Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 5. kapitola

18.03.2012 (08:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 8065×

Zaraženě seděla na židli a koukala na příbory, co byly vyrovnány v řadě. Mezi nimi byl prázdný talíř.

„Co jíš?“ zeptal jsem se. „Chaluhy, chobotnice…,“ vyjmenovával jsem mořské plody a čekal, kdy mě zastaví, protože jsem na to kápnul. Ona se však zhrozila a podívala se na mě jako na debila, kterému by to mělo být jasné.

„Samojasné, že nejím ostatní obyvatele oceánu,“ řekla a měl jsem pocit, že jsem ji tím asi dost urazil. Byla jako rozptýlený plyn a já měl zapalovač, ačkoli jsem nevěděl, kdy to bouchne.

„Samozřejmě,“ hlesl jsem. Už otevírala ústa, aby mě seřvala. „Tak co jíš?“ zeptal jsem se znovu. Sklapla a pokrčila rameny.

„Nic. Teda, nikdy jsem nic nejedla,“ vysvětlila a prohlížela si příbory. „Po dně se tohohle válí spousta. Jednou, když byla na druhé straně téhle země…“

„V Atlantiku.“

„To je solné.“

„Sporné.“

„Dobře, tak v Atlantiku, když to tak chceš nazývat. Potopila se tam největší loď, jakou jsem viděla. Klesala dolů a brala všechno s sebou. A když rozvířila písek a dosedla na dno, prozkoumala jsem ji. Našla jsem tam zvláštní věci. Některé jsem si vystavila doma. Září a blyští se jako zmrzlá, mořská voda na slunci.“

„Ty jsi viděla ztroskotat Titanic?“ zeptal jsem se překvapeně. Další bytost, která viděla události z knih na vlastní oči. Bůhví, co tam všechno sebrala a po čem, díky ní, dodnes potápěči pátrají.

„Koho?“

„Ta loď – jmenovala se tak.“

„Ano, lodě mají jména. To je divné,“ poznamenala a prsty objížděla skleněný stůl. Všechno skenovala pohledem jako malé zázraky a všechno jí přišlo zvláštní. Sedm set let a v životě nebyla na pevnině.

„Někdy ti musím pustit Titanic,“ řekl jsem a zasmál se té představě mořské panny na pohovce, co sleduje, jak se Jack potápí do hlubin.

„Jak mi ho pustíš? Je na dně oceánu,“ zeptala se zaujatě.

„To je film. Víš, co je to film?“

„Takové ty obrázky v malých čtvercích.“

„No, jestli ti ta plazmovka v obýváku přijde jako malý čtverec, tak ano.“

„Co je to plazmovka?“ optala se, a to už stál nastoupený Emmett, aby vyzdvihnul kvality jeho milované televize. Nikdo jiný se k Belle neodvážil přiblížit.

„Plazmovka, milý Nemo, je úžasná věc,“ řekl zasněně a sedl si vedle Belly, která trůnila v čele stolu. Když se k ní přiblížil, oči jí zmodraly a zavrčela na něj.

„Tenhle upír,“ řekla mi a ukázala na Emmetta, „je divný. Pořád je veselý,“ vysvětlila zamračeně.

„Hele, já jsem tady,“ ozval se Emmett a zaťukal do desky stolu.

„Jsi věčný komunista, co?“ zasyčela na něj a já měl co dělat, abych jí nepoprskal jedem, když jsem vybuchnul smíchy.

„Optimista, Bello,“ opravil jsem ji.

„Ista jako ista,“ namítnul Emmett a prohlížel si ji. Strašně toužil potom, aby měla zase ocas a pořád nechápal, proč to nefungovalo – což jsem nechápal ani já.

„Proč ses neproměnila?“ zeptal se vyčítavým tónem, protože mu zkazila zábavu.

„Já nevím.“

„A proč máš najednou nohy?“

„To já nevím.“

„A jak vy – mořské panny – provozujete sex?“ vypálil tu otázku s takovým zájmem, že to na chvíli přešlo i na mě. Bella zmodrala a shrbila se.

„To nevím, ale u nás se vypráví, že když chtějí mít naši děti, tak vycházejí z moře. Ale jsou to jen příběhy. Navíc je ani nechápu. Nevěděla jsem, že můžeme vycházet na pevninu,“ uvažovala a mně bylo celkem jasné, proč u nich páry vycházejí na pevninu, aby zplodily potomky. „Edwarde, pustíš mi ten Titapic?“ zeptala se a skoro nadskakovala, jak chtěla vidět ten zázrak jménem televize.

„Titanic. Pustím,“ slíbil jsem a ona se usmála, a to bylo něco neskutečně nádherného.

„Budeš brečet?“ chtěl vědět Emmett.

„Proč bych to dělala?“

„Protože z Lea bude rampouch.“

„Žádného Lea neznám a já nebrečím!“

„Né! Jacku, né!“ plakala Bella a po tváři jí stékaly stříbrné Niagarské vodopády. Vypadalo to, jako kdyby jí z koutků oka teklo roztavené stříbro. Husté a zářivé. Bella mě v záchvatu pláče chytila za ruku a snažila se ji rozdrtit. Civěl jsem na naše spojené ruce a zatraceně se mi to líbilo. Ona to vůbec nevnímala a jen kulila oči na televizi.

„Prosím tě, on se vrátí,“ šeptl Emmett s prázdnou mísou, která měla imitovat misku popcornu.

„Vážně?“

„Ne.“

Po kině jsem se rozhodl, že z ní dostanu, co se stalo. Byl jsem kvůli tomu jak na trní a pořád se ohlížel na oceán, jako kdyby z něho každou chvíli měla vylézt nějaká podmořská hlídka a odvést mi ji. Moment, mně ji určitě odvádět nebudou. Není moje.

„Bello, nechtěla bys mi něco říct?“ začal jsem s návnadou a pozoroval ji, jak zaujatě otáčí stránky Větrné hůrky.

„Jo. Tohle mi vůbec nedává smysl. Naučíš mě číst?“ Vzal jsem jí knihu z ruky a hodil ji na stůl.

„To jsem zrovna nemyslel. Myslím tu ránu, kterou máš – tedy vlastně měla,“ opravil jsem se, když se to do večera proměnilo na modrou, úzkou jizvu, „na noze. Jak se to stalo?“ Vrávoravě vstala a pro jistotu se opírala o židli. Šoupala nohou a špulila rty.

„Já… Oni posunuli tu svatbu. Ještě doma mě ten parchant chytil a udělal mi tohle. Můj bratr mi pomohl a řekl, ať uteču a nevracím se. Obětoval se pro mě. Rodiče mu to nikdy neodpustí,“ dokončila to a povzdechla si.

„A ty jsi šla za mnou,“ konstatoval jsem a ona se na mě provinile podívala.

„Nic jiného mě nenapadlo. V oceánu by i každá vlna napráskala otci, kde jsem. Jsou to drbny.“ Přišlo mi, že právě přesvědčuje sama sebe, ale nechal jsem to být.

„Najdu ho a zabiju ho,“ slíbil jsem, protože ta jizva byla jako katalyzátor. Bella vytřeštila oči a zakroutila hlavou.

„V moři je na své úrodě.“

„Půdě.“

„Ani upír nás tam nedokáže chytit. Navíc, nemůžeš jen tak někoho zabít,“ vysvětlila, ale stejně jsem její slova nějak zvlášť nebral v potaz. Leda, že by mi jeho ocas vyklouznul z ruky, až ho budu trhat. „A vůbec. Proč bys ho zabíjel?“ chtěla vědět a já nevěděl, jak se z tohohle vykroutit.

„Protože ti ublížil,“ odpověděl jsem popravdě, protože to přece nenaznačuje, jak moc mě tahle bývalá ryba bere.

„A to u vás tak dělají všichni?“

„Co?“

„Zabijí, aby trestali?“ Mořské panny zřejmě nebudou vraždící monstra bez duše jako my. Nejspíš budou mírumilovné, i když to asi těžko, když jsem ji našel polomrtvou, jak sklouzává z mola.

„Jsem upír. Jak jsi sama řekla – nevěříš nám. A oprávněně,“ utrousil jsem suše a ohýbal jsem kovový rámeček, který jsem měl prázdný. Esmé mi ho sem postavila a řekla, ať si do něj něco dám. Ale zel prázdnotou.

„Hm,“ souhlasila, a pak se napřímila. „Edwarde, půjdeme ven?“ zeptala se s nadšením a ukázala na les na druhé straně od oceánu.

„Teď? Je noc.“

„No a? Ty snad spíš? Vždyť tvůj mozek je mrtvý.“

„Díky. To bylo milé.“

„Nemáš… zač,“ vybavila si po chvíli konec téhle fráze.

„Ty jsi taky mrtvá a nespíš,“ podotkl jsem uraženě. Dala si ruce vbok a já poznal, že mě čeká proslov.

„Abys věděl, upíre…“

„Edwarde.“

„Ty jsi byl člověk a zemřel jsi. Proto ti nebije srdce. Já se tak už narodila. Ty jsi v podstatě kříženec.“

„Jaký kříženec? Trochu silná slova na někoho, kdo se vylíhnul z vejce nebo něčeho podobného.“

„Ňaňaňa,“ šuškala si pod nos a házela na mě kyselé ksichty.

„Fajn, jdeme ven. Třeba budu mít štěstí a něco tě tam sežere,“ štěkl jsem a vzal si bundu, abych nevypadal v mínus třiceti stupních podezřele. Z dalších tašek, co Alice přinesla, jsem vytáhnul kabát pro ni. Nemotorně za mnou utíkala po schodech a přitom se křečovitě držela zábradlí.

„Jak jsi to myslel?“

„Tak, jak to říkám.“

„A jak to říkáš?“ Otočil jsem se, když jsem zaslechl, jak zakopla a letěla s křikem dolů. Dopadla mi na hruď a já čekal, že jí praskne čelist, protože to muselo být jako narazit do betonové zdi. Ona se však opřela o moje břicho a bez potíží se zvedla.

„Na co čumíš?“ prskla a prošla kolem mě. Vtom vedle mě přistál Emmett.

„Jdu s vámi,“ ohlásil a vydal se za Bellou. Chytil jsem ho za kapuci a stáhnul zpátky.

„To tedy nejdeš,“ protestoval jsem a začal se s ním přetahovat. Hodil mě do zdi a já tam tak vyhloubil zády díru. Zavrčel jsem a rozběhl se proti němu. Strčil jsem mu hlavu a ruce do podpaží a povalil ho na zem.

„Na tohle nemáme čas!“ zavrčela Bella a najednou jsem byl ve vzduchu, když mě zvedla za límec šedivé bundy. Postavila mě na zem a zlostně si mě měřila.

„Ty jsi mě zvedla?“

„Ne, udělala jsem to tím jeřábem, co je zaparkovaný před domem.“

„Ty víš, co je to jeřáb? A mimochodem, víš, kolik mám kilo?“

„Hodně?“

„Víc, než hodně. Jsem - zatraceně - z kamene, a ty mě tu bez problému zvedáš do vzduchu.“

„Z kamene? Kolik teda máš? Dvě stě? Kolik je vlastně dvě stě kilo?“ zamyslela se a zírala do stropu s přimhouřenýma očima. Emmett vyskočil na nohy.

„Edwarde, jsem svobodný Američan, co platí daně a pracuje ve školství. Takže půjdu, kam chci,“ osvětlil mi stručně jeho život a já rezignovaně mávnul rukou. Tohle nemělo cenu.

„Já chci jet tímhle!“ řekla Bella, když kolem domu projelo auto. Emmett si odfrknul.

„Máme lepší,“ garantoval a odemknul garáž s výrazem dítěte před bránou do Disneylandu. Belle se rozsvítily oči a rozběhla se k Alicinu Porsche. Asi ji lákala ta nechutně žlutá barva. Do Astona bych ji stejně nepustil. Ani do Volva.

„Tak to je super kára!“ prohlásila tónem znalce. Pak se otočila kolem své osy a dokráčela k Astonovi. Přejela prstem po kapotě a já děkoval bohu, že nemá dlouhé nehty, a tak mi tam neudělala památku.

„Ale tohle si mi líbí víc,“ usoudila po chvíli a obrátila se nedočkavě na mě.

„Naučíš mě to ovládat?“

„Ne!“ vykřikl jsem v panice. „Teda... Ale nějaké jiné, ano? Třeba tohle,“ řekl jsem a ukázala na Hummera.

„Tak to pr,“ zasyčel Emmett a stoupnul si obranně před svoje auto. Belle začaly modrat oči a nasupeně otevírala ústa. Asi bylo vidět, že v ni nemáme zrovna dvakrát důvěru.

„Víš, co? Jak se ti líbí tohle?“ nadhodil jsem a ukázal na Carlisleův Mercedes. Za prvé - líbilo se mi nejmíň a za druhé - Carlisle byl s Esmé na lovu, takže nemohl zkolabovat nad mou nabídkou.

„Hm,“ zamručela a pokrčila rameny.

„Tak fajn.“ Sebral jsem klíčky z věšáku a Mercedes zablikal. Emmett začal lézt dopředu a Bella na něj vycenila náhle zase špičaté zuby.

„Běž si dělat tyhle ksichty na někoho jiného,“ poradil jí a chtěl se posadit. Chytila ho za paži a vyhodila ven z auta. Jel po lopatkách ke zdi, zatímco já strkal klíčky do zámku. Když si sedal na zadní sedadlo, věděl jsem, že tahle cesta nebude jen tak. Ti dva určitě zboří půlku Ameriky a já tomu budu muset přihlížet.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 5. kapitola: