Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 40. kapitola

04.08.2011 (09:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 3316×

Tiše jsem vzlykla do polštáře a nechala jsem si po tváři stéci jednu horkou slzu. Děťátko v mém lůnu se opět pohnulo a upozornilo tak na svou maličkost. Přitiskla jsem si dlaň na holou kůži bříška, abych ho uklidnila. Neboj se, maličký, maminka se o tebe postará, slíbila jsem mu přesně to samé, co jsem slíbila i Nessie, když se měla narodit.

„Bello, miláčku,“ šeptal mi do ucha medový hlas. Ztěžka jsem od sebe odlepila víčka, která byla slepená slzami, jež jsem vyplakala před spaním. Zamžourala jsem do přítmí pokoje, které narušovala jen lampička na nočním stolku, a zaměřila jsem svou pozornost na osobu, která seděla v zorném úhlu mého pohledu.

„Nechtěl jsem tě vzbudit, ale nešlo to jinak,“ utrousil a sklopil pohled k mému odhalenému bříšku. Pamatuji se, že jsem se před spaním odkopala, protože mi bylo nesnesitelné horko. V celém domě topili jako o závod, Esmé si nejspíše dala za úkol, že nám tu vytvoří domácí saunu, jinak to nevidím.

Obvykle jsem horko nepociťovala, když byl u mě Edward a alespoň před tím, než se mi podařilo usnout, mě konejšil v náručí, než potom přešel k Renesmé. Vlastně jsem na něj trochu žárlila, protože jsem poslední dobou byla natolik vyčerpaná, že jsem si s ní zvládla maximálně povídat a hladit jí vlásky, hry a ostatní blbůstky zbyly na Edwarda. Ale nezdálo se, že by to někomu z nich vadilo...

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala jsem se ho trošku rozpačitě, protože jsem stále nevěděla, jak bych měla reagovat na jeho předchozí útěk. Nemohla jsem to jen tak přejít, prostě to nešlo. Zatvářil se provinile a přisedl si vedle mě, protože dosud klečel vedle postele.

„Musím se ti omluvit,“ řekl a nečekal na žádný můj pokus o jeho přerušení. „Zachoval jsem se jako idiot. Když jsi řekla, že jsi těhotná, zpanikařil jsem. Vůbec jsem netušil, jak je možné, že po tak krátké době by na tobě mohly být znát nějaké známky těhotenství…

Vím, není to omluva. Kruci, vůbec to není omluva, naopak! Měl jsem být s tebou, protože nevím, jak probíhalo těhotenství s Renesmé. Měl jsem tě držet za ruku a šeptat ti něžná slůvka, ale v tu chvíli jsem se nezmohl na slovo, musel jsem pryč.

Nejspíš se na mě zlobíš, máš na to plné právo, budu to chápat, ale prosím tě, dovol mi, abych se mohl dívat, jak to malé uvnitř tebe roste, jak o sobě dává vědět. Chtěl bych s tebou být každý okamžik, každou vteřinu… Já – něco jsem ti přinesl,“ vyhrkl nakonec a podal mi kytici. Do nosu mě uhodila příjemná vůně šeříku a levandule. Zabořila jsem do ní nos a nasála jsem tu krásnou vůni, která působila jako lék na mé pocuchané nervy. Poté jsem kytku odložila na noční stolek vedle lampy a zadívala jsem se na Edwarda, který se tvářil jako nezbedný školák. Ještě chvíli jsem se s ním měřila pohledem, abych se přesvědčila, že si nevymýšlí. V jeho tváři jsem však našla jen zoufalost a naději, sama jsem se na něj však už nemohla zlobit, musela jsem ho vzít na milost.

„Ublížil jsi mi, Edwarde, už to nedělej,“ pronesla jsem pouze a chytila jsem jeho dlaň. To škvrně uvnitř mě se opět probudilo a dávalo o sobě znát. Usykla jsem, když jsem jeden takový kopanec chytla a Edward se na mě starostlivě podíval.

„Asi budeme mít fotbalistu,“ zašklebila jsem se na něj a opatrně, poněkud nervózně jsem položila Edwardovu ruku na své vypouklé bříško. Čekala jsem, jestli se ten čutálista uvnitř ozve, a tak se taky stalo. Nenechal na sebe dlouho čekat a Edwardovi se po tváři rozlil mně neznámý úsměv. Byl takový… dojatý, ale zároveň hrdý a spokojený.

„Miluji vás,“ zašeptal mi do ucha místo jakýchkoli dalších debat k mému těhotenství a tomu všemu. Myslím si ale, že to byla sladká tečka na závěr dnešního večera a noci. Pousmála jsem se a políbila jsem ho. Potom jsem se spokojeně nechala zabalit do peřiny a obejmout se tím nejkrásnějším upírem na světě, kterého jsem mohla nazývat svým snoubencem

  ...

Od onoho odpoledne, vlastně téměř večera, kdy jsem se dozvěděla o svém těhotenství, mi čas plynul jako voda. Snad to bylo způsobené i tím, že jsem spoustu hodin dennodenně prospala, jelikož můj organismus nějak zvláštně snášel druhé těhotenství.

Renesmé se neustále vyptávala na to, jestli bude mít sestřičku. To jsme však nevěděli, bohužel. Nechápala jsem vůbec nic, jelikož v době, kdy jsem čekala Renesmé, se u mě neprojevovaly žádné příznaky toho, že by mé dítko mělo být napůl upírem. Vše bylo normální, ale nyní? Všechno bylo jinak!

Přibírala jsem snad každým dnem, tedy… Přibírala jsem do té doby, než jsem zjistila, že se mi pohled na jídlo jen hnusí. Mohla jsem však nesnášet ten pohled, pach i všechno ostatní sebevíc, vždy jsem snědla nakonec aspoň něco. Když už jsem ovšem s jistotou věděla, že nepozřu ani sousto, požádala jsem Edwarda o laskavost. Dobře jsem si pamatovala, že v těhotenství s Nessie jsem krev pila také, potají, ale pila jsem ji.

Tváře mi hořely, když jsem se zesláblá pokusila zeptat Edwarda, zda bych si nemohla také trochu krve dát. Všichni byli sice zmatení mou otázkou, ale když viděli mou rozhodnost, sehnali mi nějakou, Carlisle má jako lékař ke krvi přístup, takže to nebyl problém. Cítila jsem tu touhu, která mě spalovala, když mi Rosalie nesla hrnek plný té lahodné tekutiny. Přiložila jsem si hrneček k ústům a nasála jsem do nosu vůni.

Děťátko uvnitř mě snad muselo cítit to samé, nenechala jsem ani jednoho z nás dlouho čekat, vzápětí byl hrnek prázdný a já jsem si provinile řekla ještě o jeden.

„Můžu si dát taky, tati?“ zašeptala v tu chvíli Renesmé a upírala svůj pohled na Edwarda.

I teď mi při vzpomínce na první moment, kdy ho tak oslovila, vhrkly slzy do očí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mu sama od sebe začala říkat tati, byla velmi inteligentní, ale nedoufala jsem v něco takového ani ve snu. Snad poznala, že je její skutečný otec, snad si jen říkala, že to bude lepší, když je teď její skoro tatínek…

„Není ti zima, lásko?“ optal se starostlivě Edward a já jsem zakroutila hlavou. Už takhle jsem byla zabalená v dece, hlavu jsem měla podepřenou třemi polštáři, a potila jsem se jako při angíně.

„Ne,“ zděsila jsem se nehraně, když jsem ho viděla s další dekou v ruce. Já nejsem podchlazená, jsem jenom těhotná, povzdychla jsem si. Edward se skutečně činil, staral se o mě jako o nesvéprávnou, neustále mi podstrkoval zaručené recepty na spokojené těhotenství – ano, taky jsem na něj zírala jako na blázna.

Když jsem ho však po večer vídala s knihou o rodičovství, kterou si někde opatřil, vhánělo mi to slzy do očí. Byl tak roztomilý, starostlivý a vůbec dokonalý, že jsem si proti němu připadala ještě obyčejnější než obvykle…

„Edwarde, přestože mě bereš jako kouli, která se o sebe nedokáže postarat, na toaletu si ještě sama dojít dokážu,“ brzdila jsem ho, protože se prostě nechtěl smířit s tím, že nejsem bezmocná, nýbrž jen těhotná. Ve chvílí, jako byla tato, jsem ho měla skutečně plné zuby, když se jich potom za den objevilo několik, začínala jsem z něj bláznit.

„Víš jistě, že to zvládneš?“ strachovala se ta dobrá duše. Protočila jsem oči a bez dalších dveří jsem mu zabouchla před nosem. Stejně jsem ho slyšela i přes dveře, jak podupává nohou a mrmlá si něco pod fousy.

Trošku jsem ho potrápila svým zdržováním, ale na druhou stranu to nebylo tak docela úmyslné. Tělo jsem měla těžké a oteklé nohy mě sotva nesly. Přidržovala jsem si bříško a rozhodla jsem se pro osvěžení v podobě mokrého ručníku, který jsem si na chvíli přiložila za krk. V domě bylo skutečně hrozné vedro, ač jsem Edwardovi několikrát říkala, že nemusí tolik topit, neposlechl mě, protože si snad myslel, že si z něj dělám blázny.

Se zafuněním jsem otevřela dveře koupelny, za kterými už Edward netrpělivě stepoval. Umlčela jsem ho jediným pohledem, který snad mluvil za vše. Začínala jsem jeho strachování mít pomalu plné zuby, ale držela jsem se, abych nevybouchla, i když to bylo někdy velmi těžké. Aniž bych s Edwardem promluvila, rozhodla jsem se sejít do přízemí, ale on mě zabrzdil, než jsem se vůbec dostala ke schodům.

„To snad nemyslíš vážně?!“ zhrozil se nehraně, když viděl mou snahu o sejití schodů do přízemí. V poslední době jsem se opět cítila lépe, takže jsem se začala pomalu pohybovat po domě, přeci jen jsem s pitím krve nabírala síly den ode dne víc. Ale s tím, jak jsem sílila já, nabíralo síly i mé miminko, které se stále silněji hlásilo o naši pozornost.

„Edwardeee,“ protáhla jsem v zoufalém tónu, ale tentokrát to byl on, kdo mě umlčel pohledem. Natáhla jsem před sebe ruce a nechala jsem se tedy vzít do náručí, aby mě snesl ze schodů. Rosalie se ke mně hned přihnala s hrnkem lahodně vonící krve, který jsem si od ní s vřelým úsměvem převzala.

„Děkuji,“ špitla jsem a ona se na mě jen přátelsky usmála. Další, kdo se u mě objevil jako mávnutím kouzelného proutku, byla Renesmé. Přisedla si na gauč vedle mě a s radostí mi ukazovala obrázky, které namalovala. Byla na nich se mnou a Edwardem, vedle nás se ještě vznášela malinká postavička, jejíž totožnost mi Nessie rázem odhalila.

„To je Ashley,“ oznámila mi s andělským úsměvem ve tváři.

„Ashley?“ podivila jsem se jménu, které zvolila pro poslední postavičku.

„Přeci moje sestřička,“ objasnila mi vševědoucně, až jsem se musela zasmát. „Líbí se mi, tobě ne?“ Upřela na mě svůj psí pohled a já jsem ji pohladila po hlavičce.

„Je to krásné jméno,“ ujistila jsem ji a znovu jsem ucítila lehké kopnutí do břicha, které způsobila Ashley, asi se jí to jméno líbí…

„Říkala jsi něco?“ vyhrkl Edward, obrátila jsem se na něj a nechápavě jsem pokývala hlavou.

„Že je to krásné jméno,“ zopakovala jsem svou předchozí odpověď, ale Edward se tvářil nespokojeně. Znovu jsem ucítila bolestivé dloubnutí do žeber a přiložila jsem si dlaně k pořádně vypouklému bříšku. Carlisle mi řekl, že už to nebude podle jeho diagnóz trvat dlouho a přijde na řadu porod. Mám z toho obavy, přeci jen je i mé těhotenství nyní neskutečně zrychlené a všechno, co se kolem mě děje, mě neustále nějak rozrušuje a ovlivňuje. Nejhorší věcí v poslední době bylo loučení s Charliem a Renée. Sice jen přes dopis, ale když jsem ho podávala Edwardovi, aby jim ho donesl, pukalo mi srdce žalem.

„Ne, to není ono.“ Zavrtěl prudce hlavou a v minutě klečel u gauče, aby si přiložil ucho k mému bříšku, přičemž z něj odhrnul deku, do které mě před malou chvílí zabalila Rosalie. To je další maniak, který si myslí, že musím umírat zimou.

„Co to…?“ utrousila jsem, když několik vteřin klečel v nehnuté poloze, ucho přiložené k mému odhalenému bříšku, na kterém se rýsovala nejedna modřina.

„On je šťastný,“ konstatoval po chvíli šokovaně, když se dokázal zaměřit i na to, že tu čeká jedna nervózní těhulka, které nikdo nechce nic říct. Co? Nadechovala jsem se k další otázce, když mi to konečně došlo. Chytila jsem se za pusu a vyjekla jsem radostí.

„Ty ho slyšíš?!“ jásala jsem nepokrytě a ani jsem si neuvědomila, že jsem přešla do mužského rodu, zatímco jsem dosud o tom miminku mluvila jako o holčičce.

„Ano,“ přitakal a starostlivě mi pohladil místo, kam před malou chviličkou dopadla nožka mého zlatíčka. Slzy mi začaly samovolně stékat po tvářích, ale byly to slzy štěstí, nikoliv smutku.

„Co si myslí?“ dožadovala jsem se odpovědi a nebyla jsem jediná, koho tato otázka zajímala. V pokoji se objevilo ještě několik párů uší, které zajímaly podrobnosti. Renesmé se přitiskla k Edwardovi a dožadovala se nějaké odpovědi, nejvíce ji zajímalo, jestli nás slyší také.

„Ano, je to neuvěřitelné,“ prozradil nám Edward a tvářil se jako hrdý otec. „Trápí ho, že ti ubližuje,“ dodal po chvíli a já jsem si s láskou pohladila lůno.

„Miláčku, to je v pořádku,“ zašvitořila jsem k bříšku a znovu jsem ho uschovala pod tričko i deku, aby mu náhodou nebylo chladno. Skutečně jsem začínala bláznit jako Edwarda a Rose, ale pro toho broučka uvnitř mého těla bych udělala cokoli.

39. kapitola - Shrnutí - 41. kapitola