Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 43. kapitola

25.02.2012 (07:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2745×

„Matthew a Renesmé, že?“ pousmál se a touha z jeho očí se pomalu vytrácela. Přikývla jsem a znovu jsem spojila naše ruce, domů jsme se rozběhli stejnou rychlostí, společně, jak to má být.

Celou cestu jsem byla jako na trní, jen myšlenka na to, že zbývá pouhých pár minut, než zase budu moci pohlédnout do tvářiček svých dětí, mě přiváděla k šílenství. Přála jsem si urychlit čas, ale jako na potvoru se všechno šíleně vleklo.

Dala jsem na Edwarda a do domu jsme vešli zadním vchodem, abych se s téměř nikým nesetkala, protože je pravda, že bych nechtěla, aby mě děti viděly rozcuchanou a s potrhanými šaty. Oblékla bych se sama, ale do pokoje se mi nakvartýrovala Alice, Edward se někam vypařil, ale myslím, že mi byl cíl jeho cesty jasný, je stejný jako můj.

„Tak, hurá do koupelny,“ zasmála se Alice, jakmile za námi zavřela dveře. Teď bych svou novou sestru skutečně nejraději uškrtila. V rámci úspory času jsem ale rychle skočila pod sprchu, pečlivě jsem vydrhla své tělo a navoněla jsem se bohatou dávkou parfému, který jsem používala vždy. Vlasy jsem měla umyté a voněly mi po jahodách, myslím, že za to mohu vděčit Alice…

Když jsem odtáhla závěs v koupelně, na skříňce jsem měla položené oblečení, tentokrát byla Alice střídmější a zvolila upnuté tmavé džíny s bílou košilí, košile nosím moc ráda, takže jsem byla naprosto spokojená. Nasoukala jsem se do připraveného oblečení a vyčesala jsem si z vlasů větvičky, abych si hladké vlasy mohla stáhnout do culíku.

„Sluší ti to,“ uznala Alice, když jsem vylezla z koupelny lehce namalovaná, trochu navoněná a celkově klidná a dobře vypadající.

„Děkuju,“ odpověděla jsem v reakci na její pochvalu. Dál už jsem ji nepustila ke slovu, popadla jsem ji za ruku a jako uragán jsem se řítila po schodech dolů, hned v přízemí na mě ale čekala výprava v podobě Emmetta a Jaspera.

„Děje se něco?“ zaváhala jsem při pohledu na Jaspera, který se vůbec nezdál klidným. Neustále se rozhlížel do stran a zase zpátky na mě, pozoroval můj výraz.

„Bello, je to pro bezpečí Renesmé a Zachariho, nevíme, jestli dokážeš ovládnout svou touhu po krvi,“ vysvětlila mi Alice problém a já jsem se zarazila. Takže oni mi nevěří? Nechtějí mě pustit k mým vlastním dětem?! Uvnitř mě se na moment objevil tak silný pocit hněvu, že jsem měla chuť něco rozbít, ale rychle jsem ho dostala pod pokličku. Neudělám žádnou chybu, nesmíš udělat žádnou chybu, Bells.

„Dobře, tak mě držte,“ podrobila jsem se a pokračovat do obývacího pokoje jsem mohla teprve ve chvíli, kdy mě držel jak Emmett, tak i Jasper, před námi šla jako předvoj Alice. Znovu jsem slyšela ten roztomilý třepot motýlích křídel, rozněžnila jsem se při poslechu dětského žvatlání, které pocházelo nepochybně od Zachariho.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se mě Edward stojící oproti mně, když jsme se objevili ve dveřích. Přikývla jsem na znamení souhlasu a udělala jsem spolu s ostatními několik dalších kroků kupředu, už jsem skoro mohla na malého Zachariho vidět, ale do mého zorného úhlu jako první vstoupila Renesmé.

„Mamí!“ vypískla svým vysokým hláskem a rozběhla se směrem ke mně, všimla jsem si Esmé, která se jí pokusila zastavit, ale když se naše pohledy střetly, nechala ji.

„Zlatíčko moje,“ rozněžnila jsem se při pohledu na tu panenku, která ke mně utíká. Vyprostila jsem se z pevného sevření Emmetta a dala jsem si záležet, abych Nessie svírala jako ten nejcennější poklad, velmi opatrně. Nerada bych jí ublížila, to bych si nikdy neodpustila.

„Ty už jsi zdravá?“ radovala se moje malinká princezna a přitom mě pevně svírala v náručí, abych jí náhodou nepláchla, což by mě ani nenapadlo. Zavřela jsem oči a nasála jsem vůni jejích vlásků, ale přesně v ten moment, kdy jsem se nadechla té překrásné vůně, jsem ucítila, jak mi Renesmé mizí z náručí. Natáhla jsem po ní ruce, ale byla pryč, takže jsem je zase spustila a nechala jsem se pevně sevřít od Emmetta.

„Co jsem udělala?“ zazoufala jsem si, když jsem pohlédla do tváře Edwardovi, zdál se mi vyděšený.

„Copak to nechápeš? Nadechla ses jí… cítila jsi její krev,“ vysvětloval mi Jasper zmateně.

„A co je na tom?“

Vyprsknutí pocházející od Emmetta se mi zrovna v tuhle chvíli nezdálo nijak vtipné, ale on měl co dělat, aby se udržel a bez řečí mě pustil, stejně tak Jasper pomalu pustil Renesmé.

„Ty jsi ji nechtěla kousnout?“ nechápal Carlisle.

„Kousnout?“ zděsila jsem se nehraně. „Jak bych mohla? Vždyť jsem její matka! Nikdy bych nemohla ani Renesmé, ale ani Zacharimu ublížit, moje děti jsou pro mě všechno!“

Zoufale jsem se rozhlédla po místnosti, a přestože jsem dobře věděla, že tohle dělají kvůli bezpečnosti dětí, ale i kvůli tomu, abych jednoho dne nelitovala nějaké hrůzy, kterou bych mohla způsobit, cítila jsem se podvedená. Vyhledala jsem pohledem Edwarda, který se na mě díval, no tak, Edwarde… Vím, že nemůžeš číst mé myšlenky, ale musíš mi přeci věřit!

„Nechte toho, všichni dobře vidíte, že Bella nelační po krvi,“ rozhodl Edward a já jsem v tom jediném pohledu, který jsem mu věnovala, ukázala všechnu lásku, kterou k němu chovám. Pochopil i beze slov, že bych jim nikdy neublížila, nikdy. Renesmé se ke mně znovu rozběhla a teprve potom, co mě dlouze držela ve svém náručí, se zvedla a táhla mě k Rosalie, která stála v rohu pokoje s mým synem v rukou.

„Rose, můžu?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na svého synka. Vlastně jsem nečekala žádný protest, příjemně mě Rosalie překvapila, protože mi skutečně vložila syna do rukou a zatím vzala do náruče Renesmé, která ze mě nespustila oči. Ale teď jsem se nemohla věnovat své holčičce, musela jsem se poznat s dalším členem mé rodiny.

Zahleděla jsem se do těch smaragdových očíček svého dítěte a na moment jsem zůstala nehybně stát. To přeci není možné – vždyť Zachari vypadá už jako mnohem starší dítě! A přitom jsem si stoprocentně jistá, že je to ten samý chlapec, kterého jsem před třemi dny porodila…

„Jak je možné, že tak vyrostl?“ podivila jsem se. První, kdo se mi rozhodl odpovědět, byl docela logicky Carlisle.

„Bello, tvoje těhotenství nebylo normální, což jistě víš,“ začal Carlisle svým profesionálním hlasem, kterým mluví na pacienty. Zaujal tak důležitý výraz, až jsem se začala bát, že něco není v pořádku. „Vše probíhalo velmi zrychleně. Domnívali jsme se, že tento zrychlený růst se bude týkat pouze těhotenství, ale ukázalo se, že se nezastavil ani po porodu. Matthew neroste s každým týdnem, ale s každým dnem. A my nevíme, kdy se tento růst zastaví,“ dokončil svou myšlenku a já jsem k sobě synka přitiskla blíže.

Znovu jsem se mu podívala do tváře a krok po kroku jsem sledovala jeho krémově zbarvenou kůži, měl pokožku stejnou jako Renesmé a zrovna mě propichoval svým rozzářeným pohledem.

„Neboj se, Matthew, maminka je u tebe,“ zašvitořila jsem na něj a vtiskla jsem mu polibek na čelíčko. Při mém dotyku se zavrtěl v mé náruči, musela jsem se pousmát. Když jsem tehdy poprvé viděla Renesmé, připomněla mi Edwarda. Byla a je jeho věrnou kopií, ale když se teď dívám na Matthewa, zdá se mi spíš jako má kopie. Není mi podobný tak moc, jak se Renesmé podobá otci, ale vidím v něm sebe. Svou rodinu, Charlieho…

Matthew má naše oči, trošku jsem posmutněla při vzpomínce na otce, který si myslí, že jsem utekla i s malou Nessie, ale jen na chvilku jsem smutku dovolila, aby se mě zmocnil. Zachari si svou matku musí zapamatovat jako veselou osobu, jako dívku, která se ráda směje a nedovolí, aby její děti cokoli trápilo.

„Neriskovali jsme dnes už dost?“ pronesla nečekaně Rosalie a já jsem se po ní překvapeně ohlédla. Zrovna od ní bych nečekala, že mě bude chtít oddělit od dětí, ale na druhou stranu je pravda, že i kvůli té lásce, kterou chová k mým dětem, se snaží především usilovat o jejich bezpečí, za to bych jí měla poděkovat…

„Jistě, Rose má pravdu, nerada bych děti ohrozila,“ stáhla jsem se sama od sebe a snad jen kvůli tomu Edward nebyl nepříjemný. Rose si ode mě vzala malého Zachariho a věnovala mi jeden soucitný úsměv, ona to chápe, uvědomila jsem si. Renesmé se ale nechtěla vzdát chvíle se mnou, když jsme od sebe teď byly tak oddělené.

„Já chci být s maminkou!“ vzdorovala Esmé, která se chtěla pokusit odvést mou malou dcerku do vedlejšího pokoje. Dobře, je čas na trochu rodičovské autority…

„Beruško,“ oslovila jsem svou princeznu a vzala jsem si ji do náruče. „Běž teď s Esme do pokojíčku, ano? Pusť si pohádku a já ti slibuji, že si potom budeme celý večer číst pohádky, co se ti tak líbí, platí? Nebo budeme hrát nějaké hry a porušíme klidně večerku, ale dospělí si teď musí promluvit,“ pokusila jsem se zachránit situaci. Renesmé mě chvilku propichovala uraženým pohledem, snad si i začínala myslet, že s ní nechci být, ale nakonec mi přitiskla ruku na tvář a ukázala mi pohádku Alenka v říši divů, kterou má ze všech nejraději, pak mi vyskočila z náruče a usídlila se u Esme, která ji láskyplně odvedla pryč.

„Vím, na co se asi chceš zeptat, Bello,“ povzdechl si Carlisle, když jsem se otočila zpět čelem ke své rodině, Edward přišel ke mně a než začal Carlisle vyprávět, přinutil mě posadit se na pohovku. Bylo zvláštní necítit žádnou úlevou, prostě si jen sednout a vědět, že mé tělo netouží po odpočinku, že bych mohla stát roky a nevadilo by mi to…

„Co budeme dělat, jestliže dál poroste?“ zašeptala jsem své nejhorší obavy.

„Zachari ve svém vzrůstu zpomaluje, jsem si téměř jistý, že se dřív nebo později zastaví a ustane, je to stejné jako s tvým těhotenstvím.“

„Ale kdy se to zastaví? Až bude důchodce?“ vyhrkla jsem až příliš mimo svou kontrolu. Ruce jsem si naučeným gestem přiložila ke spánkům, abych tak zahnala nepříjemný pocit, přestože jsem věděla, že mě migréna rozhodně netrápí, měla jsem tendenci si ji představit.

„Musíme být trpěliví, lásko, zatím nikdo neví víc,“ konejšil mě Edward a já jsem si znovu povzdechla. Už o něco klidnější jsem po chvíli otevřela oči a téměř neznatelně jsem přikývla, ano, musíme být trpěliví, protože nás teď syn bude potřebovat. A já si musím udržet čistou hlavu, abych se o něj dokázala potřebovat, chudáček, musí být zmatený víc než já.

„Máme ale ještě i jiný problém,“ nadhodil Emmett a neušel mi ten varovný pohled, který po něm střelil Edward.

„Co se děje?“ zajímala jsem se o danou situaci. Jejich tajemné pohledy a nadcházející ticho, které v místnosti zavládlo, se mi vůbec nezamlouvalo.

„Když jsme tě přeměnili, porušili jsme tak dohodu s vlky z La Push. Zatím o tvé přeměně ještě netuší, ale měli bychom co nejdříve odjet, jen jsme čekali, až skončí přeměna,“ řekl tedy Edward jako vysvětlení. Zůstala jsem stát jako opařená, tohle jsem tedy nečekala.

Na něco takového jsem ani nepomyslela! Jak mě mohlo napadnout, že všechno bude dobré, když jsem tím, co jsem podstoupila, vlastně málem zničila celou mírovou smlouvu své nové rodiny? Naprázdno jsem se nadechla, ale znovu ke mně nepřišel žádný úlevný pocit, a když jsem ho nezaregistrovala, dopadla na mě znovu drtivá tíha pravdy.

Já jsem vlastně upírem nikdy být nechtěla… A jestli odjedu, bude to znamenat, že už Charlieho skutečně nikdy neuvidím, že už svého otce nikdy nespatřím. Reflexy v mém těle stále fungovaly tak, jak by měly u člověka, a já jsem se zatřásla. Nepříjemné poznání se mě zmocnilo a zákeřně napadalo mou mysl, která se nedovedla bránit.

„Takže musíme pryč?“ zaskřehotala jsem. „Nebyla by třeba možnost s nimi promluvit?“

„Rádi bychom, ale nechceme příliš riskovat, že by vypukla válka. Raději tiše odjedeme, bude to rozumnější řešení,“ odpověděla mi tentokrát Alice a hned na to, co právě pronesla, se její oči zahalily bílou mlhou. Zůstala v Jasperově objetí nehybně stát, až jsem se o ni znovu začínala bát, tyhle její stavy nemám ráda, přestože vím, jak často je Alice má.

„Ať tě to ani nenapadne, Bello,“ zahrozila mi Alice tichým hlasem.

„A co?“ vyhrkla jsem překvapeně, stočila jsem svůj pohled do zlatavých očí své skoro sestry, a netečně jsem čekala na odpověď.

„Nepojedeš do La Push, teď jsi upír, v případě, že bys vkročila na jejich území, zabili by tě,“ upozornila mě má sestra s jistým naléhavým sdělením v hlase.

„Ale já jsem tam nechtěla jet,“ zamumlám stále trochu roztřeseně, ano, vzpomněla jsem si na Jacoba, ale jet do La Push? Ne, děkuju pěkně, jednou mě to už napadlo a dopadlo to katastrofálně, on mě nechce vidět, přeje si zapomenout, takže mi nezbývá jiná možnost, než se s tím tiše vyrovnat.

„Jistá část tvé mysli nejspíš ten nápad měla, jinak bych to neviděla,“ uzavřela Alice tuto debatu. „Takže mám začít zařizovat stěhování?“

Zůstala jsem chvíli nehybně stát a těkala jsem pohledem z jednoho na druhého, abych se ujistila, že to skutečně myslí vážně. Takže musíme pryč? Kvůli tomu, že mi vlastně zachránili život? Cítila jsem se provinile, že se všichni musí odstěhovat kvůli mně, ale nezdálo se, že by mi to někdo dával za vinu.

„Ano,“ rozhodl pevným hlasem Carlisle, takže mě čeká další stěhování…

42. kapitola - Shrnutí - 44. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 43. kapitola: