Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 27. kapitola

08.06.2011 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3042×

Nechci být na obtíž, toužím se vrátit zpátky domů. K Charliemu… Chci mít taťku na očích, abych si byla stoprocentně jistá, že mu nehrozí žádné nebezpečí, neboť je to má vina, že se tu potuluje krvelačný upír. Ale je pravda, že právě má přítomnost v jeho blízkosti by mu mohla ublížit mnohem více. Setřela jsem si slzu z tváře a schovala jsem se před černočernou tmou do nitra pokoje, kde jsem nechala rozsvícenou lampičku.

Edward:

Usadil jsem se na jednu z větví, která se rozprostírala přesně naproti oknu do mého pokoje, ve kterém nyní byla dvě světla mého života. Jedním z nich byl andílek spící v dětské postýlce, kterou duchaplně koupila má sestra.

Tím druhým světlem nemohl být nikdo jiný, než matka mé dcérky, má Bella. Mohl jsem tu nepozorovaně sedět a přitom jsem pozoroval její překrásnou tvář, kterou nyní nastavovala měsíci, jenž se musel také divit nad tak překrásným stvořením.

Sám sobě jsem se zdál jako šmírák, jelikož jsem nemohl spustit zrak z její neodolatelné krásy. Ještě teď jsem kolem sebe cítil její vábivou vůni, vanilka a jahody, tak se mi její vůně zdála. Tak sladká, ale smyslná. Budila ve mně takové představy, za které jsem se sám styděl.

Pozoroval jsem lásku svého života, jak nastavuje svou hedvábnou pokožku chladivému nočnímu vánku. Toužil jsem být tím vánkem, který by měl tu čest dotknout se její sametové pokožky, který by mohl bezostyšně pohladit její červenající se líčka…

Kdybych byl nočním vánkem, stínem, třeba i duchem, mohl bych být v její blízkosti, aniž by o mně věděla. Nebránila by mi, abych se pohyboval v její přítomnosti, jelikož by jí nebránil žádný strach. Snad bych se ani já nebál, že bych jí mohl ublížit, když se náhodou objevím v její blízkosti, aniž bych nebyl plně nasycen.

Jaká touha mě spaluje, neskutečná vášeň, která se prodírá mou myslí. Chtíč po její krvi, ale i po jejím těle. Přeji si, aby byla mou, aby mi patřila, ale přeci sám dobře vím, že něco takového hned tak nepůjde, pokud to vůbec někdy půjde!

Vybavil jsem si v hlavě její obličej, jako kdyby stála jen několik centimetrů ode mě. Imaginárně jsem pohladil její kaštanové vlasy, přitiskl jsem své chladné rty na její drobné rtíky, abych je spojil v polibek.

Musel jsem se nyní hodně přemáhat, abych neseskočil ze stromu, na kterém jsem seděl a neudělal to, po čem mé srdce toužilo. Pohled na Isabellu, která vypadala jako víla, mi nijak v ovládání nepomohl.

Její dlouhé vlasy čechral vítr, který povíval po okolí. Stála se zavřenýma očima a zhluboka se nadechovala. Mohl jsem jen odhadovat, co znamená toto gesto, natolik málo jsem ji znal. Hlavu měla vztyčenou k obloze, snad prosila, možná se modlila, či si jen užívala tu tajemnou chvíli okamžiku.

Napodobil jsem její gesto a můj pohled padl na měsíc. Kdysi jsem někde četl, že krátery, které se rozprostírají na měsíci, jsou způsobeny mladíkem, který se zamiloval do dívky. Tuto dívku mu však unesl Měsíc, jelikož byla tak krásná, že její krása vyzařovala až do astronomických výšin.

Chlapec se nehodlal smířit se ztrátou své milované a tak házel kameny na Měsíc, aby mu jeho milou vrátil. Sám by ho nikdy nezničil, ale kameny na něm zanechaly krátery, které se nikdy neztratily. Měly symbolizovat touhu, tajemno noci, strach z prohry.

Zamyslel jsem se nad skutečným původem těchto měsíčních kráterů a vysvětlením mnoha vědců. Nebylo snad hezčí, když lidé žili v představách, že za vším nadpřirozeně krásným se ukrývá nějaká báje a legenda? Nebylo to snad lepší vysvětlení než to, že je způsobila vesmírná tělesa, která do této součásti naší sluneční soustavy narazila?

Kam zmizela doba velkých umělců, kteří podávali historii jinýma očima? Proč se ze světa ztratili lidé, jakými byli Platón, Homér a další řečtí básnici? Vždyť právě jejich knihy patří mezi ty, které lidem otevírají mnohé otázky lidstva, mezi než patří i láska.

Ano, i tací velcí básnici polemizovali o tom, co je skutečná láska, zda si ji lidé zaslouží. Ale co já? Já nejsem člověk, jsem krvelačné monstrum, které se sice živí krví zvířat, čímž alespoň částečně potlačuje netvora uvnitř sebe, ale stačí to na to, abych si vybojoval lásku své bohyně? Vždyť Bella je krásná jako Helena, jež kdysi dávno učarovala srdce Parisovi, který neváhal a rozpoutal válku s jejím mužem, když ji unesl.

Ani já bych neváhal a byl bych ochoten rozpoutat válku, pokud by to znamenalo, že budu moci získat lásku své vyvolené. V mém případě by se ovšem spíše jednalo o válku mezi vlkodlaky a upíry. Už tak mi to Jacob řekl dost jasně, ale já se nebudu řídit něčím, co mi přikazuje nějaké psisko!

Nech ji na pokoji, jinak přísahám, že se naše osudy protnou, ale bude to naposledy v tvém životě, pijavice! Slova odvahy, která mi vštěpoval do mysli, když jsem ho odchytl po jeho odchodu. Nemohl jsem vystát jeho majetnické myšlenky, které rozprostíral kolem mé Belly, kolem mé rodiny.

Zuřil jsem nad skutečností, že mou dceru považuje za upíří přítěžek, ale je ochoten se s ní vyrovnat, pokud by získal Isabellu. Nedovolil bych, aby se kolem ní motal, pokud by ona neopětovala jeho city. Ano, kdyby Bella milovala to psisko, pak bych se možná dokázal smířit s tím, že je mi navždy odepřeno, abych měl svou lásku.

Možná by to byl trest za lidské životy, které byly zmařeny mou rukou. Odplata za hříchy, které jsem spáchal. V Bibli se píše, že člověk, jenž patří do nebe se nesmí prohřešit. Já jsem hřešil, neustále hřeším, jelikož i má podstata je vlastně hříchem.

Kradl jsem, abych získal to, co mi právě chybělo, přestože jsem krást nikdy nemusel. Lhal jsem, abych si zachoval svou důstojnou tvář. Zabíjel jsem, abych sám přežil, čímž jsem se nejspíše provinil nejvíce.

Dychtil jsem, ano, celý svůj život jsem dychtil po spokojenosti, kterou oplývali moji sourozenci. A teď, když bych ji konečně mohl dosáhnout, by to znamenalo, že bych přinutil ženu, jež nadevše miluji, aby opětovala mé city.

Snad je to skutečně nějaký trest, jelikož si nedovedu představit jiný důvod, proč by mi Bůh odepíral štěstí, které je přáno jiným. Svět se hemží lidmi, kteří nectí zákony, nemají svou hrdost, berou si násilím to, co není jejich, ale nejsou potrestáni. Já jsem výjimka, jeden z milionu, který si potrestání zaslouží.

Bella otevřela oči a znovu se zadívala do noční oblohy, snad mezi hvězdami hledala odpovědi na otázky, které sužují její mysl. I já to tak dělám, ale odpovědi se mi nedostává. Upřela svůj pohled nad koruny stromů a její tvář posmutněla, nyní jsem si byl jist, na co myslí. Její myšlenky se zcela jistě ubíraly směrem k jejímu otci, který se o ně bojí, ale nemohl bych ji pustit, aby za ním šla. S tím James určitě počítá, nedovolím, aby mu vpadla do rukou!

Tisíce myšlenek se mi honilo hlavou, ale nemohl jsem najít jedinou, která by dokázala přesně popsat krásu matky mé dcery. Znělo to jako balzám pro mé uši, už i ta představa byla nádherná. Byl jsem znepokojen svou neschopností najít správná slova pro popsání její odvahy bojovat, její síly a intelektu. Ona byla bojovnice, která by udělala cokoli pro svou dceru – naši dceru – jak krásně mi to nyní znělo v uších.

Lehce pootevřela ústa, jako by snad chtěla promluvit, ale z jejích úst nevyšel žádný náznak hlasu, který jsem tak toužebně očekával. Vzpomněl jsem si na svůj pokus o spojení našich rtů, stále příliš spěchám. Několik hodin pak Bella strávila sezením na posteli a zíráním do prázdného lesa, tiše jsem ji pozoroval, abych se ujistil, že jí nic není.

Jen její rychle tlukoucí srdce mi ovšem bylo ujištěním, že je v pořádku. Povzdychl jsem si nad svým zmařeným pokusem o polibek, který si mé vyprahlé rty žádaly. Byl jsem příliš ukvapený, měl bych dát Belle čas, ale jak mám dokázat nemožné? Držet se od ní dál, když ji mám nyní tak blízko u sebe, to se mi v tuto chvíli jevilo jako zcela nemožné.

Bella si setřela slzu z tváře a zavřela za sebou okno, aby se tak ponořila do nitra pokoje. Viděl jsem, že nechala rozsvícenou lampičku, ale nedokázal jsem přesně určit, jaký k tomu měla důvod. Nejdůležitější pro mě ale bylo její mělké oddechování, které se z pokoje začalo ozývat o několik minut později.

Zaposlouchal jsem se do ticha noci, které protnulo pronikavé vlčí zavití. Neubránil jsem se tichému zavrčení a seskočil jsem ze stromu, abych dopadl na nohy. Před dveřmi se ukázal Carlisle, kterého doprovázel Jasper. Nemusel jsem ani číst jejich myšlenky, abych přesně věděl, kam se chystáme.

Vyběhli jsem společně k hranicím, které oddělovaly naše území od teritoria vlkodlaků. Už z dálky jsem mohl slyšet jejich myšlenky, které byly všelijaké. Bylo jich výjimečně hojné množství, očividně nám vůbec nevěřili. Chvíli jsem váhal, zda mám riskovat a brát s sebou členy své rodiny, ale nakonec jsem usoudil, že oni jistě bezdůvodně nezaútočí.

„Jestli jí jen zkřivili vlásek, tak…“ Už z dálky jsem mohl slyšet myšlenky Jacoba Blacka, který byl v první řadě, aby měl tak jednu z nejlepších pozic pro případný útok. Jeho myšlenky byly nejhlasitější ze všech, musel jsem potlačit zavrčení, když jsem viděl, jak si přivlastňuje Bellu ve své mysli. Sevřel jsem ruce v pěst a přidal jsem do běhu, abych dohonil malé zpoždění, kdy mě jeho myšlenky skoro porazily.

„Rád vás vidím,“ pronesl Carlisle, když jsme doběhli na menší mýtinu, která se rozprostírala na hranicích našich území. Věnoval jsem krátký, ale velmi ironický úšklebek svému otci, který se pokoušel navázat konverzaci s našimi protivníky. Nebylo to lehké, jelikož tu před námi nikdo z nich nestál jako člověk, má role byla tedy jasná – překladač.

Moji dnešní vrstevníci by mě nazvali chodícím googlem, ale raději jsem ani nechtěl myslet na další výrazy, které by použili pro mé nadání. Naopak jsem se na krátkou chvíli ponořil do minulosti, zapřemýšlel jsem nad tím, jakou roli bych nejspíše měl ve svém skutečném, lidském životě. Snad bych byl tlumočníkem ve válce, nosičem bílé vlajky…

„Kde je Isabella Swan?“ Zazněl mi v uších nadřízený hlas alfa samce. Carlisle mi věnoval jeden vyčkávavý pohled a já jsem mu tedy přetlumočil otázku Sama Uleyho. V hlavě mi doslova hučely myšlenky Jacoba, přehrával mi schválně pohled na zdrceného Charlieho, který v La Push hledal svou dceru a vnučku. Marně…

„Isabella i její dcera jsou v našem domě. Od nás jim nehrozí žádné nebezpečí, ale Belly příznačná vůně přivábila upíra, který se neživí zvířecí krví jako my. Pokoušeli jsme se ho chytit, promluvit s ním, později ho i zničit, ale vždy se mu podařilo utéci.“

Poslouchal jsem vlídný tón hlasu svého otce a marně jsem si zkoušel představit sebe na jeho místě. Já bych nejspíš nedokázal být tak klidný, přestože jsem to právě já, kdo z rodiny nejčastěji studuje. Já nejvíce pročítám knihy, zajímám se o historii, učím se nové a nové jazyky, ale pokud se jedná o něco osobního, nedokáži si udržet chladnou hlavu.

Tvrdá sebekritika, avšak je to čistá pravda, kterou bych si už konečně měl připustit. Jak se chovám k Belle? Jak jsem se k ní zachoval předtím? Jako idiot!  

„Zachytili jsme jeho pach na našem území, zničíme ho, k tomu rozhodně nepotřebujeme partičku upírů, co si hrají na želvy ninja!“ zavrčel Jacob, ale nepřiblížil se k nám ani o centimetr. Jeho nohy byly svázané rozkazem alfa samce. Poslouchal jsem myšlenkové pochody Sama a samotného mě zajímalo, jak se rozhodne.

„Dobrá, ať tedy zůstane u vás, ale doufám, že znáte podmínky naší dohody?“ svou poslední větu přeměnil v otázku a já jsem se neubránil zavrčení. Copak si představuje, že jsem k nám Bellu a Renesmé zatáhl proto, abych z Belly udělal upíra?

„Podmínky známe, postaráme se o toho upíra a potom se obě vrátí domů,“ zakončil jsem tento krátký rozhovor a ostatní pochopili, že tato domluva nikam jinam nepovede. Slyšel jsem rozhořčené myšlenky Jacoba Blacka, který si od tohoto rozhovoru sliboval, že od nás odvede Bellu, ale jeho plány se nevyvedly.

Obě naše skupiny couvali s pohledy upřenými do očí těch druhých. Nevěřili nám, ale stejně tak jsme my nemohli věřit jim. I když z myšlenek jejich alfa samce jsem jasně pochopil, že je to čestný muž, nedá se věřit ostatním. Taková Leah by se velmi ráda pustila do nějakého boje…

Teprve po několika desítkách metrů jsem si byl jistý, že nám nehrozí nebezpečí a společně s ostatními jsem se rozeběhl k domu. Už z dálky jsem ovšem mohl slyšet nepříjemnou výměnu názorů mezi Rosalie a Alice.

26. kapitola - Shrnutí - 28. kapitola

Další kapitola bude ještě stále z pohledu Edwarda, po půlce se však změní v pohled Belly. Co ji přivede k zásadnímu rozhodnutí? Co všechno se vlastně Edward dozví, až doběhnout do domu? Uvidíte...

Nejsem vyděrač, ale komentář potěší. Budu ráda i za smile, děkuji. :)

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 27. kapitola: