Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pleurs - 4. kapitola

03.10.2010 (20:45) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3651×

„Bello, kde jsi byla?“ protrhla Angela mé ticho, které panovalo už více jak dvě hodiny. S Edwardem jsme již nic neprohodili, nebylo proč. Její hlas zněl trošku vyčítavě, ale v očích jsem jí viděla čirou starostlivost. Ben na mě pohlížel stejně. Bylo by ale nefér zlobit se na ně, to z čeho mě podezřívali, se stalo.

„Poslední den jsem strávila trošku ve městě, aby se neřeklo, že jsem jen trčela v hotelu,“ usmála jsem se na ni a pomalými kroky šla dál kolem nich. Pár kroků přede mnou šla Kelly, dohonila jsem ji a spolu jsme si našly místo. Také se mi nelíbil její pohled. Bezstarostnost nahradilo podezření.

„Užili jste si?“ uchechtla se zničehonic, když přednáška začala.

„Cože?“ zapřela jsem se a byla ráda za přítmí, kvůli mým červenajícím se tvářím.

„Já to nikomu neřeknu. Vím, jak se s Jacobem milujete. Občas je věrnost holt těžká.“ Její normální tón se vypařil. Z její nové podoby jsem byla vyděšená. Všímala si více věcí. Pořád jsem ale netušila, jak mohla ze včerejšku usoudit takový závěr. Raději jsem se ale ani nepokoušela najít správnou odpověď. Znovu jsem se nechávala zahalovat tichým prostředím. Než jsem se dokázala soustředit na slova profesora, hodina uběhla.

Oddělila jsem se nepozorovaně od Kelly a šla napřed. Venku jsem se ohlížela na každou stranu, až mi padl pohled na známé auto. Netušila jsem, že ho stále má. S úsměvem jsem k němu zabočila a snažila se zmizet v davu, aby mě neviděla Angela či Ben.

Lehce jsem otevřela dveře auta a nasedla. Obličejem jsem se otočila k řidiči a nechala se k němu přitáhnout, aby mě políbil. Automaticky jsem si zapnula pás, zatímco on pomalu vyjížděl z přeplněných ulic. Svůj pohled jsem věnovala cestě. Občas jsme se zastavili v zácpě, ale ani jeden z nás nebyl netrpělivý. Zastavil před nějakou vysokou budovou, od pohledu plnou luxusu. Vystoupil a já pomalu otevřela dveře na své straně. Nestačila jsem ani vystoupit. Dokořán mi otevřel dveře a za zdravou ruku mě opatrně vytáhl z auta.

S neskrývanou něžností si mě přimáčkl k boku. Hrdinsky mi otevřel dveře budovy a vedl mě dovnitř, kde bylo příjemně teplo. Za pultem seděla milá žena v brýlích, která se na Edwarda zářivě usmála, zatímco mě sjela nenávistným pohledem, pak se opět vrátila k Edwardovi. „Vítejte zpět, pane Cullene. Jak se máte?“ zeptala se zdvořile a nešlo si nevšimnout jejího výstřihu.

Malinko jsem zvedla hlavu, abych na něj viděla. Krátce jí pohled oplatit, ale když odpovídal, pozoroval znovu mě. „Skvěle, děkuji.“

Přivolal výtah, který se ovšem nacházel v přízemí, takže jsme nemuseli čekat. Vtáhl mě dovnitř a přemístil si mě z boku tak, abychom stáli naproti sobě. Jemně mě párkrát políbil na špičce nosu, než se přesunul k mým rtům. Jemnost se vytratila a jeho spalovala pravděpodobně stejná touha jako mě. Nadzvedl si mě a přitiskl na stěnu výtahu. Jeho rty tvrdě narážely do mých a já se mu to pokoušela vracet stejným dílem. Málem mi uniklo otevírání výtahu, ale Edward se odtáhl dříve. Před dveřmi někdo stál.

„Em,“ vyjekl Edward na dívku stojící venku. Šel k ní a mě táhl sebou.

Hnědé oči, tolik podobné mým, spočinuly na naší tváři. „Nebudu obtěžovat. Uvidíme se jindy,“ couvala tam, odkud jsme my vyšli.

„Ne,“ vyhrkl najednou Edward a mě malinko bodlo u srdce. Zálěželo mu na ní. Žárlivě jsem se na ní zamračila, čehož jsem ihned litovala. „Em, tohle je Bella. Bello, tohle je Em,“ představil nás, protože si musel všimnout toho napětí.

„Těší mě,“ dostala jsem ze sebe a doufala, že milý tón nezněl pouze v mém hlase. Postrčila jsem k ní ruku a postřásla si s ní.

„Mě také,“ usmála se nervózně a skočila pohledem k Edwardovi. „Tak já půjdu -“ nestihla větu dokončit.

„Můžeš se s námi najíst.“ Právě se nacházel v prekérní situaci. Takhle to asi neplánoval. Přišlo mi ho líto. Věřila jsem mu, že je Em jen kamarádka a o to víc mě mrzelo, že zrovna já to přátelství ničím.

„Nemusíš odcházet,“ připojila jsem se a cítila, jak jeho postoj zvolnil.

„Ne. Nebudu vás rušit,“ řekla poslední slovo a vstoupila do výtahu. Teď už nikdo z nás nic nenamítal. Zvláštní, co s lidmi zvládne soucit.

Jakmile výtah sjel dolů, tlačil mě k jedněm ze tří dveří. Otevřel je a vpluli jsme do teplého bytu. Ohlédla jsem se na Edwarda, který se stále smutně mračil. Konejšivě jsem ho pohladila po tváři. Zareagoval povzdechnutím. „Je mi to líto. Je jen kamarádka, ale naučila se na mě spoléhat.“

„Chápu to. Nemusela odcházet.“

„Přišla si nadbytečně.“

Sundal mi z ramenou sako a přehodil přes věšák. Prohlídkou bytu se neobtěžoval. Zavedl mě přímo do kuchyně. Na upíra měl ledničku dobře vybavenou, ale s člověkem pravděpodobně trávil hodně času. Vzedmula se ve mně další vlna žárlivost, ale dobře jsem ji kontrolovala. Svou normální rychlostí se pohyboval po kuchyni a mé oči nestíhaly vnímat, co má pod prsty. Na jídelní stůl přede mne dal talíř hotového jídla, které krásně vonělo. Po prvním soustu jsem se rozesmála. Díval se na mě s malým nádechem jakoby „Nepomátla ses?“. „Je něco, v čem bych dokázala být lepší?“ Odpověděla jsem mu otázkou, na kterou jsem znala odpověď.

Oddychl si a dál mě neslyšeně pozoroval. Nenechal mě uklidit po sobě ani talíř. Omámeně jsem za ním hleděla a zjišťovala, že to nejsem jen já, kdo se změnil. Přišlo mi to, jako kdybych se dívala na cizí osobu. Tentokrát jsem už ale nebyla zklamaná tím, čím se stal. Upřel na mě svůj pohled a zkoumal můj výraz. Pousmála jsem se a zahanbeně jsem sklonila hlavu. Krokem překonal naši vzdálenost a chvíli stál bez pohnutí přede mnou. Prstem mi zatlačil na bradu, aby mi mohl znovu pohlédnout do očí. Srdce mi krásně poskočilo při jeho pohledu. Rty rychle přiblížil k mým, ale těsně před nimi se zastavil. Ten první krok jsem udělala já. Dál se už nezdráhal.

Obmotal mi ruce kolem pasu a táhl mě z kuchyně. Přestože jsem měla oči otevřené, nedokázala jsem se dívat na prostředí, v němž se nacházím. Pod sebou jsem ucítila měkký molitan a podle opěradel mi došlo, že jde o pohovku. Klekl si na mě, ale kolena měl položená vedle mých stehen. Malé útržky reality jsem dokázala přijímat, ale více jsem se soustředila na naše spojené rty, které se pohybovaly ve stejném rytmu a rozlévaly mi po těle příjemný pocit.

Už jsem to nevydržela. Třesavýma rukama jsem mu odhrnovala svetr nahoru. Zvedl ruce nad hlavu, aby mi pomohl, ale nedosáhla jsem až nahoru. Shodil si ho a nenechal mě pokračovat. Rozepnul mi rychlým pohybem košili, a když jí nemohl přetáhnout přes mé paže, nedočkavě ji roztrhl.

Trvalo pouze malou chvíli, než jsme oba zůstali bez horního ošacení. Sjel mi rty po krku na klíční kost a laskal jí až na rameno. Cestoval zpět a znovu dolů. Nespěchal. Pomalu sjížděl dolů a žádné místo nezanedbal. Znovu si stoupl na pevnou zem a mě stále držel v náruči. I se mnou se přetočil a posadil si mě na klín. Mému břichu už se nevěnoval s takovou pečlivostí.

Odvrátil se, aby se nadechl a znovu rty přitiskl na můj krk. Vzepřela jsem se a usadila se na něm pohodlněji. Spojila jsem naše rty a ruce přesouvala k jeho pásku. Značně se třásly, takže mi to trvalo delší dobu, ale nakonec jsem se dostala k zipu. Do tváří se mi nalila krev, když jsem cítila jeho citlivé místo. I jemu unikl vzdech slasti. Odstrčil mě, abych si stoupla a během sekundy si stoupl naproti mě. Serval ze sebe kalhoty a moc práce si nedal ani při sundavání mých. Váhavě mi přejel po bedrech a sklouzl k hýždím. Přerušil náš polibek a zhluboka se nadechl. Prudce mi shodil poslední kus mého oblečení a jeho také dlouho nečekal.

Ještě nikdy mi srdce tak zběsile nebilo. Silou si mě k sobě přitiskl a já cítila zřetelně jeho tělo na svém. Podtrhl mi nohy, jako kdyby mě chtěl vzít do náruče, ale místo toho poklekal na zem. Zády jsem se otřela o plyšový koberec a odsadila nohy od sebe. Už naše rty nespojil. Jeho dávná čerň, zaplavující mu oči, se ještě více ztmavila. Z hrdla se mu vydralo hladové vrčení a jednou pěstí uhodil do místa, hned vedle mé hlavy.

Kdyby vedle mého nahého těla naležely jeho svršky, řekla bych si, že jsem si to vymyslela. Prohlubenina vedle mé hlavy nebyla strašná, neprorazil strop. V místnosti ovšem také nebyl. Posadila jsem se a přitáhla si nohy k tělu. Za chvíli jsem se postavila a rozhlédla se po prázdném tichém bytě. Zalekla jsem se výhledu, který se mi naskýtal z prosklené stěny. Zrudla jsem a odstoupila dále. Před oknem vlála záclonka, ale přesto jsem se cítila, jako kdyby by mi někdo za sklem viděl až do žaludku.

Na celém těle se mi perlil pot, který jsem si doteď neuvědomila. Přemítala jsem, kdy se vrátí. Popadla jsem své oblečení, ale nenašla jsem žádný kus látky, který by se dal použít. V té chvíli jsem ani neslyšela trhající zvuk. Z opěradla pohovky jsem sebrala slabou deku a obmotala si ji kolem těla. S tím jsem se vydala prostudovat byt, abych našla koupelnu. První dveře vedly do ložnice, ale z nich vedly ještě jedny do jiné místnosti. Jak jsem si domyslela správně, do koupelny.

V rohu koupelny stál sprchový kout, kam jsem zalezla a pustila na sebe vlažnou vodu. Z tváří mi to horkou krev nevyhnalo. Smývala jsem ze sebe alespoň pot, který se na mě nepříjemně lepil. Vypnula jsem vodu a chvíli vdechovala vlažný vlhký vzduch uvnitř. Zvenku však nebylo nic slyšet. Z věšáku jsem sebrala jeden ručník a osušila se jím. Přemýšlela jsem, co si vezmu na sebe. Žádný kus oblečení jsem si na sebe nemohla vzít. Odejít bylo nemožné. Na dveřích visel slabý pánský župan, který na mě plandal, ale bylo to jediné, co jsem si mohla vzít.

Znovu jsem vyšla do tichého bytu a vrátila se do předchozí místnosti. Stál opřený o rám dveří vedoucí do kuchyně a na tváři měl provinilý úsměv. Pár kroky jsem se k němu dostala a opřela se o něj. Už byl oblečený. Vrátil svou ruku na můj pas a povzdechl si. „Koupil jsem ti nějaké oblečení.“ Podal mi zpoza zad tašku. Znovu mě opustil a já se mohla převléct. Číslo trefil skvěle. Župan jsem přehodila přes opěradlo jednoho z menších křesel. Na ten zvuk dopadající látky, vešel do místnosti.

Posadila jsem se na pohovku a zírala z okna. V té tmě byly vidět pouze světla ze všech budov. Sklonila jsem se a sebrala všechno své nepoužitelné oblečení. Pohodila jsem ho zmuchlané do kuličky vedle. Sedl si vedle mě a pevně si mě k sobě přitáhl. „Omlouvám se. Neměl jsem to nechat dojít tak daleko,“ zašeptal mi do ucha, jako by se bál, že někoho probudí.

Spokojeně jsem se o něj opřela a zavřela oči. Ne on. Ale já to neměla nechat zajít tak daleko.  Zastyděla jsem se. Ale na vinu jsem měla budoucnost. Teď už zbývalo pouze několik hodin, které jsem si tak dlouhou dobu přála. Unaveně mi klesla hlava. V náruči mě donesl do ložnice a lehl si vedle mě. Televizí přerušil smutné ticho, které nás užíralo. Stejně jako já, i on si to začal uvědomovat. Do pěsti jsem semkla jeho tričko a položila si týl na jeho hruď. Po tváři mi stekla jedna slza, za kterou jsem se proklínala. Spadla na jeho tričko a on mě konejšivě objal kolem ramen.  Víčka se mi nebezpečné klížila. Pevně jsem zavřela oči a vydechla přebytečný vzduch ze plic.

Probudilo mě houkání policejního vozu, které doléhalo až do našeho patra. Za chvíli zmizelo v dáli. Závěsy byly zatažené, ale na digitálním budíku vedle postele jsem se dozvěděla, kolik je hodin. Vzpomněla jsem si, že vyrážíme brzy ráno a já ani nemám sbaleno. Čistý řez bude lepší, vybavila jsem si v hlavě. Odkulila jsem se z Edwarda a dopadla na záda. Pomocí rukou jsem se vyšplhala do sedu a nohama sklouzla na podlahu. Za sebou jsem slyšela pohyb, ale přesto jsem se vydala z pokoje. Rozsvítil v obývacím pokoji a já na něj počkala.

Položil mi ruce na ramena a obešel mě, aby mi byl tváří v tvář. Pod jeho pohledem jsem sklopila hlavu, protože mě bolel. Byl jedním z posledních, ne-li posledním. Se zavřenýma očima jsem vyhledala jeho rty a naposledy ho na ně políbila. Měla jsem v úmyslu teď odejít. Pustila jsem ho a šla ke vchodovým dveřím. Ale můj plán ztroskotal, protože mě předstihl. „Odvezu tě.“

„Ne,“ nesouhlasila jsem se zlomeným hlasem. Tímhle to bude ještě horší.

„Venku to je v noci nebezpečné.“

Tohle už dávalo smysl. Přikývla jsem a nechala si obléct sako. Klopila jsem hlavu, jak nejvíce jsem dokázala. Už jsem se mu nemohla zpříma podívat do očí, protože bych povolila a já musela být statečná. Ve výtahu mě objal a nepouštěl mě až k autu. Nervózně jsem se posadila na své místo a ignorovala jeho přítomnost. Slzy i vzlyky se draly napovrch.

Ulice teď byly prázdnější a cesta tím ubýhala rychleji. Než jsem se nadála, zastavil na menším parkovišti vedle hotelu. Oba dva jsme zůstali tiše sedět. Uchopil mě za ruku a třel ji ve svých. Po pár minutách ticha si k sobě přitočil můj obličej a hleděl mi do očí. Slzy přetekly přes povrch a pár vzlyků mi přidušeně vyrazilo z hrdla. Přitáhl si mě k sobě, ale já se vzepřela o jeho hruď. Další okolkování jen ztěžovalo situaci. „Pozdravuj Alice a ostatní,“ dostala jsem jen ze sebe.

I přes můj odpor si mě natiskl na rty a těžce párkrát políbil. To už jsem nevydržela a sesunula se. Sílu na chození jsem ovšem stále měla. Odstrčila jsem ho od sebe a vyrazila z auta. Nehnal se za mnou, věděl, že tohle je oficiální konec. Zběsile jsem přidala do kroku a bez dechu dorazila až do pokoje. Dusila jsem v sobě vzlyky a pevně zavřenými víčky prošlo pouze pár slz. Na posteli jsem si k tělu přitáhla kolena a houpala se ve snaze se uklidnit. Očividně to pomáhalo. Zhluboka jsem dýchala a vstala. Balení mi pomohlo se uklidnit. Pár kousků oblečení jsem vyhodila do koše a bylo mi líto, že jsem vyhodila svůj noční úbor. Ale snažila jsem se tišit tím, že by to k Jacobovi nebylo fér ještě více.

Do kufrů jsem naházela všechno oblečení a poklidila v pokoji. Když jsem se znovu podívala na hodiny, bylo krátce před šestou. Spát už nemělo smysl. Letadlo odlétalo v devět a mezitím jsme se ještě museli nahlašovat. Usadila jsem se do křesla a zírala do protější zdi.

Ruce se mi nervózně třásly a nohy si nebyly jisté, jak dlouho mě udrží. V letadle jsem se prospala, ale musela jsem vypadat hrozně. Na slzy už nezbylo ani pomyšlení, ale pořád jsem si nebyla jistá ničím. Angela i Ben si mě znepokojeně prohlíželi a já raději v davu přidala do kroku, abych jim unikla. Vyšli jsme před letiště a tam nás učitel rozpustil. Rozhlédla jsem se, ale kdo by si nevšiml obrovského vlkodlaka usmívající ho se mým směrem.

Vyšel mi naproti a já se proti němu rozběhla. Skočila jsem mu kolem krku a rozbrečela se mu na rameni. Chvíli mu trvalo si toho všimnout, ale když, tak si mě znepokojeně prohlížel, jakmile mě ze svého ramene sundal. „Co se stalo?“ zeptal se v panice.

Koutky se mi povedlo trošku vytáhnout nahoru. „Nic,“ zalhala jsem. „Jen jsi mi chyběl.“ A znovu jsem se k němu přitiskla.

Jacob se rozesmál a skočil mi na to. Jeho smích mě uklidnil. Několikrát mi prohrábl vlasy a natlačil si mě na sebe, co nejvíce to šlo. „Ty mě taky,“ zašeptal mi do vlasů. V jeho hlase jsem cítila úsměv. „Příště tě už samotnou nepustím.“

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pleurs - 4. kapitola: