Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počkej si, ona přijde! - 7. kapitola

07.02.2012 (17:00) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1616×

7. kapitola

„Gratuluji!“ vykřikla Esmé a běžela je obejmout. Až je všichni objali a pogratulovali, sedli jsme si a začaly plány na svatbu.

„Tak kdy?“ zeptala se Esmé.

„To záleží na Belle, za jak dlouho to stihne,“ větu převedla do otázky a otočila se na mě. Všichni se koukali docela nechápavě a na mě, takže kdybych byla člověk, jsem rudá až na zadku.

„No, tak to není dobrý nápad. Rose, já nevím, nikdy jsem to nedělala, nedokážu to odhadnout.“ Opřela jsem se o sedačku a zavřela oči. Co jsem to zase slíbila? Jsem tak blbá, nebo neumím říct ne?

„Bello, nám nevadí, že to bude trvat déle než normálně, hlavně že se nám to bude líbit!“ mumlala Rose těsně vedle mě.

„Měla bys to zkusit, všechno je jednou poprvé!“ šeptal Jazz z druhé strany.

„No dobře, dobře! Ale budu potřebovat pomoct a nevěsta mi bude říkat požadavky a nechci, abyste mi to všechno jen chválili!“ dala jsem jim podmínky a Rose mě objala.

„Díky, díky!“ křičela mi do ucha. Taky jsem ji objala, ale ona byla v mžiku pryč a už nesla katalogy svatebních šatů.

„Kde jsi to vzala?“ zeptala jsem se na otázku, která mě teď nejvíc trápila.

„Máme jich plno, víš jak, tady se pořád někdo vdává a žení,“ mrkla na mě a otevřela první. „Počkej, zavři to!“ okřikla jsem ji a postavila se.

„Proč?“ ptala se nechápavě.

„Pro slepičí kvoč! Protože tě v šatech nesmí vidět Emmett!“ řekla jsem a otočila se na dotyčného.

„Ale proč ji nesmím vidět?“ ptal se Emm a tvářil se ublíženě.

„Emmette, ty seš vážně blbej! Nesmíš vidět šaty, ne Rosalie! Ale ona si ty šaty teď vybere a pak je půjdeme koupit a zkusit, takže je nesmíš vidět, proto vypadni!“ okřikla jsem ho, vysvětlila mu všechno potřebné a vyhodila ho na verandu.

„Ale-“

„Žádné ale, padej!“ strkala jsem ho pořád dál a bavila se jeho výrazem.

„Já ho vezmu na lov,“ šeptl mi do ucha Jazz, takže jsem byla zase na chvíli mimo, a chytl Emmetta.

„Díky!“ křikla jsem za nimi do lesa, kde zmizeli. Pak jsem se vrátila k smutnící Rose.

„Nesmutni, jenom si vybereš šaty a pak už tu může být pořád!“ povzbudila jsem ji a otevřela první katalog. Carlisle se vytratil po dvou minutách našeho štěbetání a Esmé nám ochotně pomáhala s výběrem.

„Máme vybráno, takže teď můžu jít najít Emmetta?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Ano,“ odpověděla jsem a v tu chvíli už byla Rose na kraji lesa.

„Neuvěřitelné,“ řekla jsem do ticha. Esmé se na mě jen omluvně usmála a zmizela v Carlisleově pracovně. No super! Uklidila jsem letáky a ještě našla na internetu nejbližší, ale nejlepší obchod se svatební výzdobou, a rovnou si vybrala pár typů. Pak jsem ještě vybrala oblek pro Emmetta a posadila se k televizi. Nezapnula jsem ji, jen jsem na ni nepřítomně zírala.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě medový hlas těsně u mého ucha. Zachvěla jsem se a dotyčný se uchechtnul.

„Ani ne, vlastně vůbec ne,“ řekla jsem po pravdě. Omamoval mě, byla jsem úplně mimo.

„A copak vám je, slečno?“ zeptal se mě a dosedl na pohovku vedle mě. Přistoupila jsem na jeho hru a využila toho k tomu, abych mu řekla, co se mnou dělá jeho přítomnost.

„Právě jste mi vymazal paměť, jsem úplně mimo a jediné, co dokážu vnímat, jste vy, pane Cullene,“ šeptla jsem a utekla do pokoje. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem slyšela jemné zaklepání. Neobtěžovala jsem se vstát a šeptem ho pozvala dál. Ještě, že nejsem člověk, už bych byla zase červená jak rajče. Nemluvil. Poklepala jsem na místo vedle sebe na posteli. Sedl si vedle mě a zadíval se mi do očí.

„Jazzi, já-“ Umlčel mě jeho prst na mých rtech.

„Nemluv!“ přikázal mi šeptem a pomalu se ke mně sklonil. Prst na mých rtech vyměnil za své rty. Jemně se o ně otřel a pak se pomalu odtáhnul. To už na mě bylo moc. Přitáhla jsem si ho zpátky k sobě a vášnivě ho políbila. Nebránil se, spíš naopak. V břiše mi poletovali motýlci a měla jsem pocit, že moje srdce znovu ožilo. Užívala jsem si jeho blízkost a prozkoumávala jeho rty. Ruce jsem měla zapletené v jeho vlasech a vůbec nevnímala čas ani okolí. Když se ode mě odtáhl, lapala jsem po dechu, i když jsem ho nepotřebovala. Usmíval se a já taky. Se zděšením jsem zjistila, že už je ráno.

„Za chvíli dorazí Renesmé,“ zašeptal a rozešel se ke dveřím.

„Počkej!“ zastavila jsem ho.

„Přijede až odpoledne, nechceš jít ven?“ zeptala jsem se na oko lhostejně, ale doufala jsem, že neodmítne.

„Jestli chceš.“

„Já ano, tak na mě počkej dole!“ řekla jsem a vystrčila ho ze dveří. Mračil se, ale když jsem ho letmo políbila, usmál se a odešel se převléct. Bože! Co to se mnou je? Já se tu líbám s mým… bratrem! A konec, on si začal a já proti tomu nic neměla, tak co. Vzala jsem si kraťasy, tričko a boty. Převlékla jsem se a pročísla vlasy. Vyšla jsem na chodbu a s úsměvem sešla schody do obýváku. Najednou mě napadlo, že jsme tu nebyli sami, ale Esmé nevypadala, že by něco tušila.

„Jdeme s Jazzem na lov, přijdeme až odpoledne, než přijede Renesmé.“ Chytla jsem Jazze za ruku a táhla ho ven. Usmívala jsem se jak měsíček na hnoji, ale úsměv zmizel ve chvíli, kdy mě chytla Rose. Kruci!

„Kam jdeš? Měla jsi se mnou vybírat výzdobu!“ hudrovala.

„Já ji vybrala už včera a teď se věnuju ostatním členům rodiny,“ odpověděla jsem jí a vydala se k lesu.

„Víš co, mám takový pocit, že ta svatba nebyl dobrý nápad.“ Cože to řekla? Ach jo, tak asi nikam nepůjdeme, no. Než jsem stihla něco říct, bylo to vyřešeno.

„Emmette, pojedeme na dovolenou místo líbánek, svatbu si zařídíme jindy, Bella má teď jiné starosti, ale já jí to nevyčítám!“ poslední slova patřila mně. Mrkla na mě a odkráčela do pokoje sbalit. Tak teď už to vůbec nechápu.

„Pojď! Oni stejně chtěli jenom jet na líbánky, takže jim to nebude vadit,“ šeptl mi do ucha Jazz a chytl mě za ruku. Když už jsme byli dostatečně daleko, opřel mě o strom a začal líbat. Zase jsem se cítila naprosto úžasně. Vůbec jsem nevnímala okolí, jen jeho. Opřel si své čelo o mé a díval se mi do očí.

„Miluji tě!“ vyhrkla jsem něco, co jsem si uvědomila až teď. Chvíli se na mě nechápavě díval. Vykroutila jsem se mu a rozběhla se pryč. Necítí to stejně, tak proč tu být? Ptala jsem se sama sebe, ale najednou mě někdo strhl. Nestihla jsem ani vykřiknout, protože mé rty si přivlastnil Jasper.

„Neutíkej, taky tě miluji, ale nečekal jsem, že budeš cítit to samé!“ obhajoval se a já změnila výraz z mračícího na smějící.

„To je zvláštní a já myslela, že můžeš cítit emoce ostatních.“ Políbila jsem ho a rozběhla se za pumou, kterou jsem cítila opodál. Pak jsme si každý pochutnali na jelenovi a vydali se domů.

„Chceš, aby to věděli?“ zeptal se mě v půli cesty.

„Já nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Asi jo, víš, že před nimi se nedá nic utajit, ale jak myslíš ty.“

„Souhlasím s tebou, lásko,“ řekl a políbil mě. Zahřálo mě u srdce, když mi tak řekl. Propletli jsme naše prsty a pokračovali lidskou chůzí k domu. Už jsme byli u dveří. Párkrát jsem se nadechla a trochu víc se přitiskla na Jazze. Vyslal na mě vlnu klidu a otevřel. V obýváku seděla celá rodina. Už jsem si myslela, že si nás nevšimnou, ale když jsme byli na schodech, otočil se na nás Emmett.

„Myslíte si, že jsme slepí nebo hluší?“ zasmál se, a tím upoutal pozornost i ostatních.

„Asi ne,“ řekla jsem sklesle a Jasper vedle mě se snažil zadusit smích. Praštila jsem ho do ramene, ale to rozesmálo ještě Emmetta. Zamračila jsem se na Jazze a pustila ho. Odkráčela jsem do pokoje a zamkla. Slyšela jsem zezdola smích.

„Emmette, nech toho, nebo se taky někde zamknu!“ vyhrožovala Emmettovi Rosalie, ale v jejím hlase bylo znát pobavení. Viděla jsem z okna Esmé a Carlislea, jak utíkají do lesa. V šatně jsem měla několik krabic od různých hraček od Renesmé, tak jsem je vzala a začala do nich skládat své oblečení.

„Bello, otevři!“ prosil za dveřmi Jazz a Emmett propukl v smích. Za chvíli už ho Rosalie taky táhla do lesa.

<<<--->>>

Děkuji za všechny kometáře u minulé kapitoly, moc mě potěšily. Doufám, že se vám líbila i tahle kapitola a necháte koment - třeba i s připomínkami.

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej si, ona přijde! - 7. kapitola: