Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počkej si, ona přijde! - Prolog

22.12.2011 (20:45) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2382×

Bella

Seděla jsem na verandě a užívala si ten klid. Renesmé byla někde venku s Jacobem a Emmettem, Rosalie a Alice na nákupech, Carlisle a Esmé na lovu a Edward zrovna z lovu přicházel.

„Ahoj lásko!“ pozdravila jsem ho, když došel až na verandu.

„Ahoj,“ odpověděl, ale neusmál se, ani mě nepolíbil, jako to dělal vždycky, když jsme spolu dlouho nebyli, ale v poslední době se neusmíval na nikoho a byl pořád pryč. Došel až ke mně a řekl nejhorší slova, které jsem kdy slyšela.

„Nemiluji tě a odcházím, navždy!“ pečlivě vyslovil poslední slovo.

„To je vtip?“ ptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ne,“ bodlo mě u srdce, proč?! „Odjíždím za Tanyou, jdu si sbalit,“ řekl a vběhl do domu.

„Tanya?!“ křičela jsem za ním, ale pak už jsem to nevydržela a rozběhla se do lesa.

„Bello, kam jdeš?“ volal na mě Jazz, který to asi všechno slyšel, ale já se ani neotočila, chtěla jsem být sama.

Běžela jsem pořád dál, vítr mi rozhazoval vlasy na všechny strany, začalo pršet, ale mně to bylo jedno. Doběhla jsem na malou louku a tam jsem se zhroutila, začala jsem vzlykat. Lehla jsem si do mokré trávy, už jsem neřešila svoje oblečení, bylo dost špinavé od bláta z kaluží, přes které jsem přeběhla, úplně promočené a potrhané od větví, při běhu jsem je nevnímala. Ležela jsem v trávě a vzlykala, byla tma, ale možná to bylo jen bouřkou, nevím, kolik bylo hodin, ani jak dlouho už jsem pryč. Nezajímalo mě to.

Jasper

Seděl jsem v obýváku a díval se na něco v televizi, ale moc jsem to nevnímal, přemýšlel jsem o Alice. Poslední dobou se chovala dost zvláštně, pořád byla pryč, jednou na lovu, podruhé v obchodech, jindy zavřená v pokoji, prý, že chce přemýšlet. Pořád jsem z ní cítil strach, snažil jsem se ji uklidnit, ale ona vždycky musela někam jít. Dneska byla zase pryč, s Rosalie. Doma zůstala jen Bella. Ani Edward už nebýval moc často doma. Byl pořád smutný, vždycky nás jen pozdravil a pak se zavřel v pokoji s nějakou knihou. Zvláštní, protože dřív byl šťastný, když viděl Bellu, rodinu, Renesmé… Z přemýšlení mě vytrhl právě Edward.

„Už tě nemiluji a odcházím, navždy!“ řekl a já se zhrozil, došlo mi, proč je smutný, našel si někoho jiného. Je smutný, protože nemůže být s ní, s tou, která nahradí Bellu. Z další věty jsem se dozvěděl i kdo je ta, co je pro něj lepší než Bella.

Tanya.

Nesnášel, když pořád dolézala, a teď si za ní odejde? Nechápu. Vyběhl jsem na verandu, Edward už tam nebyl, slyšel jsem ho z jeho pokoje, jak se balí.

„Bello, kam jdeš?“ zavolal jsem, právě vbíhala do lesa a ani se neotočila, chápal jsem ji. Chtěl jsem běžet za ní, utišit ji, ale přijela Alice, tak jsem se otočil a šel za nimi do garáže.

„Ahoj holky,“ pozdravil jsem je. Rosalie se usmívala, byla šťastná, asi si koupila něco pěkného, musel jsem se usmát, jak ji dokáže pár hodin v „obchoďáku“ takhle dobře naladit. Alice, jako vždy – strach.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptala se mě. Rosalie mezitím vešla do domu a Edwardovo auto jsem viděl odjíždět. Ani se nerozloučil. Kdybych necítil jeho pocity a neslyšel ho, co Belle řekl, pravděpodobně bych ani nevěděl, proč odjíždí.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a pokusil se usmát. Začalo pršet, ale stáli jsme v garáži, tak to nevadilo.

„Víš, Jaspere, Volturiovi mi nabízí místo v jejich gardě už mnoho desetiletí a já ho přijala.“ řekla to velmi klidně. Nevěděl jsem, co na to říct, nechtěl jsem opustit rodinu, Renesmé a Bellu, které zůstaly samy, ale ani Alice, takže se nedá nic dělat.

„Tak dobře, kdy odjíždíme?“ zeptal jsem se a vykročil ke dveřím.

„No, já odjíždím hned teď a,“ nadechla se, „a ty tu zůstáváš. Chci, abys věděl, že nevím, jestli se vrátím…“ řekla a sklopila oči. Ztuhl jsem, nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, nebo co si o tom mám myslet, ale snažil jsem se být klidný, protože jí nechci ublížit.

„Dobře, jak myslíš, jestli to tak chceš, tak běž!“ poslední slova už jsem křičel, nedokázal jsem ovládnout ten vztek, proč mi to udělala? Rozběhl jsem se do lesa. Ona byla šťastná. Možná proto, že jsem jí neutrhl hlavu, raději jsem zrychlil, abych to opravdu neudělal. Stejně by viděla, co chci udělat, tak by utekla.

Cítil jsem lítost Rosalie, neřešil jsem to, musel jsem být co nejdál od ní, od té, kvůli které jsem se změnil, kterou jsem miloval víc než svůj vlastní život! Pořád mi to nějak nedocházelo, už mě nechce, odjede si za Volturiovými a mě tu nechá, nechá tu celou rodinu. Běžel jsem nejvyšší rychlostí, oblečení jsem měl promočené a špinavé, ale nevšímal jsem si toho, soustředil jsem na les kolem mě, na zvířata, co se snaží ukrýt se, abych jim neublížil, vnímal jsem úzkou cestičku pode mnou, jen abych nemyslel na ni. Vytrhl jsem ze země pár stromů a sedl si do mokré trávy.

Myšlenkám na Alice jsem se stejně neubránil. Proč vlastně odešla? Co je u Volturiových a tady ne? Já se kvůli ní změnil, přestal jsem chodit na večírky s kluky, když jeli do klubu, zůstal jsem s ní. Když chtěla jít nakupovat a nikdo zrovna neměl čas, udělal jsem si ho a šel. Změnil jsem se. Všichni to říkali, ale já chtěl, hlavně, aby byla Alice spokojená. Udělal bych pro ni všechno a ona mě tu nechá. Nechala tu celou rodinu. Seděl jsem tam docela dlouho, ale pak jsem si uvědomil, že bych asi měl jít domů a všem to říct. Rosalie neví, kde je Edward, ale možná, že se Bella už vrátila, ještě chvíli jsem přemýšlel a pak se rozběhl domů.

Za necelou minutu už jsem stál u hlavních dveří, zhluboka se nadechl a nahodil masku, jako by se nic nestalo. Vešel jsem do domu, všichni byli v obýváku, Renesmé si hrála s Jacobem a Rosalie, ale oba se jí moc nevěnovali. Každou chvilku se koukali prosklenou zdí ven. Esmé stála u okna, kolem pasu ji objímal Carlisle, oba se dívali do lesa. Emmett koukal na baseball, jako jediný byl naprosto v pohodě, ostatní byli rozrušení, měli strach. Ani si mě nevšimli, musel jsem se zeptat co jim je.

„Co se tu děje?“ ptal jsem se nechápavě.

„Díky Bohu," vykřikla Esmé a běžela mě obejmout. Stále jsem nechápal. „Báli jsme se o tebe, o Bellu, Alice, Edwarda, nic jste neřekli a zmizeli!“ řekla káravě, ale vypadala šťastně, kdežto já nebyl. Vzpomínka na Alice mě bolela.

„A kde máš zbytek?“ ptal se Emmett, který zrovna zvedl hlavu od televize, Rose se na něj vražedně podívala.

„Zmlkni!“ poručila mu.

„Co jsem udělal?“ ptal se dotčeně Emmett. Chtěl jsem mu odpovědět, ale Rose mě předběhla.

„Nic jsi neudělal, ale mlč!“ okřikla ho znova.

„To je dobrý, Rose, dík.“ Rose kývla a ostatní na mě koukali nechápavě.

„Jacobe, vezmi Renesmé nahoru!“ poručil jsem jmenovanému. Chtěl něco namítnout, ale nenechal jsem ho. „Hned!“ křikl jsem po něm. Na nic nečekal, popadl Nessie a vyběhl s ní po schodech do pokoje, smála se.

‚Za nedlouho už nebude,’ pomyslel jsem si. Všichni teď zírali na mě a čekali. Rozhodl jsem se pokračovat.

„Alice,“ opět mě zasáhla bolest, „se přidala k Volturiovým a prý neví, jestli se vrátí a Edward…“ nadechl jsem se a šeptem pokračoval, „odešel za Tanyou.” Proti své vůli jsem začal zvyšovat hlas.

„Nechal tu Renesmé a Bellu jen tak, proto Bella utekla!“ Všichni byli jako sochy, nikdo se ani nehnul, jen Rose mě objala, odtáhl jsem se a už klidnějším hlasem jí řekl:

„Dojdi pro Renesmé a zkus jí to vysvětlit, nevím, kde je Bella.“ Nadechl jsem se. Musím být silný, Bella si může ublížit, musíme ji najít.

„Emmette, pojď se mnou, musíme ji najít,“ řekl jsem a snažil se mluvit co nejklidnějším hlasem, ale všichni si museli všimnout toho zoufalství v něm. Otočil jsem se a vyšel zpátky do deště.

„Ne, Jazzi, ty se běž umýt a odpočinout si, my půjdeme hledat Bellu!“ okřikla mě Esmé a už mě táhla zpátky do domu, nebránil jsem se, neměl jsem sílu. Esmé rozdávala úkoly a běžela se převléct, když se vrátila ve sportovním oblečení a za ní už byli nastoupeni všichni členové rodiny, řekla mi:

„Pohlídej Nessie, my jdeme!“ obešla mě a za ní všichni ostatní.

„Dobře,“ souhlasil jsem po chvíli váhání, přeci jenom jsem chtěl přemýšlet, „běžela na západ,“ zavolal jsem do deště a pak už vyběhl schody a šel se umýt. Oblékl jsem si jenom černé kalhoty, na tričko jsem nějak neměl sílu, tak jsem ho hodil na postel a svalil se vedle něj. Zabořil jsem hlavu do polštáře a snažil se na nic nemyslet, měl jsem pocit, že bych se mohl zbláznit.

Když jsem zavřel oči, viděl jsem Bellu. Bál jsem se o ni.

V domě byl klid, a tak jsem se zaposlouchal do tlukotu srdce. Renesmé. Spí, tak se nemusím bát. Navíc byla jenom vedle, ve svém pokoji, kdyby se něco dělo, byl bych tam ani ne za vteřinu. Měl jsem Renesmé moc rád, nechápal jsem, jak ji Edward mohl opustit, jak mohl opustit Bellu…

Z přemýšlení mě vytrhlo až to, že někdo skočil velmi tiše na koberec před mou postelí.

>>>

Je to moje první povídka, tak mě prosím omluvte, že to nebude úplně dokonalý. Budu ráda za všechny komentáře, takže pište, ať vím, jestli mám psát dál.

Vaše AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počkej si, ona přijde! - Prolog: