Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 35. kapitola

14.07.2011 (07:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2639×

Chvíli jsme se objímali a drželi v náručí, ale potom jsem si všimla i dalších členů rodiny, kteří vstoupili do místnosti. Opět jim vévodil Carlisle, který se svou lékařskou brašnou zamířil ke stolku. Nechtěla jsem se teď vzdát chvíle s Renesmé, ale zase jsem si říkala, že čím dříve budu zdravá, tím dříve budeme moci být spolu.

Dny plynuly jako voda, ani jsem je nestačila počítat, jelikož jsem občas spala i celý den, za to jsem si ale ten nadcházející celou dobu hrála s Renesmé, povídala jsem si s Edwardem a bylo to neskutečné.

Dovídala jsem se věci o jeho rodině, jejich tajemství, se zálibou jsem poslouchala příběhy z Edwardova lidského života, které mi vyprávěl podobně, jako se dětem vyprávějí básničky před spaním. Cítila jsem se po dlouhé době skutečně dobře, dokonce i mé náhlé stavy úzkosti, omdlévání a nevolnost zmizely. Přeci jen to muselo být únavou a stresem, nervové vypětí někdy dělá s člověkem divy…

Edward Anthony Masen Cullen, to je celé jméno muže mého života. Zajímala mě každá drobnost ohledně jeho lidství, pídila jsem se po okolnostech jeho dospívání, toužila jsem znát každý kout jeho tehdejšího domova.

A on mi mile rád vše vyprávěl, za což jsem mu byla vděčná. Občas se nad mými otázkami usmíval, jindy se trošku mračil – to především, když jsme se dostali k tématu jeho přeměny a několika první let života. Nikdy mi nechtěl říci úplně všechno, snad se bál, že bych z něj mohla mít strach, ale byla jsem si jistá, že by mi nikdy neublížil.

Přišly mi k smíchu obavy, které jsem měla při mém příjezdu do Forks a našem prvním setkání. Všechen ten strach byl již na míle vzdálený. Občas jsem v noci slýchala srdceryvné vytí vlků, či snad vlka, které mi trhalo uši, ale nemohla jsem o tom říci ani Edwardovy, i když jsem si myslela, že o tom ví.

Trávil u mě snad každičkou minutu, ale když jsem ho od sebe odehnala, šel za Renesmé. Za naší maličkou, která si v rodině Cullenů zvykla snad lépe než já. Pokaždé, když seděla u mě na klíně nebo na posteli, vyprávěla mi to, co se dělo ve dne. Jak ji teta Rosalie česala vlásky, teta Alice jí prý vybírá každý den jiné oblečení a neustále ji strojí, jako by snad měla jít někam na ples.

Nejednou si prý připadala jako princeznička, při svých slovech mě držela za ruku a do mysli mi vpouštěla obrázky z celého dne. Nestíhala jsem při tom žasnout nad její pamětí, měla smysl i pro droboučké detaily, jakými bylo sluníčko vycházející zpoza stromů, když se jeden den udělalo krásně.

Ukazovala mi, jak se na sluníčku třpytila kůže Edwarda, Renesmé mu trošku záviděla, jak je možné, že je jako tisíce barevných sklíček, které se na sluníčku odráží, ale nestačila jsem žasnout nad tím, jak plynule a přátelsky spolu mluvili. Zdálo se mi to jako sen, ale věděla jsem, že je to skutečnost.

Ovšem Nessie měla i slabé chvilky, které jsem pochytávala i u sebe čím dál častěji. Mnohdy vzpomínala na Joshuu, kterého už neviděla věčnost, chtěla jít za dětmi do školky, se kterými by se hrála. Moc si přála pochlubit se jim s novými šatičkami a sukýnkami, které jí nakoupily tety, ale nejvíce jsem žasla nad tím, jakou odpovědnost v sobě nesla. Dobře věděla, že nesmí nikomu říci, že jsme tu, i když jí to vlastně nikdo neřekl.

Možná tušila, co nebylo řečeno, snad to i zaslechla za zavřenými dveřmi, protože jsem vnímala změny u ní samotné, když jsme byly zde. Začala více využívat svou upírskou podstatu, přestože ji dosud nepoužívala skoro vůbec.

Běhala rychleji, skákala výše, neustále všem ukazovala obrázky, které nejen namalovala, ale i si představovala. A byla jsem na nich často spolu s ní a Edwardem, i ona nás chápala jako rodinu.

Často ve svých vizích vzpomínala i na Charlieho a Renée s Philem, moc se mi po nich stýskalo. A každý den jsem se pokoušela vymyslet nějakou vhodnou omluvu pro své chování, pro své zmizení, ale nemohla jsem na nic přijít. Už tomu byl měsíc, co jsme odešly od Charlieho, aniž by dosud tušil o naší přítomnosti zde.

I když jsem si toho s taťkou nikdy moc neřekla, byla jsem ráda, že ho mám u sebe, že jsem na něj mohla dávat pozor, ale takhle? Kdo se o něj postará nyní, když Renée žije s Philem daleko? Každý den jsem měla na telefonu několik zmeškaných hovorů, tak mi to alespoň řekla Alice, jelikož jsem nesměla mobil vůbec zapnout. Museli jsme ho vyhodit, protože by nás Charlie mohl nechat podle něj vystopovat.

„Edwarde?“ zašeptala jsem potichu. Právě jsem se dívala na okouzlující scenérii vycházejícího slunce, v posledních několika dnech vycházelo stále častěji, bylo to okouzlující. I když se nemohlo rovnat východu slunce ve Phoenixu, zamilovala jsem si to tu.

„Ano, lásko?“ ozvalo se u mého ucha a ucítila jsem Edwardovy dlaně, kterými si mě přitiskl k sobě. Natočila jsem hlavu na stranu a vtiskla jsem mu tak krátký polibek na rty. Pousmál se tím svým pokřiveným úsměvem, který jsem milovala.

„Chtěla bych se projít, provětrat si hlavu,“ zachraptěla jsem, sucho v krku mi nedovolovalo promluvit hlasitěji. Viděla jsem, jak Edward stáhl obočí a pečlivě mě prozkoumal pohledem, snad v mé tváři hledal náznak něčeho, co by mu řeklo, že se necítím dobře. Nakonec však souhlasil, byla jsem si však naprosto jistá, že čekal, až mu to v myšlenkách povolí Carlisle.

Natolik dobře jsem ho za ten čas strávený zde znala. Byl to zkrátka neskutečně opatrný upír, který se neustále potřeboval ujišťovat o tom, jak jsem slabá lidská dívka. Ušklíbla jsem se při pomyšlení na to, že by mě býval ani nenechal přejít z pracovny Carlisle do obývacího pokoje.

Než jsem stačila říci cokoli dalšího, přiřítila se Alice, která mě popadla za ruku. Kdybych z Edwardova vyprávění neznala jeho sestru dokonale, začala bych se bát, jelikož to je skutečně maniak na oblečení.

Já osobně mám módu velmi ráda, ale ona ji přímo zbožňuje! Chudák Nessie na sobě nesmí mít nic, co už jednou vyzkoušela, takže se z ní stala taková manekýnka pro domácí účely, pousmála jsem se nad tou vidinou a němě jsem následovala Alice do horního patra, kde ukrývá svou obří šatní skříň.

„Vážně si myslíš, že je to nutné?“ zeptala jsem se značnou rezignací v hlasu a ona se jen rozesmála na celé kolo. Ta malá dívčina, která mi svým vzhledem připomínala elfa, se začala svou přirozenou rychlostí přehrabovat mezi hromadou věcí, které stoprocentně nesměly chybět v jejím šatníku.

„Bello, přeci nechceš, aby ti byla při cestě zima,“ prorokovala věštecky a já jsem se na ni musela tázavě podívat. Při cestě by mi měla být zima? Vždyť je venku dnes nádherně, navíc si myslím, že v džínech, které momentálně mám na sobě, mi nebude o nic větší zima než v těch, co se mi právě chystala podávat.

Povytáhla jsem jedno obočí, ale raději jsem mlčela, ještě bych si vysloužila další přednášku. Alice se rozzářila jako sluníčko a po nekonečné době mi k tmavě modrým džínům podala ještě bílé tílko, které mi svou jednoduchostí zcela vyhovovalo, a světle modrou košili s tříčtvrtečním rukávem.

Už jsem se chystala odejít, ale ona mi ještě do ruky vtiskla jarní prošívanou bundu, a i když jsem si byla jistá, že ji na sebe nevezmu, poděkovala jsem a s úsměvem jsem vypochodovala ze dveří.

Zapadla jsem do Edwardovy ložnice, kde jsem se převlékla. Jediným problémem ovšem bylo, že jsem si zapomněla vzít boty, takže jsem jen v ponožkách přeběhla Edwardovým pokojem, ale přede dveřmi jsem se málem přizabila o boty. Alice očividně – na rozdíl ode mě – myslí na vše.

Děkovala jsem Bohu, že ji nenapadlo dát mi nějaké jehlové podpatky, byla jsem si totiž stoprocentně jistá, že by to udělala při jakékoli jiné možnosti, takhle mi tu místo lodiček ponechala pohodlné tenisky.

„Můžeme?“ vyhrkla jsem, jakmile jsem dorazila do přízemí, kde už čekal Edward. I on byl převlečený, ale určitě mu to trvalo kratší dobu, já jsem se loudala, navíc mě ještě pořád pobolívala jizva na břiše, která byla způsobena mou srážkou se stromem. Oklepala jsem se při té vzpomínce a raději jsem zamířila za svou láskou, která ke mně natahovala ruku.

„Jistě,“ souhlasil a společně jsme vyšli z domu. Zkoumavě jsem si přeměřila jeho oblečení, které se skládalo z šedých džínsů a černého trička. Nemohla jsem se nepokochat tím dokonalým výjevem na jeho vypracované břišní svalstvo, ani jsem si neuvědomila, že na mě Edward mluví, takže jsem se zastyděla, což samozřejmě způsobilo i ruměnce v mých tvářích.

„Pevně se mě chyť,“ poradil mi, než jsem se však stačila zeptat na to, proč se mám držet, dostala se ke mně odpověď- Popadl mě opatrně do náručí a já jsem se neubránila vyjeknutí, když mi zmizela pevná půda pod nohama. Edward se zasmál, ale já jsem z toho měla málem infarkt! Pevně jsem se mu zavěsila kolem krku a pokoušela jsem se udržet oči zavřené, protože mi stačila chvilka, abych věděla, že je to mnohem horší než pouťové kolotoče, na kterých mi od dětství bylo nevolno.

„Už můžeš otevřít oči,“ zašeptal mi do ucha asi po pěti minutách, když jsem cítila, že mi už vzduch nesviští kolem hlavy. Opatrně jsem od sebe odlepila víčka a jen polehoučku jsem rozevírala dlaně, ve kterých jsem křečovitě svírala Edwardovu bundu, kterou měl snad jen proto, abych si nepřipadala hloupě.

Pomalu mě postavil na zem, ale stále mě přitom přidržoval. Nohy jsem měla jako z olova, pohnout s nimi se mi zdálo nemožné, ale nebylo to nic proti mému žaludku, který jsem snad měla na vodě.

„Omlouvám se, měl jsem tě upozornit,“ mumlala s pohledem upřeným na mou tvář, která musela mít barvu nezralého ovoce. Alespoň jsem se cítila hrozně, Edward sice navrhoval, že se můžeme hned vrátit, ale když jsem si jen vzpomněla na cestu sem, rázně jsem jeho návrh zamítla.

„Nic se neděje, to přejde,“ ujišťovala jsem ho a jako důkaz jsem se napřímila, abych se rozhlédla po okolí. Zajímalo mě, kde vlastně vůbec jsme. Jakmile jsem tak však udělala, nemohla jsem z krajiny spustit oči. Zírala jsem do překrásné, sluncem prozářené oblohy, která tu jednoznačně byla jiná, než kterou znám z Forks. Tady to vypadalo jako někde v horách, byla to nádhera.

„To je krása,“ uniklo mi ze rtů a popošla jsem o několik kroků vpřed, zcela jsem zapomněla na nevolnosti i na nohy, které jsem měla přibetonované k zemi. Zhluboka jsem se nadechla té svěží lesní vůně, nedbaje při tom na lehkou bolest na hrudi, kterou zjevně způsobovala zlomenina žebra, která se stále ještě zcela neuzdravila. Carlisle ale říkal, že to je už jen drobný následek nehody, který časem zmizí.

„Taky si myslím, často sem chodím přemýšlet. Nikde v okolí nenajdeš člověka, zdejší příroda je zcela neposkvrněná lidskou přítomností, to už na mnohých místech nemáš šanci spatřit,“ dodal a měl pravdu. Natáhla jsem ruku a mohla jsem se tak dotknou vysoké trávy, která mi tu dosahovala do půli pasu. Kousek napravo ovšem byla tráva vysekaná, jako kdyby ji někdo připravil… Edward, pomyslela jsem si.

„A co tu děláme?“ vyzvídala jsem, když jsme společně leželi v trávě, přičemž mi Edward brouzdal kvítkem kopretiny po tváři. Příjemně to šimralo, ale i v tom jediném dotyku bílého kvítku jsem mohla cítit tu něhu, kterou kolem sebe Edward šířil.

„Chtěla jsi výlet, neznám lepší místo, kde by sis mohla provětrat hlavu,“ prohodil na vysvětlenou. Ano, chtěla jsem si utřídit myšlenky a kdejaké věci si vysvětlit, je pravda, že bych nejspíš nemohla najít příhodnější místo. Můj obličej trošku posmutněl, když jsem si uvědomila, o čem chci vlastně mluvit a přemýšlet.

„Edwarde, musím se ti s něčím svěřit. Mám strach, protože nevím, jak zareaguje Charlie, až se vrátím domů. Nedala jsem o sobě vědět tak dlouhou dobu, nechala jsem ho v nevědomosti… Tohle mi neodpustí,“ zalitovala jsem toho, jak moc jsem musela Charliemu ublížit.

„Já vím,“ povzdychl si. „Přemýšlel jsem o tom, jak to vysvětlíme tvému otci, ani netušíš, jak mě mrzí, že jsem zavinil…“

„Dost!“ přerušila jsem ho rázně. „Já nevím, kolikrát to mám opakovat, ale ty jsi nic nezavinil, Edwarde. Byla to shoda náhod, kterou by nikdo z nás nečekal, rozhodně mi teď nezkoušej říct, že jsi to měl očekávat, protože jsi to nemohl vědět,“ rozohnila jsem se na něj. Neustále si vyčítá něco, za co vlastně vůbec nemůže. Nebylo to jeho vina, nebyla to vlastně ničí vina, navíc se už stalo… Podíval se na mě tím svým trpitelským výrazem a pokusil se ho alespoň dostat z tváře, když jsem se zamračila.

Padla jsem na znak do trávy, protože jsem věděla, že tahle debata je marná. Ač jsem se o tom bavit chtěla, vedlo by to k hádce, kterou si nepřeje ani jeden z nás, takže budu radši mlčet. Zamžourala jsem do přímého slunečního světla a nechala jsem se oslepit tou omamnou září. Edward vzal do dlaní mou ruku, kterou jsem měla volně položenou vedle něj těla, a pohrával si s mými prsty.

„Co bys mi odpověděla, kdybych tě požádal o ruku?“ vyhrkl náhle.

Snad i mé srdce vynechalo jeden úder, než jsem se vzpamatovala z toho náhlého šoku.

34. kapitola - Shrnutí - 36. kapitola

Bohužel jsem na počítači u dědy, kde vůbec nemůžu přidat odkazy, takže jsem ráda, že jsem se sem i jen na chvíli mohla přihlásit. Zlatíčka, všechno doplním v pátek večer, až se dostanu domů. Snad Vás kapitola nezklamala, těším se na vaše hodnocení.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 35. kapitola: