Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 12. kapitola

11.04.2012 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 61× • zobrazeno 8479×

„Tak už to chápeš?“

„Ne.“

Plácnul jsem se do čela a přemýšlel, jak jí to ještě jinak vysvětlit. A to jsem si myslel, že bych mohl učit. Přece už jsem jednou učil… Ale asi se na to nehodím… Emmett!

„Emmette?“ zavolal jsem ledabyle. Je to debilní nápad – pověřit zrovna jeho. No, zároveň dokonalý. Buďto Bellu naprosto zdegeneruje, anebo jí to vysvětlí tak jednoduše a jasně, že se z toho všichni posadíme na zadek.

„Co? Kde? S kým? Jak? Proč?“ vychrlil, když se zjevil u mého boku, připraven.

„Vysvětlování. Tady. S Bellou. Stručně a jasně. Do toho ti nic není.“ Přimhouřil oči a měřil si mě. Pak se podíval na to, co má Bella v ruce, a vytrhnul jí to.

„Romeo a Julie? Nic dementnějšího tě nenapadlo?“ zeptal se opovržlivě a mrsknul s cennou vazbou na stůl.

„Mám k tomu taky jisté výhrady, ale je to ideální příklad, jak vysvětlit lásku…“

„Kecy v kleci, bratře.“

„Ale mně se to líbí,“ šeptla tiše Bella a stáhla si Shakespeara zpět do náruče a ochranářsky ho objímala. Něžně jsem se na ni zahleděl a rozplýval se nad jejím pohledem. Probudil mě Emmett, když mi dal pěstí do břicha. Zarachotilo to a já zavrčel.

„Slintáš, Edíku,“ prozradil mi, a pak mě za ramena postavil čelem k sobě. „Takže, Bello, Edward teď bude ošklivá, zrzavá holka a já budu frajer, co se do něj zamiluje. Dělej, zahraj to,“ poručil mi, ale já ho jen probodával pohledem.

„Proč mám být ošklivá, zrzavá holka já?“ přecedil jsem.

„To nebylo ve scénáři,“ okřikl mě a nabádal v mysli, abych nasadil zamilovaný výraz. Nezapomněl dodat, že tím, kterým koukám na Bellu. Zkusil jsem tedy zjemnit oči a usmát se na něj pokřiveným výrazem.

„Ó, Emmette,“ zavyl jsem jako idiot a on začal naznačovat špičkami prstů, kterými bouchal o dlaň, konec hry.

„Stop. Nemiluješ mě,“ konstatoval a odsunul mě stranou. „Jak mám něco vysvětlit s takovým materiálem?“ zamumlal si pod nos. Přešel k Belle a posadil se vedle ní.

„Bello, láska je něco, na co si nemůžeš sáhnout, ale když ona sáhne na tebe, všechno se změní,“ začal a já valil oči, že z něj něco takového vypadlo. I když je pravda, že ty přeslazené řečičky, co šeptal nonstop Rose, byly taky jiná liga.

„Počkej. To nechápu. Ty si na ni sáhnout nemůžeš, ale ona na tebe ano?“ zeptala se zmateně.

„No, to je právě to. Ona tě může rozdrtit, ale ty ji nemůžeš i přesto zahnat.“

„Takže?“

„Takže je to emoce. Emoce jako vztek, bolest, smutek..."

„Aha. A co to je? Je to dobré nebo špatné? A cítíš ji jen občas?“

„Je to skvělé, teda, jak kdy. Záleží na tom, jestli ten, do koho se zamiluješ, ti to opětuje. A necítíš ji jen občas. Tohle je ale už individuální záležitost. Třeba my – upíři – se můžeme zamilovat jen jednou. Milujeme navěky jednu a tu samou osobu. Nikdo pro nás neznamená tolik jako ona a pro ni bychom se rozkrájeli.“

„Já se krájet nechci…“

„To poznáš,“ předpověděl a já k němu kmitl očima. To pozná… Jak? A kdy? Chci být u toho! Nejenom u toho být, ale taky se toho poznání aktivně zúčastnit.

„Hm, takže můžete jen jednou,“ protáhla přemýšlivě.

„Jasan.“

„No, tak to máte blbý,“ pronesla zachmuřeně, no, pak se na mě zazubila. Tyhle její nálady jsem nechápal. Nejdřív je to blbý, pak je to legrace.

„Ty jsi zamilovaný, Edwarde?“ vybafla najednou a já si nervózně prohrábnul vlasy. Já? Ne. Nikdy… Vlastně do tebe. Teď jsem si vzpomněl!

„Jistě, že je,“ odpověděl Emmett a já měl chuť s ním udělat nové dveře na terasu. Bella se na něj tázavě podívala.

„Do koho? Vždyť říkal, že čeká na tu pravou!“

„Už dočekal.“

„Emmette, vypadni! Přišel jsi, vysvětlil jsi – můžeš zase jít.“ Zajímalo mě, jak na to přišel, protože ještě ráno nic nevěděl. To je to tak na mně vidět? Nebo tu někdo rozhlašoval soukromé pocity? A jeho myšlenky mi to potvrdily. Jasper… Já ho rozsekám! Za tohle budu překládat jeho myšlenky na celý dům.

Emmett zmizel a Bella si mě měřila, jako kdyby myslela, že jméno mého objektu tužby, mám napsané na čele.

„Znám ji?“ zeptala se a zvedla se. Přibližovala se ke mně jako upír hypnotizující svoji kořist a já kupodivu ustupoval.

„Asi ano.“ Měla by se znát.

„Je pěkná? Jako já?“ Hrdé mořské panny…

„Možná?“ Narazil jsem zády do prosklené stěny a už nebylo, kam couvat.

„Hele, to se mi ale nelíbí,“ upozornila mě. „A momentálně cítím jednu z těch emocí asi. Vztek,“ dodala a začala mi píchat prstem do hrudě. Kůže se pod její sílou prohýbala, jako kdyby byla lidská, a celkem jsem to i cítil. „Ty sexuješ se mnou, fúrie!“

„Nemyslíš náhodou – frajere?“

„Asi. Myslím, že jsi můj partner, jako byl Romeo Julie. A Romeo už taky pak nechodil za žádnou děvkou…“

„Kde jsi vzala ten slovník zase?“ vyjekl jsem, když vyslovila to poslední slovo a nevědomky se tak titulovala.

„V televizi,“ odpověděla prostě. V tom momentě na mě dolehly Carlisleovy myšlenky a chvilku na to i zvuky. Zvesela si prozpěvoval Depeche mode a bouchal prsty o volant. Když zajel do garáže a všiml si Volva, které tam stálo už jen jako vzpomínka, myslel si, že jsme se s Bellou poprali a ne, že jsme taky bušili o volant.

„Edwarde, proč máme v garáži hromádku plechu?“ zeptal se, když si prohlížel škody. Vysmekl jsem se Belle zpod rukou a seběhl dolů za ním. Ve dveřích jsem se srazil s Jasperem a Emmettem, co chtěli být u toho, až se to náš otec dozví. Když do sebe naše kamenná těla narazila, každý jsme odlétli jiným směrem a zdemolovali tak většinu chodby. Já nevím, proč se tu vůbec ještě někdo namáhá to opravovat, když se pořád všechno bourá. I když, jak by ten dům za chvíli vypadal…

„Dejte mi aspoň na chvíli svátek!“ zavrčel jsem a mihnul se dveřmi nakonec jako první.

„Počkej si na den nezávislosti,“ řekl Jasper a oba směle pokračovali za mnou. Carlisle už na mě čekal a vysvětlení ho velice zajímalo. Asi se nebudu pokoušet namluvit mu, že jsem ho rozmlátil, aby nebyl v té ztrátě plechového miláčka sám.

„Vy dva zmizte!“ okřikl autoritativně mé bratry, co nedočkavě našlapovali a tropili si ze mě legraci. Když Carlisle takhle zavrčel, rezignovali jako malí kluci, co byli moc dlouho na počítači, a teď měli jít pomáhat doma. Což je celkem ironické, když je jednomu devadesát a druhému dvě století.

„Takže, proč je další auto na kusy?“ zeptal se a ukázal na Volvo, které již odpočívalo v pokoji.

„No, já a Bella…“

„To je mi jasné, že ty a Bella.“

„Jsme tak nějak…“

„Ou, blonďatý upír, kterému říkáš tati,“ pronesla za mnou Bella a stoupla si k mému boku. Vykulil jsem oči, když mi strčila ruku do kapsy na zadku a stiskla. Carlisle to nemohl vidět, ale všimnul si, jak se ke mně lepí a já na ni nevrčím.

„Myslím, že mi něco uniká,“ zašeptal a sledoval naše těla, jak jsou na sebe nalepená boky. Mimochodem, velmi příjemné.

„To mně taky. Zrovna mi unikl Edward, když jsem zjistila, že je zamilovaný do jiné, ale sexuje se mnou…,“ odvětila, jako kdyby odpovídala na obyčejnou otázku týkající se zítřejšího počasí. Obmotal jsem jí ruku kolem jedné strany hlavy a zacpal dlaní ústa, než to mohla rozvinout dál o pikantní podrobnosti.

„Plánoval jsem ti to říct šetrněji,“ hlesl jsem, zatímco Carlisle kolaboval. Nevěděl, na co se zeptat dřív. Bylo ale vidět, že je to otec upíra, a tak mu na mysl nepřišla otázka bezpečného sexu a ochrany. Bella se zatím zmítala, jak se taky chtěla nadšeně přidat do konverzace, no, využíval jsem velkou dávku síly, a tak se nepohnula ani o jeden nežádoucí centimetr.

„Jsi zamilovaný a spíš s mořskou pannou,“ shrnul to a já přikývl. „Myslel jsem, že už jsem viděl hodně zvláštních věcí, ale tohle – to je taky zajímavé. Můžeme si promluvit?“ zeptal se ostře a já pustil Bellu, která na mě hned zavrčela.

„Zlato, běž nahoru, a pak budeme dělat, co budeš chtít,“ slíbil jsem sametově, abych nemusel používat násilí a ona okamžitě povolila. Zlověstně se jí blýsklo v očích a odkráčela na těch svých nádherných nohách pryč. Ihned jsem se otočil na Carlislea, abych mu to všechno vysvětlil.

„Nejsem zamilovaný do jiné, ale do ní. No, ona je taky jiná, ale to je teď vedlejší.“

„Edwarde, ale ona je mořská panna.“

„Já vím.“ Soucitně se na mě podíval, a pak řekl něco, co jsem věděl taky.

„Jednou se bude chtít vrátit domů.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 12. kapitola: