Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pochroumaná křídla lásky I. Ach, Bello...

16.11.2010 (15:00) • Foxy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2475×

Pochroumaná křídla lásky

USA, Washington, Forks, květen 2010

„Mamííí, mamííí!" volala moje malá holčička. Běžela směrem z hustého lesa následovaná mým manželem. „Já mám motýla! Chytila jsem motýla! Koukej!" Její měkké, kaštanově hnědé lokýnky se jemně pohupovaly, jak ke mně nemotorně běžela. Už odmalinka byla tak nešikovná... Po mně. Vlastně jako skoro všechny ty nepěkné vlastnosti - jako by jich měla tolik! - zdědila z mé strany. Jak by taky ne? Carlisle je přece tak dokonalý! Ne, to po něm byla tak krásná. Tak jemná a nadaná.
„Holčičko!" usmála jsem se. Roztáhla jsem ruce a předklonila se, aby mi mohla Bella hladce vběhnout do náruče.
„Mamko, no tak, podívej!" čertila se, když už jsem ji držela. Tak netrpělivá... Po mně. Zase. Její poloupíří a navíc dětskou náturu, která všechno ještě znásobovala, bylo těžké uhlídat. A zvlášť, když jsme vlastně nic hlídat nechtěli. Rostla tak strašně rychle... I pro upíří oči.
„Tak mi ho ukaž," pobízela jsem ji. Bella rozevřela svou malou dlaničku. V ní se skrýval nádherný, pestrobarevný motýl se zmačkanými křídly.
„Ale Belli," řekla jsem lítostivě. „Tohle motýlkovi nesmíš dělat."
„A proč ne, maminko?" kulila na mě svá velká očka.
„Vidíš jeho křídla? Jak jsou zmačkaná?" Rychle mi kývla. „Moc ho to bolí," vysvětlovala jsem.
„A proč ho to bolí?" fňukla nechápavě.
„Protože kdyby se mu s němi něco stalo, nemohl by už létat a pak by umřel, víš?"
Bella zalapala po dechu.
„Já ale nechci, aby umřel!" polekala se.
Carlisleovy ruce se mi obmotaly okolo pasu. Spokojeně jsem se usmála.
„Kdo tu má umírat?" zeptal se, i když jeho dokonalé upíří uši všechno vyslechly. Vždy slušný...
„Ne, on neumře!" děsila se Bella.
„Jistě, že neumře," tišila jsem ji hned. „Tatínek je přeci doktor, on ho vyléčí..." usmála jsem se shovívavě.
„Jo, tati?" Stočila k němu své nedůvěřivé velké oči.
„Jo," přitakal.
Opatrně si vzal od Belly motýlka. Natáhl svou dlouhou paži a mrkl na naši dcerku.
„Jen ho musíš dát výš, aby věděl, kam má letět. A pak ho pobídneš."
„Jak?" zajímala se Bella.
„No přeci leť," usmála jsem se. Bella se ošila.
„Leť?" ujišťovala  se. Kývla jsem.
„Tak teda," povzdechla si a ještě naposledy spočinula očima na tom nádherném výtvoru přírody. „Leť, leť, leť...," povzbuzovala ho.
A motýl roztáhl svá pochroumaná křídla a po několika zamáváních se skutečně něžně vznesl a uletěl...

Uletěl stejně jako tvé štěstí, má nejkrásnější Bello. Ta jediná a nádherná věc, bez které žádná bytost na zemi nedokáže žít... Ale ty žiješ. Přežíváš. Sama, schovaná v koutě. Drtíš se ve svém klubku a doufáš. Čekáš. Hledáš. A nenacházíš...
Ach, Bello...
Vzbuď se... Prober se z té agónie. Vrať se mezi nás... Prosím!

„Hálí, bélí - hálí, bélí...," zpívala Bella své panence. Držela ji ve svém náručí, jednou ručkou ji opatrně hladila do jejích hadrových zádíčkách. Pak ji odlepila od svého křehkého hrudníčku, krátce panenku líbla na čelíčko a odložila do postýlky.
„Tak, hezky spi," řekla, „já se za chvíli vrátím, Amy. Jen mě maminka musí vykoupat. Hygiena je totiž moc důležitá," prohlásila důležitě moje malá rozumbrada, když svou hadroňku přikrývala až k uším.
Opírala jsem se o futra dveří a čekala, než si Bella uloží Amy. To by totiž určitě nemohla být dobrá maminka, kdyby odešla jen tak, bez pusy na čelíčko a přání dobré noci! Musela jsem se usmívat. Vlastně nebylo možné se neusmívat. Byla tak roztomilá! A tak neskutečně dobrá a jemná...
„Panebože...," vzdychla za mými zády okouzleně Rosalie. „Je tak krásná!" I pro ni byl dar vidět, jak naše malé stvořeníčko vyrůstá... Sama mít děti nemohla. Royce King se svými kumpány ji o to připravil.
Když ji ten večer Carlisle přinesl domů, bylo mi jasné, co má v plánu. Neměla jsem mu to za zlé, on byl prostě takový... Každému chtěl pomoci za každou cenu. I když tohle řešení nemusí být pro kadého nejlepší...
Na druhou stranu jsem ale šílela strachy.
Co naše Bella?
Když nelákala mě, jakožto novorozenou, neměl by být problém ani s tou nešťastnou dívkou, co Carlisle kousnul, aby „přežila". Takhle jsem to měla vidět.
Jenže mateřské pudy a strach o vlastní dítě byly daleko silnější... Děsila jsem se možnosti, že Bella, moje maličká Bella, bude dívčinou La Tua Cantante...
Nebyla.
I když upřímný děs z toho, že je tu i tahle možnost, jsem si prožila ještě několikrát - s Emmettem a později i Alicí a Jasperem.
„Nemohla bych ji dnes vykoupat a uložit já?" zaprosila Rosalie. Zavřela jsem víčka a pomalu nasála okolní vzduch prosycený vůní mých dvou dcer. Ano, dvou.
Otočila jsem se k blonďaté krásce za mými zády.
„Jistěže můžeš, Rose," usmála jsem se. V tu chvíli k nám přicupitala Bella.
„Tak pojď, maličká," věnovala Rose úsměv naší malé holčičce. „Půjdeme navštívit vodního skřítka, co ty na to?"

Jak dlouhá doba uplynula od tvého posledního upřímného a šťastného úsvěvu? Mám počítat dny? Měsíce? Roky?
Ach, Bello...
Proč nám to děláš? Proč mi to děláš? Copak nevíš, jak moc matku bolí vědomí, že její dítě trpí?
Prosím, snažně tě prosím, má nejkrásnější Bello, usměj se... Usměj se, nebo mi aspoň věnuj jediný krátký pohled. Vrať se mezi nás...

„Tati?" obrátila se na Carlislea Bella. Seděla na huňatém koberci, v rukou knížku. Nožky natažené před sebou znuděně kolíbala na patách.
„Ano?" usmál se můj manžel a odlepil své oči od rozečtené Knihy lékařství. Hověl si v křesle. Strašně mi připomínal ty staré a nesmírně chytré profesory z univerzit. Jen brýle posazené skoro až na špičce nosu scházely.
„Co je tohle?" zeptala se zvědavě a zabodla svůj dětský prstík mezi stránky. Carlisle si přisedl na koberec a Bellu i s knížkou si posadil na klín.
„To je Dyctylorhiza, neboli Prstnatec. Jeden z několikaset druhů orchidejí. Vyznačuje se svou bledě žlutou barvou s nachovými tečkami. Je krásný, že ano?"
„Nádherný...," vydechla Bella omámeně.

Denně tvou kytku zalévám. A denně přemýšlím, kdy už konečně chytneš konvičku do rukou ty a s veselým smíchem oběhneš zahradu a nenápadně mi pak vyčiníš, že se o naše květiny málo starám.
Bello...
Ach, Bello...

„Esmé...," vydechl Carlisle. Leknutím jsem sebou trhla. Tím se o sebe rozdrnčely skleničky se servisem na kávu. Plaše jsem k nim střelila očima a u toho si všimla, jak se mi třepou ruce.
Carlisle došel až ke mně.
„Co to děláš?" zeptal se starostlivě, oči nešťastné...
„Já... já... nevím," přiznala jsem zmateně. Už dobrých pár minut jsem stála před dveřmi Bellina pokoje. Nedokázala jsem vejít. Nedokázala jsem se znovu podívat do jejích nepřítomných očí. Nedokázala jsem se podívat na její vyzáblé tělo, na tu prázdnou schránku, která vypadala, že ji duše už nadobro opustila...
Ach, Bože, Bello...
Rozvzlykala jsem se.
„Už týden nic nesnědla, Carlisle... Týden!"
Proboha... Takový strach!
Netušila jsem, kdy to skončí. Jestli to vůbec skončí! Bella se trápila a já jsem něvěděla, jak jí pomoct. Vlastní matka!
„Esmé...," hlesl Carlisle a přitáhl si mě k sobě. Bylo jedno, jak je to nepohodlné vzhledem k proutěnému podnosu s jídlem, který jsem nesla Belle. Byl blízko a držel mě. Dotýkal se mě. Utěšoval mě...
Kdy někdo obejme a konečně utěší i tebe, Bello?
„Mám strach... Tak strašný strach!" plakala jsem.
„Pšt, Esmé, neplakej," tišil mě. „Bude tu dobré, uvidíš. Jen tomu musíme dát čas..." Hladil mě po vlasech a tiše šeptal slova útěchy.
Já jsem ale nemohla být klidná. Ne, dokud nebude šťastná moje dcera.
„Carlisle..." vzlykla jsem. Ozvalo se ale jen tiché pšt a pak Jaspere, prosím... a já jsem upadla do stavu, který mi neumožňoval myslet, hýbat se... Nic. V tu chvíli se ale v mé hlavě rozezněl Bellin dětský smích a...

„Mami! Maminko! Pojď si se mnou hrát..."