Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 38. kapitola

20.07.2011 (12:45) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 2601×

Popustila jsem uzdu svým emocím a dovolila jsem pláči, aby se zmocnil mého těla. Kdyby to nebyla pravda, nebyl by tu se mnou a vymlouval by mi tu hloupost tak dlouho, dokud bych ji zcela nevypustila z hlavy, ale… On tu je a drží mě konejšivě v náručí, takže je to skutečně pravda. Umřu?

Za okny se stmívalo, i když nemohlo být víc než čtyři hodiny odpoledne. Zvykla jsem si na rychlejší příchod noci, ale nyní jsem se bála. Bála jsem se, co s sebou může přinést noc. Možná proto jsem se už dávno vymanila z Edwardovy náruče a stoupla jsem si k oknu, abych pozorovala nebe, po kterém se táhly mraky. Určitě bude pršet…

„Bello, jak se cítíš?“ ozval se za mým ramenem konejšivý hlas Carlisla. Hořce jsem se pousmála, jak by se asi cítil člověk v mé situaci? Jak by se cítil on sám? Ne, počkat, on se tak nemůže nikdy cítit, protože tu bude věčně, nikdy z jeho rodiny nepozná nemoc, která ho postupně ničí zevnitř.

„Určitě to není pravda. Nějaký doktor ve Phoenixu by to zjistil, chodila jsem na pravidelné prohlídky,“ zpochybňovala jsem diagnózu, kterou mi stanovil doktor Jackson. Něco v mém nitru mi však říkalo, že by mi řekli, kdyby to nebyla pravda. Setřela jsem si slzu z tváře a zkřížila jsem ruce na prsou, abych tak zmírnila jejich třes.

„Je mi to skutečně líto, hned po odjezdu tvého otce jsem se vydal za tvým ošetřujícím lékařem, od kterého jsem si převzal veškeré materiály k tvé nemoci. Leukémie se nemusela vůbec projevovat, i když můžeš být nemocná už dlouho, ale až nyní jsi pocítila příznaky. Nemusíš se bát, když zahájíme vhodnou léčbu…“ Neposlouchala jsem jeho plané řeči, kterými se mě snažil uklidnit. Takže ta nevolnost, to všechno… bylo od leukémie? Kdo se postará o mou holčičku? Kdo jí bude matkou? Nikdy jsem nedovolila, aby jí kdokoli ublížil, a teď to mám být já, kdo ji zraní? Ne, to ne… Prosím, ať je to jen velmi hloupý žert!

„Kolik mám času?“ přerušila jsem tak Carlislovo vyprávění. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. Všimla jsem si Edwarda, který stál za ním, jeho pohled byl zmučený. Dívala jsem se mu do jeho černých oči, které byly ztrápené.

„Nedokážu to určit přesně, přeci jen je potřeba udělat ještě nějaké vyšetření. Ale jakmile začneme s chemoterapií, můžeš se vyléčit,“ ujišťoval mě. Chemoterapie? Smutně jsem se pousmála. Věděla jsem, že ji nehodlám podstoupit ještě předtím, než mi tuto možnost navrhl. Prodloužila bych si život o pár chvil, ale za jakou cenu? Nevolnosti, vypadávání vlasů, bolesti břicha… Stala by se ze mě chodící mrtvola, viděla jsem nejeden pořad o lidech, kteří trpěli touto chorobou a nehodlám být jako oni.

Copak si mě má Renesmé pamatovat takhle? Zničenou, unavenou, pokořenou? Má si pamatovat to, jak její maminka přišla o vlasy, zvracela nad záchodovou mísou… Ne, nechci jí způsobovat další bolest tím, že před ní budu slabá a zranitelná. Že budu neustále nemocná a při životě mě bude držet jen chemoterapie, která mě svými nežádoucími účinky bude zároveň zabíjet!

„Já nehodlám začít s chemoterapií,“ pronesla jsem s jistotou v hlase a sledovala jsem Edwardův zkamenělý výraz. Jeho vytřeštěné oči mě pozorovaly, snad se mě pokoušel zhypnotizovat, ale já jsem přesně věděla, co udělám.

„Bello, musíš začít s léčbou!“ zahřměl Carlisle.

„Ne-mu-sím nic!“ odsekávala jsem od sebe slova. Vzápětí jsem se ovšem za svůj výstup zastyděla a vrhla jsem po něm jeden omluvný výraz. Ještě chvíli se mě snažil přesvědčit, ale když viděl, že je jeho snaha marná, odešel z pokoje a zanechal mě tu jen s Edwardem. Nemusel nic vyslovit nahlas a já jsem to věděla.

„Bello, musíš začít chodit na chemoterapii.“ Bum, srdce se mi na chvíli zastavilo. Posadila jsem se na lenošku a složila jsem si ruce pod bradou. Slyšela jsem Edwardovy tiché kroky a povzdechnutí, když si sedl vedle mě. Vzal jednu mou ruku, takže jsem se musela narovnat, a jen ji držel v té své.

Bojovala jsem se svými pocity a pokoušela jsem se uklidnit, nevybuchnout. Bránila jsem se vzteku, ale zároveň jsem se snažila ubránit zoufalému pláči, který se mermomocí dral na povrch.

„Přestaň s tím, Edwarde,“ zašeptala jsem zoufale a doufala jsem, že to slyšel a pochopil. V jednom jsem se nemýlila, slyšel mě dobře, ale očividně nechtěl pochopit mé rozhodnutí. Než jsem se nadála, klečel přede mnou a svíral mé dlaně ve svých. Nedívala jsem se mu do očí, protože jsem se styděla za svou slabost. Za to, že nedokážu nést své břemeno před ním. Právě před ním!

„Jak mám přestat, když se smysl mé existence rozhodl, že si chce zkrátit život?“ Jeho otázka mě zaskočila a nevěděla jsem, co bych mu na ni měla odpovědět. Pravý význam mi došel teprve po chvíli a svou chvilkovou nevnímavost jsem si radši nechtěla vysvětlovat.

„Není to tak, ty víš, že to tak není,“ vzlykla jsem a už jsem se nedokázala ubránit slzám, které mi vhrkly do očí. Musela jsem povolit tu barikádu, která bránila průchodu mých emocí. Myslela jsem si, že po zdlouhavém pláči, kterým jsem si už prošla, nebudu moci plakat, ale musela jsem se zmýlit. Bolelo to, moc mě bolelo, když jsem musela mluvit právě o tomhle. O smrti, bolesti, ztrátě nejbližších. Proč to tak má být?

„Neplač, lásko,“ zaprosil, „já jen chci, abys nezahazovala svou šanci na život.“ Zakroutila jsem hlavou, přesvědčená svou vlastní pravdou a zadívala jsem se do jeho hlubokých očí. Zdálo se mi, že mu vidím do duše a byla jsem si jistá, že on cítí to samé. Spontánně jsem ho objala a zabořila jsem hlavu do jeho košile. Nechala jsem se zvednout a přemístit se do Edwardovy chladné náruče, kde jsem se cítila v bezpečí.

Ublížil mi, opustil mě, zradil veškerou důvěru, kterou jsem v něm měla, a přesto jsem tu dnes s ním a cítím se tak spokojená. V bezpečí jeho náruče bych mohla čelit světu a dokázala bych cokoli jen pro jedno objetí. Jen pro jeden polibek… Ke štěstí mi v tento moment chybělo jen zdraví, které mě sprostě zradilo.

Znovu jsem se zadívala do Edwardových překrásných očí a on mi z tváří setřel slzy. Byla jsem uvězněná v jeho pohledu a bez zbytečných řečí jsme se políbili. Byl to krásný polibek, nespěchali jsme.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, když jsem se odtáhla od jeho rtů. „Měl bys jít na lov, máš oči černé jako noc.“ Rázně zakroutil hlavou na znamení, že se nikam nehne.

„Nerozčiluj mě, musíš jít. Nic ti tu neuteče,“ nabádala jsem ho, protože už svou žízeň pokouší dost dlouho. Nemám strach o svůj život, i když je teď mé zdraví hodně podlomené, útok upíra bych mohla přežít… Sakra, to je ale hodně černý humor.

„Dobře, ale budu zpátky, než se naděješ,“ ujistil mě a společně jsme došli do přízemí. Oči jsem měla ještě zarudlé od pláče, ale stejně mě tu všichni slyšeli, tak by bylo zbytečné, kdybych to maskovala nějakým pudrem.

V hlavě jsem zosnovala plán, na jehož uskutečnění jsem potřebovala, aby Edward na chvíli odešel z domu. Musela jsem mluvit s Alice a Rose, protože jsem tušila, že mi mohou pomoct. Ještě jednou jsem spojila své rty s Edwardovými v krátkém polibku, načež vyběhl ze dveří se slovy, že bude hned zpátky.

Otočila jsem se na Alice a chtěla jsem se nadechnout k nějakému vysvětlení. Ona však místo toho upadla do jakéhosi transu, který jsem u ní za tu dobu, co tu jsem, už párkrát viděla. Vyčkávavě jsem na ni hleděla a zároveň jsem i očkem pokukovala po mojí holčičce, která usínala Esmé na rameni. Musela jsem se nad tím obrázkem pousmát.

„Bello, tohle vážně…?“ vykoktala ze sebe, když otevřela oči a jasně se zaměřila svým pohledem na mou osobu. Přikývla jsem a Rosalie, která stála vedle Alice, se zajímala, o co se vlastně jedná. Cítila jsem, že i v ní mám svou přítelkyni, i když mě zezačátku neměla v lásce.

Pozorovala jsem, jak se Aliciny rty rozeběhly, hlavu měla přikloněnou k Rosalie a tiše rozmlouvaly. Neměla jsem tušení, jestli to slyší ostatní v domě, ale pokud ano, pak z toho nejspíš nebudou nadšení. Vymyslela jsem si něco, co Edward nebude chtít připustit, ale když budu mít někoho, kdo mi pomůže, nebude s tím moci nic dělat.

Tichá rozmluva Edwardových sester skončila a obě na mě upřely své zlatavé pohledy.

„Promiň mi to, ale já bych se neovládla,“ omlouvala se Rosalie, ale vzápětí dodala, že mi pomůže, i když se to Edwardovi nebude líbit. Na jednu stranu jsem si vyčítala, že bude mít Edward další důvod, proč by ji neměl mít v lásce, snad to i vytušila a pokrčila rameny.

Na stranu druhou jsem ale byla ráda, že je i tak ochotná mi pomoci. Musím se stát upírem, protože jen tak budu moci zůstat se svou dcerkou a Edwardem.

„Rozumím ti, Bello… Pomůžu ti,“ slíbila mi Alice a já jsem jí nadšením padla do náruče. Pevně jsem ji objala a stejnou reakci jsem zopakovala i u Rosalie. Viděla jsem vyčítavý pohled Carlisla, který vyšel ze své pracovny a zadíval se na naši trojici. Nebyl nadšený z toho, že to tajím Edwardovi, možná nebyl nadšený z toho, že bych se měla stát upírem a zůstat tak s jejich rodinou… Nevím, ale vím jistě, že mám silné spojence.

xxx

Edward nakráčel do obývacího pokoje, kde jsem seděla spolu s Rose, Alice a Esmé jako bůh pomsty. Jeho tvář byla poznamenaná zlobou a já jsem v tu chvíli nevěděla, co bych měla říct nebo udělat. Zvedla jsem se z gauče a udělala jsem několik kroků směrem k němu.

„Ne, Bello, nedovolím ti, aby se z tebe stalo to, čím jsem já!“ Rozhodil rukama v jasném gestu, ale já jsem čekala, že nebude souhlasit. Už si vše nejspíš přečet v myslích svých sourozenců a rodičů. Všichni to věděli, jak jsem se s nimi bavila v době Edwardovy nepřítomnosti, dokonce i souhlasili s tím, abych se stala členem jejich rodiny.

„Je to moje rozhodnutí, Edwarde,“ pronesla jsem rozhodným hlasem a podívala jsem se na Alice, která právě starostlivě pozorovala svého bratra. Edward si zcela jistě četl její myšlenky, ale ani on nemohl nic udělat s naším plánem, mým plánem.

„Copak vůbec nemyslíš na Renesmé? Na Charlieho, na svou matku a své přátele?“ otázal se nevěřícně, ale jeho slova mě ranila víc, než jsem na sobě dala znát. Nemyslím? Jistěže myslím! A právě proto to musím udělat.

Myslím na svou dceru, už kvůli ní se musím čelem postavit své noční můře. Nemůžu ji opustit, když je to ještě dítě. Copak by matka mohla opustit své dítě?

„Edwarde,“ povzdechla jsem si, „copak nechápeš, že s vámi chci zůstat navždy? Chci být s tebou a naší dcerou, starat se o vás… Našla jsem novou rodinu, kterou miluji, nemůžu se vás vzdát. Nezlob se na mě, jsem příliš sobecká na to, abych teď dokázala klidně umřít.“

Při mých posledních slovech přivřel bolestně oči a já jsem se studem málem propadla do země. Nechávám ho prožívat bolest, ale je to pravda. Do očí mi vhrkly slzy bolesti, ale především strachu. Můj anděl udělal několik kroků směrem ke mně a já jsem se nepatrně rozhlédla periferním viděním po pokoji. Byl prázdný, to se dalo čekat, že všichni zmizí.

„Bello, nemusí to tak být. Nevzdávej se lidského života jen kvůli mně,“ nesouhlasil. Vlastně to vůbec nechápal, tohle není jen o něm. I když v tomto příběhu má svou velkou roli, není to jen o tom, že bez něj nechci žít.

„Ty to vůbec nechápeš,“ namítla jsem. „Tohle není o tobě, ale o mně, Edwarde. Je to mé rozhodnutí, které se tebe týká, ale nezpůsobil jsi ho. Já…“ Nestihla jsem domluvit, jelikož se nadechl k odpovědi a nečekal na to, až domluvím já.

„A co naše dcera? Na tu jsi nemyslela? Představ si, že může klidně stárnout, protože my nevíme, jestli bude nesmrtelná! Přeměníš ji také? Co budeš dělat potom, když ti svým věkem bude moci dělat babičku? Co potom, až ji ztratíme?“ bičoval mě svými otázkami, které způsobily jediné – po tvářích se mi začaly koulet slzy jako hrachy. Nejspíš si uvědomil, že přestřelil a pokusil se mi setřít slzy z tváří, ale ucukla jsem.

„O tom to je, Edwarde. Já nevím, co se stane, nevím, jak to všechno bude, ale vím, že tímhle můžu získat nějaký čas na přemýšlení. Mohu získat čas na to, abych se s Nessie rozumě domluvila, uvidím ji jako mladou dívku a dospělou ženu. Třeba se dočkám i vnoučat, ale neumřu během jednoho roku na leukémii, jak by se to stalo nyní.

Já jsem nemocná, nepopírám to, protože s tím nic nezměním, ale copak je tak špatné, že nechci umřít?“ Teď už jsem se nebránila ani vzlykům, když si mě Edward přitáhl na svou hruď a pevně mě uvěznil ve svém náručí. Zabořila jsem obličej do jeho hedvábné košile a nasála jsem tu příjemnou vůni kolínské.

„Neboj se, lásko, ochráním tě,“ šeptal mi do vlasů, ale já jsem se i přes slabost v kolenou musela odtáhnout. Ustoupila jsem několik kroků zpět a podívala jsem se mu do bolestí zbrázděného obličeje.

„Před čím mě chceš chránit, Edwarde? Před nemocí, která je téměř nevyléčitelná? Já mám strach, kterého se asi nezbavím, ale našla jsem alespoň jedno řešení, které může vše změnit,“ utrousila jsem a otřela jsem si jednu slzu z tváře, aby ji vzápětí nahradila další.

„Můžeme se pokusit najít jiné řešení, existuje léčba, a to ty víš. Děláš ukvapené rozhodnutí, Bello. Jen se zkus léčit, vždyť nemůžeme nic ztratit,“ navrhoval něco, co jsem již dávno zavrhla. Chemoterapii jsem odmítla vlastně hned ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla o té zákeřné nemoci, která si dělá zálusk na mé tělo.

„Copak si myslíš, že nezkouším nalézt jinou možnost? Že se marně nepokouším vymyslet jiné řešení toho všeho?“ vyšilovala jsem. „Jistěže nechci přijít o Charlieho, o Renée, Phila, své přátele a všechny, na kterých mi záleží, ale nejde to…!

Já se nechci stát upírem, nikdy jsem to nechtěla, ale nemám na vybranou. Já musím, protože když neprojdu přeměnou, tak se budu muset rozloučit s vámi, a to bych nepřežila. Nedokázala bych se odloučit od tebe a naší malé dcerky. Ne teď, když jsem tě znovu našla, když si na tebe i tvou rodinu začala Nessie zvykat.

Víš, co je na tom všem nejhorší? Že bych od tebe čekala podporu, já vím, jak se stavíš k téhle věci, ale kolikrát jsi mi řekl, že mě miluješ? Mnohokrát, jenže já bych místo toho jediného slova chtěla slyšet něco jiného. Chtěla bych od tebe slyšet, že to budeš právě ty, kdo mi dá ten největší dar, kterým je život.“ Podíval se na mě pohledem, za který bych si nejraději nafackovala na místě, tohle bylo mnohem bolestivější než všechny léčebné procedury, které bych musela snést při chemoterapii.

„Bello, já jsem nevěděl…Řekl ti vůbec někdo, jaké to je být novorozeným? Co když budeš litovat?“ zachraptěl a síla jeho topazových očí se na mě upřela. Udělala jsem několik kroků zpátky k němu a vzala jsem jeho dlaně do svých.

„Tohle jsi nechtěl říct, já vím.“ Odmlčela jsem se na malý moment. „Chtěl ses mě zeptat, co když někoho zabiji, že? Já nevím, můžu se jen modlit, abych byla tak moc silná, jako jsi ty. Já nejsem slabá, mám v sobě dostatek odvahy, ale nevím, jestli to bude stačit, abych se dokázala vyrovnat tvému sebeovládání.

Nevím, jestli budu tak moc statečná, abych nikdy neublížila člověku, za což bych se proklínala, ale jsem ochotná se s tím smířit, když to bude znamenat, že budu žít se svou rodinou. Odjedu s tebou kamkoli, klidně i na Antarktidu, když se tam bude mít Renesmé dobře. Alice mi řekla, co obnáší život novorozeného, vím o té neudržitelné touze po lidské krvi, dokonce si uvědomuji i to, že Nessie je z poloviny člověk, kterému v žilách proudí krev, ale vím, že byste mi nikdy nedovolili, abych jí jakkoli ublížila,“ pronesla jsem rozhodně, pousmála jsem se nad svým zoufalstvím a sama jsem se přitiskla na hruď své lásky.

„Bellinko, jen tomu dej ještě čas. Půl roku, alespoň tolik, abychom se mohli pokusit najít jiné řešení… Pokud ho nenajdeme, přeměním tě sám,“ slíbil. Jeho slova mi zněla jako balzám pro uši, pevně jsem Edwarda držela kolem pasu a tiše jsem vzlykala v náručí své lásky, i když jsem si myslela, že slzné kanálky mám již vyschlé. Bez Edwarda bych byla ničím, jak se zdá, tak i on konečně pochopil, že po něm nechci svou smrt, ale své znovuzrození.

37. kapitola - Shrnutí - 39. kapitola  

Děkuji za předchozí komentáře, v reakci na ně bych ráda vysvětlila, že druhé jméno Nessie, tedy Charlie, klidně může být i pro dívku. Je to jméno, které se v Americe používá pro kluky i holky. Ale podobné příklady najdeme i mezi našimi jmény - Karel, Karla; Petr, Petra... ;)

S Charliem to v budoucích kapitolách mám vymyšlené, však uvidíte. :D Jop, málem bych zapomněla, další kapitolu přidám v sobotu.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 38. kapitola: