Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 8.kapitola

16.05.2018 (10:00) • ChantalleBooker • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 992×

                   KAPITOLA OSMÁ

Z POHLEDU EDWARDA

Z Forks jsem zamířil na Aljašku. Slyšel jsem Cullenovi mluvit o tom, že tam žije rodina, podobná té jejich a tak byla má cesta jasná. Přijali mě s otevřenou náručí, doslova. Všichni byli moc milí, chápali mé výčitky svědomí, které mě cestou k nim dostihlY a chápali i to, že se to prostě stalo. Nenechali mě, abych se tím užíral, říkali, že jsem měl na sebe moc velké nároky a i tak jsem to, podle nich, zvládl víc, než dobře.

Carmen tvrdila, že ona by se neudržela a zmasakrovala celou školu a ostatní s ní souhlasili.

O volání krve krásné Belly jsem se nezmiňoval. Za to jsem se totiž styděl nejvíc a nechtěl jsem, aby se na mě dívali ještě divněji. No, možná by se ani tak nedívali, jako by se spíš divili, proč jsem nevypil ji. Strávil jsem tam nějaké dva týdny a po tu dobu, jsem se znovu krmil krví zvířat. Většinou šlo o vysokou, ale někdy jsem měl štěstí, a narazil i na zajímavější vůni, jako třeba krev grizzlyho nebo horské pumy. Jenže jsem si brzy začal uvědomovat, že jeden člen této rodiny, na mě pohlíží o něco přívětivěji než ostatní a tak jsem se poroučel. Na zamilované narážky krásné Tanyi jsem neměl čas, ani náladu. Navíc jsem už potřeboval začít trénovat kouzla a vzhledem k tomu, že oni netušili, jaký je můj skutečný původ, nechtěl jsem před nimi vytahovat hůlku.

Vydal jsem se dál. Měl jsem namířeno do Evropy, abych byl blíže domovu. Na cestě směrem k oceánu, který jsem měl v plánu přeplavat, se stalo něco, co stojí za zmínku. Před oceánem jsem se zastavil, abych zhodnotil stav lovné zvěře ve své blízkosti. Chtěl jsem se nakrmit, než do té vody vlezu, abych neměl nutkání lovit kosatky, které už tak lidé lovili až-až. Někde blízko mě zahoukala sova. Zvedl jsem hlavu, abych na ní viděl. Seděla na větvi stromu, který byl jen pár metrů ode mě. Neudivilo mě to, že vidím sovu, tato oblast jich byla plná, ale překvapilo mě, že na té větvi sedí tak v klidu. S důvěrou na mě koukala a vyrovnaně houkala. Zlomek vteřiny jsem uvažoval o tom, proč je mi ten pták povědomý, když v tom mi to došlo.

Byla to moje sova. Moje a taky mého otce a mé milované matky. Náš rodinný výreček. Našel mě, což znamenalo, že ho někdo musel poslat. Někdo musel vědět, že jsem nezemřel. Sjel jsem pohledem z jejich krásných očí k její nožce, ke které byl připevněn dopis. Vzrušením jsem zapomněl dávat pozor na své okolí, když se okolo mě někdo prohnal.

Zpozorněl jsem.

Byla hloupost přestat kontrolovat, co se děje okolo mě, když jsem už předtím cítil, že tam nejsem sám. Samozřejmě to byli upíři. Rusovlasá žena, která svým zjevem připomínala divokou kočku, blonďatý muž, který se před chvíli kolem mě prohnal jako tornádo a černovlasý muž, který vystupoval jako vůdce klanu, ačkoliv jim nebyl. Trochu mi to předstírané vůdcovství vrtalo hlavou, ale ne tolik, aby se zeptal.

Navzájem jsme se obezřetně měřili. Jako první svůj postoj uvolnil černovlasý muž. 

„Omlouvám se,” řekl a omluvně se usmál. Vypadal, že to myslí upřímně a ani jeho myšlenky mě neupozorňovaly na to, že by mi od nich hrozilo nějaké nebezpečí a tak jsem svůj postoj uvolnil taky. Dál jsem ovšem pročesával jejich hlavy,´- proti třem upírům bych sotva něco zmohl. „Jsem Laurent a tohle je James a Victoria.” Ještě chvíli jsem byl obezřetný a pak jsem se uvolnil úplně. Nic mi nehrozilo.

„Jsem Edward Cullen,” představil jsem se svým novým jménem a s trochou nedůvěry jsem si s Laurentem potřásl rukou.

„Á, Cullen. Říkal jsem si, proč na tu sovu tak civíš. Omluv mě, nechci tě nijak urazit. Životní styl, který vede tvá rodina, mě velmi zaujal, upřímně. Ačkoliv tomu příliš nerozumím, je to zajímavé i pro stvůry, jako jsme my.” Uchechtl se, ale zase to, co říkal, myslel upřímně. Jeho oči lačnily po informacích, které jsem mu dát nemohl a nechtěl. Neměl jsem čas, ale on pokračoval. „Ovšem myslel jsem, že dáváte přednost větší kořisti.” Jeho slova zněla žertovně, opravdu se chtěl přátelit. Neudržel jsem se smíchu a Victoria na mě vyvalila rudé oči. 

„Ale ne, opravdu. Tu sovu jsem nechtěl lovit,” odvětil jsem stále se smíchem. Obličej černovlasého upíra se změnil na podezíravý, ale stále byl přátelský. Kmitl pohledem k sově a zase zpátky ke mně. 

„Vypadá to, že nese nějaké psaní, že? Zajímavé.” Teď už to zase znělo zvědavě… a obezřetně. Obezřetnost teď byla na místě i z mé strany, ale bylo to zbytečné. Sotva se Laurent na sovu podíval, zamávala křídly a zmizela. Ulevilo se mi. Když mě našla jednou, najde mě znovu. Nechtěl jsem se s klanem rudookých zdržovat a tak jsem poděkoval za příjemné zpestření mé cesty a rozloučil se. Chystal jsem se na svou životní plavbu a zapomněl na to, že jsem před ní chtěl ještě lovit. 

Přeplavat Atlantik bylo směšně snadné. Líbilo se mi to. Kdybych se nezastavoval, nepotápěl se a nelovil žraloky, byl bych tu obrovskou vodní plochu přeplaval snad za jeden den. Ale zabralo mi to dny tři. Zdržoval jsem se částečně i pro to, že sova, která mi nesla dopis, letěla celou cestu nade mnou.

Začala se mě zmocňovat panika. Co když nikdo neví, že jsem přežil. Co když sova dostala za úkol, obeznámit všechny, které má rodina zná, s nějakou smutnou zprávou? Nikdo nemohl vědět, že jsem útok Lorda Voldemorta přežil, ale hlodal ve mě střípek naděje, že někdo přece jen něco tuší.

Vyplaval jsem v Irsku, nedaleko Dublinu, jak jsem později zjistil.

Těsně po odchodu z Aljašky jsem udělal něco, čím bych se nikdy nikde nechlubil. Vybral jsem trezor jednoho klenotnictví, nechtěl jsem nikoho prosit o peníze a věděl jsem, že pro hru na člověka je budu potřebovat. Ačkoliv jsem se v těch papírech vůbec nevyznal, hlavní bylo, že jsem je měl.

Irsko se mi líbilo. Bylo tady neustále zataženo jako ve Forks. Nemusel jsem se bát, že by mě má zvláštní kůže prozradilo. Skrz baldachýn mraků se sluneční paprsky neměly šanci dostat.

O nějakou dobu později jsem se usadil v malém městečku jménem Banagher. Město se skládalo z řadových domků a velké fabriky, ve které dělal snad každý obyvatel města, a ještě do ní dojížděli odjinud. Byla tady velká spousta cizinců, Čechů a Poláků nejvíce, jak jsem zjistil ve zdejším pohostinství. Takže to, že nejsem Ir, nebylo nikomu zvláštní.

Pronajal jsem si menší domek, nebylo to nic moc, ale stačilo to. Dva malé pokoje, kuchyň, malá koupelna a předzahrádka. To bylo vše. Ale plot u zahrady byl vysoký a okna byla vybavena těžkou roletou, bylo to tedy ideální místo pro mé kouzla, která jsem měl v plánu tady trénovat. Do lesa to bylo všude blízko a tušil jsem, že vysoké zvěře zde bude všude dost… Kdyby ne, pořád je tu oceán, že jo.

Hned co jsem se rozkoukal ve městě i doma, jsem vytáhl hůlku, kterou jsem měl připevněnou k vnitřní straně bundy a úzkostlivě jsem si ji prohlížel. Měl jsem strach, že ji voda poničila, ale vypadalo to, že se jí nic nestalo. Pan Ollivander vyrábí velmi kvalitní hůlky, jen co je pravda.

Usadil jsem se na své zahrádce a opřel jsem se o dveře, které vedly do obývací místnosti. 

„Accio kámen!” zavelel jsem a šutr, který se válel na druhé straně pozemku, mi bezpečně přistál v nastavené ruce. Usmál jsem se, byl jsem rád, že se mi kouzlo znovu povedlo. Tenkrát v domě jsem to přičítal spíš štěstěně, než vlastním znalostem. 

„Wingardium leviosa!” zamumlal jsem a… nic. Kámen byl stále tam, kam jsem ho prve odhodil. Nepoddával jsem se zoufalství, došlo mi, že jsem kouzlo jen špatně provedl a tak jsem hůlku pozvedl znovu. Lidské vzpomínky bledly a bylo nepříjemné se v nich brodit, ale bylo to nezbytné. Musel jsem si vzpomenout na vše.

„Wingardium leviosa!” Tentokrát jsem kouzlo vyslovil pečlivě a dával si pozor na správný pohyb hůlkou. Kámen se vznášel stopu nad zemí a mnou projelo teplo, které pramenilo z uspokojení. Rozhodl jsem se, že je čas zkusit něco těžšího.

„Aqua erupto!” Voda z mé hůlky tryskala proudem, přesně tak, jak to mělo být. Tentokrát jsem svou hůlku namířil na zpěvavého ptáčka, který se usadil v koruně stromu u mého souseda. „Silencio!” pronesl jsem důsledně a ptáček ztratil hlas. V tu ránu mi něco přistálo na rameni. Kdyby mé srdce už nedotlouklo, jisto jistě bych dostal infarkt. Byla to moje rozkošná sovička, která si žádala pozornost. Opatrně jsem jí sejmul vzkaz z pařátu a rozložil ho.

Autor: ChantalleBooker, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 8.kapitola: