Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 10. kapitola

02.04.2011 (11:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×

„Esme bude mít radost. Tak tedy v šest?“ upřesnil čas a Charlie nadšeně přikyvoval, zatímco ho vyprovázel ze dveří. Přešla jsem k Renesmé a neobtěžovala jsem se s ním rozloučit. Tohle bude další dlouhý den…

Seděla jsem vedle Nessie a pozorovala jsem, jak malovala obrázky. Téměř na každém z nich byla barevná louka, stromy a kvítí. Na některých byly i postavy, ve kterých jsem poznávala nás dvě, občas i Charlieho, Renée a Phila. Charlie se vrátil k nám a nemohla jsem přehlédnout, jak z něho čišela spokojenost.

„Ten chlapec je milý,“ podotkl, na což jsem jen pokrčila rameny. „Víš, někoho mi hrozně připomíná, jenom si nemůžu vzpomenout.“ Cítila jsem, jak mi tuhne výraz na tváři, když domluvil. Jistěže ti někoho připomíná, tati, je to otec Renesmé. Zamyslela jsem se nad tím, zda by nebylo lepší odjet zpět do Phoenixu. Bylo tam tepleji, měla jsem tam mamku, Phila a spoustu přátel… Ale něco v mém podvědomí mi říká, že tady se cítím doma. Zvrácená ironie osudu. Proč bych měla zrovna já utíkat?

V další minutě uvažování mi ovšem došlo, že musím udělat něco, abych nemusela vzít Nessie do jejich domu. Já ji tam prostě nemůžu vzít! Musím vymyslet, jak ji uchovat v bezpečné vzdálenosti…Ale jak? Když nepůjdu já, tak zůstane doma Renesmé, protože pochybuji, že by ji Charlie chtěl mít sám na starost.

„Tati?“ Musím prostě zkusit štěstí. Třeba mu vůbec nebude vadit, kdybych zůstala doma. Možná pojede rád sám. Vždyť já je vůbec neznám, zatímco Charlie se s nimi vídá. Nebo alespoň s Edwardovým otcem, podle toho, co jsem slyšela. Charlie ke mně obrátil pohled a vnímal.

„Myslíš, že by vadilo, kdybych s Nessie zůstala doma? Víš, celý víkend utekl a já jsem s ní moc nebyla. Ráda bych jí to nějak vynahradila. Zašly bychom na hřiště, hrály hry a kreslily obrázky…“ Vymýšlela jsem první věci, které mě napadly, ale na druhou stranu jsem je myslela opravdu upřímně. Za celý víkend jsem si nenašla čas, abychom se spolu pobavily, a mrzí mě to. Váhavě jsem se podívala do jeho tváře a bylo mi jasné, co odpoví.

„Bello, bylo by to neslušné, když nás pozvali všechny. A potom, Nessie si užiješ i tam,“ ujistil mě, ale já jsem s tímhle rozhodně nebyla spokojená. A pak mě to napadlo. Já jít můžu, ale Renesmé rozhodně nevezmu. Takže jediné řešení je sehnat někoho, kdo ji bude hlídat…

Jako první mě napadla Emily, ale záhy jsem tenhle nápad zavrhla. Charliemu by to nevadilo, ale až se večer vrátíme, tak by bylo zdlouhavé vracet se do rezervace. Navíc se mi vůbec nelíbily ty pohledy, kterými Ness častovali kluci. Bylo to tak… zvláštní. Komu bych mohla říct? Jessice určitě ne. Vůbec neví o existenci mojí holčičky a pochybuji, že by byla schopná postarat se o ni. Takže to je o další osobu míň.

A co Angela? – blesklo mi myslí. Ona ví o Renesmé a chovala se k ní mile, přestože byla zaskočená. Nezmínila se náhodou ve škole, že má mladšího bráchu, o kterého se musela dřív starat? Jasně! Div jsem si neposkočila radostí, nálada se mi zlepšila o sto procent. V hlavě jsem si vytvořila plán, který by měl vyjít za každou cenu. Charlie se o tom nemusí vůbec dozvědět až do chvíle, než k nám Ange přijde. S ní se domluvím a věřím, že nebude proti…

Beze slova jsem vyběhla do svého pokoje a v ruce jsem pevně svírala svůj mobil. Klepala se mi ruka, když jsem vytáčela její číslo. V hlavě se mi objevily pochybnosti. Znám ji přeci jen krátce, můžu jí svěřit ten nejcennější poklad v mém světě?

„Bello? Co se děje?“ ozval se ve sluchátku hlas překvapené Angely. Jakmile jsem však uslyšela tu vlídnost v jejím hlase, nepochybovala jsem. Bude to jen na chvíli a Nessie je hodná, zlobit nebude. Spíš půjde spát, uklidňovala jsem se.

„Ahoj Angelo, je mi vážně hloupé tě o něco žádat, ale myslíš, že bys mi dnes od šesti mohla pohlídat Renesmé? Já se vážně omlouvám, že tě o to žádám, ale nejde to jinak.“ Zkoušela jsem být co nejklidnější, ale přesto jsem spoustu věcí pomotala a proslov, který jsem si připravovala v hlavě, se mi vymazal z paměti.

„Renesmé? Určitě ti ji pohlídám. Děje se něco?“ divila se. Neslyšela jsem v jejím hlasu tu zvědavost, která by říkala, že potřebuje nový drb. Ange je jiná než Jessica, která má radši novinky, které by mohla rychle posílat dál. O Nessie se nikde nezmínila a není to jediný důvod, proč jí důvěřuji.

„Ne, všechno je v pořádku,“ ujistila jsem ji. „Kdybys třeba na čtvrtou, klidně i pátou přišla, tak bych ti to vysvětlila. Takhle po telefonu to není ono…“ Uslyšela jsem slabý smích a ona potom souhlasila, že v půl páté dorazí k nám.

„Výborně, budu se těšit. A děkuji, Ange,“ rozloučila jsem se a zavěsila sluchátko. Jelikož jsem si dnes až příliš přispala, tak jsme se rozhodli, že objednáme pizzu. Není sice zrovna nejzdravější, ale Nessie ji zbožňuje a navíc ji nemá tak často, aby jí ublížila. Vlastně je to jen v případech krajní nouze. A které dítě nezbožňuje něco, co zrovna nepatří mezi nejzdravější stravu? Okolo půl jedné se před naším domem objevilo auto z pizzerie a kluk jen o něco starší než já mi předal ještě horkou pochoutku.

„Díky,“ zaplatila jsem mu a z dobré nálady jsem ho obdařila úsměvem. Ještě než jsem stihla zavřít dveře, tak se po mně otočil a mile se usmál.

„Šéf kuchař vám nese mňamku,“ upozornila jsem je a položila jsem pizzu na jídelní stůl. Nessie už seděla na své židličce a nadšeně se vrhla na jeden trojúhelníček sýrové pizzy, kterou sama vybrala.

„To je dobrota,“ pochvalovala si a já jsem s potěšením zjistila, že jí tady chutná mnohem víc než ve Phoenixu. Dobře jsem si pamatovala na chvíle, kdy jsem potají v těhotenství pila krev. Nebylo lehké ji sehnat a rozhodně to nebylo levné, ale cítila jsem, že ji potřebuji. Dříve se mi z krve dělalo špatně, ale tehdy mi tak neodolatelně voněla… Byl to první příznak toho, že je se mnou něco v nepořádku. Později mi došlo, že mé tělo nepotřebuje tu krev, ale mé dítě ji potřebuje.

Když byla malinká, tak jsem jí musela kapičky přidávat do sunaru, jinak nechtěla jíst. Byla jsem z toho zoufalá, ale pochopila jsem, že je to součást její podstaty. Ta část, kterou zdědila po otci… Čím víc ale rostla, tak tím méně jsem jí musela dávat krve. A teď? Myslím, že jsem ji odnaučila pít lidskou krev. Přešla na normální jídlo, protože jsem ji naučila, že je to správné. A ona to pochopila, protože je daleko chápavější, než kterékoli dítě na zemi. Je neobyčejná a já ji miluji nadevšechno zlato světa. Je to moje holčička.

Po obědě jsem dala Renesmé na chvilku spát, ale ona se stejně během hodiny probudila, a když viděla, že jsem ji pozorovala, roztomile se začervenala. Dobu, než k nám přišla Angela, jsme strávili spolu s Charliem. Hráli jsme černého Petra, vytvořili módní přehlídku, kde se z Nessie stala slavná modelka, a pobíhali jsme po zahradě. A když mi těsně před příchodem Angely zavolal Jacob a zeptal se, jestli bych s ním nechtěla jít ven, tak jsem ráda souhlasila. Domluvili jsme se, že v pondělí po škole vyzvednu Nessie a sejdeme se na hřišti, kde jsem potkala Emily. Dobře věděl, které místo myslím a okamžitě souhlasil. Vlastně si s ním ráda popovídám, pomyslela jsem si.

„Otevřu,“ zavolala jsem na Charlieho, který seděl v obýváku, když se rozezvonil domovní zvonek. Široce jsem se usmála na Angelu, která stála za dveřmi, a zvala jsem ji dál.

„Dobrý den, pane Swane,“ pozdravila zdvořile taťku a ten se nestačil divit nad její přítomností. Naštěstí si svůj údiv nechal jen ve tváři, ale nahlas se na nic nevyptával. Vlastně se většinou na nic nevyptával a já jsem mu za to byla vděčná. Vzala jsem Angelu za ruku a odvedla ji do obýváku, kde jsem nám připravila dva šálky čaje.

Charlie se vypařil z místnosti a s námi tu zůstala jen Nessie, která sledovala pohádku. Byla to kreslená dětská hloupost, ale dobře si pamatuji, jak jsem já milovala dětské pohádky.

„Takže, v kolik vyrážíte?“ zeptala se zvědavě, když jsem jí ještě jednou poděkovala za hlídání. Trochu jsem se zadrhla a nevěděla, jak hned začít.

„V šest bychom měli s taťkou jet k Cullenům na večeři,“ odpověděla jsem s přemáháním, abych při jejich jméně neskřípala zuby. Spatřila jsem to překvapení v její tváři, ale hned to zamaskovala.

„Vážně? To je super, určitě se budeš dobře bavit.“ Myslela to dobře a každá jiná dívka by nejspíš byla nadšená z večeře u nejdokonalejších lidí ve městě, ale já ne. Já nejsem nadšená a to vůbec. Je to spíš trest, hodně velký trest!

„Není to super, Angelo. Věř mi, že kdybych mohla, tak se z toho vykroutím. Raději bych byla s Nessie, ale Charlie to slíbil,“ vysvětlila jsem a znovu jsem na Angelině tváři spatřila to zamyšlení. Byl to stejný výraz, který měla, když jsem s Edwardem dotančila.

„Bello, možná, že je to hloupost, ale… Vím, že mi do toho nic není, jen bych to ráda věděla. Znala jsi Edwarda už dřív?“ Stejná otázka, kterou mi položila večer Jessica. Jistě, znala. Proč mi ale přijde, že chtěla spíš říct: „Je Renesmé jeho dcera?“ Dokázala bych jí říct pravdu? Myslím, že ano. Dokázala bych to, ale těžší je to v tom, že se snažím tuhle pravdu skrýt i sama před sebou. Řeknu jí to, potřebuji někoho, kdo to pochopí. Ucítila jsem slanou kapku na své tváři a rychle jsem ji otřela, kdyby přišel Charlie.

„Ange, vím, že ti můžu věřit, takže ti to povím… Ano známe se. A na tu otázku, kterou jsi nevyslovila, tak… na tu odpovídám taky ano.“ Uff, nemůžu ani uvěřit, že je to za mnou. Angela se na mě nejdřív zadumaně zadívala a v další vteřině už v její tváři bylo čistě překvapení. Zalapala po dechu a já jsem raději sklopila hlavu, aby nemohla vidět ty rozpaky v mé tváři. Cítila jsem se hrozně, najednou jsem nebyla chráněná žádnou barikádou, která by mě dělila od pravdy. Bylo to prostě venku… Všechno to utajování před rodiči, přáteli… A já se nakonec svěřím dívce, kterou znám jen chvíli, ale cítím, že jí mohu věřit.

„Bello, promiň, tohle jsem…“ Asi chtěla říct, že to nevěděla, ale já jsem se na ni tázavě podívala a ona už to nemohla doříct. Věděla to, alespoň tušila. Proto jsem se jí raději svěřila, protože nechci, aby to zjistila z jiné strany. Je možné, že to Edward vytroubí do světa a já chci mít na své straně alespoň jednu kamarádku, které opravdu věřím.

„Neomlouvej se, ani netušíš, jak moc se mi ulevilo. Jsi jediná, kdo to ví,“ zašeptala jsem co nejtišeji, aby to Charlie nemohl slyšet. Stejně pochybuji, že by poslouchal, ale tohle mu ještě říct nemohu. Nevím, jestli to dokážu vůbec někdy a teď na to určitě není vhodná chvíle.

„Neřekla jsi to ani rodičům?“ divila se a její světle hnědé oči poněkud ztmavly zvědavostí. Byla překvapená a z jejího výrazu se dalo leccos vyčíst. Nepochopení, ohromné nepochopení, ale nebyl to takový druh, který bych čekala. Myslela bych si, že nebude chápat to, co se mi stalo. Něco mi říkalo, že mě odsoudí, ale tolik jsem se mýlila. Ona jenom nechápe to, jak jsem mohla vydržet tu tíhu tajemství. Byla jsem na všechno ohledně Edwarda sama a neměla jsem jedinou přítelkyni, které bych se mohla s něčím takovým svěřit, nešlo to.

„Ne, neřekla. Ange, znala jsem jen jeho křestní jméno a potom, co zmizel, jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím… Ani jsem si nedokázala představit, že bych ho mohla potkat právě tady! A už vůbec by mě nenapadlo, že by mohl zjistit, že mám dceru.“

S každým slovem, které jsem vyslovila, se mi nepopsatelně ulevilo. Těžký kámen pomalu padal z mé hrudi a já jsem se mohla svobodně nadechnout. Tolik dlouhých dní jsem doufala, že se Edward vrátí a pak jsem tolik dlouhých nocí proplakala, když se tak nestalo. Vlastně vím přesně, kdy jsem se začala modlit, abych ho už nikdy nespatřila. Bylo to ve chvíli, kdy jsme slavili druhé Nessiiny narozeniny. Tehdy přitiskla svou ručku na mou tvář a já jsem uviděla nás dvě a jednu mužskou postavu zahalenou ve stínu.

Tehdy jsem doslova cítila, jak moc si přeje, aby tu byl ještě někdo třetí. Někdo, koho nezná, a já jsem věděla, že ho ani nikdy nepozná. V tu chvíli jsem začala Edwarda nenávidět. Přetrpěla jsem svou vlastní bolest, ale nikdy mu neodpustím, že musela trpět i Renesmé. Vyrůstala a stále vyrůstá bez otce, ale budu jí raději lhát, než abych ji svěřila do Edwardových rukou!

„Rozumím ti, neříkám, že bych se zachovala stejně, ale rozumím tomu. Obdivuji to, jak jsi silná a poměrně samostatná. Dokázala jsi zvládnout školu a dceru, přestože jsi sama ještě nebyla zcela dospělá… Pojď se bavit o něčem, co by tě mohlo rozveselit,“ usmála se nakonec a já jsem jí byla docela vděčná za změnu tématu. Otřela jsem si slzy z tváří a pak už jsme jenom probíraly nejrůznější hlouposti. Nasmály jsme se a já jsem zcela zapomněla na to trápení. Cítila jsem se tak nějak volná….