Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pleurs - 3. kapitola

02.10.2010 (07:00) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2942×

Vnímala jsem malé podněty rušící mou mysl ze spánku, ale doteď je ignorovala. Vydechla jsem a zhluboka se nadechla. Někdo si mě na sebe přitáhl ještě blíže. Pod sebou jsem cítila studené pevné tělo. Na tváři mě šimraly jeho vlasy a rukama si mě za bedra přitahoval k sobě. Očekávala jsem zásah emocí, ale místo toho jsem se pomalu klidně nadechovala a vydechovala. Rozevřela jsem oči, do kterých mě zasáhlo denní světlo. Sama bych neřekla, že už celá noc uběhla. Přišla mi jako jeden zrychlený okamžik.

Jedinou změnu utrpěly mé pocity. Teď jsem se proklínala daleko více. Zklamala jsem je. A hlavně Jacoba. Jedno jsem ale věděla určitě. Nenávidím společníka v mé posteli. Opřela jsem se lokty o jeho tvrdé tělo a posadila se. Ze všeho nejvíce jsem se snažila se na něj nepodívat. Sesunula jsem se z něj a posadila se na stranu postele, naproti oknu. Objala jsem si pažemi hrudník. Za sebou jsem slyšela šustění látky a za chvíli mi podal tričko. Látka byla slabá, zima nepřešla. Z nevybalených kufrů jsem si vzala čisté oblečení a zalezla do koupelny.

Dnes jsem si nechtěla po ránu dát sprchu, na uklidnění by mi stejně nepomohla, ale když jsem si kartáčovala vlasy, ucítila jsem tím pohybem jeho. Natiskla jsem nos na kůži a přála si znovu cítit drsnou vůni Jacoba. Ve sprše jsem na sebe napatlala velké množství spchového gelu. Studenou vodou, po které jsem se třásla, jsem ho ze sebe smyla. Raději jsem se pouze usušila a oblékla. Drhla bych se nadosmrti. Rychle jsem si pouze vyčistila zuby a oblékla se do čistého oblečení.

Dlaně se mi třásly a celým tělem proklouzával zvláštní pocit. Bříškami prstů jsem váhavě nahmatala kliku. Povzbudivě jsem si položila tvář na bílé dveře a připravovala se na to, až v klidu vyjdu ze dveří a nenechám se ničím rozhodit. Nebo to jsem alespoň plánovala. Vydechla jsem ústy a pomyslně se nakopla do zadku. Odstoupila jsem od dveří, aby se daly otevřít a se sklopenou hlavou vyšla ven. Pečlivě jsem zkoumala koberec, zatímco jsem prošla kolem postele bez toho, abych si všimla, co je kolem.

Otevřela jsem dveře a nechala je otevřené. Ze všech sil jsem se snažila ignorovat vše za mnou. Mířila jsem k výtahu, ale představa mě samotné s ním uvnitř, mi vehnala strach do těla. Uprostřed kroku jsem zabočila ke schodům a jednou nohou zakopla o druhou. Bez jeho rukou bych upadla na tvrdou zem. Nemotorně jsem se opět postavila na vlastní nohy a dále pokračovala v jeho ignorování. Na schodišti vládlo nepříjemné ticho. Slyšela jsem ho za sebou a bála se, že mě zastaví. Konečně přízemí. Rozrazila jsem dveře a znovu přišpendlila oči k zemi. Neunesla bych pohled Angely. Více lidí by vědělo, co jsem udělala Jakovi. Bylo mi ze sebe špatně.

Ve vedlejší ulici byla jedna kavárna, na kterou jsem narazila s Kelly první den. Venku vládl pravidelný ruch, ale silniční provoz byl silnější. Naštěstí jsem nemusela přecházet silnici, pouze jít podél hotelu a zabočit do postranější uličky. Uvnitř bylo hodně zákazníků, ale ten halas mi svým způsobem hrál do karet. U pultu jsem narazila na volnou prodavačku a objednala si. S šálkem čaje a chabou snídaní jsem se usadila u jednoho stolu. Hlavu jsem měla nepřirozeně skloněnou a zírala jsem na klidnou hladinu čaje, která se rozčeřila, jak jsem se napila. Sbírala jsem v sobě odvahu. Konečně jsem získala jistotu a zatnula čelist.

Narovnala jsem krk a tvrdě se na něj podívala. Můj plán ztroskotal, jakmile jsem se mu podívala do očí. Pokoušela jsem se o to, aby to nevypadalo moc žalostně. Svůj pokus už jsem nemohla vzít zpět. Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem, co jsem chtěla. „Chtěl jsi mi něco vysvětlit.“ Můj hlas nevyšel tak sebejistě, jak jsem počítala, ale aspoň v něm vynikala hrdost. Znovu jsem se sehla k jídlu a špicovala uši. Kolem zněly hlasy lidí, ale ten, který jsem chtěla slyšet, nic neříkal. Odfrkla jsem si a dala si do pusy poslední kousek snídaně. Čaj jsem nechala čajem a zvedla se.

Když jsem vyšla zpět na ulici, cítila jsem se lehčí. Edward šel za mnou a postavil se mi do výhledu. Nepodívala jsem se mu do tváře. Prostě jsem se natáhla na špičky a políbila ho na čelist. Beze slova jsem prošla kolem něj a šla zpět k hotelu. Za sebou jsem ho už neslyšela, ale všude kolem se ozývaly různé zvuky. O tom, že nejde za mnou, jsem se ujistila až za rohem.

S Angelou a Benem jsem se srazila v hale hotelu. Teprve se chystali na snídani. Přednáška začínala za necelou hodinu. Vrátila jsem do pokoje a porozhlédla jsem se po něm. Teď mi přišel tak smutný a neuspořádaný. Nejdříve jsem ustlala postel. Jako odreagování to posloužilo skvěle. Vzpomněla jsem si na Jacoba. Ze všeho ho bude cítit, mnohem více než já. Do vany v koupelně jsem naházela všechno, až na dosud nevybalené oblečení. Do rukou se mi dostalo mé tričko a šortky. Už mi nepřipomínaly Jacoba, nýbrž jeho. Po chvíli rozmýšlení jsem je hodila do odpadkového koše. Oči mi padly na hodinky a já zjistila, že jdu pozdě. Sebrala jsem sako a rozběhla se na přednášku, která už dávno započala. Zalezla jsem do poslední řady a upřela svůj pohled na přednášejícího. Opět jsem si zapomněla tašku, ale teď jsem to zjistila pozdě. Jednoduše jsem pouze poslouchala.

Prsty jsem poklépavala do sedačky a ponořovala se do své mysli. Zatím nepřišla žádná bolest či zmatenost. Ta ovšem musela brzy uhodit, ať už ta první, či druhá. Nejistě jsem na tu chvíli čekala. Lidé kolem si začali stoupat. Přednáška skončila a já z ní nic nepochytila. Zase. Poslední nás čeká odpoledne. A potom zpátky režim v Seattlu.

Nepoznávala jsem žádné tváře kolem, vlastně ani nikoho na přednášece. Ale já se ani nerozhlížela. Stejně, jako když jsem šla zpět. Tentokrát jsem se loudala. Davy, nejen studentů, proudily okolo a já absolutně nedávala pozor na cestu. Když jsem konečně začala vnímat své okolí, překvapeně jsem zůstala stát na místě. Konec mé cesty nebyl hotel, ale netušila jsem, že se dostanu do tak neznámého prostředí. Stála jsem na nějakém rohu a auta na silnici trčela v koloně. V dáli bylo slyšet houkání, které se ozvalo i za mnou. Ohlédla jsem se zpět, ale tam se ulice dělila a dále pokračovala dvěmi cestami.

Bloumala jsem ulicemi, až se přede mnou otevřel park. Možná to byl Central Park, kdo věděl. Pravděpodobně lidé okolo, ale nechtěla jsem se nikoho ptát. V podstatě mi to bylo jedno. Šla jsem dál po zeleném trávníku a posadila se na jednu volnou lavičku. Všude okolo byly páry, tisknoucí se k sobě a šeptající si do ucha. Přitáhla jsem si nohy k tělu a položila si čelo na kolena. V mém podvědomí jsem vyvolávala nějaký pocit, ale ani to cukrování na jiných lavičkách, mi žádný pocit nepřineslo.

Seděla jsem na úplném konci lavičky. Na druhé straně jsem zaznamenala pohyb, jak se někdo usadil. Více jsem se stáhla na svou stranu. Ten dotyčný, chtěl ovšem pravý opak. Teprve když mě objal kolem ramen, pronikl mnou pocit. Nevýhodou bylo, že jsem ten pocit nemohla identifikovat, ale byl tu. Mám být naštvaná? Smutná? Padnout mu kolem krku? Očekávat od něj útěchu? Nebo bych možná měla utéct. Tu poslední variantu jsem nemyslela vážně. Tohle jsem věděla jistě. Chtěla jsem tu být. I přes to, jakou to má cenu.

Na temeni mi natiskl rty do vlasů a opřel si své čelo o můj spánek. Teď jsem slyšela zběsilý útěk, který se ve mně odehrával.

„Chtěl bych ti dát vysvětlení, ale bojím se, že nemůžu. Jednoznačně si to zasloužíš, ale ve stejný okamžik, nemůžu být tak krutý, abych ti to řekl.“ Mluvil ztlumeně. Také nebylo proč, aby řval. Jeho projev mi nic neosvětlil. Vše zůstalo zahaleno stejnou mlhou.

K výsledku se lze dopracovat otázkami. V hlavě mi jich pár leželo. Vlastně asi tak milionkrát více, než jen pár. „Kdo byla ta dívka?“ zeptala jsem se na otázku, která byla nejméně důležitá, ale přesto mě velice zajímala. Značila jeho typ? Sarkasmus pořád fungoval. Ale pravdou bylo, že jsem nikoho nikdy neviděla tak podobného mne.

„Em,“ odpověděl. „Potkal jsem jí tady. Přestože na to nevypadá, umírá. Zbývají jí maximálně dva měsíce. Je to neznámá choroba. Nemá rodinu, pochází ze sirotčince. Když jsem jí zahlédl, myslel jsem, že jsi to ty. Sledoval jsem ji, ale dokázal jsem jí číst myšlenky. Seznámil jsem se s ní a postupně shlédl její příběh. Ona byla sama, stejně jako já. Potřebovala podporu. Mezi námi ovšem nic nebylo. Emily je smířená se smrtí a ničím si to nechce komplikovat.“

Nic spolu nemají. Vrtalo mi hlavou, proč mě tedy představil tak chladně. Na tohle se už zeptat nehodlám.

„Neví, co jsem. Samozřejmě postřehla různé věci, ale nikdy se neptala. Vyprávěl jsem jí o své rodině. Řekl jsem jí, že jsem byl vždy sám. Že jsem nikdy nezapadl. Ví, že mezi námi nic nebude a ani to nechce, pouze jsem se bál, že by jí tohle mohlo přitížit. Omlouvám se.“ Zodpověděl mi nepoloženou otázku. S odpovědí jsem byla spokojená. Tedy ta větší část mě. Ta zkažená.

„Strašně jsi mě překvapila. Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy potkám.“

„Promiň,“ vypadlo ze mě sarkasticky a on posměšně vydechl.

„Přicházíme k druhé části,“ znovu vážně promluvil po chvíli. Vyslovil to obezřetně. Zkoušel mě. „Chceš jí skutečně vědět?“ zeptal se tentokrát on. Odpověď byla zjevná, ale přesto jsem nad ní uvažovala. Tónem hlasu mě varoval. Tohle nemá být bráno na lehkou váhu. Znovu mi to ublíží... Nebo změní. Ale hlavně to změní mě a Jaka. Bylo sobecké chtít to vědět. Ovlivní vše. Varoval mě dostatečně. Dostala jsem strach.

„Ne,“ pronesla jsem po chvíli plna soustředění. Vyšlo to daleko méně přesvědčeně, než jsem se snažila, aby to vyšlo. Ale účinek to mělo. Oddechl si. Pevněji kolem mě rozhodil paže a tiskl si mě na sebe. Chladný odér jeho dechu mě pravidelně šimral na tváři. V parku obklopeném rostlinami jsem nedokázala cítit čistě jeho vůni, ale pokaždé když zafoukal vítr, mi ji na malou chvíli naservíroval přímo pod nos.

V břiše mi tiše zakručelo, ale dost hlasitě, aby to slyšel upír. Rukou mi párkrát přejel po holeni, a pak se odtáhl. „Někde se najíme,“ rozhodl a nabídl mi pomocnou ruku. Nohy sklouzly z lavičky na zem a já váhavě přijala jeho paži. Zavěsila jsem se do něho a nenápadně si obejmula paži jednou dlaní. Ochladilo se. Mohl za to i slabý větřík.

Očividně šel najisto. Důvěřivě jsem ho následovala a více, než svého okolí, jsem si všímala sebe samotné. Najednou ze mě byla nestálá rozmazlená malá holka. Ale nenašla jsem uvnitř sebe dostatek vůle se od něj teď odpojit. „Jsi šťastná?“ vyrušil naší klidnou procházku. „Myslím tím, jestli jsi šťastná ve svém současném životě.“

Současném životě. Je ze mě studentka vysoké školy a můj přítel je něco více než to. „Ano.“

„To je vše, na čem záleží,“ ukončil tuto debatu.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pleurs - 3. kapitola: