Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pleurs - 1. kapitola

30.09.2010 (20:45) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3339×

Prudce jsem se vyhoupla do sedu a lapala po dechu. Rozhlédla jsem se po pokoji. Ležela jsem v hotelu. Za oknem se právě probouzelo slunce. Povolila jsem ruce a padla zpět do měkké postele. Srdce mi splašeně běželo maraton a dech byl dalším závodníkem. Rukou jsem zašátrala na nočním stolku, ale nebyla jsem si jistá, co hledám.

Deku jsem ze sebe zkopala a přehoupla nohy přes okraj postele. Rozběhla jsem se do koupelny, ale moje nohy ještě nebyly probuzené. Kolena se mi podlomila, ale ignorovala jsem jejich slabost. Rychle jsem se sebrala a dotrmácela se ke kohoutku. Strčila jsem tvář pod něj a pustila studenou vodu. Párkrát jsem si lokla a pak ji nechala stékat po tváři do odpadu.

Prodýchala jsem se a znovu se napila. V pokoji jsem na sebe narvala jeansy a černé sako. Potřebovala jsem na čistý vzduch. Tvrdě jsem za sebou zabouchla dveře a schody brala po dvou. Jako minulé ráno jsem pohlédla k velké prosklené stěně, ale nenašla jsem výhled na město. Jestli srdce předtím prohrávalo, teď muselo opět porazit všechny zúčastněné. Obličej se mi stáhl do bolestné grimasy, jak jsem zírala na dívku a chlapce, jejichž rty byly spojené.

Nedokázala jsem se na to dívat. Rozběhla jsem se k východu a nevšímala si překvapených pohledů. Ani jsem nevěděla, kam běžím. Zastavila jsem se až na kraji nějakého parku. Ruce jsem si opřela o kolena a popadala dech. Zničeně jsem zvedla hlavu a opět mi někdo vrazil dýku do srdce.

Přede mnou stála tatáž dvojice. Překvapeně jsem hleděla na tu dívku, která mi zastiňovala pohled na něj. Jeho ruce byly ovinuté kolem pasu dívky a tvář měl zabořenou do jejích vlasů. Hnědé vlasy jí poletovaly kolem a na jejím srdcovitém obličeji se jí roztáhl úsměv. Vítala mě. Její čokoládové oči byly upřené do mých a hrál v nich vítězný tón. Kolena to už nevydržela a já dopadla na tvrdou zemi.

Podruhé jsem si prudce sedla a lapala po dechu. V pokoji se nic nezměnilo, až na to, že v okně už bylo rozedníno. Pokoušela jsem se chytit všechny slzy, ale bylo jich nespočetně. Zhroutila jsem se zpět do postele a stočila do klubíčka. Všechno se vrátilo. K slzám se přidaly i vzlyky. Kolenem jsem se snažila vyrazit díru v lebce. Potřebovala jsem utišit tu bolest.

„Bello?“ zaťukal někdo na dveře. Po chvíli jsem rozpoznala Angelinin hlas. Párkrát jsem se prodýchala a vstala. Rukou jsem si přejela po očích a smetla všechny slzy. Otevřela jsem dveře a navodila menší úsměv, který jsem už uměla automaticky nasadit při každé příležitosti.

Angela se usmála, ale když pohlédla na můj obličej, zhrozila se. Naštěstí si už na mě zvykla. „Chtěla jsem se zeptat, jestli s námi nechceš jít na snídani,“ řekla opatrně.

„Nemám hlad. Uvidíme se na přednášce,“ pokusila jsem se o úsměv větší.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. U ní jsem měla tu nevýhodu, že ona byla všímavá a nebála se zeptat či pomoct. Ale já nechtěla pomoct.

„Jo,“ usmála jsem se víc.

„Dobře. Tak zatím ahoj,“ mávla. A ohlížejíc se, vyrazila k výtahu.

Zabouchla jsem dveře a zase se zhroutila na postel. Jednou rukou jsem uhodila do postele a druhou si prohrábla vlasy. Obojí mě uklidnilo. Mé sny začaly nabírat jiný ráz, kupodivu ten bolestivější. Jeden by řekl, že už to není možné. Vstala jsem a opět strčila hlavu pod kohoutek. Oblékla jsem si to samé a tím více jsem se bála dolů. Schody jsem raději nezkoušela. Vešla jsem do prázdného výtahu a sjela dolů. Stálo mě to hodně usilí podívat se ke stěně, ale nečekala mě tam žádná dvojice. Úlevně jsem si oddychla.

„Bello?“ zavolal na mě hlas, za kterým jsem se otočila.

Kelly stála opodál s partou kluků, jako obvykle. Zamířila jsem k nim.

„Jdeme na přednášku. Jdeš s náma?“ zeptala se sebevědomě.

Usmála jsem se a přikývla, ale uvědomila jsem si, že se mi na rameni nehoupe taška s věcmi. „Zapomněla jsem si něco, dohoním vás.“ Otočila jsem se k výtahu. Nahoře jsem opět strčila hlavu pod kohoutek a zhluboka dýchala. Sebrala jsem tašku a šla dolů. Schodišti jsem se vyhla.

Výtah zastavil, mohla jsem vystoupit. V periferním vidění jsem viděla osobu stojící u skleněné stěny. Teprve když jsem tam pohlédla, jsem zastavila. Cítila jsem, jak se mi z tváří vylila všechna krev. Rozbolela mě z toho hlava. Udělal ke mně dva kroky, ale já se stihla otočit a rychlým krokem utíkat pryč. Venku jsem se nadechla svěžího vzduchu a rozběhla se k budově, kde byly přednášky. Opatrně jsem vyšla schodiště nahoru, abych si neudělala nic s rukou, jako včera.

Naštěstí přednáška ještě nezačala. Porozhlédla jsem se po místech. Z jednoho na mě mávala Kelly, děkovně jsem se na ní usmála a šla si tam sednout. Jak jsem usedala, vešel profesor. Všichni, včetně mě, vytáhli propisky a bloky, abychom si mohli zapisovat poznámky. Přednášející začal a já se zaposlouchala do jeho výkladu. Zezadu mě na hlavě pálil pohled. Zmateně jsem se ohlédla a nevěřila svým očím. Bolestí, či hněvem, jsem v ruce tvrdě semkla tužku, až se rozlétla. Jedna část trefila Bena do hlavy, který seděl přede mnou. Lidé okolo mě se zasmáli. Ben se otočil a já ústy naznačila. „Promiň.“ Ben po mě blýsknul zubama a chtěl se otočit, když zahlédl to, co mě vyrušilo a úsměv mu pohasl. Sklopila jsem pohled.

Po chvíli jsem se odvážila hlavu znovu zvednout. Kelly mi půjčila jednu svou propisku. Zírala jsem před sebe a ignorovala pohledy Angely, jež si ho už také všimla. Nemohla jsem přestat bádat, co tady dělá. Asi mi chce způsobit co největší bolest, posměšně jsem si v hlavě odfrkla. Když tady byl, nedokázala jsem se zaposlouchat do přednášky a musela jsem zírat do rohu místnosti. Občas jsem se ohlédla, jestli tam je. Pokaždé můj pohled chytil a já si nadávala, že jsem to udělala. Přesto jsem se za chvíli opět ohlédla.

Přednáška byla peklem. Dávkou nervozity mi bylo horko a jeho pohled mi to ještě znepříjemňoval. Naštěstí brzy se lidé kolem mě začali zvedat a já zaregistrovala, že je konec. Čím blíže jsem byla východu, tím více se mi rosilo čelo. Když jsem párkrát zvedla hlavu, pořád tam stál. Loudala jsem se, jak nejvíce to šlo, ale nakonec jsem tudy musela projít. Udělala jsem to se skloněnou hlavou a teď jsem do kroku naopak přidala. Prosila jsem, aby tady nebyl kvůli mě, ale slyšela jsem za sebou volání mého jména. Prostě jsem se neotáčela. Ze schodů jsem málem běžela. Lidé se po mně dívali, jak jsem do nich splašeně strkala, abych se dostala ven.

Sešla jsem jedno poschodí a stačily dva kroky, abych přešla malou chodbu. Kolem zápěstí se mi obmotaly chladné prsty a nedovolily mi udělat další kroky. Zatáhl mě na okraj chodby a já věděla, že nemá smysl se mu snažit vysmeknout. Co bych za tohle před rokem dala, ale teď jsem ho nechtěla vidět.

„Bello,“ uslyšela jsem u ucha jeho hlas. Kvůli jeho klidnému tónu se mi v žilách nahromadil vztek, který každou chvíli potřeboval vyventilovat. „Chtěl jsem s tebou mluvit.“

Jeho ruka povolila, ale když jsem se pokusila vysmeknout, opět mě chytil. „Proč mi nedáš pokoj?“ obořila jsem se na něj, překvapena ostrostí svého hlasu.

On byl také překvapený. Zmateně si mě prohlížel, ale po chvíli svůj výraz ovládl. „Chci ti něco vysvětlit.“

Opovržlivě jsem ho proklela pohledem. Co mi chce vysvětlit? V hlavě mi vířila spousta ironických nápadů. „Myslím, že nemám chuť poslouchat dál tvé lži,“ odsekla jsem vykolejeně. Nikdy jsem si nepotrpěla na výbuchy, ale strašně mě dráždil. Stejně, jako když jsem ho potkala. Arogantní pitomec s Volvem. Jeho skutečná stránka.

„To ti chci vysvětlit,“ mluvil na mě jako na malé dítě. Začínala jsem být čím dál více nepříčetná. Došlo mi, že tváří v tvář spolu mluvíme po několika letech a já překvapuji nejen sama sebe. Ten čas s Jakem mě asi něco naučil.

„A co když to nechci slyšet?“

Znovu jsem trhla rukou, ale přivodila jsem si akorát modřinu. Přitočil si mě k sobě a jednu ruku mi dal na boku. To bylo příliš. „Hrál sis se mnou dlouhou dobu. Nemám zájem být tvou hračkou už třeba jen jednu sekundu!“ Dokud mi na rameno nepoklepala Angela a já se po ní neohlédla, netušila jsem, že tak ječím. Do tváře se mi nahrnula krev, když jsem zjistila, že na nás všichni zírají.

„Je tu problém?“ zeptal se varovně Ben a pohlížel na Edwarda, který si pro jednou nechal svůj děsící pohled.

„Ne,“ odpověděl klidně. Využila jsem toho a vytrhla se mu.

„Přesně. Skončili jsme.“ Doufala jsem, že nepostřehl slzy, které se vyvalily na povrch ve stejný moment, kdy jsem se otočila. Rozutekla jsem se po ulici a taška mi nepříjemně narážela do boku. Stále jsem polykala slzy a snažila se běžet rychleji, ale došly mi síly. Lidé si mě cestou vystrašeně prohlíželi a já se jim ani nedivila. Ve tvářích jsem cítila horkou krev a pot se mi na čelu perlil v hojnějším počtu předtím, teď pokrýval celé tělo.

Dveře jsem rozrazovala a lidé mi uhýbali, nakonec jsem do pokoje došla ve zdraví. Zapadla jsem do rohu koupelny a položila si hlavu na kolena. V hlavě jsem si představila dnešní sen. Nebo mi to spíše paměť dělala schválně. Chytila jsem se za okraj omyvadla a zarývala prsty do tvrdého materiálu.

Ta dívka. Byla mi tak podobná. Uvědomila jsem si to až teď. Pravděpodobně je na brunety, zasmála jsem se znechuceně uvnitř hlavy. Kohoutek už nestačil. Oblečená jsem vlezla pod sprchu a pustila ji na sebe. Přepla jsem vodu na vlažnou a postupně na teplou, protože mi po těle naskočila husí kůže. Mokré oblečení jsem ze sebe strhala a hodila na podlahu. Bylo mi jedno, že jsem si namočila i vlasy. Po pár desítkách minut jsem byla promočená na kost. Vypnula jsem vodu a vylezla.

Slzy se zastavily se sprchou a tak jsem se jen omámeně utřela, navlékla na sebe kraťasy s trikem, ve kterých jsem byla zvyklá spát. Noci pro mě byly horké za každého počasí. Zalezla jsem pod deku a třela si ruce a nohy. Na nočním stolku bylo dálkové ovládání od malé televize v rohu. V pokoji vládlo děsivé ticho. Zapnula jsem televizi a odvrátila se od ní na druhou stranu. Zvuk jsem neslyšela, ale něčím mě to uklidňovalo.

Během pár minut jsem usnula. Probudilo mě až bušení na dveře. Světlo do pokoje vnikalo pořád více. Mohlo být po poledni. „Bello?“ volal za dveřmi vystrašený hlas Angely. Litovala jsem, že jsem tam na něj tak vyjela. Angelu jsem jen vystrašila.

Vstala jsem, ale uvědomila jsem si, co mám na sobě, tak jsem si přes kraťasy natáhla ještě černé kalhoty. Otevřela jsem a na tváři cítila rozespalý výraz. „Jo?“ zeptala jsem se unaveně.

„Jdeme na oběd. Chtěli jsme se zeptat, jestli nejchceš jít s námi.“ Její obětavost pro mě byla teď prokletím. Nedokázala jsem jí lhát do očí.

„Nechci. Pak si na něco dojdu, jsem unavená,“ na důkaz jsem zívla.

„Bello,“ oslovil mě Ben starostlivě. „Kdyby tě ještě otravoval, tak mi to řekni.“ Jeho otcovský tón mi malinko zvedl koutky.

„To bude v pořádku.“

„Dobře,“ přikývla Angela, ale asi čekala, že si to rozmyslím.

„Jdu si ještě lehnout. Hezký oběd,“ popřála jsem jim a zavřela dveře. Oblečená jsem padla do postele a znovu usnula. Když jsem se probudila, bylo pořád ještě světlo. Naštěstí se mi teď nic nezdálo, nebo jsem si to alespoň nepamatovala. V televizi dávali právě žluté příšerky. Zaměřila jsem se na ni a mdle sledovala dění na obrazovce.

Někde v tašce mi zazvonil mobil. Vypnula jsem zvuk televize a vydala se hledat ztracený telefon. Zapomněla jsem, že jsem tašku hodila na zem v koupelně. Vylovila jsem mobil a přijala hovor. „Ano?“ Hlas jsem měla stále ochraptělý a unavený.

„Ano? Nic víc si nezasloužím?“ zeptal se na druhé straně uražený hlas.

Pousmála jsem se. „Promiň. Jsem unavená, doteď jsem spala.“

„Vím, že jsme si řekli, že si budeme volat obden, ale nemohl jsem vydržet bez tvého hlasu.“ Tahle věta mi na tváři roztáhla úsměv, ketrý ihned nahradila vyděšenost. Kdyby se Jake dozvěděl, že je tady on, přijel by a nechtěla bych vidět, co by mu udělal. Nebo spíše, co by se pokusil mu udělat. „Vidím, že jsi fakt unavená. Běž si lehnout.“

„Dobře, zavolám ti zítra.“ Nechtěla jsem se ho takhle zbavit, ale na další hovor jsem se necítila.

„Moc mi chybíš. Nechceš si jít lehnout a nechat mě na telefonu? Chybí mi tvoje chrápání,“ smál se mi. Ale já nechrápala!

„Ty mi nechybíš, obludo,“ pronesla jsem hraně jedovatě.

„Au, to bolelo. Vrať se mi brzy, lásko. Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem mu upřímně, pak hovor utichl.

Svalila jsem se do postele a zírala na němou televizi. Má láska k Jacobovi přerostla v něco víc. Odvážila jsem se srovnat tuhle lásku k lásce, kterou jsem cítila k Edwardovi. Bodlo mě u srdce, když jsem vyslovila jeho jméno, přestože jen v hlavě. Ovládáním jsem zapnula opět zvuk a tiše, jako by v agónii jsem sledovala další příhody bláznivé rodiny. Pořad v televizi se za chvíli změnil, ale to jsem postřehla, až když jsem si uvědomila, že je tma. Nevěděla jsem, jestli jsem opět usnula, ale neměla jsem chuť nic dělat. Zírala jsem na strop a to mi prozatím stačilo. Ale po pár minutách mě vyrušilo kručení v břiše. Posadila jsem se a měla jsem chuť padnout zpátky, ale hlad byl nepříjemný. Promnula jsem si oči a oblékla se. Chystala jsem se na večeři pouze dolů do restaurace.

Ve stejný moment jako já, otevřel dveře Ben a někam s Angelou šli. Oba se po mě starostlivě podívali. Z ostatních pokojů se také vyrojilo několik lidí. „Blok odsud je skvělá restaurace s výhledem na město, jdeš taky?“ zeptala se rozjařeně Kelly, zřejmě nadšena počtem kluků, který by tam mohl být. Přikývla jsem a všichni jsme se nahrnuli do výtahu.

Tentokrát jsem se neodvážila podívat ke skleněné stěně. Vydrželo mi to až ke dveřím, kde jsem se ohlédla, ale nikdo tam nebyl. Oddechla jsem si. S očima zapíchnutýma do země jsem šla mezi nimi a oni si toho ani moc nevšímali.

Vzpomínala jsem na Jaka. To jediné mě teď dokázalo uklidnit. Vybavila jsem si chvíle v prváku. Zanedbával kvůli mě školu, ale pak mě následoval na státní. Charlie byl nadšený. Nikdy jsem ho neviděla tak šťastného. Byl rád, že jsem si vybrala Jaka. Ale to já taky.

„Země volá Bellu,“ zamávala mi Kelly rukou před očima. Odtrhla jsem oči od chodníku a zahanbeně jsem se na ní usmála. „Neboj, Jacob nemá čas tě podvádět,“ pochopila mé zírání po svém. Všichni se zasmáli, protože věděli, že já a on jsme nerozluční. „Jsme tady,“ řekla a vytáhla své úzké obočí na ostatní. Ona naopak byla proslulá svou pomateností. S žádným klukem nevydržela, tedy ona si to ani nepřála, a život jí bavil, tak toho využívala plnými doušky.

Uvnitř vládla příjemná atmosféra. Z té vůně jídla mi v břiše kručelo ještě více. Usadili nás a všichni si začali objednávat. Bylo mi jedno, co budu jíst. Řekla jsem první věc, na kterou jsem v lístku narazila a odložila jej.

„Žádný alkohol,“ pohrozil nám procházející muž ve středních letech. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že je to náš profesor.

„My už můžeme, pane profesore,“ mrkla na něj Kelly. Nikdo nevěděl, jestli spolu něco mají, ale většina si myslela, že ano. Každému se na tváři objevil úsměv, který se sklopením hlavy pokoušeli schovat.

„Co?“ vyjekla. „Nic spolu nemáme!“

Kluci si odkašlali a sklidili smích. Kelly se začala bránit, ale říkala pouze věci, na které se skvěle navazovalo vtipem. Kluci byli ve svém živlu. Já a Angela jsme to tiše sledovaly a občas se zasmály. Když nám přinesli jídlo, přišoupla si ke mně Angela židli. „Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

Usmála jsem se. „Jsem,“ ujistila jsem jí. Bylo až absurdní, jak se o mě starali.

Všichni se zdrželi na skleničku vína. Dokonce i pan profesor, který se k nám přidal v polovině jídla, protože se cítil osamělý. Sedl si hned vedle Kelly a divil se, proč kluci vybuchují každou chvíli smíchy. I já jsem se musela smát. Bezstarostný život na vysoké, tak to má vypadat. Jediným špatným bodem by měly být zkoušky.

„Vážení! Zvedáme se... Všichni!“ dodal, když se zvedl pouze sám. „Zítra máme přednášku hned ráno a je očekáváno, že si z toho budete něco pamatovat. Univerzita vám to nezařídila jen tak.“

„Richi!“ zažadonila Kelly a nás čekal další výbuch smíchu. Každý za sebe zaplatil a ve skupině jsme vyšli z restaurace. Každý z nás měl něco vypito, ale ani jeden jsme nebyli v opileckém stavu. Kelly s profesorem cvrlikali vepředu a ostatní se bavili na jejich účet. Ben se najednou vedle mě zastavil a díval se dozadu. Všichni se zastavili, ale já byla poslední, kdo se ohlédl. Na místě jsem zmrzla a nepřátelsky zírala na osobu, kterou jsem milovala. Radostná nálada zmizela a nahradily ji slzy vzteku, bojující za svobodu, kterou jsem jim nedopřála.

Opíral se o kapotu svého auta a díval se za námi. Pouliční lampa mu dobře osvítila tvář. Jeho oči zíraly kamsi k nám. Z té dálky jsem nedokázala určit, jestli se dívá na mě. Po pár sekundách se přestal opírat a přešel na chodník. Vztek mi zatemnil myšlení a já si to s ním chtěla vyřídit jednou pro vždy. Udělala jsem první krok, ale Ben mě zastavil. „Mám jít s tebou?“ řekl tiše a nebezpečně. I když jsem ho nenáviděla a on mě nikdy neměl rád, věřila jsem, že by mi neublížil.

„Ne, zvládnu to. Běžte do hotelu,“ ujistila jsem je. Angela s Benem věděli o co se jedná, ale ostatní nechápavě zírali. Chvíli se zdráhali, ale opět jsem je popohnala, tak se pomalu vydali k odchodu. Šla jsem pomalu, do kroku jsem přidala, až když zašli za roh. Doběhla jsem k němu a zastavila se přímo před ním.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pleurs - 1. kapitola: