde o ty, které mám ráda a já za ně budu bojovat.

„Ale Bello, já se vždycky všechno dozvím poslední.“řekl umučeným hlasem. Jsem si jistá, že kdyby se odpovědi takhle dožadoval někdo jiný, všechno bych vyklopila.

Umanutě jsem zakroutila hlavou, na což si rezignovaně povzdechl a začala přemýšlet, o v hodném plánu. Pochybuju, že když za Alexou při obědě přijdu a požádám ji, aby šla se mnou, že půjde. Bude se před svými kamarády chovat povýšeně. Vlastně se tak chovat ani nemusí. Taková je pořád. Jak ji ale přilákat, aby se mnou mluvila, nejlépe o samotě, třeba někde za školní budovou. Hodila by se mi malá pomoc.

Po celou hodinu jsem vymýšlela plán, který by mohl zabrat. Sama to ale nezvládnu, budu potřebovat Alici, nebo Rose, to je jedno. Zjistila jsem, že je to dobré využití nudné hodiny. Měla bych střádat plány víckrát. Hodina mi proto utekla rychle. Ani jsem se nedivila, že mě profesor nevyvolal. Hodně jsem se soustředila, tak hádám, že to bylo vidět i na mém obličeji. Asi si myslel, že tak usilovně přemýšlím nad dnešní látkou. Kdyby jen věděl, že ani nevím, o čem dnešní hodina byla.

„Emmete, mohl bys holkám něco vyřídit?“zeptala jsem se mile, ale v mém hlasu bylo slyšet, že to bude něco zajímavého. Kdo by to byl řekl, že budu mít takovou radost, až to Alex nandám. Mám dojem, že se mi klepaly nohy nedočkavostí. Byla jsem si jistá, že to vyjde.

Vysvětlila jsem Emmetovy, co od něj potřebuji a on s radostí souhlasil. Emmet šel holkám vyřídit moji zprávu a já šla na ně čekat, na domluvené místo.

Edward:

Hodiny byli nudné, když slyšíš to samé dokola. Proto jsem se zaměřoval na myšlenky, které byly v okolí Belly. Tolik mi vadilo, že zrovna její myšlenky jsou přede mnou ukryty. Její mysl musela být zajímavá a čistá, jako málokterá jiná. Problém byl, že moc lidí se na Bellu nekoukalo. Jako kdyby lavice před nimi byla prázdná. Nechápu, jak jí můžou takhle přehlížet, když se ale někdo našel, kdo se na ní letmo koukl, měla zadumaný výraz. Asi přemýšlela nad plánem, která vymyslela moje hodná sestřička. Nechtěl jsem, aby ji Alice do něčeho takového zatahovala, ale Bella vypadala spokojeně, že její sestřenice jednou neprosadí svou. Nemyslel jsem si, že Bella je zlá, jenom se jednou nechtěla podřídit ostatním. Alexa s ní manipulovala už dost dlouho.

Taky jsem s Alicí nesouhlasil, že Belle neřekla pravdu. Všichni jsme se na Alici nechápavě dívaly, když Belle řekla, že bude dámská jízda. Alice na svoji obranu říkala, že Bella neumí lhát a její teta by jí to nedovolila. A taky, že ji to nebude vadit, že jsme ji lhali, jenom prý budu krapek naštvaná, když řekneme, že neumí lhát. Nakonec to ale přizná. Musel jsem s Alicí souhlasit. Bella opravdu neumí lhát. Každý to na ní pozná. Na to je až moc nevinná. Přesto ji ale nemusela lhát.

Lepší bylo, když Bella měla hodina s některým z nás. Ty alespoň o ní věděli. Zrovna měla hodinu s Emmetem. Zeptal se, jestli už na něco přišla, ale řekla ne. Chvíli se zamyslela a hned se jí na tváři objevil vítězný úsměv. Byl jsem nedočkavý, co jí napadlo a Emmet taky, ale nic neřekla. Jak jsem říkal, na to je Bella moc nevinná. Po zbytek hodiny měla na tváři úsměv, ale pořád nad něčím přemýšlela. Vypadala roztomile. Jak byla uzavřená jenom sama v sobě.

Na konci hodiny se zeptala Emmeta, jestli by něco nevyřídil Alici a Rose. Musel jsem se smát, jak ho štvalo, že mu nic moc neřekla. Byl hrozně zvědavý.

U stolu jsme byly všichni až na Emmeta a Bellu. Holky byly nervózní a ani Jasper na ně nepůsobil. Bylo vtipné vidět Alici, když neví, co se bude dít. Bellinu budoucnost vidí totiž jako v mlze. Hrozně jí to štve. Nevíme proč to tak je, ale Carlise navrhl jednu teorii. Bellina mysl je prostě jiná než ostatní. Bella musí být ve všem originální.

Proto ani neviděla, jestli Bella bude mít svolení a byla tak nedočkavá, když se objevila u školy. Když Bella řekla, že je tu problém, Alici to vyvedlo z míry, ale hned začala přemýšlet oproti útoku. Ještě že tu Alici máme, pomyslel si v tu chvíli Emmet s Rose.

Emmet tu za chvíli byl, protože k nám přímo utíkal. Ovšem přípustnou rychlostí. Strašně se těšil, co Bella vymyslela na Alexandru. Všichni je uslyšíme a já k tomu můžu Alex číst myšlenky.

„Alice, Rose mám pro vás vzkaz od Belli. Chce, abyste Alexandra nějak dostaly za školu. Už tam bude čekat. Máte na to použít svůj okouzlující talent.“řekl v rychlosti a poslední větu řekl s úšklebkem. Rose na něj za to hodila rozzuřený výraz. Emmet se nikdy nepoučí.

Holky byly hned domluvený, co budou dělat. Vypadalo to zajímavě. Vstaly od stolu a s úsměvem šli k Alexinýmu stolu, kde seděli všechny její kamarádky.

„Ahoj Alex, neměla bys teď chvíli čas? Mohli bychom se domluvit o té dámské jízdě.“promluvila andělsky Alice. Rose radši mlčela, neumí se tak ovládat. Bylo vtipné koukat na Alex a její kamarádky. Ani slovo překvapený, se tu nedá použít. S rukama jsme se společně zasmály. Ti, co si všimli, jenom nechápavě koukali.

„Eh, cože?“řekla rozladěně Alex. Opravdu to byl vtipný pohled.

„O víkendu přece.“snažila Rose použít přátelský hlas. Bylo to ale tak průhledné. Ale to je jedno. Alex je tak rozladěná, že neví ani jak se jmenuje.

„Tak jo.“skryla nechápavost za úsměv. Opravdu si myslí, že je pozvaná.

„Tak pojď za námi. Tady je až moc zvědavých uších.“naklonila se Alice k ní a do ucha jí to pošeptala. Vypadala divně, asi se bála. To nás pobavilo ještě víc.

Zvedla se a následovala holky ven. Nesla se jak královna ze sáby. Stoprocentně myslela, jak teď bude středem pozornosti. Uvidíme, jak se bude tvářit, až půjde zpátky.

Bella:

Rony, jako by věděl, kam potřebuji jít. Bylo tu poměrně tichu, tak jsem usoudila, že je to dobré místo. Nečekala jsem dlouho a už mě zdravila Rose s Alicí.

„Co ty tu děláš?“zeptala se kousavě Alex. Z její ho hlasu byla slyšet ta nenávist vůči mně. V duchu mě to pobavilo, ale z venku jsem nic nedala znát.

„Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit.“Řekla jsem, jakoby to nebylo nad míru jasné.

„Já ale nemám čas.“odpověděla stroze. Ještě jí to nedošlo. Je naivní, jestli si myslí, že ji holky sem zavedli jen náhodou,

„To je v pořádku. My počkáme.“řekla přátelsky Alice.

„Díky holky, pohlídejte mi prosím Ronyho.“neochotně jsem se ho pouštěla, ale nechtěla jsem, aby tu se mnou byl. Je klidný, ale jsem si jistá, že u Alex udělá s radostí vyjimku.

Chtěli protestovat, ale já už to chtěla mít za sebou, tak jsem jim nedala na výběr. Má temná stránka se ale tešila, co se bude dít.

„Tak co chceš.“řekla otráveně Alexa.

„Je to v celku prosté. Chci, abys řekla tetě, že o víkendu něco máš a nemůžeš se mnou na dámskou jízdu. Ale tak, aby mě tam pustila.“řeknu vyrovnaným hlasem a čekám na odpověď. Místo odpovědi se ale začala smát.

„Cože? Jsi se zbláznila ne? Proč si myslíš, že něco takového udělám?“vysmívala se mi. Myslí si snad, že jsem tak naivní?

„Dejme tomu, že nebudeš mít na výběr.“řekla jsem hypoteticky a snažila jsem, aby si nemyslela, že ji vyhrožuju. Teda ještě ne. Přitom jsem se nažila udržet vážnou tvář. Ale moje temná stránka, se v duchu prostě smála. Každý nějakou musí mít.

„O čem to k sakru mluvíš, Isabello.“už neudržela hlas v klidu. Modlila jsem se jenom za to, aby ji nikdo neslyšel. Ještě by ze sebe udělala chudinku a řekla, že jsem ji chtěla zabít, nebo co já vím. Schopná by toho byla.

„Nikdo tě tam nechce a já vím, že bys tetě namluvila, že mě tam samotnou nemá pouštět. Když to nebude po dobrém, bude to po zlém.“koukala na mě vykuleně a nebyla schopna slova. Hned jsem toho využila a pokračovala.

„Pamatuješ si na tu laskavost, kterou si po mě asi tak před půl rokem žádala? Nedělám to ráda, ale nemůžeš mít vždycky, co chceš. Nemůžeš mi ničit život, kdykoliv se ti zlíbí. Já vím, že to děláš, abys mi ublížila. Máš na výběr. Jestli mi nezařídíš, aby mi to teta dovolila, tak ji to řeknu.“snad jsem nikdy nemluvila vážněji, než teď. Opravdu bych to nechtěla říkat, ale může si za to sama a navíc, ona se z toho dostane.

„Ty…ty mi vyhrožuješ?“křičela na mě.

„Jo.“potvrdila jsem. Sebejistota mě už přešla. Třeba to nepomůže. Mohla by mi na oplátku taky vyhrožovat. Mohla by ublížit Ronymu. Snažila jsem se to na sobě nedát znát. Snad nejsem tak průhledná.

„Co si to dovoluješ.“řvala na mě hystericky. Nikdy jsem ji takovou ještě neviděla. Kolikrát se taky stane, že jde někdo proti ní, že? Chtěla jsem to mít rychle za sebou, tak ji to připomenu trochu blíž. Jsem sadista a jsem zlá jako ona, jestli udělám.

„Jednou, když teta nebyla doma, si za mnou přišla. Chtěla sis mě omotat kolem prstu, abych ti pomohla, proto si na mě byla milá, vzpomínáš? Potom ses mě nenápadně zeptala, kolik mám peněz. Pokračovala si s tím, že bys potřebovala malou půjčku. Já jsem ale chtěla vědět na co, pak že si to promyslím. Byla si zoufalá a všechno mi vyklopila. Bylo mi tě líto, tak jsem ti peníze půjčila a slíbila ti, že to tetě nikdy neřeknu. Pamatuješ si, na co si ty peníze použila? Kdyby se to dozvěděli ve škole, tvoje reputace by byla pryč.“mluvila jsem potichu a klidným hlasem.  Alexa mlčela. Byla asi v šoku. Nikdy by ji nenapadlo, že bych se bránila.

„Nechtěla bych být u toho, kdyby se teta dozvěděla, že mohla být…“odmlčela jsem se a pak jedním dechem vydechla „babičkou.“

Čekala jsem až na mě Alexa začne házet všemožné urážky, ale nic se nedělo. Přemýšlela jsem, jestli tady ještě je. Najednou jsem na krku ucítila paže. Největší silou, kterou dokázaly ničit, mě držely kolem krku. Snažila jsem se nadechnout, ale vůbec to nešlo. Netušila jsem, že by mě dokázala zabít vlastníma rukama. Začala jsem litovat, že jsem Ronyho poslala pryč. Nikdy by nedovolil, aby mi někdo ublížil.

„Zkus o tom jenom ceknout a zabiju tě.“ozval se mi u tváře vyhrožující hlas. Měla jsem strach. Byla by toho schopná? Vypadá to, že jo. Čekala jsem, až mi dojde kyslík a já umřu. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla umřít tímhle způsobem. Lidi jsou krutý a pro vlastní dobro jsou schopní udělat cokoliv. Snažila jsem se jí vykroutit, ale byla jsem v nevýhodě. Proti ní jsem neměla šanci.

Připadalo mi, že jsem slyšela vrčení.

„Pusť ji!“ozval se ten nejkrásnější hlas na světě, ale nebyl vůbec jemný. Nikdy jsem neviděla, že by takový hlas mohl být takhle rozzuřený. Naháněl mi strach, ale věděla jsem, že já nejsem ta osoba, která by se měla bát.

Alexiny paže mě pustila a já se v tu chvíli zhroutila na kolena. Neslyšela jsem, že by Alexa něco řekla, jenom rychle mizející kroky. Lapala jsem po dechu, jak jsem se snažila se nadechnout. Třásla jsem se strachy, dokud jsem nemohla volně dýchat.

„Ježiši Bello, jsi v pořádku?“zeptala se hystericky Alice a kolébala mě v náručí. „Je mi to tak líto.“opakovala pořád znepokojeně.

„Už je to v pořádku.“snažila jsem se jí uklidnit, ale můj nakřáplý hlas tomu moc nepomáhal. Teď už přece v pořádku jsem, tak proč si zbytečně dělat starosti.

„Ta holka je šílená.“uslyšela jsem další povědomý hlas. Emmet. Předpokládám, že tu jsou všichni.

„Nezaveze mi je ke Carlisovi?“zeptala se někoho Rosalie. Takže tu všichni jsou. V tu ránu jsem na obličeji ucítila jazyk Ronyho.

„To je v pořádku.“protestovala jsem už normálnějším hlasem.

„Mohla tě zabít.“řekla nevěřícně Alice. To mě napadlo, ale nestalo se tak, protože přišli v čas. Zajímala mě ale jiná věc, než jestli jsem v pořádku.

„Myslíte, že to vyšlo?“zakuckala jsem.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 9: