Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plavba na Titanicu - 1. kapitola - Titanic vyplouvá I.

08.03.2011 (15:45) • HorsiQ • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2467×

Středa, 10. dubna - Titanic vyplouvá

Nedýchal jsem.

Ano, nemohl jsem - byl jsem ještě skoro novorozený a krev byla na této lodi cítit všude. Ačkoliv žiji život upíra jedenáct let, tak je pro mě stále ta žízeň nesnesitelná.

Navíc se tady každou chvílí někdo zraní. Je to těžké, ve třetí třídě se neustále bijí a v první je sice všechno v poklidu, ale přesto se každou chvíli píchne člověk do prstu při šití.

V druhé třídě byl největší klid - také jsme touto třídou cestovali s Carlislem a Esmé. Mohli jsme si dovolit větší luxus, ale nemohli jsme si dovolit strhávat na sebe pozornost.

Většinu času jsem trávil ve své útulné kajutě. Občas ke mně přišel steward nebo Carlisle s Esme. Oba ale dobře věděli, že bojuji sám se sebou, abych potlačil to monstrum ve mně. A věděli, že chci bojovat sám.

Nenáviděl jsem se, nenáviděl jsem svůj vlastní život, nenáviděl jsem nevinné lidi kolem mě.

Hluk na lodi byl pro moje citlivé uši nesnesitelný. Rozhodně mi nepomáhal ten šum v hlavě, myšlenky lidí.

Rozhlédl jsem se po mé celkem velké útulné kajutě. Tušil jsem, že pro mě za chvíli přijde Carlisle, aby mě mohl vytáhnout na večeři. Nejradši bych seděl tady a po celou dobu plavby do Ameriky jen koukal do zdi. Jo, to by byla pohoda! Proč jsme vůbec museli plout do Ameriky tou lodí? Proč Amerika?

Věděl jsem, že Carlislea tahle loď fascinuje a že je na svůj plán pyšný. Nic jsem raději tedy neříkal.

Edwarde, nechceš se jít s námi podívat po lodi? Vyřídil jsem, že můžeme do první i třetí třídy.

Carlisle stál za mými dveřmi a čekal na mou reakci. K mému překvapení mě moje nohy zvedly a já došel ke dveřím. Ježiš, co to děláš? Zastav se! volal jsem sám na sebe. Nic, otevřel jsem dveře a setkal se s Carlisleovým udiveným pohledem.

„Takže nejdeme na večeři?“ zeptal jsem se sarkasticky a ušklíbl se.

„Edwarde, dneska jsme vypluli. Jsme tu teprve pár hodin a ty už děláš, jako bys tu musel žít celých padesát let,“ odvětil mi Carlisle trochu podrážděně.

Jen jsem něco zavrčel. Nemohl jsem mu odporovat, měl totiž pravdu.

„No, tak se po té lodi projdu,“ vrčel jsem poraženě.

Carlisle se usmál a už mě tahal z kajuty ven, kde čekala Esmé. Slunce nesvítilo, tak snad ani nebude svítit.

Carlisle se vydal za jedním ze zaměstnanců a nenápadně mu dal pěknou ruličku peněz. Zaměstnanec se spokojeně usmíval a podával mu nějaké klíče. Zřejmě od bran k první a třetí třídě.

„Bude to dobré, zvládneš to,“ ujišťovala mě Esmé a objala mě kolem ramen.

No, jistě, až někoho zabiju, bude to naprosto v pořádku! Klidně ať o nás všichni vědí, že? Volturiovi nás roztrhnou a zahodí do ohně, až to udělám! myslel jsem si sarkasticky.

Ale když jsem viděl Esméinu milující tvář, tak jsem nemohl odporovat. Kývl jsem hlavou a nuceně se usmál, jen abych jí udělal radost.

„Jdeme?“ zeptal se nadšeně Carlisle, když k nám došel.

„Jdeme,“ řekl jsem nuceně bez stopy nadšení.

Zatímco Carlisle a Esmé si vše nadšeně prohlíželi a na vše s nadšením ukazovali, já jsem jen něco brblal a neochotně jsem za nimi doslova táhl nohy. Esmé po mně několikrát hodila ustaraným pohledem a já se hned nuceně usmíval.

„Tak jsme tady, třetí třída,“ oznámil nám Carlisle spokojeně a ukazoval na bránu před námi.

„No skvělé, jupí,“ odsekl jsem sarkasticky a v mém hlase byl slyšet hněv.

Carlisle ke mně přišel, položil mi ruku na rameno a podíval se mi hluboko do očí.

„Synku, kdybych si nebyl jist, že to zvládneš, nikdy bych tě sem nebral. Ale ty to zvládneš, určitě,“ chlácholil mě.

Nechtěl jsem ho zklamat. Nechtěl jsem zklamat Esmé. Nezasloužil jsem si tak velkou důvěru, ale kdybych ji zničil, mohl bych oběma ublížit.

Vzal jsem si od Carlislea klíče, zavřel jsem oči a strčil je do zámku. Otáčel jsem jím jen pár vteřin, ale mně to připadalo jako několik staletí. Jako bych teď vstupoval do nového světa, do nového života.

Otevřel jsem dveře, které se s hrozným vrzáním pomalu posouvaly.

„Jsme na tebe pyšní,“ zašeptala Esmé a zářivě se na mě usmívala.

Úsměv jsem jí vrátil. Tentokrát nebyl nucený. Nechal jsem je, ať jdou první. Šel jsem opatrně za nimi a znovu zavřel bránu, která vydávala tak hrozné skřípavé zvuky, že mě z toho možná začala bolet hlava.

„Carlisle, nemohl bych se nejdřív projít první třídou? Víš, jen abych si zvykl,“ napadlo mě náhle.

Ježiš, co je to za pitomost? Nadával jsem si, když mi Carlisle podával klíče. Zkontroloval jsem myšlenky všech lidí kolem. Nikdo si mě nevšímal. Vzal jsem si klíče a přeskočil přes bránu.

V první třídě mi zas tak vůně krve nevadila. Většinou tito lidé pili alkohol a kouřili doutníky, takže mě jejich krev tak nevábila. Co mi hlavně vadilo, byly ženy. Neustále se na mě otáčely a chtěly mě. Jsem snad stroj nebo co? Když jsem kolem nějaké dámy prošel, vzdychla a zasněně se na mě dívala. Po tomhle toužil snad každý až na mě. Jakmile se na mě jen někdo podíval, hned jsem nasadil znechucený výraz. Proč zrovna já umím číst myšlenky? Ty ječící myšlenky se nedaly vypnout!

Po hodině jsem se vydal do třetí třídy a Carlisle s Esmé šli do první. Znovu jsem se ujistil, že mě nikdo nesleduje a přeskočil jsem bránu.

Procházka po lodi mi přinášela spíše utrpení než potěšení. Chodil jsem bezcílně sem a tam, nevšímal jsem si lidí okolo. Jediné, co jsem vnímal, bylo moje utrpení.

Téměř všichni teď byli na večeři, takže jsem se procházel lodí, aniž by mě otravovalo to hrozné vzdychání.

„Jak si to udělal?“ zeptal se mě čísi hlas.

Ztuhnul jsem. Co jsem udělal? Kdo to je? Na co se mě ptá?

Pomalu jsem se otočil a viděl dívku, obyčejnou dívku. Když jsem si ji ale prohlédl pozorněji, poznal jsem, že to není obyčejná dívka. Je to moje dívka.

Nedokázal jsem odtrhnout pohled od jejích čokoládových očí. Omámila mě. Vůně její krve nic neznamenala. Byla tak podivně křehká, jen se jí dotknout a zlomí se.

Jako správný gentleman jsem se uklonil. Dívala se na mě tak nějak podezíravě. V myšlenkách jsem jí vyčetl strach.

Kdo to je? Proč to dělá? Sbírá si ženy jen pro zábavu? přemýšlela horečně.

Nelíbilo se mi to. Vypadám jako ti, kteří mění ženy jako ponožky? Ještě více mě šokovalo, že po mně netoužila. Bylo jí jedno, jak moc jsem sexy. Ona se na vzhled nedívala, nebyl pro ni tak podstatný jako duše. Myšlenky se jí otáčely všemi směry.

A pak jsem za ní uviděl její sestru - dvojče a uvědomil jsem si, že já neslyším myšlenky mojí dívky. Slyším jen myšlenky její sestry.

V té chvíli mi věci zapadly do sebe. Já jsem neslyšel její myšlenky. Ona mě viděla, jak skáču přes ty vrata. Co si o mně myslela? Že jsem blázen? Nebo si myslela, že jsem doopravdy nadpozemská bytost?

Musel jsem odejít dřív, než by začal výslech. Usmál jsem se na ni a kývl jsem k bráně na znamení, že musím odejít.

Vypadala naštvaně a snad i zklamaně. Bylo to zklamání, protože odcházím? Nebo jen chtěla vědět, co jsem vlastně zač?

Tentokrát jsem normálně otevřel vrata, ale nevnímal jsem, jak hrozně, a přiznejme si, i trochu strašidelně vržou. Periferním viděním jsem kontroloval dívku, která mi ukradla moje srdce. A pak jsem pocítil vůči té obyčejné dívce i něco jiného než lásku. Pocítil jsem nenávist k ní za to, že existuje...

Autor: HorsiQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plavba na Titanicu - 1. kapitola - Titanic vyplouvá I.: