Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 2. kapitola

09.03.2012 (14:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 60× • zobrazeno 8366×

Celou noc i ráno jsem hledal informace o mořských pannách, abych před ní nebyl příště za idiota… Příště? Jaké příště. Žádné příště nebude.

Emmett s Jasperem brzy odešli bůhví kam – nejspíš se šli zapsat do školy. Ačkoli jsem nechápal, proč jdou bez nás. Ale jejich myšlenky byly zaměřené na těla jejich drahých poloviček, takže jsem nic nepochytil.

Podle knížek byly mořské panny krásné bytosti… To sedělo. Dál také přesvědčeně psali, že jsou plaché… To už se trochu vymykalo skutečnosti.

„Edwarde!“ zahulákal Emmett a k mým uším hned na to dolehlo šplouchání. Otočil jsem se na židli a spatřil ty dva, jak nesou podezřelý balík. Úzkostlivě si střežili myšlenky a oba se šklebili.

„Rozbal to!“ nakázal mi Jasper. Člověk by řekl, že když mu táhne na dvě stě, tak bude mít aspoň trochu rozumu. Ale věděl jsem, že těm dvěma nemůžu dlouho odporovat. Z toho balíku jsem cítil vodu. Natáhl jsem ruku a strhnul křiklavě červený papír.

„Co to je?“ zavrčel jsem, když mi vrazili do ruky velké akvárium plné ryb.

„No, to máš na tu mořskou pannu,“ vysvětlil Emmett se smíchem a v tu ránu oba zmizeli.

„Já vás zabiju!“ zařval jsem a rozeběhl se i s akváriem za nimi. Vyšplouchla voda a ohodila moji knihovnu. Položil jsem ho na zem, i když bych ho nejradši roztřískal. Ale v hlavě se mi zrodil nápad – v překladu výmluva – proč jít za Bellou.

„Proč vás mám zase od sebe odtrhávat?“ zeptal se Carlisle a vešel do mého pokoje. Zrovna přišel z práce a už na příjezdové cestě slyšel moji hrozbu.

„Jediný, kdo bude něco odtrhávat, jsem já,“ zasyčel jsem a kontroloval škody.

„Něco jsem včera promeškal?“ Všimnul si akvária. Povzdechl jsem si a rychlostí blesku rozložil polité knihy na stůl.

„Nic důležitého,“ utrousil jsem, protože jsem se chtěl vyhnout dalším posměškům.

„Kecá!“ řekl Emmett v přízemí, kde už stavěl barikádu z jídelního stolu. Nevím, na co mu to bude, když tím můžu bez problémů projít. I Jasper vymýšlel strategii – asi nostalgie po dnech v armádě.

„Tati, když ti to řeknu, tak mi ale budeš muset věřit. Víš, že já se zmýlit nemůžu. Seděl jsem od ní metr. Dokonce pak byla ještě blíž…“

„Edwarde?“

„Viděl jsem mořskou pannu. Já ji nejenom viděl – já s ní mluvil!“ Carlisleova mysl se rozběhla. Připadalo mu to padlé na hlavu, ale pak si uvědomil, že pokud jsem s ní mluvil a viděl ji, tak musím mít pravdu.

„No… V tom případě…“ Jako lékař a vědec myslel na důkladnou prohlídku a odebírání vzorků.

„Ta na sebe nenechá šáhnout,“ zavrhl jsem to okamžitě. I když by taky možná Carlislea napadla jazykem. Já bych puknul žárlivostí a Esmé by jí utrhla ocas.

„A jak vypadá? A co její tělesné funkce? A taky…,“ sypal otázky z rukávu a já se tomu rozhodl udělat konec.

„Jen ti povím, že rozhodně není plachá a tichá… Ale teď jdu zjistit víc,“ řekl jsem a neobtěžoval si vzít bundu. Beztak mě zase vymáchá ve vodě. Vzal jsem akvárium ze země a seběhl schody.

„Už jde!“

Protočil jsem oči. „Emmette, Esmé má ten stůl moc ráda. Restaurovala ho sama. Určitě ji potěší, až jí povím, jak s ním zacházíš,“ řekl jsem na rozloučenou a běžel k Nelsonově zálivu. Měl jsem strach, aby ty ryby neumrzly, i když to akvárium měřilo na délku dva metry, takže jsem pořádně přidal do kroku. Dorazil jsem ke břehu, kde jsem byl včera, a přemýšlel, jak ji oslovit. Vždyť mě nemůže slyšet. Možná, že kdybych vlezl do vody a zkusil zařvat tam, tak to zafunguje jako radar… Co já vím.

Jenže pod vodou se dá mluvit těžko.

„Bello!“ volal jsem a díval se na rozbouřenou hladinu. Nutno dodat, že jsem si přitom připadal dost hloupě. A pak mě něco napadlo. „Žádné mořské panny neexistují!“ zařval jsem, a to pořádně.

„Co říkáš?“ zeptala se naštvaně a vylezla z vody na drsné a špičaté kamení. Nevypadala, že by jí to vadilo a jen si máchala ocasem jako pes. Vzal jsem tu skleněnou bednu plnou vody a mihl se k ní. Ten rychlý pohyb ji nevyděsil, ale mě si zvláštně prohlížela. Pak se zahleděla na ryby.

„Chudáci malí. Cos jim to udělal?“ zeptala se a oči jí začaly modrat.

„Já nic. To mí bratři mi je dali. Přinesl jsem ti je, protože nevím, co s nimi,“ vysvětlil jsem a otevřel poklop. Ryby se rozprchly a schovaly do plastového zámku.

„Bojí se tě, upíre…“

„Edwarde.“

„Vystup…“

„Odstup,“ opravil jsem ji a jí ty oči vážně úplně zmodraly na ledově modrou. Mávnul jsem rukou na znamení míru a ony se zase vrátily do původní, čokoládové podoby.

Bella vložila ruku do vody a ty ryby jí okamžitě naskákaly do dlaně.

„Nejsou zvyklé na takovou zimu. Snad to zvládnou,“ zašeptala s láskou a já se rozplýval nad její krásou. Vypustila ryby do moře, a pak si zase povzdechla jako včera.

„Co ti je?“ zeptal jsem se, protože mě zajímalo, co může takovou mořskou pannu trápit.

„Proč tě to zajímá?“ prskla a zamračila se.

„Tipuju, že se trápíš tím, že tě nikdo nemá rád. To se ale nedivím. Jsi nepříjemná, sarkastická…“

„Bobře…,“ začala smířlivěji.

„Dobře.“

„Musíš mě pořád ojíždět za každou chybu?“ rozčilovala se.

„Sjíždět.“

„Já odcházím,“ zasyčela a chtěla sklouznout z kamenů. Chytil jsem ji za zápěstí.

„Zůstaň,“ hlesl jsem, protože v přítomnosti toho stvoření jsem se cítil úžasně. Celých sto let jen s lidmi a najednou je tu někdo, kdo ví, jaké to je být nadpřirozenou bytostí. Radši jsem jí ani neřekl, že ta neodchází, ale odplave. Pustil jsem ji a ještě předtím zachytil slabý proud krve, který se jí valil... No, nevím, co jsem zachytil a nevím, čím se to valilo.

Sedla si zpátky a opřela se o dlaně. Zase jsem jí zíral na prsa a ploché bříško, které tak dávala na odiv celému světu. Začínalo mi pulzovat v rozkroku, který rostl, a tak jsem si stáhnul kolena k hrudi a prsty jsem ledabyle kroužil ve vodě.

„Důvod toho, proč jsem tak nepříjemná, je moje rodina,“ řekla po chvíli a já se konečně zase uvolnil, ale radši jsem se na ni nedíval. Kriste pane, jak mi tohle může způsobit ryba? Teda je překrásná, ale jak mě může přitahovat. Vždyť nemá žádné dlouhé nohy… Má ocas.

„S rodinou to máme všichni občas těžké,“ poznamenal jsem.

„Ty máš rodinu?“

„Ano. Dva bratry, dvě sestry a rodiče.“

„Vy máte klany – ne rodinu,“ řekla přesvědčeně.

„Jak ty to můžeš vědět? Jsi sedm set let zalezlá v oceánu,“ odsekl jsem a podíval se jí do očí. Její tváře nabraly modrý odstín a sklopila oči.

„Otec to říkal.“

„Tak to se mýlí. Je pravda, že jsme klan, ale díky našemu způsobu života jsme skutečná rodina,“ vysvětlil jsem.

„Způsobu života? Ty asi nepiješ člověčí krev, když máš zlaté oči,“ zamyslela se a já se pousmál tomu pojmenování lidské krve.

„Nepiju,“ souhlasil jsem.

„No, moji krev ani pít nezkoušej, pokud nechceš odejít do věčných lovišť. Tedy, já ani nevím, jestli mám krev… Moc toho nevím – jsem mladá,“ řekla přesvědčeně a já se rozesmál.

„Čemu se směješ? My dospíváme velmi pomalu.“

„Fajn. Tak co je s tvými rodiči?“ zeptal jsem se, abych ji zase nenaštval a nevzala mi roha – tedy vlnu.

„Chtějí mě provdat – tedy ne, že to chtějí. Oni už mě slíbili jednomu idiotovi…“

„Co?“ vydechl jsem.

„Jo. A nejhorší je, že toho blbce nemůžu vystát. I rejnoci jsou přitažlivější, než on – a to rejnoky nesnáším. Námořníci těmhle říkají… myslím, že kýbl hoven,“ vyprskla zhnuseně a já pocítil nepochopitelný záchvěv radosti z toho, že ho nemá ráda.

Najednou se z celkem klidného moře zvedla vlna a ohodila nás. Já se vklínil chodidlem mezi kameny a chytil Bellu za pas, aby nás to nespláchlo.

„Táta tě asi hledá, co? Ještě řekni, že má trojzubec,“ zapřemýšlel jsem, zatímco na mně Bella nehnutě ležela a já se tak dotýkal části jejího lidštějšího těla.

„Co by s ním dělal?“ zeptala se a stále se nehýbala. Když jsem nenápadně přejížděl prsty po těch šupinách, všiml jsem si, že pro mé prsty jsou poddajné, ale jinak tvrdé jako kámen.

„To nevím. Měl by ho místo vidličky?“

„Co je vidlička? Mimochodem, myslím, že už žádná vlna nepřijde, takže mě můžeš pustit,“ řekla nervózně a já to okamžitě udělal, i když nerad. Posadila se vedle mě a nešťastně si povzdechla.

„Jsem ráda, že jsi přišel. Tam se nedá s nikým pořádně mluvit. I korýši už si šeptají o mojí svatbě,“ přiznala zdráhavě a já se usmál. Chtěl bych ji nějak utěšit, ale neměl jsem tušení jak.

„Nedávala jsi moc najevo, že jsi ráda,“ podotkl jsem a vzpomněl si na její nevrlé chování.

„Protože jsem ti nevěřila a pořád nevěřím. Jsi upír,“ vysvětlila rozhodným hlasem.

„A ty jsi napůl ryba. Podstatu si člověk občas nevybírá… Bello, proč si mě včera políbila?“ zeptal jsem se znenadání, protože mi ten vášnivý polibek pod hladinou pořád vrtal v hlavě. Zmodrala a začala se posouvat po kamenech zpět do moře.

„Ehm, to se u nás tak dělá. Je to na rozloučenou, víš. Dělá to každý,“ vysvětlila a už chtěla mizet pod vodou. „Tak… bonne journée,“ křikla a mávla na mě ocasem. Nechala mě zamračeného tam, i s mými nevěřícnými myšlenkami.

„To je dobrý den,“ opravil jsem ji opožděně.

Když jsem přišel domů, zachytil jsem myšlenky Rose, které se týkaly školy.

„Vy už jste se zapsali?“ zeptal jsem se ostatních.

„Ne, zapsal jsem vás já,“ ozval se Emmett a otočil na mě ukazovátko, které si nejspíš vyrobil z nějakého stromu venku, podle čerstvého pachu dřeva. „A myslím, že ty a Jasper budete velmi problémoví žáci. Takže koukejte poslouchat nebo zůstanete po škole. Mimochodem, táhne z tebe rybina. Jdi se osprchovat.“

Moc jste mě potěšili a překvapili komentáři pod první kapitolou. Myslela jsem, že po mých minulých povídkách už máte mě a mých sarkastických Bell plné zuby. Zvlášť při některých komentářích jsem se vážně šťastně zubila. Takže děkuju moc.

Někomu se nelíbilo nadpřirozeno a svérázná Bella. No, někteří už jsou na to od RIP zvyklí, takže proto jsem se nebála zajít až k mořským pannám. Navíc tu píšeme o upírech, takže žádnou hranici nevidím. Což ale neznamená, že vám neděkuji za názor. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 2. kapitola: