Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 7. kapitola

26.12.2010 (09:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1528×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Po smrti? Zapomeň!

Kapitola sedmá – Škola

Začala se jí klížit víčka, začala být, působením mého vlivu, unavená. Chtělo se jí spát. Po několika minutách usnula a já jak by smet.

Ráno jsem se probudila první a rozhodla jsem se potom si vykouzlit palačinky, když už jednou tu moc mám, tak si alespoň dopřeji vše, co chci no ne?

Vstala jsem z postele a šla jsem se umýt.  Sprcha mi trvala dobrých dvacet minut. Nakonec jsem ze sprchy vyšla, nerada však.  Vybavila jsem si oblečení, které bych dneska chtěla mít na sobě a změnila jsem si účes, místo oříškově hnědých vlasů na ramena jsem si vykouzlila havraní hřívu dlouhou do pasu.

Vypadala jsem úchvatně. Vlasy jsem nechala spadat přes pravé rameno ve volném copu.  Oči jsme si protáhla zhušťující řasenkou a obtáhla jsem se černou linkou. Potom jsem se koukla do kalendáře, za tři dny jsou vánoce. V pátek, dneska bylo úterý, byla jsem domluvená s Carlislem, že mě zapíše na střední a dneska tam poprvé půjdu, ač jsme nechtěla, schovala jsem svá křídla a šla jsem vzbudit Alice.

„Musíš vstávat, jdeme do školy.“ Zamžourala na mě ospalýma očima.

„Ty bláho, jak krásně jsem se vyspala!“ Usmála jsem se na ni, když zaostřila, vytřeštila oči. „Co to máš s vlasy?“

„Krásné, viď?“ Přikývla. „Co si dáš na snídani?“ Pokrčila rameny. „Palačinky?“ Přikývla.

„Půjdu se umýt.“ Chtěla jít, ale zarazila se. „Mohla bych si od tebe potom něco vypůjčit?“

„Samozřejmě, kdyby ti něco chyblo, zavolej a představ si to, vykouzlím ti to.“ Usmála se a zmizela za dveřmi vedoucími do koupelny.

Nechtělo se mi s palačinkami dělat a tak jsem je jednoduše vykouzlila. Mít moc je perfektní.

„Sluší ti to,“ pronesla Alice, která právě vyšla z mé šatny.

„Tobě taky.“

„Díky.“ Usmála jsem se na ni. Sedla si a já jsem před ni položila horu palačinek se zmrzlinou, šlehačkou, karamelem, ořechy a čokoládovou polevou.

„To vypadá nádherně.“ Okusila. „Bože, to je dobrota!  Jsi skvělá kuchařka!“ zajásala.

„Jak myslíš.“ Nechám ji v domnění, že jsem to uvařila.

„Myslím, že jsem připravena prozkoumat, jestli ze mě uděláš člověka.“ Zaskočilo mi.

„Cože prosím?“ zeptala jsem se a nechápavě jsem se na ni koukala.

„Ale no tak!“ zaskučela. „Svou lidskost chci zpět!“

„Nebudeš můj pokusný králík, kdyby se mi to nepovedlo, zabila bych tě, takže ani omylem!“ bránila jsem se.

„Mrtvá jsem!“trvala si na svém.

„Neudělám to. Navrátím ti lidskost. Vypudím z tebe upíří část, ale nemůžu tě oživit!“ Byla jsem vyděšená z toho, co po mě chce.

„Ale můžeš! Víš, jaké to je, být mrtvá?“ otázala se mě.

„Jsem sama mrtvá! Netluče mi srdce, nemám krev!“ na ukázku jsem se řízla do ruky, nic.

„Ale nejsi upír!“ zaječela.

„Ty už taky ne! Pochop, že jsi jen nesmrtelná, rychlá a netluče ti srdce, ale žiješ navěky! Jako já!“ zařvala jsem na ni.

„Proto mě nechceš přeměnit? Protože bych zemřela? Jsi tak sobecká?“ zeptala se mě.

„Já a sobecká? Nevím, kdo mě vymazal z Edwardova života!“ zařvala jsem na ni se slzami v očích. „Promiň, to jsem říkat neměla.“ Dívali jsme si do očí.

„Není to, protože bys jednou umřela, Alice, ale protože si nejsem jistá, jestli to dokážu! Pochop, že jen to zjištění, že ti dokážu vrátit lidskost a duši, vymazat upíra, je pro mě nepochopitelné a nové! Jiní andělé to neumí! Navíc je tady věc, kterou jsem ti neřekla.“ Vytřeštila oči.

„Jakou?“ Smutně jsem se na ni podívala.

„Když je někdo nesmrtelný, mohu mu vrátit život, ale jen na pár chvil, protože po několika hodinách se obrátí v prach, všechny roky se na něm podepíšou, všechna zranění se objeví, Alice, umřela bys dřív, než bych stačila kouzlo dodělat,“ přiznala jsem jí sklesle a hledala jsem nějaké pochopení v jejích očích. Zračilo se tam. Čisté, jako nová bílá košile. Objala jsme ji, ona mi to opětovala.

„Promiň!“

„Nemáš se za co omlouvat, Alice, měla jsem ti to říct, to já se ti omlouvám.“ Někdo nejspíš přivolal dům, protože jsem cítila, jak padá zpět na zem.

Dveřmi nakoukla Esme.

„Musíte do školy.“ Poté zmizela.

„Jdeme.“ Zvedla jsem se a koukla jsem do zrcadla. „Vypadám rozmazaně!“ Kouzlem jsem to spravila.

„Dobrý.“ Neřešila jsem to a vyšla jsem ven.

„Vypadáte úchvatně. Bello, pročpak jsi mi držela Alice v noci v zajetí?“ zeptal se Jasper na oko rozzlobeně.

„V zajetí?“ smála jsem se.

„Neuvěříš, Jaspere, ale spinkala jsem jako miminko!“ zajásala Alice. Najednou však ztuhla. „Ups!“ Zatvářila se provinile.

„Nevadí, stejně by se to jednoho dne dozvěděli.“ Všichni ke mně střelili pohledem. „Vysvětlím to, až se vrátíme.“ Zběžně jsem se na ostatní usmála a letěla jsem do auta.

Do školy jsem přijela, zrovna když už tam všichni byli. Všichni nechali Cullenovy Cullenovými, ale hleděli na mě, respektive mé auto. Vystoupila jsem z auta a rozhostilo se ticho a život se zastavil, že jsem se zkontrolovala, jestli jsem schovala svá křídla. Koukali na mě. Procházela jsem jimi jako davem fanoušků. Sem tam jsem se o někoho otřela. Klapání mých podpatků se rozléhalo malým parkovištěm, jako nic jiného na světě. Vím, byla jsem krásná jako anděl, jsem totiž anděl. Cullenovi šli těsně za mnou, ale všichni je ignorovali. Před vchodem do budovy jsem Alice objala a políbila ji na obě tváře, poté jsme odkráčela za ředitelem.

„Přejete si, slečno?“ oslovila mě milá paní za recepcí.

„Mám schůzku s panem ředitelem.“ Podívala se do diáře. „Isabella de La Crue.“ (isabela dela kre)

„Ano, můžete jít dále.“ Usmála se a ukázala na dveře. Zaklepala jsem a po vyzvání vešla.

„Dobrý den slečno.“ Usmál se na mě ředitel.

„Jsem Isabella de La Crue, sestřenice Cullenových,“ představila jsem se.

„Ano, ano! Dr. Cullen vás dostal do péče, když Vám rodiče zemřeli. Upřímnou soustrast.“ Zamaskoval rozpaky.

„To je v pořádku.“ Usmála jsem se na něj. „Mohla bych ihned jít do výuky? Nechci nic zameškat, jen jsem Vás chtěla a poprosit, abych se s mou rodinou vídala co nejvíce, až na výjimku. Edward a Bree mě nemají rádi, nevím proč, ale trápí mě to a proto bych chtěla poprosit, abych měla jiný rozvrh než oni dva.“ Usmál se na mě.

„Samozřejmě to není žádný problém.“ Zavolal nějaké osobě a domlouval to asi pět minut, poté mě propustil.

Zaklepala jsme na učebnu 101 a vešla jsem do hodiny.

„Dobrý den, chtěla bych se omluvit za pozdní příchod, byla jsem u pana ředitele.“ Začala jsem a podala jsem učitelce papír, který podepsala.

„Sedněte si vedle pana Cullena. A představte se třídě.“ Ani se neusmála, babizna.

„Jsem Isabella de La Crue. Jsme sestřenicí Cullenů a neteř Dr. Cullena. Mám černý pásek v karate a jsem cvičitelka Aikida. Cullenovi si mě vzali, když mi před necelým půl rokem zabili rodiče, byli oba policisté, budete-li mít nějaké blbé poznámky či co, poznáte, že nejsem andílek.“ Vraždivě jsem se na ně usmála a šla jsem si sednout za Emmettem. Ten se zubil od ucha k uchu.

„Moc se netlem bratříčku, ty černé pásy fakt mám.“ Zazubila jsem se na něj já. Polkl tak hlasitě, až se na nás všichni otočili.

„Paní profesorko?“ zapískal Emmett vysokým hlasem.

„Ano?“ otázala se.

„Tady Is, mi vyhrožuje kastrací lžící a tlemí se u toho, jako by to snad bylo vtipné.“ Třída se rozesmála.

„Pane Cullene, mohl byste toho prosím vás nechat?“ otázala se znaveně profesorka.

„Rád bych, ale ona vyhrožuje!“ Zrudla.

„K tabuli!“ zařvala na něj. Měli jsme zrovna dějepis, tak doufám, že bude něco vědět.

„Tak si tě vyzkoušíme.“ Učitelka se podívala do knihy a zahloubala se. Chtěla dát druhou světovou, rozmyslela si to, první světová.

„Emmette, budou to první a druhá světová válka. Když tak pošli myšlenku, poradím ti!“ poslala jsem Emmettovi, který po mě střelil vyděšený výraz, jen jsem se zazubila.

„Ty vole, další čtenář myšlenek!“ Poslal.

„Omyl! Umím i posílat!“ Poslala jsme mu nazpět.

„Tak, pane Cullene, příčiny první světové války?“ otázala se profesorka.

„No, Němci dostali depku a tak napadli Evropu.“ Zamyslel se Emmett. Učitelka zfialověla.

„Prosím?“ otázala se.

„Říkal jsem, že důvodem byl Sarajevský atentát na následníka Rakousko – Uherského trůnu, Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy. R – U dali Srbsku ultimátum, ale ti jej nedodrželi a proto vypukla první světová válka.“ Usmála jsem se sama pro sebe a Emmett na mě mrknul. Učitelka byla bledá jako stěna, ale poslala Emmetta, aby si sednul a dále už neotravoval. Za zkoušení mu dala jedničku.