Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počkej si, ona přijde! - 6. kapitola

04.02.2012 (20:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1631×

6. kapitola

Esmé a Carlisle si četli, Jasper se díval na zápas a po pár minutách se k němu přidal i Emmett, který si sedl do křesla, Rose se o něj opřela a lakovala si nehty. Nic z toho, co všichni dělali, mě nebavilo, a tak jsem vstala a došla ke Carlisleovi.

„Carlisle, mohla bych tě o něco požádat?“ zeptala jsem se a on vzhlédl od knihy.

„Jistě Bello, co potřebuješ?“

„Chtěla bych si půjčit nějakou z tvých knih, mohla bych se třeba něco nového naučit, a tak se zabavit,“ řekla jsem a on hned přikyvoval.

„Samozřejmě, že můžeš, půjč si, kterou chceš,“ odpověděl mi, usmál se a znovu se začetl do knihy. Došla jsem k jeho pracovně a pomalu otevřela. Procházela jsem mezi regály a hledala nějakou zajímavou knížku. Vybrala jsem si starou knihu s legendami. Zavřela jsem za sebou dveře a šla na malou louku kousek za řekou.

Sedla jsem si na zem a otevřela knihu. Četla jsem a přemýšlela, jak na takové věci lidé vůbec přišli, když se někdo lehce dotknul mého ramene. Okamžitě jsem vyletěla na nohy a zavrčela.

„To jsem já, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ šeptal ze tmy Jasper.

„Promiň, nepoz-“ nedokončila jsem větu. Jazz mi přiložil prst na rty a utišil mě.

„Donesl jsem ti deku a přišel se tě zeptat, co čteš. V domě je k nevydržení!“ postěžoval si, roztáhl na zem deku a posadil se.

„Tak dík, ale zima mi určitě nebude.“ Zasmála jsem se a posadila se vedle něj.

„Abych ti odpověděla, tak čtu legendy o upírech a jeden z důvodů, proč jsem tady, je stejný jako tvůj. Být s Rose a Emmettem v jednom domě přes noc je k nevydržení!“ přidala jsem k tomu já. Oba jsme se zasmáli a začali si povídat o filmech s upíry a jiných výmyslech smrtelníků. Když se začalo rozednívat, chytla jsem Jazze za ruku a vytáhla ho na nejvyšší strom v blízkosti louky.

„Co děláš?“ ptal se nechápavě, ale já se jen zasmála.

„Posaď se!“ přikázala jsem mu, když jsme byli už dostatečně vysoko. Poslechl mě a já ukázala nad stromy, kde právě vycházelo slunce. Jazz si mě přitáhl na klín a oba jsme pozorovali, jak slunce pomalu stoupá nad obzor.

„Je to nádhera, viď?“ zeptala jsem se a Jazz kývnul. Seděli jsme v objetí několik hodin, ale když se slunce dostalo hodně vysoko, slezli jsme zpátky na zem, já vzala knihu a Jazz deku a vydali jsme se domů.

„Zajdeme na lov?“ zeptala jsem se Jazze, když jsem uklidila knížku do regálu v Carlisleově pracovně.

„Dobře, jdu se převléct, tak za deset minut na verandě!“ odpověděl mi a zmizel v pokoji.

„Jistě!“ zavolala jsem na něj a běžela se převléct. Vzala jsem si košili a džínové kraťásky, na nohy jsem si obula tenisky a ještě jsem se stavila v obýváku za ostatníma.

„Jdeme na lov, přijdeme možná až zítra, tak se tu mějte!“ řekla jsem jim a oni mi odpověděli sborovým: Ahoj! Už jsem vycházela na verandu, když mě Rose zastavila.

„Bello, můžeš na chvíli?“ zeptala se a já přikývla.

„Jazzi, počkej na mě tady, hned přijdu!“ zavolala jsem na mého společníka a vyběhla za Rose do lesa.

„Chtěla bych ti něco říct. Vždycky na to byla Al a nemusela jsem jí ani nic říkat, proto nevím jak.“ Zamyšleně se na mě dívala a já se mračila. Nemohla jsem přijít na to, co chce a to mě štvalo.

„Tak začnu od začátku. Já a Emmett se chceme vzít!“ řekla a rozzářila se jako sluníčko.

„Gratuluji!“ Usmála jsem se zpátky.

„A co po mně tedy chceš? A proč jsi to vlastně neřekla všem?“ ptala jsem se.

„No, neřekla jsem to všem, protože jestli nebudeš souhlasit, svatba se nekoná a po tobě chci, abys,“ odmlčela se a já si netrpělivě přešlápla, „chci, abys nám tu svatbu připravila!“ dořekla a já se málem vyvrátila. Ona po mně chce, abych jim chystala svatbu? Opravdu to řekla? No mělo mě to napadnout, vždycky to dělala moje nejmilejší sestřička, ale teď… Esmé to tak moc nebaví a spíš navrhuje domy než svatby, navíc má trochu jiné představy, ale zase já nevím o žádných požadavcích ani o tom, co se Rose líbí, žádnou její svatbu jsem nezažila. Všechno ví jen Alice, já se to budu muset teprve naučit.

„Budu ráda, když ti budu moc připravit svatbu, ale budeš mi muset radit, nikdy jsem to nedělala,“ odsouhlasila jsem to a Rose se rozzářila ještě víc.

„Děkuji!“ vykřikla a objala mě. Objetí jsem jí opětovala a pak jsme se vydaly zpátky domů.

„Jazzi?!“ zavolala jsem od dveří a počkala, až přijde.

„Nebudu se vyptávat, stejně mi nic neřekneš, takže jen sluší ti to!“ konstatoval Jazz a spojil to s lichotkou.

„Děláš dobře. Tak, můžeme?“ zeptala jsem se, ale nečekala odpověď a rozběhla se do lesa. Na louce, kde jsme byli ještě před hodinou, jsem se zastavila.

„Sejdeme se na útesech, tak za šest hodin, platí?“ zeptala jsem se Jazze a tentokrát si na odpověď počkala.

„Platí!“ řekl a zmizel v lese. Rozběhla jsem se na druhou stranu a po chvíli zavětřila stádo jelenů. Za čtyři hodiny už jsem v sobě měla dva jeleny a dvě pumy. To mi stačilo, takže jsem se vydala k útesům. Sedla jsem si na okraj a dívala se na slunce, které bude brzo zapadat. Zavřela jsem oči a poslouchala vlny narážející do skal pode mnou.

Myšlenkami jsem byla u Edwarda a Renesmé a nakonec se mé myšlenky rozběhly směrem k Jasperovi. Poslední dobou s ním trávím hodně času a je mi s ním fajn. Je vtipný, milý, hodný, umí mě vyslechnout, poradit… Z myšlenek mě vytrhl letmý dotek na zádech. Nehnutě jsem seděla, protože podle vůně jsem poznala, že je to Jazz. Otočila jsem se na něj a usmála se. Úsměv mi oplatil, postavil se a opřel se o nejbližší strom. Vstala jsem a došla až k němu.

„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se a při tom se mu dívala do jeho zlatavých očí. Kývnul. Sedla jsem si před něj a opřela se o jeho hruď. Zavřela jsem oči a vdechovala jeho vůni. Hladil mě po ruce a hlavu měl zabořenou v mých vlasech. Poznala jsem, že dýchá i přesto, že nemusel. Že by se mu líbila moje vůně, stejně jako mě ta jeho? Nad tou představou jsem se musela usmát.

Ještě chvíli jsem vdechovala jeho omamnou vůni a pak otevřela oči a poodtáhla se od něj. Zamračil se na mě a já se zasmála. Dala jsem mu pusu na tvář a vyskočila na nohy. Chvíli na mě překvapeně zíral a musím přiznat, že i já jsem byla docela vyvedená z míry tím, že jsem mu tak přirozeně vlepila pusu, i když jsem to nikdy nedělala. Pak se postavil a usmál se na mě.

„Tak co, jdeme domů, nebo máš v plánu něco zajímavějšího?“ zeptal se a já se zamyslela.

„Jdeme domů, ale mám nápad!“ vyřkla jsem svůj plán a on se na mě jen nechápavě díval.

„Nemusíš vědět, co chystám, prostě pojď!“ zasmála jsem se. Protočil oči a rozběhl se za mnou. Zastavili jsme se u domu a já se prohlídla, jestli zase nemám nějaké škody na oblečení, ale naštěstí se tento lov obešel bez roztrhaného oblečení a špinavého těla.

„Dobrý podvečer!“ pozdravila jsem Esmé, která stále seděla v obýváku, ale už bez Carlislea.

„Dobrý!“ zavolala na nás a dál se věnovala papírům rozloženým na stole.

„Chceš teda vědět, co budeme dělat?“ zeptala jsem se Jazze a ignorovala rozhovor Rose a Emmetta z pokoje, protože to bylo něco hrozného!

„To víš, že chci!“ zasmál se a táhl mě nahoru do jeho pokoje. Sedl si na gauč a vyčkával.

„Pomůžeš mi vymyslet program pro Renesmé?“ zeptala jsem se a Jazz vyměnil zvědavý pohled za nechápavý. To ode mě nic nepochopí, že se pořád tváří, jako bych přiletěla z Marsu?

„Klid, to je až poslední bod programu!“ ujistila jsem ho, ale on byl stále mimo.

„Tak začnu od začátku. Je středa večer a Renesmé se vrátí v pátek odpoledne. Takže zítra ráno se jede nakupovat, protože mi pomalu dochází šaty. Rose, Esmé jedete se mnou?“ zeptala jsem se a zároveň Jasperovi vysvětlila první část programu.

„Určitě!“ souhlasila Rose a Esmé kývla.

„Takže to se budeš dívat s Emmettem na zápas nebo tak něco. Odpoledne vyrazíme na tu chatu, co máme na jihu Kanady a -“

„Promiň, že tě ruším, ale jak o tom víš? A jak víš, že nemám službu?“ nenechal mě domluvit Carlisle.

„No, službu nemáš, protože bude slunečno a o té chatě vím, protože jsem na ni jednou narazila při lovu, a shodou náhod tam byla Rose a Emmett,“ odpověděla jsem mu a pak se otočila zpátky na Jazze.

„Takže vyrazíme tam a zajdeme na rodinný lov a pak si můžeme něco zahrát nebo tak a v pátek se vrátíme. To přijede Renesmé a v sobotu si s ní zajdeme do aquaparku. V Seattlu je teď nově otevřený. Souhlasíte?“ zeptala jsem se už všech. Všichni mi to odsouhlasili, takže jsem byla nadmíru spokojená a otočila se s úsměvem na Jazze.

„A my pojedeme nakupovat,“ oznámila jsem mu.

„To určitě, ještě se s tebou budu někde tahat po obchodech, to si teda věříš,“ mumlala si pro sebe a šklebil se.

„Potřebuju s tím pomoct, takže jdeš!“ okřikla jsem ho a vyplázla na něj jazyk. Připadala jsem si jako umíněná malá holka, která přemlouvá nejlepšího kamaráda.

„Fajn no! Kdy jdeme?“ zeptal se a podíval se na mě. Vítězně jsem se usmála a odpověděla mu.

„Za deset minut, jen se připravím. Rose, prosím sepiš mi všechno, co se potřebuje koupit.“ Odběhla jsem do pokoje a vybrala si oblečení. Venku bylo docela teplo, a tak jsem si vzala bílé džíny, top, boty na podpatku a do ruky kabelku s připravenými doklady. V koupelně jsem si trochu upravila vlasy, ale nechala je rozpuštěné a dala si stíny a řasenku. Pak už jsem mohla vyrazit. Sešla jsem dolů, kde už čekala Rose v doprovodu Emmetta a Jazz.

„Wow! Sekne ti to ségra!“ pochválil mě Emmett a poklonil se. Zasmála jsem se a praštila ho po hlavě. I když ho to nemohlo bolet, hladil si hlavu a tvářil se hrozně ublíženě.

„Tady to máš a Emmett má pravdu!“ dala mi Rose do ruky papírek s věcmi, které má koupit a pochválila můj vzhled. Jen jsem nesouhlasně zakroutila hlavou a vydala se do garáže. Jazz mě dohonil a u auta se ke mně sklonil.

„Opravdu ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. Usmál se a nastoupil na místo řidiče. Ještě chvíli jsem se vzpamatovávala z jeho omamné vůně a pak jsem taky nastoupila.

„Díky,“ šeptla jsem a opřela se o sedadlo. Jeho úsměv se ještě rozšířil a my se rozjeli. V obchodě jsme strávili celé odpoledne. Nakoupili jsme jídlo pro Renesmé, nějaké oblečení pro mě a dvoje boty pro Rose a jedny pro Esmé. Taky jsem donutila Jazze, aby si koupil nějakou košili, když už jsme tady a když si je zkoušel, koupila jsem mu jednu obyčejnou bílou, kterou jsem mu ale neukázala. Dojeli jsme domů a každý pobrali část tašek. Donesli jsme to do obýváku a rozdělili tašky na čtyři části – jídlo, moje oblečení, Jazzovo oblečení a boty pro Rose a Esmé.

„Holky máte to tady!“ zahulákala jsem a odnesla si svoje věci do pokoje. Převlékla jsem se do tepláků a topu a vydala se dolů. Na chodbě jsem potkala Jaspera, a tak jsme šli spolu. V obýváku, už žádné tašky nebyly, ale za to tu byla celá rodina.

„Chtěli bychom vám něco říct,“ začala Rose a já se usmála. Jazz se usmíval, protože já, Rose a Emmett jsme se cítili šťastni, ale i tak se zastavil a snažil se přijít na to, co to bude. Chytla jsem ho za ruku a dotáhla k ostatním.

„Budeme se brát!“ vykřikla Rose a zářila jako sluníčko. Emmett ji objímal kolem pasu a taky se usmíval.

<<<--->>>

Děkuji za všechny komentáře u minulé kapitoly! Těší mě, že se vám moje povídka líbí a čtete jí. Děkuji!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej si, ona přijde! - 6. kapitola: