Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plavba na Titanicu - 2. kapitola - Mrtvé srdce

Čtvrtek, 11. dubna

Čekal jsem toho hodně a myslel jsem si, že jsem čekal vše.

Čekal jsem, že v jejích očích uvidím údiv, strach a nenávist. Čekal jsem, že začne ječet a uteče ode mě pryč.

Najednou jsem si uvědomil, jak je kajuta mála, a jak se ke mně lidská dívka tiskne. Hbitě se posadila. Cítil jsem teplo jejího těla, které ke mně bylo až příliš blízko. Cítil jsem její teplý dech. Viděl jsem tepnu na jejím krku… v životě jsem neměl žádné člověka tak blízko svým zubům. Přesto jsem necítil potřebu napít se. Protože mě upoutaly ty její hnědé, teplé oči. Dalo se v nich toho tolik vyčíst, a já byl udiven tím, co v nich vidím.

Vřelost, pokoru… a něco, co pro mě bylo nové, ačkoli jsem to také musel mít na očích jasně vepsané. Ten pohled jsem viděl tisíckrát na Carlisleově tváři. Ale nyní byl tento pohled poprvé věnován mně. Byl to pohled lásky, tak hluboké, že to slovy nejde popsat.

Ještě více šokující bylo, že jsem tento pohled viděl u lidské dívky. Žádný člověk nemohl milovat tolik.

Žádný člověk, kromě toho, co teď seděl přede mnou a topil se pohledem v mých očích. Stejně jako já jsem se topil pohledem v těch jejích.

Její charakter mě přinutil podívat se na věci z jiného úhlu. Možná, že není tak zlé, že až do ne-smrti budu milovat tohoto člověka.

Ze zvyku jsem zamrkal a viděl další úhel pohledu. Ne, bude to akorát horší. Jen špatné. Že se do mě zamilovala.

„Jsem Bella,“ zašeptala hlasem čistým jako hedvábí.

Její řeč - ačkoli krátká - mě dokázala pobavit. Potichu jsem se zasmál.

Přerušila krásnou chuť našeho setkání a zavřela oči - jediný způsob, jak alespoň trochu rozpoznat nač myslí.

Ale oči už zavřít musela - byla jen člověk. A hleděli jsme na sebe pěkně dlouho a ona za tu dobu navíc ani nemrkala.

„Já jsem Edward.“ To bylo jediné, co jsem dokázal říci.

Zlehka se usmála, oči stále zavřené - ten úsměv, byl jako slunce. Jako když spatří slepec poprvé světlo světa.

Já jsem byl ten slepec. To já jsem až nyní teď viděl, jak je svět krásný. A uprostřed toho světa stála postavička s hnědýma očima...

Konverzace mezi námi - ačkoli přiznejme si trochu podivná a nevhodná - byla moc příjemná a ani jeden z nás neměl v úmyslu ji ukončit. Ale došla nám slova, už jsme mohli říct jen sbohem.

A já jsem se loučit nechtěl.

Kdybych byl nějaký nenormální upír, tak bych teď určitě začal shánět mozek. Za to, co jsem chtěl udělat, bych si mě nafackovat… a to pořádně, dokud by to nebolelo. Ale pokud opravdu chci, aby ta facka bolela musela by být od ní.... Od mojí princezny. A nemusela by to být facka... Nejvíc by mě bolelo, kdyby něco trápilo ji.

V této chvíli ale vypadala šťastně, rozhodnutě. A já jsem musel prostě tu její radost obětovat a učinit ji ještě šťastnější.

Doslovnou šnečí rychlostí jsem se k ní nakláněl... Když už mi její dech ovanul tvář. A já uviděl, jak zavírá oči - možná očekáváním na to, co mělo přijít. Možná proto, že chtěla skrýt své červenání. - Tak jsem si hloupě uvědomil, že bych tu být neměl, že moje existence jí kazí život.

Mírně jsem sebou škubl. Jako bych tím pohybem roztrhal krásnou atmosféru na malé kousíčky. Škubla sebou také a otevřela oči.

Její výraz jasně dával najevo zděšení. Byla v něm otázka, co se děje?

Potřeboval jsem tu chvíli zpátky. Proto jsem se k ní naklonil - tentokrát rychleji, ale stále s opatrností.

Jsem blázen všech bláznů. S velkou pravděpodobností ji zabiju, a co budu dělat pak? Budu dále žít v samotě? V tom neustálém tichu, ve světě, kde necítím svoje mrtvé srdce?

Moje rty se lehce otřely o ty její. Čekal jsem na její reakci, stále jsem jí dával možnost se ode mě odtáhnout. Ale ona se neodtáhla. Místo toho se ke mně přitáhla ještě blíže.

Byl jsem si jistý, že tlukoucí srdce vzbudí její spolubydlící. Ale nikdo se nevzbudil. Nikdo neměl ani ponětí, co se tu teď děje.

Dál jsem se líbal s Bellou. Rukou mi zajela do vlasů a přitahovala si mě stále blíže.

A tohle bylo moc. Příšera ve mně se hlasitě ozvala a nedala mi na výběr. Co nejrychleji jsem se odtáhl - možná až příliš tvrdě. Snažil jsem se zpomalit dech a uklidnit ten žár v mém hrdle.

Bella seděla jako přikovaná na druhé straně postele. Prohlížela si mě obezřetným pohledem. Ale bála se, bylo jí to vidět na očích.

„Promiň,“ zašeptala.

Vykulil jsem oči. Copak ona se mi má za něco omlouvat? Přece nemůže za to, že jsem upír - a nyní cítím obrovskou touhu po její krvi -, tudíž ji chci zabít. Pak, porušuji tradice, neměl bych se nejdřív zeptat jejího otce? Ne, to se dělá spíše jen, kdybych ji chtěl požádat o ruku. Ale přece jen bych měl požádat o svolení. A naposled, přece není normální, abych ji odstrčil takovou silou od svého těla.

Nevypadalo to na to, že by se zranila. Jen byla trochu omámená. Pomalu jsem k ní natáhl ruku a konečky prstů se dotkl její tváře - hebčí než hedvábí, a jemnější než samet.

„Promiň mi to ty, něco podobného zažívám prvně,“ zamumlal jsem - nedokázal jsem se vyznat sám v sobě. Jediné, co jsem dokázal, bylo koukat se do těch jejích hlubokých očí.

Tentokrát vypadala ona překvapeně. Znovu jsem si projel v duchu svoje slova, ale nezdálo se mi, že by v nich mohlo být něco podivného.

„Prvně?“ zašeptala skoro neslyšným hlasem - což bylo podivné, vzhledem k tomu, že jsem byl upír - zřejmě si tato slova říkala pro sebe. Nebyla určena ke mně.

„Slibuji na svou čest, že dívky mě nikdy nijak zvlášť nezaujaly. Ale když jsem viděl tebe. Ty hluboké, hnědé oči - tak teplé, tak přívětivé. Nemohl jsem odolat a... během jednoho dne jsem se do tebe zamiloval.“ Ano, alespoň v tomhle jí nelžu. Opravdu mě dívky nijak zvlášť nezajímaly. Proč tedy ona musí být výjimkou?

Naklonila se ke mně trošku blíž. Tváří se téměř dotýkala té mojí. Svojí ruku přitáhla blíže ke své tváři a stiskla mé prsty, které se jí stále dotýkaly.

„Je možné, abych se zamilovala do někoho, koho neznám?“ zašeptala do ticha.

„Je možné, že když jsem tě uviděl, změnil se mi celý život?“ zeptal jsem se též.

Zívla ospalostí. Měla by ještě spát.

Přitáhl jsem si ji jednou rukou na svoji hruď a druhou jsem nahmatal tenkou deku. Budu jí muset přinést něco teplejšího na spaní. Pomyslel jsem si, zatímco jsem ji chumlal do teplé deky.

Nebránila se. Jen se ke mně přes tenkou deku tiskla. Bál jsem se, aby nenachladla. Ale nevypadala na to, že by jí byl ten chlad nepříjemný.

„Budeš tu i ráno?“ zeptala se mě, když už byla skoro v říši snů.

„Budu tu, dokud si to budeš přát,“ řekl jsem jí další pravdu. Ale jaký má smysl říkat jí tyhle malé pravdy, když neví tu největší? Když neví, že jsem zrůda?

Za chvíli její tvář změkla a začala pravidelně oddechovat, usnula.

„Budeš tady, i když se probudím, Edwarde,“ zašeptala z hlubokého spánku.

***

Bella celý večer mluvila ze spaní. Byla tak roztomilá. Občas jsem se o ni bál - trápily ji noční můry. Ale hned, co jsem ji chtěl vzbudit, její obličej roztál a spala zase klidně. Byla tak kouzelná, a mohla být moje.

Ano, mohla být moje. Ale zasloužím si ji? Ačkoli jsem byl vedle ní, nedokázal jsem být úplně uvolněný. Vůně krve mi nedělala problém - překvapilo mě, jak láska dokáže všechno změnit. Krev už prostě byla jen tekutina, ačkoliv chutná, nemusím ji mít. Přemýšlel jsem o tom, co je správné. Už zase. Nemohl jsem si prostě říct, tak jo, zůstanu s ní. Bylo tady milion otázek - a já neznal odpovědi, nebo jsem je znal a nechtěl jsem na ně odpovědět.

Ze zamyšlení mě vytrhla rána. Dveře třískly a v nich stál muž. Starý, s velice přísným pohledem. Na čele jsem mu viděl jasné vrásky - možná by zmizely, kdyby se tak nemračil. Z jeho myšlenek jsem poznal, že přišel vzbudit všechny dívky v tomto pokoji. Byly to jeho dcery. Ale on je nebral, jako své děti - bral je jako své služky.

Automaticky jsem se přikrčil. Byl to prostě reflex, co mi zbyl z lidského života. Chtěl jsem se před tím člověkem schovat. Ačkoli to bylo naprosto nesmyslné.

Muž začal křičet a budit dívky. Bellu si nechal až jako poslední. Bouchl do trámu její postele a něco na ni zařval. V závalu vzteku jsem, ale nebyl schopen ho vnímat. Dostal jsem chuť, toho muže povalit k zemi, zlámat mu kosti a pak ho velice pomalu vysávat... Protože ve chvíli, kdy začal budit Bellu, se mu v hlavě objevil obraz toho, co po ní dnes bude chtít.

Bude ji mlátit, dokud nebude mít paže rozedřené do krve. Jemu to bude dělat radost, bude se snobsky smát...

To si Bella nezaslouží.

Silou vůle jsem se přinutil ležet vedle Belly, ale z mého hrdla se ozývalo tiché vrčení, které neutichlo ani tehdy, když muž opustil malý pokoj.

Ani jsem si neuvědomil, že nejsme s Bellou v pokoji sami. Ponořil jsem se do naší malé bubliny, hladil Bellu po vlasech a doufal, že znovu usne.

Její sestry si zřejmě ani nevšimly, že ještě spí. Vyšli z pokoje. Ve své hlavě nadávaly na svého otce a bály se dalšího dne. Bylo mi jich tak líto, takové zacházení si nikdo nezasloužil.

A už vůbec ne Bella. Ta nejčistší osoba pod sluncem. To moje sluníčko.

Když se Bella znovu ponořila do spánku, už jsem nedokázal držet svoje myšlenky na uzdě. Svůj strach a starost jsem nedokázal ovládnout. Cítil jsem nutnost vzít ji a odnést pryč z tohohle světa, který jí měl zůstat uzavřen...

A udělal jsem to.

Opatrně jsem ji vzal do náruče, a co nejtišeji jsem proklouzl chodbami, až jsem se nakonec ocitl před dveřmi svého pokoje.

Jednou rukou jsem si Bellu tiskl k hrudi, zatímco druhou jsem otevřel dveře. V pokoji seděla Alice a kreslila něco na papír. Vypadalo to jako návrh na šaty. Když nás uviděla, rozzářily se jí oči a rychle mě strkala k posteli.

Uložil jsem Bellu na pokrývku a pořádně ji zachumlal. Pak jsem ji políbil na dokonalé čelo a šeptal jsem slova o tom, že se o ní postarám, a že vše dobře dopadne.

„Edwarde!“ poslala mi Alice v myšlenkách. Povzdychl jsem si. Přejel jí prstem před lícní kost a šel jsem k Alice.

„Takhle by to dál nešlo,“ šeptala mi Alice do ucha. Podivil jsem se. Proč by to takhle nešlo? To ji mám vrátit do spárů toho ohavného a prašivého děduly? Ne, děkuji.

„Já nemyslím to, že by ses o ni nedokázal postarat, nebo že by s tebou neměla být. Ale musíš jí říct pravdu!“ sykla Alice poněkud podrážděně.

Ano, Alice myslela stejně jako já. Věděla, že takhle by to nemohlo fungovat donekonečna. Ale na krátkou dobu by to snad mohlo vyjít, ne?

„Čím později se to dozví, tím víc ji to bude bolet,“ řekla Alice naprosto vážně. Opravdu jsem měl pocit, že mi čte myšlenky. Ačkoli viděla jen moji budoucnost.

Povzdychl jsem si a kývl hlavou. Má pravdu. Pomyslel jsem si poraženě. Jenomže jak jí to říct? Sednout si k ní u oběda, a povídat jí.

„Hele, já jsem upír. Nejím jídlo a nejraději bych ti vysál krev. Ale celkem se ovládám.“ To je naprosto ironické.

„Jo, a mimochodem,“ začala znovu Alice, tentokrát mi posílala vzkazy myšlenkami, „měla bych jí sehnat nějaké oblečení. Tohle je hrozné! V tom nemůže chodit!“

Musel jsem se zasmát. Ano, s Alice bude těžké žít, ale bude to také příjemné. Pokrčil jsem rameny na znamení souhlasu. Alice zatleskala a zářivě se usmála. Na to hned vyběhla pryč s úmyslem něco Belle sehnat.

Když byla pryč, zůstal jsem s Bellou sám. Sedl jsem si k její posteli a sledoval její dokonalé rysy, a přemýšlel o tom, jaká je, jaké má zájmy... Jaké měla dětství.

Asi po hodině se Bella s velikým trhnutím probudila. Posadila se a zakoulela očima, když uviděla velký pokoj. Rozhlédla se, a když uviděla mně, přísahal bych, že se zasmála a ulevilo se jí.

„Kde to jsem? Musím jít pracovat…“ řekla a už chtěla vstávat z postele. Rukou jsem jí pomalu přitlačil zpět do postele a zamuchlal ji do přikrývek.

„Neboj se, už nikdy tě nikdo nebude trápit. Dospi všechny rány a bolesti, které se ti kdy staly. Budeš mít lepší život... A můžeš ho mít se mnou.“ Hladil jsem ji po tváři a koukal se do jejích očí. Ona se koukala do mých a já měl pocit, že jí vidím až hluboko do duše. A vidím tam všechnu tu lásku, kterou k ní chovám já.

„Jsi můj život,“ zašeptal jsem a pak ji pomalu a něžně políbil.

Byla velice unavená, a tak jsem ji od sebe pomalu odtáhl a položil jí hlavu na polštář.

„Sladké sny,“ zašeptal jsem.

O pár vteřin později se pokojem ozýval její klidný dech. Spala tak klidně, až neuvěřitelně uvolněně.

O přibližně dvě hodiny později přitančila do pokoje Alice a v rukou nesla šaty z hedvábí. Protočil jsem oči, ale jako správný gentleman jsem se zvedl a odešel jsem, aby mohla Bellu v klidu převléknout. Za pár vteřin byla hotová a došla si pro mě na chodbu.

„My budeme skvělé kamarádky!“ jásala si pro sebe a usmívala se od ucha k uchu.

Přikývl jsem, ale už jsem ji vystrkoval ze dveří. Přece jen chci být s Bellou sám. Chci být u toho, až se probudí. Probudí se do nového života.

***

Už to bylo několik hodin, co Bella spala. Slunce už začalo zapadat za obzor, ale ani to jí neubralo na kráse. A nebylo to tím, že jsem ve tmě viděl stejně jako na světle. Ale protože ona byla nejkrásnější ze všech krasavic.

Objednal jsem si do pokoje nějaké jídlo, aby se mohla hned, co se probudí najíst.

Pozorovat ji mi vůbec nepřišlo nudné - spíš naopak. Bylo tak příjemné ji pozorovat. Jako bych se tím učil ji poznávat, Každý její dech prozrazoval nějaký příběh.

Její výdechy už nebyly tak přesné a klidně - ale ani nebyly rychlé a vynervované. Bylo mi tedy jasné, že Bella se každou chvíli probudí.

A pak otevřela oči. A já měl pocit, že ji vidím poprvé. Oči se jí změnily. Předtím v nich měla ospalost a slabost, byla to jen křehká špejlička, lehce se zlomila. Teď se ale posilnila - sice ještě nebyla úplně silná, ale posílená. Zvědavě si prohlížela své oblečení a těkala očima po mém pokoji.

„Ahoj,“ zašeptala ke mně a krásně se usmála.

Úsměv jsem ji oplatil. „Dáte si něco k jídlu, madam?“ optal jsem se jako správný gentleman a položil jí na postel podnos s občerstvením.

Vděčně se zasmála a pustila se do jídla. Divil jsem se, že jí něco takového chutná. Já bych to nikdy nespolkl.

Za chvíli snědla vše, co měla na talířích. Teprve teď jsem si všiml, jak je vychrtlá. Nedostávala ani jídlo.

„Co bys říkala na procházce po lodi?“ optal jsem se a s úsměvem jí nabídl ruku.

Spojila naše dlaně a zvedla se z postele. „Mile ráda.“