Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen v srdci - 6. Kapitola

13.10.2009 (12:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 967×

6. Kapitola – Poprvé… a naposled

Právě jsem jela do školy a snažila jsem se nevypadat tak nedočkavě. Strašně jsem se na Colina tesil. Už jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím. Jeho tvář, rty, nos… Celé jeho tělo. Všechno na něm mě přitahovalo. Byl jako můj osobní bůh, kterého mi bohové darovali, abych byla šťastna. Všechny buňky jeho těla mě k sobě přitahovaly.

Zavřela jsem jen na chvíli oči, abych vyhnala jeho obraz z hlavy. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na potřebu ho vidět. Bože jak ten čas letí. Ani ne před dvěma dny jsem ho nenáviděla. Byl pro mě tím nejhorším a nejsobečtějším tvorem na zemi. Sama pro sebe jsem si kroutila hlavou a přemýšlela nad tím co mě tak změnilo. Co změnilo můj názor na něj.

Dorazili jsme na parkoviště a zastavila jsem na našem obvinem miste. Colin se opíral o svou motorku a pozoroval mé auto od okamžiku, kdy se přední kola mého auta dotkla asfaltu parkoviště. Vystoupila jsem a rozhlédla se po parkovišti. Všichni mě pozorovali. Nic se nezměnilo. Pořád jsme byli atrakce.

Vydala jsem se směrem k Elleně u které už stál i Colin.

„Ahoj.“pozdravila jsem je zvesela. Odpovědi se mi dostalo pouze od Elleny a Brandona. Colin dělal jako bych neexistovala. Díval se všude jenom ne na mě. Dělal, že neexistuju. Když on tak já taky. Škaredě jsem se na něj podívala a otočila se čelem vzad ke Colinovi. Bez jediného slova jsem se vydala na první hodinu. Bože umučení světa přicházelo v podobě fyziky.

Charlotte zase celou hodinu mlela a nebyla k zastavení. Její slovní zásoba byla nevyčerpatelná a někdy se mi i zdálo, že si snad včera večer připravila, protože to všechno odříkávala jako dobře naučenou básničku. Abych ji neurazila jsem na vhodných místech použila vhodná slova typu Vážně? Nebo No ne! A pak už to celkově zvládala sama. Ta byla k nezastavení.

Zbavila jsem se ji až před učebnou matematiky, kde na mě čekala další hodina. Jediné pádné vysvětlení proč se mnou šla, až k učebně bylo to, že tuhle hodinu mám společnou s Colinem. Ten jako vzorný student seděl už na svém místě a nedočkavě čekal na zvonění. Vešla jsem do třídy a sedla si na mé místo vedle něj. Ani slovo. Jen jsme v tichosti čekali na příchod profesora. Dorazil. Sice o pět minut později než měl, ale byl tady a to je hlavní. Všem nám rozdal velké listy bílého nepopsaného papíru a ještě také rozdal zadání.

„Dnes si napíšeme velký opakovací test žáci. Takže si všechno sbalte. Jediné co budete potřebovat je pero a tužka. Takže … začínáme. Běží vám čas.“ Pustila jsem se do testu, o kterém jsem už dopředu věděla. Když jsem byla asi v půlce testu ucítila jsem na své noze něčí chladnou ruku. Ztuhla jsem a podávala jsem se Colinovým směrem. Colin mě pozoroval se škodolibým úsměvem na rtech.

Snažila jsme se ho ignorovat a soustředit se na test. Ale ono to prostě nešlo. Cítila jsem jak jeho chladna ruka stoupa po mém stehně. Od jeho ruky mou nohu dělila jen tenka pavučinka v podobě lehkých punčocháčů které jsem dneska zvolila ke kostičkované sukni.

Zavřela jsem oči a přitlačil jeho ruku na vnitřní stranu mého stehna. Cítila jsem srdce snad až v krku. Zrychleně se mi třepotalo v hrudi a nabíralo na ještě rychlejších obrátkách. Cítila jsem, jak se mi do krve vlévá adrenalin. Jak se mi ježí chmýří na krku po jeho spalujícím doteku. Snažila jsem se uklidnit a získat ztracenou sebekontrolu ale nedařilo se mi to. Nemohla jsem se ovládat, když se mě dotýkal.

Najednou zazvonilo. On stáhl svou ruku. Vstal, vzal naše testy a odevzdal je profesorovy. Vyjeveně jsem ho sledovala, jak odchází a nemohla se přimět k tomu samému. Nakonec jsem to ale zvládla a postavila se na rozklepané nohy.  Kráčela jsem po chodbě plné lidi jako duch. Neslyšela jsem, necítila jsem, jen jsem šla. Šla jsem vpřed a jen náznakem jsem tušila, že mířím do učebny španělštiny.

Hodinu jsem strávila jako včera. Popisovala jsem papír textem o Kanadě. Psala jsme všechen text, který jsem si doma připravila v angličtině. Psala jsem a psala. Jakmile jsem dopsala rozsáhlý text, uvolnila jsem místo dívkám, které měli nakreslit obrázky a nalepit fotky. Projekt se ještě tu samou hodinu odevzdal a oznámkoval.

Znovu jsem Kráčela po chodbě. Tentokrát byla liduprázdna. Ani zívaček tady nepostával. Všichni byli na obědech. Já tam pro dnešek neměla namířeno. Šla jsem ven a tam jsem si sedal na jednu z dřevených laviček. Zapřela jsem se zady o opěradlo a pozorovala zatažené nebe. Tmavé a těžké mraky slibovaly déšť. Na mou tvář se snesla těžká studena kapka deště. Pomalu ale jistě se snášeli jedna za druhou a smáčeli mi obličej i oblečení. Než jsem mohla úplně promoknout jsem si stoupla a vydala se na další hodinu.

Seděla jsem před klavírem v učebně hudební výchovy. Měla jsem soukromé hodiny na klavír i tady ve škole. Dnes mi sice odpadli, protože profesor byl nemocný, ale domluvila jsem se s ředitelem, jestli bych si i tak nemohla zahrát. A tak jsem tam Seděla a mé prsty běhaly po klaviatuře a rozeznívali tak každou strunu piana do nádherných tonu Mozartovy sinfonie.

Zrychlovala jsem tempo písně a do toho si ještě mírně pobrukovala. Byla jsem naprosto ponořena do hry. Ani jsem si nevšimla, že někdo přišel. Přítomnost onoho člověka jsem si uvědomila až po skončení písně. Hudebnou se rozezněl sólový potlesk. Vylekala jsem se tak až jsem nadskočila na židli.

Rychle jsem se otočila a zjistila tak ze mě pozoruje Colin. Stal tam jak antický bůh. Vypadal jak socha bájných umělců. Byl dokonalý v té bílé košili a světlých riflích. Nic mu nechybělo. Byl mužný a sexy. Prostě muž, po jakém bych toužila. Které ho bych si přála mít.

„Hraj.“pobídl mě. A já jsem uposlechla. Proč taky ne? Otočila jsem se zpátky ke klaviatuře a nechala prsty volně klouzat po černých a bílých klávesách. Sálem se rozezněla mě neznámá melodie. Ani jsem nemusela přemýšlet. Vycházela z mého nitra. Vykreslovala mé pocity. Ta skladba byla jako já. Byla mi něčím podobná a presto byla úplně rozdílná.

Ucítila jsem ruce na mých ramenou a přestala jsem hrát. Něčí ledové rty se přitiskly na můj krk. Ztuhla jsem. Bála jsem se, že kdybych udělala sebemenší pohyb přestal by. Jeho chladné rty stoupaly po mém krku až k hraně čelisti. Cítila jsem, jak mi naskočila husí kůže a jak mi postupně mizí, jak se mé tělo přizpůsobuje jeho teplotě.

Nemohla jsem si pomoct. Chytila jsem ho za límec košile a jeho rty přitiskla na ty své. Dlouho jsme je měli jen přitlačené na sobě a nic jsme nedělali, ale pak jsem ucítila, jak mi svým jazykem přejel po spodním rtu. Slastně jsem vzdechla a pootevřela rty. Dala jsem mu tak pozvánku aby pokračoval v tom, co započal.

Jeho silné paže si mě vytáhli do jeho mužné a silné náruče. Cítila jsem tu silu, která pulsovala v jeho pažích pod mými prsty. Laskal jsem ho bříšky prstů ve vlasech a snažila jsem se na něj co nejvíc namáčknout. Užívala jsem si ten pocit souznění každým douškem a doufala jsem, že bude trvat věcně. Ale netrval. Musela jsem se od něj odtrhnout, abych nabrala alespoň nějaký vzduch do plic.

Stály jsme tam proti sobě. Čely zapřenými o sebe a dívali se sobě navzájem do očí. Ty jeho byli černé jako noc a hluboké jako lesní tůně. Nebyli strašidelné. Právě naopak. Překypovali něhou a touhou. Touhou po mě a mém těle. Násilím jsem ho od sebe odtlačila a snažila se tak nabýt pozbytou rovnováhu duše.

Záda jsem se opřela o piáno a zhluboka jsem dýchala. Hlavu jsem sklopila skoro až k hrudníku. Snažila jsem se uklidnit a hlavně zpomalit třepotání svého srdce. Mé srdce frekventicky bušilo na mou hrudní kost. Spolu s každým jeho úderem se mi do krve vyplavoval adrenalin a nemohla jsem se tak soustředit.

Tahle osůbka měla neuvěřitelnou schopnost vyvést mě z míry. Jakkoli mě zabavit a odvést od předchozí činnosti. S ním jsem zapomínala na celý svět. V jeho přítomnosti nebyl nikdo kromě nás a našich rtu spojených v polibku.

Vzadu za mnou se ozvalo bouchnutí dveří. Trhnula jsem sebou a v okamžiku se otočila dozadu. Nikdo tam nestal. Nikdo. Ve vzduchu byla jsem cítit jeho nasládla vůně. Jen rozvířený vzduch dával znát, že tady někdo stál. On utekl“ Tak to je teda něco. On si normálně bez rozloučení uteče! Tak to mu teda nedaruju.

≤≥

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen v srdci - 6. Kapitola: