Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pochroumaná křídla lásky III. Další...

24.11.2010 (08:15) • Foxy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2028×

III. Další...

USA, Washington, květen 2010

Ležela jsem na posteli ponořená v hlubokém bezvědomí způsobeném Jasperem. Carlisleovy ruce mě objímaly okolo pasu a jeho nádherný hlas mi našeptával, že jednoho dne bude zase všechno v pořádku. Mně ale v očích pálily neexistující slzy...
V pořádku?
Kdy?
Ztrácela jsem naději...
Která matka může být šťastná, když se její dítě trápí? Jak může být klidná a dělat, jako by se nic nestalo? Vždyť tady jde o Bellu, o mé dítě...
Všechno, co mám, bych vyměnila za jediný úsměv mé krásné Belly... Všechno!

„Mamko! Taťko! Dneska jdu poprvé do školy!" radovala se malá Bella a poskakovala po posteli. Pyžámko s tučňáky, které bylo o několik čísel menší než ona, div nepraskalo ve švech.
Podivila jsem se.
To za noc zase tolik vyrostla?
„Budu se učit o kytičkách a zvířátkách a paní učitelka mě bude chválit! A taky si najdu plno kamarádů!"
„Já vím, Bello." Musela jsem se usmívat. Byla neskutečně rozkošná...
„Nesmíš ale zapomenout na naše pravidla, ano?" kladl jí na srdce laskavě Carlisle. Bella zakoulela svýma velkýma hnědýma očkama.
„Dyť já vím, tatí," zakňourala otráveně, nesouhlasně vrtíc hlavou, jako by tím chtěla říct: Po kolikáté mi to ještě zopakuješ?. To vyvolalo veselí v celém pokoji.
„Žádný zakusování spolužáků a u jídla se nešklebit. Dávat si pozor na rychlost a na sluníčko. A taky se nesmím prořeknout. Rose s Jasperem jsou tvoji sourozenci, o který se staráš, protože vám rodiče umřeli při bouračce. Emmetta s Alicí jste si s mamkou adoptovali," odříkávala poslušně.
„Správně," usmál se Carlisle. „A ty?" zeptal se.
„Já jsem Isabella Marie Cullenová a je mi šest. Narodila jsem se své mamce Esmé," usmála se a hodila po mně očkem, „a taťkovi Carlisleovi," obrátila se zpátky na něj, „z čisté a nehynoucí lásky," zazubila se.
Zamračila jsem se.
„Kdo ji tohle naučil?!" Radši jsem ale předstírala, že nevidím Emmettovy a Jasperovy divoce lítající oči po stropě.
Všichni jsme sledovali Bellino nadšení a nedokázali se ubránit širokým úsměvům. Jediný Emmett nechápevě brumlal něco o tom, jak se někdo může těšit do školy, a nenápadně se snažil Belle promluvit do duše. Rose ho chtěla utnout pohlavkem, ale Bella si se svým starším bratrem poradila daleko lépe.
„Zrovna ty, Emmette, nemáš co kecat. Díky škole nejseš tak blbej, jak dřív," prohlásila se svou dětskou upřímností. Všichni jsme vyprskli smíchem. Belle zatím zrudly tváře a rošťácky pokrčila rameny. Na tváři se jí vyrýsoval stydlivý úsvěv, ve kterém chyběl jeden přední zub.
Emmett se zamračil.
„Na to, jak jsi malá, jsi nepřiměřeně drzá!" Bella na něj ale jen vyplázla jazyk a začala u Rose zjišťovat, jestli ve škole taky budou mít ty 'dobrý červený malovátka', kterými minulý týden pokreslila naše běloskvoucí závěsy. Rose málem ranila mrtvice, když zjistila, že ty červený malovátka jsou ve skutečnosti její rtěnky...

Byla jsi šibalka už odmala... Čertíci ti tancovali v očích, o tvářích nemluvě... věčně rošťácký úsměv mě naplňoval štěstím. Když mě objaly tvoje drobné pažičky a tvůj andělský hlásek mi zopakoval větu, které nikdy nebudu mít dost - Mám tě ráda, maminko - věděla jsem, že mám víc, než jsem si kdy mohla přát...
Bello, má něžná Isabello, ani nevíš, jak moc mám ráda já tebe... Jak miluju tvé krásné smějící se oči, tváře zbarvené od růžova od studu, kaštanové lokny neposlušně vlající ve větru... Jak miluju tvůj hlas. Překrásnou melodii tvého veselého smíchu...
Jak miluju tebe, mé dítě...
A jaký strašný strach o tebe mám!
Bojím se, že už neuvidím tvé veselí a tvář rozzářenou od smíchu...
Tak strašný strach...
Co pro tebe můžu udělat? Pověz...
Celičký svět bych pro tebe vyvraždila, jen kdyby to tobě přineslo radost!
Ach, Bože.
Ale ty nemluvíš. Tvé hluboké oči nemluví. Jsi jako prázdná schránka bez života...
Bello...

„Carlisle..." zasípala jsem tiše. „Ať... Jasper... ať s tím... přestane," dostávala jsem ze sebe těžce. Ztrácela jsem se ve tmě bezvědomí, každé slovo mě stálo neskutečně moc síly.
„Jsi si jistá, lásko?" zeptal se mě starostlivě.
„A... ano," vydechla jsem.
„Jaspere...," zamumlal Carlisle. A v tu chvíli moje bloumání tmou našlo světlé místo na konci tunelu. Procitla jsem...
„Já... musím - musím za Bellou..." Byla jsem zmatená. Hodně zmatená. Jako by se mi točila hlava. Nevěděla jsem co, kde, jak... „Je Bella v pořádku?" zeptala jsem se rychle.
„Jsi v pořádku, Esmé?" bál se o mě Carlisle.
„Ano, ale... Bella? Co Bella?"
„Naše dcera je v pořádku," usmál se. „Vlastně..." Jeho výraz mírně pohasl. „Nevím, jestli se to tak dá nazvat... Její stav je neměnný."
Byl nešťastný. Stejně jako já... Jen své ztrápené pocity nedával tolik znát. Držel je v sobě. A já jsem věděla, že o to je to pro něj horší... Byl tu pro mě. Pro nás. Snažil se být silný. Ale i jemu působil pohled na zuboženou Bellu neskutečnou bolest...

Kolikrát už jsem ho slýchala v pracovně srdceryvně vzlykat?
Společně jsme se potom pokaždé mačkali v objetí a utěšovali. Bolest se pak na několik krátkých chvil zdála snesitelnější...
„Je tu ale něco, o čem bys měla vědět... Něchtěli jsme to probírat, dokud jsi... spala," ozval se tiše.
„Ale vždyť jsi říkal, že..." Zavrtěl hlavou.
„Netýká se to Belly."
Nechápala jsem.
„Tak co tedy...?"
„Alice měla vidění," vysvětloval. A mně to došlo.

Když jsem v obývacím pokoji zahlédla Alici, schoulenou a roztřesenou, dívající se do dálky, něco ve mně se nepříjemně sevřelo.
Tohle je zlé...
„Co viděla?" zeptala jsem se tiše Carlislea. Odpověděl mi ale někdo jiný.
„Náš druh," promluvil Jasper. „Upír. Je nebezpečný. Zabil mladou dívku. Ještě předtím ji ale..." Jeho tvář se zachmuřila.
„Už je to i v telce, koukejte," ozval se Emmett. Bradou přitom kýval k televizní obrazovce, kde se právě okatá reportérka chystala na živý vstup do vysílání.
Všichni jsme utichli a Emmett na ovladači přidal hlasitost.

„... a teď už z místa činu. Katie, máš slovo."

„Dobrý večer. Dnes, v noci z úterý na středu byla v luxusním hotelu Imperial Seattle stejnojmenného města brutálně zavražděna mladá dívka. Podle očitých svědků přišla dívka do hotelu s mladým mužem okolo dvaceti let. Ten ale záhadně zmizel. Policie se obává, že právě tenhle asi stoomdesátipěti centimetrový mladík rusých vlasů dívku nejprve znásilnil a pak zabil.
Policisté i nejzkušenější kriminalisté se však shodují, že vražda mladé Barbary S. byla tou nejbrutálnější, kterou oni sami ale i město Seattle pamatují. Dívčino hrdlo bylo silně rozdrásáno a kromě zakrvácených bílých potahů patologové přivolaní na místo nenalezli v těle jedinou kapku krve...
Obyvatelé Seattlu jsou v šoku. Od roku 1952 zde klesla kriminalita k deseti procentům ročně. Lidé se nezamykali ve svých příbytcích, protože se cítili v bezpečí. Nyní se ale Seattle halí do hávu nejistoty a strachu...
Otázkou ale stále zůstává, kdo tak hrůzný čin dokázal spáchat. Snad nový Charles Manson?"

„Ty vole..." vydechl šokovaně Emmett. Bývala bych ho byla okřikla, ale... ano. Měl pravdu.
Tenhle upír nebyl ledajaký... Musel být extrémě krutý a nelítostný.
„Viděla jsem to," hlesla Alice. „Bylo to... Nechápu, jak jí tohle někdo mohl udělat. Je to monstrum.'' Její tichý bolestný hlas byl jako bič. Jako by mě každou svou hláskou bolestivě práskla...
„Musíme zasáhnout..." rozhodl Carlisle. „Je možné, že kdyby se o tom doslechla Volterra..."
Na to nikdo z nás nechtěl ani pomyslet. Olympijský poloostrov bylo naše teritorium. Tady jsme měli hlídat pořádek my. A kdyby se tak nestalo...
Volterra je krutá a druhé šance nedává.

xxx

Dnes v noci byl upír připraven ukojit své touhy a chtíče. Hrdlo už ho pálilo, přestože se před několika hodinami dosyta nakrmil...
Mladá zrzka právě vycházela z hotelu, kde pracovala jako recepční. Své tělo halila do teplého kabátu. Přestože byl květen, o teplých nocích se nedalo mluvit ani náhodou. Spěchala. Po dlouhé směně chtěla být už konečně v pohodlí svého domova. Proto se dala do poklusu.
Upír se potěšeně usmál a stejným tempem jako recepční přeběhl silnici na druhý chodník. Když ji doběhl, nelámal si hlavu se zbytečnostmi...

V temné uličce nočního Seattelu vyhasl život zrzavé recepční stejně surově jako minulou noc v hotelu přes ulici u mladé blondýnky...

xxx

Aliciny oči se zvrátily. Znovu se ztratila v tom svém podivuhodném světě budoucnosti. A její výraz tentokrát nebyl veselý stejně jako pokaždé, když vyhlížela módní slevy u Gucciho... Ne. Tentokrát tam byla čirá hrůza...
Když se probrala, hlesla jen jediné slovo.
„Další..."