Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 23. kapitola

21.05.2011 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 2987×

„Tak poběž,“ pobídla jsem ji a ona se rozeběhla ke dveřím, aby se následně pokusila vyšplhat na kliku. Byla na ni moc vysoko, takže se musela smířit s tím, že jí dveře otevřu já. Zamknula jsem za námi dveře a vyšla jsem za svou malou princeznou, která si to už rázovala směrem k hřišti, který si dobře pamatovala.

„Nessie, počkej,“ zavolala jsem za ní a popoběhla jsem si, abych ji odchytla dřív, než by mohla skočit do silnice, což by asi neudělala, ale jeden nikdy neví. Já si uvědomuji, že je vyspělejší a inteligentnější než obyčejné dítě, ale přeci jen je to pořád dítě…

Společně jsme se potom přesunuly k malému dětskému hřišti, kde si hrála spousta dětí. Některé z nich jsem tu už dokonce párkrát viděla. Trošku jsem doufala, že by tu mohla být i Emily s Joshuou, ale nenašla jsem je mezi davem dětí na hřišti, dokonce ani na lavičkách mezi maminkami a tatínky, kteří pozorovali svou ratolest.

Můj pohled ovšem padl na někoho, koho jsem zrovna nehledala. Z druhého konce parčíku se na nás usmíval Edward. Pousmála jsem se na oplátku a popošla jsem s Nessie až k němu, vzala jsem ji do náruče a chtěla jsem je tak znovu představit. Nebylo to ovšem téměř nutné, protože si Edwarda moje malá princezna dobře pamatovala. Vždyť s ním kreslila i obrázky!

„Ahoj princezno, dnes ti to moc sluší,“ pozdravil Nessie Edward a potom věnoval i krátký pozdrav mé maličkosti, nebylo to nutné, protože jsme se před chvílí viděli, ale tak nějak mě to potěšilo. Neignoruje mě, přestože bych si to za své dřívější chování zasloužila.

„Mamince to taky sluší,“ odpověděla mu Renesmé bezelstně s tím svým andělským výrazem ve tváři. Položila jsem ji na zem, aby mohla odcupitat na klouzačku za spolužáky, které znala ze školky. Nejdřív jsem si myslela, že Edward půjde za ní, ale teprve po chvíli mi došlo, jak směšně by asi vypadal na dětské prolézačce, do které by se nejspíš sotva vešel. Posadili jsme se společně na jedinou volnou lavičku, která byla sice trochu dál od houpaček, ale i tak jsem na Renesmé měla dobrý výhled.

Nemohla jsem si pomoci a po očku jsem neustále pokukovala po Edwardově výrazu. Pozoroval Nessie téměř nábožně, na tváři mu hrál úsměv a přísahala bych, že je dojatý. Cítila jsem kámen, který pomalu odpadal z mého srdce. Spolu s ním se pomalu vytrácely i ty příšerné výčitky svědomí, které jsem vůči Edwardovi v poslední době měla.

„Ještě jsem ti ani nepoděkovala,“ zamumlala jsem po chvíli, protože jsem toho dnes měla na srdci skutečně hodně. Svou krátkou poznámkou jsem upoutala Edwardovu pozornost a on se na mě trochu zmateně podíval. Odvrátila jsem svůj pohled, protože jsem se nechtěla dívat do jeho topazových očí, ve kterých jsem se ztrácela.

„Za co bys mi měla děkovat? Vždyť to já děkuji tobě, že jsi mi dovolila vidět ji,“ poukázal směrem k Nessii, která se zrovna hrabala ručičkami v písku a rozhodně nešetřila úsměvy, které rozdávala na všechny strany. Odkašlala jsem si, abych uvolnila ten knedlík ve svém krku.

„Spolu se svou rodinou jsi mi zachránil život tam v té garáži. Omlouvám se za to, jak jsem se k vám zachovala.“ Spojila jsem poděkování s omluvou, protože jsem dobře věděla, že mu dlužím obojí. Dlužím mu mnohem víc, než jen jedno poděkování, ale začít musím pomalu. Nejlepší asi skutečně bude, když začnu od konce, pak se mohu prokousat k začátkům našeho příběhu…

„Bello, neomlouvej se. Já vím, že to musel být neskutečný šok, setkání s krvelačným upírem se na člověku podepíše. Také dobře vím, že má reakce byla zcela špatná. Spíš jsem tě ještě více vyděsil, a to jsem tě vlastně chtěl uklidnit,“ uchechtl se a já jsem se k němu váhavě přidala. „Měl bych ti vysvětlit jeden podstatný rozdíl mezi mou rodinou a tím upírem, kterého jsi potkala v Port Angeles.“

Automaticky jsem začala přikyvovat a na malou chvíli jsem odlepila pohled od Renesmé, abych se mohla podívat Edwardovi do očí. Je to zvláštní, když s ním teď mluvím s tak nepopsatelným klidem, téměř všechno se zdá obyčejné, lidské… Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, že se kolem nás nevyskytuje nikdo, kdo by náš rozhovor mohl vyslechnout, ale bylo mi jasné, že Edward to se svou schopností pravděpodobně ví.

„Neživíme se lidskou krví, Bello.“ Překvapil mě svou odpovědí. Tohle jsem skutečně netušila, přeci jen je to upír. Upíři se snad mají živit krví, ne? Alespoň tak se to píše v nejrůznějších báchorkách a starých příbězích, které mezi lidmi kolují odnepaměti.

Ale je pravda, že podle dalších legend by měli na slunci vzplanout, zatím jsem ovšem ještě neviděla, co se stane, když vstoupí do slunečních paprsků. Přeci jen je v tak deštivém městečku, jakým Forks je, těžké najít nějaké slunečné místo. Šedé mraky neustále halí oblohu do mlhového závoje, takže jsem slunce od odletu z Phoenixu téměř nespatřila.

Jedno vím jistě. Kříže na upíry neplatí, proč by jinak měli Cullenovi v domě tak obrovský dřevěný kříž, že? Byla by hloupost, kdyby ho měli v domě, když by jim mohl nějak ublížit…

„A čím se tedy živíte? Všimla jsem si, že obyčejné jídlo vám nejspíš moc nechutná,“ narazila jsem na to, že jejich obědy ve školní jídelně bývají povětšinou vráceny téměř bez dotčení. Spíš se tak v jídle přehrabují, aby to vypadalo, že si několikrát kousli… Ani pít jsem je nikdy neviděla, zapátrala jsem ve vzpomínkách, ale skutečně tomu tak bylo.

Jedinkrát jsem je viděla něco jíst u stolu, a to ve chvíli, kdy jsme byli s Charliem pozváni na večeři k Cullenům. Bylo by z jejich strany neslušné, ale hlavně nápadné, kdyby nejedli to, na co nás sami pozvali.

„Dá se říct, že se považujeme za vegetariány,“ zauvažoval. „Ano, asi tak by nás popsala lidská společnost, jelikož jsme na takové speciální dietě. Živíme se pouze krví zvířat, nikoli lidí. Díky tomu máme i odlišnou barvu očí, jak sis nejspíš všimla…

Ten upír, kterého jsi potkala v Port Angeles, nebyl vegetarián. On se živil lidskou krví, naneštěstí je tvá lidská vůně tak lákavá, že neodolal. Nejspíš by se stejně neudržel, jelikož byl na lovu,“ vysvětlil mi a já jsem chápavě přikývla. Za celou tu dobu, co jsem Edwarda poznala, jsem poprvé měla pocit, že se mi snaží objasnit něco kolem své existence. Měla jsem radost, když jsem se dozvěděla, že nikdo z jeho rodiny nezabíjí lidi pro krev. Zároveň jsem si ale také uvědomila ten rozdíl mezi nimi a upíry, kteří se živí lidskou krví.

„Proč by se nemohl udržet, když byl na lovu? Určitě by se dokázal ovládnout, ne?“ namítla jsem. Edward toho upíra, kterého jmenoval, jako Jamese sice nebránil, ale přesto se mi jeho vysvětlení o lovu zdálo nelogické. Každý přeci může přestat, pokud něco nechce udělat.

„Není to tak lehké,“ prozradil mi a v jeho obličeji se objevilo hluboké zamyšlení. „Když jsme na lovu, všechno se v nás pozmění. Lidštější část našich já je potlačena a ten predátor uvnitř se probouzí k životu.“ Neušlo mi, jak se po mně podíval, aby zjistil mou reakci. Možná, že čekal nějaké zděšení, sama bych ho ještě před několika hodinami čekala, ale teď nepřišlo.

„Ani Carlisle by se nejspíše nedokázal ovládnout, přestože má z nás všech nejvíce odvykání lidské krvi. On se rozhodl pracovat v nemocnici, kde je neustále vystaven pokušení, ale nedovedu si představit, že by jeho dobrotivé já dokázalo něco potlačit. Je pro nás všechny velkým vzorem, neboť to byl on, kdo nás naučil tomuto stylu života.“ Obdivoval ho, uvědomila jsem si. Neskutečně obdivoval svého otce, který skutečně pracuje v nemocnici. Snad jsem si to dříve neuvědomovala, ale je to paradoxní, že upír pracuje s lidskou krví prakticky denně, aniž by komukoli ublížil. Vždyť on zachraňuje lidské životy, ve městě si ho lidé váží a přejí si, aby tu zůstal. Je tu nejlepší, ale bůhví, jak dlouhou má za svůj život praxi…

„Bude Renesmé také taková?“ pronesla jsem s obavami při pohledu na svou dcerku, která vesele breptala s ostatními dětmi. Ani nevím, proč jsem se zeptala, ale chtěla jsem vědět, zda bude muset jednou také podstupovat těžké odvykání lidské krvi. Nedovedu si představit, že by někdy někomu ublížila, je neskutečně milá.

„To nevím, nikdy jsem neslyšel o dětech upírů. Neměl jsem ani tušení, že by upír kdy mohl mít dítě,“ utrousil na mou otázku. Nadzvedla jsem obočí a podívala jsem se na Edwarda tázavě. Nevěděl, že by upír mohl mít dítě? Copak to není běžné?

„Chceš mi říct, že Renesmé je jediné upíří dítě?“ zapochybovala jsem o pravdivosti jeho slov. Přeci není možné, že by byla jediná… Copak jsem na celém světě skutečně nejšílenější osoba, jelikož jsem sama podlehla kráse upíra? Začala jsem trochu pochybovat o svém zdravém rozumu, ale za poslední dobu to nebylo poprvé.

„Nevím to jistě, ale mluvil jsem o tom se všemi členy naší rodiny. Nikdo z nich nikdy neslyšel o tom, že bychom mohli mít děti. Přesto je Nessie na světě a je neobyčejná, velmi roztomilá,“ rozplýval se nad chováním Renesmé. Musela jsem se usmát, když mi došlo, jak krásně se mi s Edwardem najednou povídá. Jako by mezi námi nikdy nebyla ta nenávist, bolest a zloba.

Ano, dělám to pro svou dcerku, protože ona si zaslouží někoho, komu by jednou mohla říkat tati. Nevím, jestli jí to řeknu ještě v dětském věku, ale jednou se to jistě dozví. Dlužím to nejen jí, ale i Edwardovi.

„Proč jsi najednou změnila názor?“ dotázal se, když jsme se oba dívali na Renesmé. Nemohla jsem z ní spustit zrak, ale to ani Edward. Skutečně jsme teď mohli vypadat jako spokojení rodiče, kteří pozorují svou malou dcerku, jak si hraje na pískovišti.

„Joshuo!“ vypískla najednou Nessie a já jsem zbystřila. Edward se napřímil a přísahala bych, že jsem zaslechla tiché zavrčení, které mě donutilo podívat se mu do tváře. Jeho pohled však byl přilepený k vzdalujícím se zádům Renesmé. Následovala jsem pohledem svou holčičku a samotné se mi na tváři vykouzlil úsměv, když jsem spatřila přátele.

Emily držela Joshuu za ruku, ale on se jí vykroutil, aby mohl běžet naproti mé malé princezně. Zvedla jsem se, abych za nimi došla, ale trochu jsem se zarazila, když jsem za Emily spatřila Jacoba s rozhněvaným výrazem ve tváři. Jako by se snažil udržet se na místě…

„Ahoj, copak tu děláte?“ přivítala jsem je. Bylo mi trošku zvláštní, že s Em vidím vždy Jakea, přestože ona žije se Samem, ale ten asi nemá čas. Možná, že má náročné povolání, takže se nenajde nikdo jiný, kdo by je vozil na hřiště do města…

„Ahoj Bello, Joshua chtěl na hřiště, tak se Jake nabídl, že by nás sem mohl odvést. Stavili jsme se u vás doma, ale Charlie nám řekl, že tam nejste…“ Musela jsem na malou chvíli přestat poslouchat svou kamarádku, jelikož se vedle mě objevil Edward s úplně stejným výrazem, který měl ve tváři Jacob. Zdá se mi to nebo se ti dva skutečně nemají v lásce?

„Edwarde, tohle jsou moji přátelé. Emily a malý Joshua, který momentálně mizí v dálce s Nessie,“ podotkla jsem, „a tohle je Jacob.“ Měla jsem dojem, že tu představování nebylo nutné, ale přišlo mi to jako slušnost.

„Už jsme měli tu čest,“ broukl Edward.

„Jo, to je fakt,“ přisvědčil mu Jacob, ale v jejich hlasech chybělo nějaké nadšení, které by se u přátel dalo čekat. Tohle přátelé nebudou, jak je očividně vidět.

„Ehm, Charlie mi říkal, že jsi mi volal, promiň, že jsem ti nezavolala zpět. Úplně mi to vypadlo, ale chtěla jsem se ti omluvit zítra,“ zamumlala jsem svou omluvu a cítila jsem, jak se mi do tváří vkrádá červeň.

„To nevadí, Bello. Už teď se těšíme, až se za námi přijedete zítra podívat,“ ujistil mě Jacob, ale když jsem odlepila svůj pohled od země, nedíval se na mě, nýbrž propaloval pohledem Edwarda, který mi najednou připomínal ledovou sochu.

„S Renesmé?“ vyhrkl najednou a upřel na mě své zlatavé oči. Trochu zmateně jsem začala přikyvovat, proč by ne? Vůbec jsem nerozuměla té jejich tiché komunikaci, ale nejspíš jsem byla jediná. Emily se vůbec netvářila zmateně nebo šokovaně. To jen já jsem si myslela, že mi tu něco uniká – něco podstatného.

„Budu si muset jít něco zařídit, uvidíme se,“ rozloučil se Jacob a přešel ke mně, aby mě mohl obejmout. Trochu zaskočeně jsem mu objetí opětovala, neušlo mi, jak je jeho tělo horké. Až teď jsem si dokázala všimnout, že tu stojí jen v tričku. Copak tomu klukovi není nikdy ani trochu zima? Naposledy jsem ho takhle rozpáleného viděla na pláži, tehdy jsem si myslela, že má horečku, ale jemu je takhle zřejmě vždy.

„Já také musím jít,“ utrousil Edward, když Jacob nasedl do svého auta a najel na silnici, aby v další chvíli mohl zmizet i s autem mezi domy. Tak tohle mi nelezlo do hlavy už vůbec, přeci jen si Edward přál být s Nessie nějakou dobu, ale možná si vzpomněl na něco neodkladného.

„Aha,“ zabrblala jsem a následovala jsem ho pohledem, když šel k Nessii. Neubránila jsem se úsměvu, když ji pohladil po vláskách a ona ho objala kolem krku, jelikož k ní byl skrčený. Pak ho pustila a z jejích rtíků jsem mohla odezírat tiché ahoj. Nemohla jsem si nevšimnout, jak dobře Edwarda přijala. Sice je to pro ni zatím jen můj kamarád, ale i tak je to neskutečné.

 22. kapitola - Shnutí - 24. kapitola

Ještě jednou děkuji za tu várku komentářů, které jste mi nechali u minulého dílu. ♥ Co víc si autor může přát? Jste vážně úžasní, děkuji, děkuji, děkuji.

Tak, nakonec tu mám malou upoutávku na příští dílek...

 ♥♥♥

Dlouhý rozhovor s Emily, ve kterém se bude řešit bezpečnost v La Push. Odhodlá se Emily, aby Bells řekla pravdu o vlkodlacích? A pokud ne, co tedy přeruší jejich konverzaci, která začínala být zajímavá? Belle a Nessie půjde o život, ale kdo se nakonec najde, aby je ochránil? Toť otázka... ;)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 23. kapitola: