Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 18. kapitola

01.05.2011 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2600×

„Bello, chci se o vás postarat. Vím, že jsem ti ublížil, už jsem se omlouval a zároveň vím, že ani tisíc omluv nemůže nikdy vymazat to, jak moc jsem ti ublížil, ale…“ Odmlčel se. Ale je zlé, špatné slovo. Je to téměř stejné, jako takže. To je taky moc špatné slovo. Kdykoli se řekne ale, tak následuje něco, co maže všechno to hezké a veselé. Nevím, co je hezkého a veselého na mém citovém rozpoložení vůči Edwardovi, ale! Znovu je tu ALE.

„Edwarde, tohle…“

„Prosím, nepřerušuj mě. Jenom poslouchej,“ požádal mě a já jsem tedy počkala, přestože jsem nechtěla, aby dál pokračoval. Když on se tvářil tak moc zoufale, jako by potřeboval, abych to slyšela. Vypadal jako člověk, který zoufale touží zbavit se nějakého kamene, který ho tíží na hrudi a nemůže žít, když se s ním nevypořádá.

„Jsem upír, dobře to víš. Po světě chodím už víc než sto padesát let a ty jsi první dívka, která mě zaujala. Líbila ses mi už v Arizoně, ve Phoenixu. Nevím proč, možná je to kvůli tvým hnědým očím, ve kterých se topím pokaždé, když tě vidím. Možná, že je to kvůli tvé neuvěřitelné vůni, ze které zcela šílím, ale nemůžu být bez tebe a naší dcerky už ani den.“ Nevěřícně jsem se ho pozorovala, tohle přeci nemůže být pravda. Jak si to představuje? Nejdříve mi ukáže svou zrůdnou tvář, potom mě odvleče do svého domu, odkud mě znovu zatáhne na nějakou zšeřelou cestu, kde si potom bude vylévat své srdce? Kdyby mi raději vysvětloval důležitější věci, vůbec bych se nezlobila. Navíc je to naprostá hloupost, protože jsem člověk, co by mu na mě mohlo připadat úžasné? 

„Když jsem s tebou strávil noc, byl jsem šílený touhou. Nikdy jsem nic podobného necítil a ani ve snu by mě nenapadlo, že bys mohla otěhotnět. Z té jediné noci vznikla ta nejkrásnější holčička, jakou jsem kdy viděl.

Když slyším její tlukoucí srdíčko, je to ta nejkrásnější melodie, kterou jsem kdy mohl poslouchat. Miluji vás obě, Bello, a chci, abychom byli rodina.“

Teď už jsem nevydržela jeho upřený pohled. Tohle bylo dost silné kafe i na mě, takže jsem odtrhla svůj pohled od jeho ztrhané tváře a zadívala jsem se zpět do lesa. V ruce mi cukalo, hlas v mém mozku mi napovídal, abych otevřela a zmizela, ale já jsem na jednu stranu nechtěla. Nejdřív jsem si musela uspořádat v hlavě všechny myšlenky, které jsem měla rozházené.

Ať už mi tu řekl cokoli, tak je jasné, že mu na Nessie záleží. Záleží mu i na mně, ale já už ho nedokážu milovat, nemám dost síly na to, abych si znovu prošla trápením. Ani nechci to utrpení znovu snášet, navíc bych nemohla být s někým, kdo mě děsí. Kdo mě děsí natolik, že se s ním bojím být v jedné místnosti.

Kolečka v hlavě mi šrotovala na plné obrátky, ale já jsem se jen marně pokoušela vymyslet nějakou vhodnou odpověď, kterou bych ho šetrně odmítla. Tváří se tu přede mnou jako boží umučení a já se bojím, že nemám nic, co by ho mohlo rozveselit…

„Edwarde, já jsem myslela, že jsi to pochopil. Promiň, ale už ti nemůžu dát to, co by sis přál. Je dost možné, že ti na Renesmé záleží, ale pro ni skutečně otcem nejsi. Navíc tu nikdo neví, že by to mohla být tvá dcera. Má mě a věř mi, že dokud budu moci, budu její anděl strážný,“ zachraptila jsem, ale nedokázala jsem se mu při svých slovech podívat do tváře. Něco mi říkalo, že bych se měla stydět. Za co? Za to, že mu odepírám práva na otcovství? Pozastavila jsem se nad svou vlastní zbloudilou myšlenkou. Jaká práva, krucinál? Vždyť to on odešel, on o ně přišel a já své dceři nebudu plést hlavu, protože mi můj vnitřní hlas říká, že by jí také ublížil, a to nedovolím!

Je sice pravda, že o existenci mé holčičky neměl ani tušení, ale copak si může přijít a tvářit se, jako že se nic nestalo? Stalo! Stala se tolik věcí, tolik narozenin, svátků, Vánoc… Tolik dní, kdy jsme obě čekaly, že se někde objeví. Že ho třeba zahlédneme, ale on se nikdy neobjevil poblíž. Co já vím, kde byl a s kým tam byl!

Edward poraženecky sklopil hlavu, čímž dokonale podpořil můj špatný pocit. Vlastně jsem si nebyla jistá, odkud pochází, ale nemohla jsem se mu ubránit. Bylo mi mizerně, cítila jsem se tak hrozně sama na všechny starosti světa.

„Máš pravdu, opustil jsem tě a nechal tě na všechno samotnou. Ale není pravda, že tu nikdo neví pravdu,“ podotkl a já jsem se na něj překvapeně podívala. Angela – bleskla mi hlavou. Ale ona by mu to určitě neřekla, přeci by nevyzradila mé tajemství!

„O čem to mluvíš?“

„Slyšel jsem, jak na to Angela myslela ve třídě,“ vysvětlil a já jsem se neubránila překvapenému zalapání po dechu. O čem to mluví? Slyšel, jak na to Angela myslí? Ve slabém světle pocházejícím od palubové desky se Edwardovi leskly zlaté oči, které na mě upíral.

„Slyšel jsi to?“ nechápala jsem a on se zatvářil, jako kdyby prozradil nějaké tajemství, které jsem neměla znát. O to víc mě zajímalo, co tím vlastně myslel.

„No,“ zaváhal nad svou odpovědí, „mám jistý dar a ty víš, že i Renesmé má jistý dar. Dokážu číst myšlenky každého člověka, jen tvá mysl mi nejspíš navždy zůstane záhadou.“ V jeho slovech jsem slyšela jakousi lítost, což mi přišlo směšné. On lituje toho, že nemůže číst mé myšlenky, zatímco já jsem tomu vděčná. Musela jsem si odfrknout, neubránil se zmatenému pohledu.

„Edwarde, chceš, abychom byli rodina, ale já to nezvládnu. Věř mi, že bych si moc přála, aby Nessie měla otce, ale já ti už nemohu věřit. Je mi to líto,“ zamumlala jsem a cítila jsem balvan, který mi padal z hrudi. Nějaký tíživý kámen, který mi bránil v tom, abych se mohla svobodně nadechnout. Po těle mi přejel mráz, když jsem si všimla, jak Edwardovi zablesklo v očích. Raději jsem hezky rychle zase obrátila svůj pohled do lesa, protože bych zrovna v tuhle chvíli jeho pohled déle nevydržela.

Periferním viděním jsem zahlédla, jak křečovitě svírá volant.

„To je tvoje rozhodnutí?“ zeptal se nevěřícně. Nezmohla jsem se na odpověď, takže jsem jen přikývla, protože jsem dobře věděla, že mě pozoruje. Čekala jsem nějaký výbuch vzteku, ale nic se nedělo.

Edward pomalu nastartoval auto a vyjel do města, kde mi zastavil jen jednu ulici od našeho domu. Ani jsem se s ním nerozloučila, nechtěla jsem s ním mluvit. Nebylo to důležité, protože od dnešního dne budu mít konečně klid, konečně mě i mou dceru nechá být…

Alice:

Přešlapovala jsem nervózně po obývacím pokoji, až mě Rosalie několikrát okřikla. Bylo mi to jedno, potřebovala jsme alespoň takto vstřebat svůj vztek. Jak to může chtít udělat? Jasper se ke mně přitočil a objal mě, aby mi jeho náruč poskytla alespoň nějaké uklidnění.

„Lásko, musíš se uklidnit,“ poradil mi, ale já jsem zaprotestovala a jediným pohledem do jeho překrásných očí jsem mu sdělila, aby se přestal pokoušet uklidnit mě svou silou, která nedokázala zmírnit mé rozčílení.

„Alice, přijdeme na nějaké rozumné řešení,“ pokoušel se mě uklidnit Carlisle, který seděl v křesle a nedočkavě poklepával nohou. Chápala jsem ho, tohle bylo těžké pro nás všechny, protože nám ten upír zmizel.

Musíme vymyslet něco, jak ho udržet dál od Belly a malé Renesmé, tohle nebyl konec, naopak! Podle svého vidění, které se ke mně dostavilo malou chvíli po tom, co Edward s Bellou odjeli, jsem zjistila, že tohle rozhodně nebylo naše poslední setkání.

Ten upír se dá považovat za šílence. V normálním světě by ho nejspíš někdo zavřel do blázince, vězení, či nějakého podobného ústavu pro duševně choré, ale jak zkrotit upíra? Zmizel nám, když se k němu přidali ti další dva upíři, kteří byli poblíž, netušili jsme, že není sám, a to byla chyba.

Měla jsem to vědět, měla jsem to vidět, ale můj dar zklamal a já jsem vystavila nebezpečí celou svou rodinu. Kdyby jich tam bylo víc, mohli jsme nyní být všichni mrtví. Emmett se samozřejmě radostně hnal do boje, ale nemohla jsem si nevšimnou starostlivého výrazu na tváři Rosalie, která mu byla v patách, aby ho bránila.

Nikdy bych do své sestry neřekla, že se v ní dokáže shromáždit tolik citu, aby se její vždy chladná tvář proměnila… Z mých myšlenek mě vyrušil zvuk motoru na příjezdové cestě a zavrčení, které pocházelo od Edwarda.

Během několika vteřin se ocitl v hale a nevěřícně pozoroval naše obličeje. Na první pohled jsem na Edwardovi viděla, že jeho plány s Bellou nevyšly. Měl v očích tak tíživý smutek, že jsem ucítila potřebu obejmout ho a uklidnit, že všechno bude dobré, ale tento smutek momentálně překrývala čirá zuřivost.

„Kdy jsi to viděla?“ položil mi otázku a já jsem mu okamžitě odpověděla. Došlo mi, že se zlobí i kvůli tomu, že jsem ho nevarovala dříve, ale na to teď musí zapomenout. Budeme muset vymyslet nějaké hlídky, protože ten upír si vzal pramen vlasů Belly, takže ji bude moci kdykoli vystopovat.

„Edwarde, co sis přečetl v mysli toho upíra?“ dotázal se Carlisle s klidem v hlase. Snažil se zachovat si chladný rozum, přestože i na něm byla značně znát nervozita.

„Je to velmi dobrý stopař, v jeho mysli se čte jako v otevřené knize. Jakmile spatřil nás všechny, řekl si, že by to mohla být zajímavá hra… Chce zjistit, zda nás všechny dokáže přelstít, aby se dostal k ní, ale rozhodně na to nebude sám.

Počítám s tím, že ti ostatní mu budou chtít pomoci. Neslyšel jsem sice jejich myšlenky, ale James si v hlavě začínal zosnovat plán, ve kterém figurovali i tyto postavy,“ procedil Edward skrz zaťaté zuby a promnul si spánek. My sice netrpíme bolestmi hlavy, ale teď tak skutečně vypadal.

Nechala jsem se obejmou od Jaspera, který se pokusil rozprostřít v celém domě klid. Nebyla to nejvhodnější situace pro ukvapená jednání, takže jsem mu za to byla vděčná. Otočila jsem hlavu, abych se setkala s topazovým pohledem svého vyvoleného a věnovala jsem mu úsměv.

„Také jsem o tom přemýšlel. Určitě se o to postarám, hned tam vyrazím, Carlisle,“ reagoval Emmett na nějakou z Carlisleových myšlenek. Zbytek rodiny ovšem nevěděl, o čem je řeč, takže nám Carlisle záhy vysvětlil, co si před malou chvílí přemítal.

„Je jasné, že nyní budeme muset rodinu Swan hlídat. Isabella, Renesmé, ale i náčelník Swan jsou v nebezpečí. Dá se říci, že je to z části i naše vina, takže bych vás chtěl požádat, aby jste se přidali k hlídkám u jejich domu. Přeci jen jsou částí naší rodiny,“ upozornil nás Carlisle a Esme ho láskyplně objala, aby mu dokázala svou podporu. Někdy jsem si připadala, že já a Jasper máme podobný vztah. I nám stačí pouhé pohledy, gesta a rozumíme si více, než kdybychom měli říci tisíce slov.

„Takže teď jí budu dělat ještě ochranku?!“ zaječela Rose. „S tím nepočítejte, moje rodina ona určitě není!“ Chtěla jsem něco namítnout, ale ani jeden z nás nestačil nic říct, protože se Rose svou upíří rychlostí vypařila z domu.

„Ona to tak nemyslela,“ pokusil se o omluvu Emmett a s pokrčením ramen se vydal za svou drahou polovičkou. Bylo mi do pláče, když mezi námi nastalo to dusné ticho. Edward se tvářil jakoby dostal ránu železnou palicí, jeho výraz byl zcela nepřítomný. Bylo mi ho líto, ale i kdyby mi mělo tohle vadit, pak bych ho v tom nikdy nenechala.

„Ne, Alice, nemusíš to dělat jen kvůli tomu, že ti na mně záleží. Nechci nikoho z vás využívat pro své potřeby, ochráním Bellu i naši dceru sám,“ pronesl pevným hlasem, ale to by tu nesměla být Esme. Ta by mu totiž něco takového nikdo nedovolila. Zahlédla jsem její mateřský výraz, když se k němu přiblížila a položila mu ruku na tvář.

„Neboj se, Edwarde, postaráme se i o tvou rodinu, kterou je tvá dcera i Bella,“ ujistila ho a sama se nabídla, že půjde na první stráž. To jsme ovšem všichni radikálně odmítli, prozatím. Nejprve se nakonec vydal Jasper v doprovodu Carlisla, aby pročesali okolí u domu Belly. Esme se taktně vypařila z domu a já jsem tak zůstala s Edwardem sama v pokoji. Na tváři mého milovaného bratra se objevil nešťastný výraz.

 „Už mě nemiluje, Alice, jak jinak ji mám získat zpět?“ zazoufal si. Nemohla jsem se dívat na to, jak můj bratr trpí a objala jsem ho, aby věděl, že na to není sám. Přešli jsme do obývacího pokoje, kde jsme se společně posadili, aby mi mohl vše převyprávět.

„Musíš ji pochopit, Edwarde. Byla zvyklá, že se o sebe a Renesmé starala sama, zapomněla na tebe… Dej jí čas, nemůžeš čekat, že ti hned skočí zpět do náruče,“ pokusila jsem se nějak odlehčit situaci, ale zdálo se mi to marné. Edward si složil hlavu do dlaní a zakroutil hlavou.

„Ne, Alice, ona už mě jen nenávidí. Netušíš, kolik ovládání mě stojí, abych vydržel v její přítomnosti, dnes jsem si na okamžik myslel, že jí ublížím… Když jsme seděli v autě a ona mě s takovým klidem odmítla, cítil jsem tak velký vztek, že jsem chtěl…“ Zbytek věta nechal vyznít do ztracena, ale já jsem si jasně představila, co tím chtěl říct. Pro nás všechny je krev Belly velkým pokušením, protože je výjimečně lákavá. Udělala jsem jeden zbytečný nádech a výdech, abych si tak dopřála trochu času k odpovědi.

„Nesmíš si nic vyčítat, neublížil jsi jí, to je hlavní!“ zvedla jsem hlas o oktávu výš. „Vysvětlil jsi jí, že se nás bát nemusí? Jasper říkal, že byla sice stále v šoku, ale bravurně maskovala svůj strach, který byl skutečně obrovský.“

„Ne,“ zazoufal si podruhé. „Chtěl jsem jí říci, že my se neživíme lidskou krví, ale přemohla mě touha říci jí o tom, co k ní skutečně cítím. Doufal jsem, že pochopí, že bych nikdy nedovolil, aby se jí a Nessie něco stalo. Musím vymyslet něco, čím si ji získám zpět,“ zamyslel se, chvíli na to se mi opět zatmělo před očima a dostala jsem onu vidinu, která symbolizovala Edwardův plán. Zazoufala jsem si nad jeho počínáním, ale raději jsem už nic neřekla. Vlastně mi ani nedal příležitost, protože vyběhl do svého pokoje ještě předtím, než jsem se stačila opět vzpamatovat. Bože můj, stůj při nás, protože Edward zešílel z lásky k Isabelle Swan...

17. kapitola - Shrnutí - 19. kapitola