Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po smrti? Zapomeň! - 8. kapitola

28.12.2010 (11:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1578×

Po smrti? Zapomeň!

Když láska přetrvá jen v jednom z nás...

„Bello, ty jsi teda číslo!“ zubil se Emmett, hned když jsme dojeli domů „Ani nevíte, co provedla!“

„Copak?“ zeptala se Bree.

„To nestojí za řeč, Emmette.“ Jen se pekelně zazubil.

„Ale stojí, Belluško, stojí!“ Svěsila jsem ramena. „Tady naše Bellča čte a posílá myšlenky!“ Všichni, až na Alice, na mě začali zírat.

„Není to to správné pojmenování,“ snažila jsem se to vysvětlit.

„Aha, takže nám jen koukáš do hlav a čteš si to, co si myslíme, ale jinak vůbec nečteš a neposíláš myšlenky, jo?“ zaječel na mě Edward.

„No, že zrovna ty se ozýváš! Jako bys to taky nedělal!“ zaječela jsem na něj já.

„Jasně, ale já za to nemůžu!“

„Můžeš! Kdybys chtěl, naučil by ses to vypínat! Taky jsem se to naučila! A do tvé hlavy jsem fakticky nekoukala! Nepotřebuji se dívat do něčeho, co vidím ve tvých očích! Jsi jako otevřená kniha, Edwarde!“ Byla jsem nepříčetná.

„Bello, měla bys jim to říct všechno,“ pípla Alice. Koukla jsem se na ni, měla pravdu.

„Posaďte se,“ řekla jsem.

„Co když ne?“ otázal se Edward.

„Není to moc dobrý nápad jí odporovat,“ klidnila ho Alice.

„Nesednu si.“

„Dobře, ale potom se nediv, až tě spálím za živa a roznesu tvůj prach po větru.“ Vyděšeně kulil oči.

„Takovou moc nemáš.“ Nasadil si zpět tu svou masku.

„Myslíš?“

„Vím!“ zařval. Přeměnila jsem se v anděla, ještě mě tak neviděli. Byla jsem nádherná. Postavila jsem se zpět na zem.

„Nejsem už ten slabý a hloupý člověk, Edwarde. Milovala jsem tě, stále tě miluji a nevíš, co všechno jsem musela udělat, jen abych se dostala zpět na zem za tebou.“

„Jeden problém by tady byl a byl tady vždy. Nemiluji tě a nikdy jsem tě nemiloval.“ Do očí mi vyhrkly slzy.

„Tohle jsi neměl říkat.“ Zlomil mě. „Lusknutím prstu tě můžu zabít.“

„Jak už jsem řekl, nemáš takovou moc. Jsi jen strážný anděl!“ odfrknul.

„Nejsem. Jsem mocnější než archandělé. Jsem totiž Povznesená. Mám moc, o jaké se nikdy nikomu nesnilo. Mohu plnit jakákoli přání. Alice, vám to dosvědčí.“ Nechtěla jsem se nechat vyvést z míry.

„Dneska v noci jsem spala. Jako člověk, nepotřebuji krev a necítím ji. Na snídani jsem jedla palačinky. Byly vynikající. Bella mi navrátila lidství!“ zaradovala se.

„Ovládám však spousty dalších věcí,“ vložila jsem se do toho. „Mám dar propůjčovat si jakékoli moci, jaké chci. Vládnu všemi pěti živly. A umím další.“ Nechápavě na mě hleděli.

„Dokaž to.“ Nedá si pokoj.

„Jak? Mám ti podpálit zadek?“ Byla jsem naštvaná.

„Třeba.“

„Tvé přání.“ Usmála jsem se na něj a poslala jsem k němu lusknutím prstu plamen. Sežehnul ho. Na zemi po něm zůstal pouze popel. Bree začala vzlykat.

„Vzývám mocnou sílu ducha. Oživ, co již zničeno bylo, obrať čas, aby se to zvrátilo!“ vykřikla jsem. Plamen se ke mně navracel a Edward stál tam, kde předtím, celý a živý. Plamen spočinul na mé dlani a rozhořel celou mou pokožku.

„Ohni, duchu, děkuji!“ Zmizeli a já jsem se spustila zpět k zemi. Jen co jsem se dotkla země, tak jsme se přeměnila zpět z mé andělské podoby.

„Změnila ses.“ Nastalo hrobové ticho.

„Vzpomněl sis?“ zeptala se ho Alice.

„Na celý svůj život před tím, než jsme se společně vrátili z Itálie.“ Zahleděl se mi do očí. „Jak jsem jen mohl zapomenout? Miloval jsem tě, položilas za mě život a já i přes to všechno zapomněl.“ Sednul si do křesla za ním.

„Já jedenáct let kroužila vesmírem, než jsem se dostala do Akademie, další měsíc trvalo, než jsem se dostala zpět za tebou, Edwarde, a nakonec zjistím, že máš manželku, dítě a jsi šťastný, že už mě neznáš a že jsem pro tebe jen neznámou bytostí. Víš, jak bolelo slyšet, že jsi mě nikdy nemiloval?“ Smutně se na mě podíval.

„Celý život jsem věděl, že mi něco chybí, už když jsem přijel z Volterry. Něco mi chybělo, potom jsem se znova zamiloval. Nebylo to jako s tebou. Věř mi,“ odmlčel se. „Bree byla poloupírka, zamilovala se do mě a za necelé dva roky, co jsme byli spolu, se ocitla v jiném stavu. Bylo to neuvěřitelné, malá Bella se nám narodila za necelé dva měsíce.  Byl to fofr. Něco mi však chybělo, Bello, byla jsi to ty.“ Smutně jsem se na něj usmála.

„Edwarde, dneska je to jiné než před jedenácti lety. Máš dítě, ženu. Já jsem Povznesená. Věci se posunuly dále. Ty jsi jiný, já jsem jiná. Nejde, abych si po jedenácti letech jen tak přišla a zničila to, co jsi pracně budoval. Nemůžeme být spolu.“ Koukal na mě, nejen on, jako bych spadla z višně.  Luskla jsem prsty a uprostřed pokoje se objevily dveře do mého bytu. Vešla jsem jimi dovnitř.

Byla hluboká noc, spala jsem jako špalek, ale probudilo mě, že někdo si zavolal můj dům. Koukla jsem po očku na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvě ráno. Rozhodla jsem se, že dále budu předstírat spánek. Zalehla jsem tedy zpět do polštářů a čekala jsem, co se stane. Do dveří vstoupila dívka. Alice to nebyla. Rosalie ani Esme taky ne. Bree.

Pomalu šla k posteli. Neviděla jsem ji, ale cítila jsem, že tady není něco v pořádku. Najednou jsem uslyšela takový ten zvuk, jako v televizi, když agenti nabíjejí zbraně.

Potom jsem už jen cítila příšernou bolest na hrudi. Vypálila do mě snad celý zásobník. Ani jsem nekuňkla, jen jsem si zastavila životní funkce a dýchání. Bree se potichu zasmála, a tak rychle jako přišla, tak rychle taky odešla. Jen co za ní zaklaply dveře a odvolala dům, zvedla jsem se.

„Taky to do tebe napálím, ty čůzo jedna!“ rozčílila jsem se.

Nechala jsem dům, rychle spadnou na zem. Rozrazila jsme dveře a na cimpr campr prostřílená jsem vletěla do obýváku. Emmett začal ječet. Do obýváku se nahrnuli všichni.

„Nemáš koukat na horory,“ střelila jsem k němu poznámku, a tak zmlknul.

„Ty čůzo jedna, co si jako myslíš, že děláš? Myslíš, že zabiješ někoho, kdo je už mrtvý?“ Bree sestoupila ze schodiště níže, čelem ke mně.

„Samozřejmě, Povznesená.“

„Satina.“ Jen se pekelně usmála.

„Dormiture aniin-“ přerušila mě uprostřed kletby.

„Kletba? To myslíš vážně? Povznesená, jak můžeš být tak hloupá! Jsem prokletá jen tím, čím jsem se stala!“ zasmála se.

„Satinou se nestaneš, jestli jí jsi, tak jsi potomkem, anebo sis tuto cestu vyvolila!“

„Právě že ani jedno, Povznesená!“

„To není možné! Ledaže by tě stvořili, abys mě zabila!“ zhrozila jsem se.

„Přesně tak, má milá Povznesená. Bůh tvůj tě nemá rád. Věděl to, jen co se ukázalo, že bloudíš již pět let. Stvořil mě, pro něj, abych ti srdce mohla snadněji probodnout!“

„To se ti nepovede! Mrtvého nezabiješ!“ Usmála se.

„Mrtvého ne, ale tebe ano!“ vytáhla z pochvy meč z nejčistějšího zlata.

„Kruci písek! Proč má zlo vždy navrch?“

„Řekni sbohem,“ usmála se.

„Jsi jako ve špatným filmu, ale když na tom trváš.“ Pokrčila jsem rameny. „ Sbohem.“ Kolem nohou se jí omotaly kořeny stromů, trošku jsem Cullenům udělala do podlahy díru. Spustil se na ni silný vítr, který byl ledový jako na Sibiři. Políbila jsem si ruku a poslala jsem jí poslední záblesk jejího života v podobě plamene, který ji sežehl. Odvolala jsem živly.

„Promiňte za tu díru v podlaze.“ Usmála jsem se na Cullenovy. Všichni se ke mně nahrnuli a objali mě. První opravdovou bitvu se zlem jsem už dnes vyhrála. Kolik jich na mě ještě asi čeká?

Co myslíte, skončí tenhle příběh šťastně? Prvně jsme si myslela, že ne, potom, že ano a nyní nevím, co kdybyste mi poradili? Nevím, jestli mám rozbíjet vztah Bree a Edwarda, aby mohl být s Bellou. Napadlo Vás vůbec, že už by ji nemusel milovat? Mě ano a tahle představa se mi nelíbila a potom zase líbila...
Jsem bezradná... Poradí mi někdo?

Tak, tahle kapitola bude jakýsi neuzavřený konec, pokud se mi do komentářu vyjádříte, že jste nespokojeni, napíšu další dílky... Je jen na Vás, jestli chcete konec nebo pokračování.