Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 25. kapitola

28.05.2011 (11:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3131×

„Já budu vařit!“ zavýskla a dobrovolně přelezla k Esme na klín. Chtěla jsem protestovat, ale Alice se na mě významně podívala dřív, než jsem stačila cokoli říct, takže jsem neplýtvala slovy. Esme se zvedla z gauče i s mým pokladem v náručí, aby se společně mohly přesunout do kuchyně, odkud se následně začaly ozývat zvuky padajících hrnců. To bude práce Ness…

„Uklidni se, Bello, všechno bude v pořádku,“ nakázala mi Alice, když viděla, že si nervozitou začínám okousávat nehty. Hmm, já jsem si myslela, že jsem se toho ohavného zlozvyku už dávno zbavila. Co s člověkem dokáže udělat několik dní v jiném prostředí, to je mi skutečně záhada! Několikrát jsem zhluboka vydechla a nevěřícně jsem se na sestru Edwarda podívala.

„Mám strach, Alice. Bojím se o Charlieho a Nessie,“ přiznala jsem se jí, jelikož jsem k ní po našem rozhovoru cítila jakousi důvěru. Možná náznak přátelství, kdo ví? Jedno je jisté, z nás dvou já nejsem ta, která by dokázala ochránit Renesmé lépe. Ona je upír, jistě má nějaké super vlastnosti, které jsou jim přirozené.

„Tady jste v bezpečí, Charliemu se nic nestane, věř mi. A o sebe se nebojíš?“ zajímala se. Sklopila jsem hlavu, abych mohla pohledem prohledávat čistý koberec. Jak odpovědět? Bojím se, to ano, ale necítím, že by můj strach pocházel z něčeho jiného, než jen ze strachu o rodinu. Co bych byla bez nich? Nic, přestala bych existovat, kdyby se něco mělo stát Renesmé…

Můj život není v poměru s jejím vůbec důležitý. Vždyť jsem matka, když se mi dcera narodila, věděla jsem, že ji budu chránit za každou cenu. I kdyby se snad mělo něco stát mě, vždy bych byla odhodlaná bránit ji před vším zlým a špatným. Vždy bych udělal nejvíc pro její záchranu, jelikož vím, že by se o Ness postaral někdo z mé rodiny, ale jak by se o ni postarali, kdyby jim někdo ublížil jen proto, že jsem mu neposloužila jako večeře?

„Za sebe strach nemám, ale kdyby se něco mělo stát jim, zemřu.“ Byla jsem si jistá svými slovy, už jsem však nemohla slyšet, co se mi chystala odpovědět Alice na mou poznámku. Ve dveřích se objevil Carlisle spolu s Edwardem a oba se tvářili znepokojeně, přestože se to pokoušeli maskovat. Přeci jen je něco takového ale těžké utajit.

„Isabello, ten upír utekl, přestože se ho moji synové pokusili chytit,“ oznámil mi Carlisle a mně v tom momentu ztuhla krev v žilách. „Za těchto okolností ovšem není jasné, zda se vrátí, obáváme se ovšem, že tomu tak bude. Bylo by nejlepší, kdyby jste tu s Renesmé zůstaly. Jen tak vás budeme moci obě ochránit.“

Pozorně jsem poslouchala každé jeho slovo, které se mi vrývalo pod kůži. Utekl, ale může se ještě vrátit? Copak mu nestačilo zjištění, že je sám proti tolika upírům? Trochu se mi zamotala hlava a ztěžka jsem se posadila zpátky na gauč. Připadala jsem si úplně mimo, když jsem se dívala na Alice, která mě objímala kolem ramen, aby mi alespoň nějak dodala morální podporu, která se mi v tuto chvíli tak hodila. To po mně půjde?

„A co Charlie?“ otázala jsem se při pomyšlení na otce, který by měl zůstat doma vystavený nebezpečí, zatímco já bych tu byla uzavřená mezi upíry, kteří by mě ochránili před případným ohrožením. Já sice vím, že je Charlie policejní náčelník, on má chránit od nebezpečí, ale před upírem by se nezachránil.

A potom… Jak bych mu vysvětlila, že tu musím zůstat? Jak bych odůvodnila své náhlé rozhodnutí pro sečkání s Renesmé u Cullenů, přestože je až tak dobře neznám? Ano, byli jsme u nich na přátelské večeři, ale nijak více jsme se nepřátelili, tak jak bych mu to vysvětlila?

„Nemusíš mít obavy, o tvého otce se samozřejmě také postaráme. Bude chráněn ve svém vlastním domě tak, aby o naší ochraně neměl ani tušení,“ pronesl Carlisle autoritativním hlasem, kterému se téměř nedalo odporovat.

Alice se na mě povzbudivě usmála a vrazila mi do ruky telefon, ke kterému připojila i pobídnutí k činu. Jistě, zavolám taťkovi, ale co mu mám říct? Určitě by sem přijel, aby se ujistil, že jsme v pořádku, že nám nic není…

Edwardova sestra naštěstí myslela i na toto, nemám nejmenší tušení, kdy stihla vymyslet slova, ale už mi je spisovala na papír. Zděšeně jsem se dívala na to, jak se její ruky míhá po papíře, když ze slov sestavovala věty.

„Tady.“ Podala mi papír a já jsem si očima proběhla text, abych si byla jistá, že tam není nic, co by Charlie mohl považovat za lež. Nakonec jsem tedy s přivřenýma očima vytočila mně tak známé číslo do našeho domu a čekala jsem, než se taťka rozhodne vzít telefon.

Čekání však bylo marné, nikdo mi to nebral, takže nezbývalo nic jiného, než zanechat vzkaz...

„Ahoj tati, tady Bella," zahlásila jsem do sluchátka. „Jen ti chci říct, aby ses o nás nebál, jedeme s Renesmé na takový výlet, který už dlouho obě potřebujeme. Ze školy jsem omluvená, stejně tak zařídím i Renesmé omluvu ve školce, nezlob se, že jsem ti to neřekla rovnou, ale rozhodla jsem se náhle.

Dávej na sebe pozor, brzy ti opět zavolám, abych s tebou mohla mluvit osobně. Snad zítra večer, když ti to nebude vadit,“ odříkávala jsem napsaný text. „Mám tě ráda, posíláme ti s Nessie pusu. Nedělej si starosti, nebudeme pryč dlouho,“ ukončila jsem hovor a mobil jsem si uklidila do kapsy bundy.

Pozvedla jsem pohled k Edwardovi, který mě propaloval svýma topazovýma očima a cítila jsem se najednou slabá. Tohle byl skutečně herecký výkon mého života, dokázala jsem i to, aby se mi neklepal hlas, přestože se mé tělo otřásá strachem ještě nyní. Jestli tohle praskne, Charlie mě bude nesnášet za to, že jsem mu lhala. Nebude mi věřit, i když nemá ani tušení, že je to pro jeho dobro…

Kdyby se jen dozvěděl celou pravdu o rodině oceňovaného doktora, kterého si ve městě každý váží. Kdyby věděl, že všechny jeho spořádané děti, které adoptoval, aby nemuseli skončit v dětských domovech, jsou ve skutečnosti upíři… Nevím, jak by zareagoval, vždyť já ani nemám tušení, jestli věří na nadpřirozené úkazy.

Na UFO asi určitě nevěří, ale jestli by byl ochotný připustit, že mohou existovat duchové, čarodějnice a jiné bytosti, které jsou umísťovány jen do pohádek pro děti, to opravdu nevím. A jak by zareagoval na to, že Edward je upír, že právě on je otcem mé dcery? Dokázal by se s tím smířit?

„Je to těžké, já vím, ale je to pro jeho dobro,“ dodal Carlisle, když v místnosti nastalo nepříjemné ticho. Nepřítomně jsem zakývala hlavou a zaposlouchala jsem se do zvuků, které vycházely z kuchyně. Byl to smích?

S tichou omluvou jsem se vypařila z obývacího pokoje, abych mohla jít za svým srdcem, které mě jako magnet táhlo k mé dceři. Seděla na vyšší židli, která byla ohraněna ze všech stran, aby z ní náhodou nemohla spadnout a právě se smála hloupostem, které před ní předváděla Esme. Musela jsem skrývat svůj vlastní úsměv, když jsem spatřila mouku, kterou měla po celém obličeji, oblečení, ale měla ji i zamotanou ve vlasech.

„Ještě!“ vřískala Ness radostně a smála se, až jí po tvářích stékaly drobné slzičky, které se třpytily v ostrém světle žárovky. Ani jsem si nevšimla, že se venku tak rychle setmělo, ale tady to asi jde rychleji. Přeci jen jsme v lese, mezi stromy neproniká tolik slunečních paprsků.

„Takhle papáš lívance?“ Usmála jsem se na svou holčičku, která seděla před plným talířem, ale místo jedení se zajímala o legrácky, které před ní předváděla Esme. Neodpověděla mi, ale její zazubení mi bohatě stačilo. Musela jsem se smát také, nicméně mi to nedalo, abych neposlala Esme do koupelny. Místo toho jsem si k Nessie přitáhla židli a pokusila jsem se ji trochu nakrmit, přestože se jí zrovna dvakrát jíst nechtělo.

Bylo až zvláštní, že jsem si tu tentokrát nepřipadala jako úplný vetřelec. Ano, nejspíš je to tím, že momentálně nemám jiné bezpečnější místo, kam bych mohla vzít svou dceru, ale přeci jen najednou dokáži vnímat i tu atmosféru tady. Otočila jsem se, neboť jsem ucítila horký pohled v zádech, čímž jsem se střetla s Edwardem.

Stál mezi dveřmi a váhavě přešlapoval z jedné nohy na druhou. Otevřela jsem ústa, abych mu něco řekla, ale najednou jsem nevěděla, co bych měla říci. Vypadal fascinovaně, když se na Ness díval, takový pohled by nemohl předstírat nikdo. On ji má rád, to mu nemohu upřít. Je to až ironie, že nás osud svedl právě takto dohromady.

Právě nás dva! Zcela odlišné protějšky, vždyť on je upír, já jsem člověk. On je inteligentní mladík, který bude žít věčně, zatímco já mám problémy udržet se na škole, skloubit všechno učení, starání se o Nessie, ale i o domácnost dohromady. A to ani nemluvím o tom, že já stárnu každým okamžikem. Přestože to na mně zatím není vidět, je mi dvacet dva let, mám malou holčičku, která je světlem mého života a... jsem spokojená.

Ano, nemám sice nádhernou rodinnou vilku se zahradou, po které by pobíhal velký pes. Nemám bazén, který jsem tolikrát vídala v telenovelách, ale mám něco mnohem víc. Mám štěstí, že Renesmé vůbec existuje, že se mi narodila ta nejkrásnější holčička. A dokonce mám štěstí i v tom, že ač si to nechci přiznat, tak je velká klika, že jsem Edwarda poznala.

Beze slov jsem Edwardovi rukou naznačila, aby nepostával mezi dveřmi. Snad jsem mu tím udělila nějaké povolení, protože se váhavými kroky přesunul k nám a posadil se vedle Renesmé z druhé strany, aby ji mohl pozorovat.

„Mami, chceš?“ nabídla mi velkoryse, ale mé ne nebrala jako odpověď, tudíž jsem si musela ukousnout z výborných lívanců, kterých Esme připravila celý talíř. Skutečně se jí povedly, ale ta porce se nedala sníst, zvláště můj drobeček ji určitě do sebe nenacpe.

„Chceš taky?“ Otočila se na Edwarda, který seděl vedle a podala mu do ruky jednu placku, na kterou se Edward podíval nejprve trochu znechuceně, než nasadil na tvář svou veselou masku. Nemohla jsem se přestat smát, když s velkým sebezapřením přežvykoval onu pochoutku, která nejspíš nepotěšila jeho chuťové buňky.

Zábavnější to bylo o to, že si Ness nedala říct a stále se zajímala, jak mu chutná. Vesele se s ním začala bavit a já jsem jen nechápavě seděla vedle. Nešlo mi do hlavy, jak je možné, že se s nimi baví s takovým klidem, přestože bývá zezačátku obvykle poněkud stydlivá. Edwarda už sice viděla, ale třeba takovou Esme spatřila poprvé v životě…

„Děkuji ti, Renesmé, ale už nemám hlad,“ utrousil Edward, když mu do ruky podávala další voňavou placičku. To ale neměl říkat, protože Nessie nafoukla tváře a složila si ruce na prsou.

„To ale musíš sníst, maminka říká, že s prázdným bříškem se špatně spinká,“ vysvětlila mu moje malá řečnice a nechápala, čemu se oba tak moc smějeme. Sice jsem se bavila, když takhle Edwarda trápila, ale zareagovala jsem na jeho prosebný pohled.

„Nessie, nech Edwarda, on si ještě něco určitě dá. Jen zrovna teď nemá hlad,“ usměrňovala jsem ji a ona tedy neochotně poslechla, nicméně se rozhodla, že hlad taky nemá. Ona toho prý snědla o mnoho víc. Její široký úsměv mi jen dokázal, že se zdá být spokojená, takže jsem ji sundala dolů ze židličky. Na zem se však postavit nechtěla, visela mi na krku jako klíště, tudíž jsem ji pevně objala a vtiskla jsem jí pusinku. Zamířila jsem ke dřezu, abych jí umyla umaštěné ručičky a pusinku.

Donesla jsem si ji do obývacího pokoje, kde jsem spatřila poslední členku jejich rodiny, o které se dnes ještě nemluvilo. Rosalie seděla na pohovce a měřila si mě pohledem, který nebyl zrovna přátelský. Nerozhodně jsem došla ke gauči a posadila jsem se kousek od ní, abych ji snad nějak nerušila při pilování nehtů. Mohla bych jí narušit osobní prostor...

Renesmé se mi vykroutila z náručí a než jsem se nadála, už stála u Rosalie. Neušlo mi, jak se na ni podívala. V tom pohledu bylo mnohem víc, než by mohla vyjádřit slovy. Nejprve snad zděšení, že se k ní přiblížila, ale potom... Takový zvláštní mateřský pohled, možná trochu lítostivý, ale přesto plný citu.

„Ty jsi princezna?“ zeptala se jí Renesmé nevinně. Chtěla jsem ji okřiknout, aby se vrátila zpátky ke mně a neobtěžoval ji, protože jsem nevěděla, zda bude Rosalie vadit naše přítomnost zde. Nerada bych, abychom tu někomu vadily, přeci jen jsme se neohlásily. Bylo to tak narychlo, že jsem si nevzala ani žádné věci.

„Ne, nejsem princezna. Proč si to myslíš?“ odpověděla jí Rosalie příjemným hlasem. Nepostřehla jsem v něm žádný chlad, se kterým obvykle odpovídala spolužákům ve škole, kteří našli dostatek odvahy na to, aby ji někam pozvali, přestože už dopředu museli znát její rozhodnutí. Všichni věděli, že ona chodí s Emmettem Cullenem, ale její božská krása neustále přitahovala další a další pokušitele jejich vztahu.

„Princezny mají taky takové vlasy. Jsi jako Zlatovláska,“ zasnila se moje malá beruška a stydlivě se usmála. Nic víc už Rose neřekla, raději se vrátila zpátky do mého náručí, odkud tajně pozorovala nejen Edwarda, ale i Rosalie. Chvíli téměř nehnutě seděla, ale potom se začala vrtět, jak si hledala pohodlnější místo k uvelebení se. Netrvalo to dlouho a zaslechla jsem pravidelné oddechování, kterému předcházelo několikanásobné zívání.

24. kapitola - Shrnutí - 26. kapitola