Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 36. kapitola

Delší dílek je tu, ale myslím si, že na takový počet událostí, které se stanou, to zase není tak dlouhé. Pokračování konverzace na louce, návštěva La Push a... Konec na jednom specielním místě, hezké počteníčko.
Lucka002

Snad i mé srdce vynechalo jeden úder, než jsem se vzpamatovala z toho náhlého šoku.

Mezi námi nastalo takové to zvláštní ticho, kdy máte chuť si i jenom odkašlat, aby nějak zmizelo. Já jsem však nemohla ani zakašlat, protože jsem zůstala paralyzovaná jeho slovy.

„Ehm… Já nevím, Edwarde. Nedokážu ti odpovědět na takovou otázku,“ zašeptala jsem a sklopila jsem pohled k zemi, abych se tak nemusela dívat do jeho překrásných očí. „A potom… Nepožádal jsi mě, ale věř mi, že bys to nechtěl udělat. Byl bys blázen, kdyby  sis k sobě chtěl připoutat někoho, jako jsem já,“ převedla jsem svou odpověď v žert, neboť jsem si sama nebyla jistá, jestli svou otázku – přesněji nabídku – myslí vážně.

Posadila jsem se do pohádkově vonící trávy, bylo to tak příjemné, zvlášť, když jsem tak dlouho nebyla nikde venku, kde bych mohla jen čerpat sílu z krásy okamžiku. Edward se zřejmě už nechtěl dál kochat přírodou a vytáhl mě na nohy. Měla jsem za to, že se chystáme domů, ale místo toho jsem němě pozorovala jeho počínání, kdy si klekl na jedno koleno. Sledovala jsem ho jako ve snách, když vytahoval z kapsy bundy černou saténovou krabičku. Tohle znám z nejrůznějších telenovel a zamilovaných filmů, ale copak to předtím vážně myslel opravdově? Hlasitě jsem polkla.

„Isabello Marie Swan, nikdy tě nedokážu zahřát svou náručí, pokud ti bude zima. Neuslyšíš být mé srdce láskou, ani mi v žilách nebude kolovat krev, kterou bych ti mohl dát, pokud by bylo potřeba… Ale slibuji ti, že tě budu navždy milovat celým svým mrtvým srdcem, pokud ti bude zima, vždy seženu deku, do které tě zabalím a budu tě tak dlouho kolébat v náručí, dokud se nezahřeješ.

Mé srdce neuslyšíš být, ale věř, že je celé jen tvé a naší dcery. A žilami mi nebude proudit krev, ale budu tu vždy, abych zabránil tomu, že bys ji jednou mohla potřebovat. Neskrývám, že jsem monstrum, které si tvou lásku nezaslouží, ale přesto je to vše, co bych si v životě mohl přát. Dokázala by jsi přejít veškeré tyto skutečnosti, aby ses i přesto stala mou manželkou?“ domluvil a já jsem věděla, že teď je čas, abych mu odpověděla. Z jeho vyznání jsem neměla nejmenších pochyb o jeho lásce, jelikož mluvil pravdu, i když se mi v nějakém momentu zdálo, že se mě i chystá zastrašit svou upíří podstatou.

Těkala jsem pohledem po stromech a trávě, pokoušela jsem se urovnat si své vlastní myšlenky, které se točily pouze kolem Edwarda a jeho hmatatelné podstaty. Nakonec jsem se přeci jen neovládla a pohlédla jsem do jeho karamelových očí, které mě přímo uvěznily. Mé oči ovšem musely být zaslepeny láskou, protože jsem se nikdy v životě necítila více zamilovaná. Téměř jsem si nevšimla překrásného prstenu, který se ukrýval v nyní již rozevřené krabičce, ale i kdyby v ní ukrýval kroužek vytvořený ze stébla trávy, nezměnilo by to mou odpověď, jelikož tady nešlo o prsten, šlo tu o lásku.

„Ano,“ pípla jsem. Pak se mi svět slil do jedné barvy, ve které jsem rozeznávala jen Edwarda, jenž mi na ruku nasazoval překrásný prsten s bílým kamínkem. Pak se zvedl ze země a sevřel mě ve své chladné náruči, kterou jsem tolik milovala.

„Děkuji,“ zašeptal mi do vlasů a spojil naše rty. Bože můj, já se budu vdávat! Zaplavila mě vlna radost i štěstí, že jsem se jen přemáhala, abych se nerozvzlykala radostí. Nechtěla jsem plakat, zvláště proto, že by si to mohl Edward vyložit jinak. Co kdyby si myslel, že pláču kvůli Charliemu a Renée?

Jakmile jsem ovšem jen pomyslela na svou rodinu, zaplavila mě vlna stesku a bezmoci. Uvědomila jsem si, jak šíleně pošetilé je ode mne zaslíbit se Edwardovi, když přitom nemám vyřešené jiné věci. Otázka naší společné budoucnosti se neustále vznáší ve vzduchu nad našimi hlavami, krouží kolem nás a jako had čeká na pravou chvíli, kdy nás uštkne. Ač jsem se skutečně přemlouvala, nezabránila jsem pláči, aby se mě zmocnil.

„Já… nechci ti kazit radost, tohle není kvůli svatbě,“ vysvětlovala jsem trošku zmateně svůj náhlý pláč, který jsem nemohla - i přes sebevětší snažení - zastavit. „To jenom, že je to další věc, kterou budu muset pravděpodobně zatajit své rodině, pochop, je to pro mě velký krok, který budu dělat bez nich.

Za každé situace při mně stála Renée, pomáhala mi s výchovou Nessie, Charlie mi tu za několik dní přirostl k srdci, ani on sám netuší, jak moc ho mám ráda, jelikož jsem mu to neměla šanci říct. Edwarde, nemůžu se jen tak vytratit z jejich života, když je sama nedokážu jen tak odepsat z toho svého.“

Schovala jsem hlavu do dlaní a raději jsem se otočila k Edwardovi zády. Nadávala jsem si za to, jaké situace před něho překládám. Zapadla jsem zpátky do trávy, kde jsem se tak chtěla skrýt před Edwardovým pohledem. Nemohla jsem mu takhle přijít na oči, nejprve mu slíbím, že si ho vezmu, což chci dodržet, jelikož ho miluji, ale miluji i svou rodinu, kterou nemohu opustit bez vysvětlení…

„Já vím, Bello, věděl jsem to už dávno. Nezazlívám ti to, vždyť je pochopitelné, že toužíš být se svou rodinou. Nikdy jsem tě od nich nechtěl oddělit, věřím, že vymyslíme nějaké řešení. Nějaké vysvětlení tvého náhlého zmizení, které před ně budeš už brzy moct předložit,“ uklidňoval mě a já jsem mu věřila, vyhoupla jsem se do sedu a pevně jsem ho objala kolem krku. V duchu jsem mu děkovala za takové řešení, za to, že mě neodsuzuje za mou lidskou slabost a touhu po setkání s rodinou.

„Edwarde, musím se vidět ještě s někým,“ zaváhala jsem nakonec a upřela jsem na něj celou sílu svého pohledu. Čekala jsem nějaké odporování, zvláště kvůli tomu, že musel vědět o tom, koho chci navštívit, ale Edward neprotestoval. Snad věděl, jak důležité to pro mě je.

„Chceš za ním jít hned?“ zeptal se místo jakýchkoli protestů. Přikývla jsem, svůj hlas bych asi nyní nenašla, takže jsem si místo dalších slov utřela z tváří slzy a pokusila jsem se uklidnit. Teprve ve chvíli, kdy jsem se konečně cítila klidná a vyrovnaná, jsem dovolila Edwardovi, aby mě znovu vzal do náručí. Tentokrát jsem oči zavřela ještě dřív, než se stačil rozeběhnout, takže jsem ani nepocítila zvláštní houpání žaludku. Napodruhé to bylo mnohem lepší, třeba to chce jenom praxi…

„Jak pozná, že jsem tady?“ zeptala jsem se ve chvíli, kdy Edward zastavil na jakési pomyslné hranici, za kterou prý nemůže, jelikož se tam nachází území Quiletských obyvatel. Dost věcí jsem za mé soužití s upíry pochopila, třeba i to, že Jacob a ostatní jeho kamarádi jsou vlkodlaci. Hloupá myšlenka, která mi přišla na mysl ve chvíli, kdy jsem byla hodně unavená, byla naprosto pravdivá.

„Věř mi, už nyní vědí, že tu jsme,“ utrousil a skutečně měl pravdu, během dvou minut se naproti nám objevila skupinka kluků, které jsem moc dobře poznávala. Quil, Embry a Paul, poznala jsem je bez problémů, přeci jen to není tak dlouho, co jsem je viděla naposledy.

„Bells!“ zvolala Embry radostně, ale po jediném pohledu od Paula zmlkl. Trochu jsem se zamračila a Edward si stoupl přede mě, což se mi tedy vůbec nelíbilo. Postoupila jsem dopředu a podívala jsem se mu do obličeje, přiblížila jsem se k němu a políbila jsem ho na tvář.

„Vyzvedneš mě tu za dvě hodiny?“ pošeptala jsem mu do ucha a poslouchala jsem jen jeho tiché zamručení, které mělo nejspíš znamenat souhlas. Do ruky mi přitom strčil telefon se slovy, že když budu něco potřebovat, stačí zavolat.

„Tak už jdi,“ pobídla jsem ho, jelikož se neměl k odchodu, ale já jsem nemohla najít Jacoba, dokud tu byl. Zcela jistě by nepřišel, i kdybych ho poprosila. Edward se jen nerad odebral k odchodu, nejprve se pomalu otočil a neustále mě sledoval pohledem, ale když jsem se na něj zamračila, rozeběhl se k domu. Jdeme na to, povzbuzovala jsem se v mysli.

„Ahoj,“ začala jsem, ale nečekala jsem na jejich pozdravy, netoužila jsem po povolení vstoupit na jejich území. Udělala jsem několik kroků do předu, ale ještě předtím, než jsem se stačila dostat k nim, mě zastavil Paulův opovržlivý hlas.

„Víš, jakmile sem přejdeš, tak tě ta tvoje pijavice nebude moct chránit.“ Div si neuplivl, když mluvil o Edwardovi, ale já jsem se ovládla, abych mu jednu nevrazila. Nebylo by to zrovna přátelské přivítání k někomu, kdo ke mně ještě před měsícem byl milý…

„Dokážu se o sebe postarat sama. Kde je Jake?“ řekla jsem bez špetky nervozity v hlase. Dokonce i Paulovi trochu ztvrdl ten sebevědomý úsměv na tváři, zato Embry s Quilem dusili smích v dlaních. Bez dalších řečí jsem postoupila několik kroků směrem k nim.

„Jacob s tebou nechce mluvit,“ vysvětlil mi Quil. Neušlo mi, že při svých slovech trochu posmutněl. Nebyla jsem spokojená s jeho odpovědí, vůbec jsem nebyla spokojená, protože jsem přišla, abych mu řekla vše, co bylo potřeba.

„Nevadí, mluvit budu stejně já,“ odvětila jsem. „Řeknete mi, kde je?“

„Co si o sobě vůbec myslíš?“ zvýšil na mě hlas Paul. Jeho oči šlehaly blesky a já bych přísahala, že se začal trochu klepat. Ucouvla jsem o krok zpět, ale nedovolila jsem si, aby na mě viděl, že mi nahání hrůzu.

„Odkopneš ho jako kus hadru, to všechno kvůli té krev-sající příšeře, ale potom za ním zase lezeš? Nech ho na pokoji, bude mít svatej klid,“ utrhl se na mě a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jeho slova nezabolela.

Cítila jsem ten ostrý nůž, který se mi spolu s nimi zarýval do srdce. Sklopila jsem hlavu k zemi a zalitovala jsem toho, že jsem se sem vydala. Snad mi svými slovy otevřel oči, protože jsem si uvědomila, jaká chyba to byla. Byla to chyba, kterou jsem neměla udělat, ale bylo příliš troufalé, že jsem chtěla, aby na mě měl Jacob hezkou vzpomínku? Aby si nepamatoval jen to, že se k němu jeho kamarádka, kterou očividně považoval za něco víc, obrátila zády?

„Jasně.“ To bylo vše, na co jsem se po jeho proslovu zmohla. Jen konstatování skutečnosti. Otočila jsem se a pomalu jsem odcházela, všechno ve mně se míchalo a já jsem si vyčítala, co všechno jsem svou bezohledností způsobila. Jacobovi jsem sice nikdy nedávala šanci, ve které by se měl stát mým klukem, ale je pravda, že mi nevadila jeho přítomnost. Až teď mi dochází, jak ráda jsem s ním byla.

Vlastně jsem tu ráda byla se všemi členy jejich velké rodiny. Spřátelila jsem se s Emily, vadí mi i to, že s ní se nerozloučím. Bůh ví, jestli by mě chtěla vidět, jestli by mě k ní vůbec pustili. Něco uvnitř mě se sevřelo, otočila jsem se zpátky k La Push a dopochodovala jsem až ke klukům, kteří právě o něčem tiše mluvili, snad se i dohadovali.

„Víš co? Když je natolik zbabělý, aby se mi podíval do očí, řeknu to tobě,“ promluvila jsem k Paulovi. „Věřím, že mu to nějak vyřídíš. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit, je to můj kamarád, kterého jsem tu považovala za blízkého člověka. Chápu, jestli se mnou už nebude chtít nikdy mít nic společného, ale měl by vědět, že mě mrzí, jestli jsem mu ublížila. Nechtěla jsem to, neplánovala jsem to, ale neporučím svému srdci, které si prostě vybralo někoho jiného.

Vidím, že i vám vadí má přítomnost, takže ani nepůjdu za Emily, ale mohli byste se s ní za mě alespoň rozloučit? Pochopím, když ne, ale i tak… Sbohem,“ zakončila jsem svůj proslov a s jasným cílem jsem se otočila. Ostatně to bylo stejně všem jedno, nikdo se neobtěžoval za mnou volat. Po několika krocích jsem z tašky vytáhla telefon a ve sluchátku nestačilo ani jednou zazvonit, aby se v něm neozval starostlivý hlas Edwarda. Snad už byl v té chvíli na cestě, protože jsem mohla slyšet šustění větru mezi stromy.

Držela jsem se, abych se nerozplakala, protože mi Paulova slova ublížila víc, než bych byla ochotná přiznat. Edward se přede mnou objevil se strachem vepsaným do tváře, a když spatřil mou posmutnělou tvář, jeho obličej získal masku boha pomsty. Pokusila jsem se usmát, ale vzhledem k tomu, že jsem se bránila pláči, má tvář se stáhla do divného šklebu, který jsem mohla pozorovat v černých očích své lásky.

„Vezmi mě domů, prosím,“ zašeptala jsem a schoulila jsem se do Edwardovy otevřené náruče. Až později mi došlo, že jsem skutečně chtěla jet do vily Edwardových rodičů, nechápala jsem, jak po tak krátké době můžu nějaké cizí místo nazývat domovem, na mém bídném psychickém stavu mi to zrovna dvakrát nepřidalo.

Nesledovala jsem cestu, mou největší starostí bylo udržet oči zavřené a neotevřít je. Tolik jsem si přála, abych se mohla probudit u Charlieho, kterému bych mohla říci pravdu o všem, co se kolem mě děje. Pravdu o tom, že ve městě je otec Renesmé, ale zároveň mi něco v mé mysli říkalo, že to není možné.

Nikdy se mu nebudu moci svěřit s pravdou, protože by byl v ohrožení života, stejné je to i u Renée. Nebude snad lepší, když někam odejdu jen s Edwardem a naší dcerkou? Pocítila jsem náhlý příval tepla a uslyšela jsem slabé klapnutí dveří. Pomalu jsem otevřela oči a nestačila jsem zírat na to, co jsem spatřila.

„Kde to jsme?“ divila jsem se nepokrytě cílu naší cesty. Stála jsem uprostřed místnůstky, která na mě dýchala svou příjemnou atmosféru. Byla to maličká místnost, kterou jsem odhadovala na obývací pokoj, žádné prosvětlené místnosti, ale útulná a romantická chatička… Asi tak bych to tu popsala, z pokoje vedly troje dveře, ale zatím jsem neměla tušení, kam vedou. Udělala jsem několik kroků do kupředu a rozhlížela jsem se na všechny strany, abych tak prozkoumala tu krásu.

„Tohle je náš dům, navrhla ho Esmé,“ sdělil mi Edward na vysvětlení.

„Náš dům?“ Několikrát jsem zamrkala, dokonce jsem se i nenápadně štípla do ruky, abych si byla jistá, že se mi to nezdá. Ale ucítila jsem onu bolest, která by mě měla probudit ze snu, nic. Stále jsem stála uprostřed pokoje, na jehož jedné straně stál krb, ve kterém plápol oheň. Po druhé straně se táhla dlouhá knihovna, která byla naplněna knihami. S údivem jsem sledovala obrázky krajin, které visely na stěnách, stejně dokonalá byla i kožená sedačka, která měla tmavě hnědou barvu, takže dokonale zapadala do prostředí.

Před krbem ležel kus perského koberce, který měl tvar nataženého ledního medvěda, nad tím jsem se musela usmát. Skutečně mi to tu připomínalo nějakou loveckou chatku, kam se lidé ukrývají na víkendy. Ale nejlepší byla ta atmosféra, zcela jsem zapomněla na smutek, který mne ještě před chvílí svíral v náručí.

„Ano, tak nějak jsem doufal, že bychom tu spolu mohli… No, kdybys ovšem chtěla, mohli  bychom tu s Nessie bydlet,“ zamotal se do svého vysvětlení. Otočila jsem se čelem k Edwardovi a políbila jsem ho na rty. Jeho ledové paže mě sevřely v náručí a já jsem se cítila dobře, bylo mi krásně, když jsem stála v domě, který měl být náš, ale především s ním. S Edwardem, nechtěla jsem ustat v polibcích, které jsme si neustále vyměňovali, nevnímala jsem nic než jeho, stal se středem mého soukromého vesmíru. Byla jsem jako Země, která neustále obíhá kolem slunce, on byl mé slunce, trochu chladné, ale nádherné slunce.

Zajela jsem mu dlaní do vlasů a nechala jsem ho, aby mi stáhl bundu, ostatně ta Edwardova také nezůstala dlouho na svém nositeli. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale leželi jsme společně na měkoučkém koberci před krbem, dívala jsem se do Edwardových očí, které byly ztmavlé touhou a byla jsem si jistá, že tu touhu musí vidět i v mých očích. Nervózně jsem si stiskla spodní ret a odhodlala jsem se k ráznému kroku, kdy jsem Edwardovi povytáhla jeho černé tričko.

„Bello,“ zachraptěl mi do vlasů a políbil mě na krk. Věděla jsem jistě, že tohle chci. Že tohle je přesně ono, to, co jsem vždy chtěla. Nedokázala jsem ani pomyslet na tu dobu, která utekla od oné noci, kdy jsme se viděli naposledy ve Phoenixu. Tehdy byla noc naše, ale nyní jsem si jistá, že chci takových nocí víc. Že tato noc bude naše znovu, s touto myšlenkou jsem se nechala unášet na vlnách slastného spojení naší lásky.

35. kapitola - Shrnutí - 37. kapitola

 Jste zklamaní? Nebo snad dokonce potěšení vývojem událostí? Budu ráda za komentář, děkuji. ♥



P.S.: Další díl přidám nejspíše v pondělí.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 36. kapitola:

rozhodně nejsem zklamaná, jsem jen potěšená a natěšená na další díl bylo to moc krásné, až na Paula, to je opravdu tele..

Nejdřív bych se chtěla omluvit, že jsem neokomentovala předchozích několik kapitol, ale prostě jsem se nemohla odtrhnout a může za to jenom tvůj úchvatný a dokonalý styl psaní. Takže se to pokusím shrnout do tohoto komntáře.
Naprosto jsem pochopila Bellu, když požádala právě Rosalii, aby se starala o její dcerku... Mimochodem to byla taky moje teorie, kdy jsem přemýšlela, co by asi tak Bells po Rose mohla chtít (to byl ten poslední díl, který jsem přečetla před odjezdem na dovolenou). Tohle rozhodnutí může pochopit opravdu jen někdo, kdo má obrovskou empatii jako ty, protože pochybuju, že máš v sedmnácti letech děti... Ale vážně jsi to napssala strašně dospěle a zodpovědně
No a potom to léčení a přítomnost Jacoba. Myslela jsem, nebo spíš jsem jen doufala, že k Bells necítí něco víc. Že třeba je jen opravdu velmi dobrý kamarád, který má strach o dceru otcova přítele.
A potom sbližování Edwarda a Belly Ta chvilka, kdy spolu seděli všichni tři v objetí byla naprosto kouzelná
A žádost o ruku? Tím jak jsi utnula minulou kapitolu jsi Edwardovi u mě trošku zavařila. Přišlo mi to dost sobecký, když se jí zeptal, co by odpověděla, kdyby... Ale naštěstí jsi mu zachránila zadek, protože krásnější žádost o ruku jsem ještě nečetla. A že jsem jich na tomto i jiném webu četla spoustu. Nesnáším takový ty slaďárny - svíčky, jemná hudba, okvětní plátky růží a milion komplimentů, při kterých člověk neví, jestli si z něj Eda nedělá legraci, nebo to myslí opravdu vážně. Ale tato žádost o ruku byla originální, jedinečná, pravdivá a v rámci možností naprosto normální a lehce uvěřitelná. Fakt, kdyby se rozhodli na tomto webu vyhlásit soutěž o nějkrásnější žádost o ruke Twilight, ta tvoje by zajisté vyhrála 1. místo
Strašně moc se těším na další kapitolu a už se budu snažit opět komentovat naprosto pravidelně

Krásná kapitola, krásně dlouhá. Jsem zvědavá, zda v tomto díle bylo poslední setkání s obyvateli La Push, nebo zda se ještě setkají a zlepší své vztahy. Moc se těším na pokračování.

je to pekne...zajima me jak vyresi Charlieho...co mu reknou a jestli se jeste uvidi... pises skvele...

Přidat komentář:

Nick:

Text: