Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pod hladinou - 8. kapitola

27.03.2012 (10:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 68× • zobrazeno 8939×

Bella

Upíři mě naložili do vany jako nějakou sardinku v těch směšných, malých, stříbrných vaničkách. Sardinky sice neoplývaly velkou inteligencí, ale takový konec si nezasloužily. A teď tu ležím ve velké, bílé vaničce já a zírá na mě jeden velký upír, který se pořád směje.

„Neotravuj tady!“ štěkla jsem, protože jsem se cítila divně. Myslím, že lidé tomu říkali… No, nevím jak. Nebyla to únava? Nevím, ale všechno mě bolelo a vody ve vaně pomalu ubývalo. Čím méně jí bylo - protože se mi vsakovala do kůže - tím mi bylo lépe.

„To je tak hustý,“ poznamenal Emmett a přeběhl očima po mé ploutvi.

„To je kompliment?“ zeptala jsem se s podezřením, že jen očerňuje můj úžasný ocas, o který jsem normálně velmi pečovala zábaly z řas, ale tady měli jen podivné, bílé hmoty v krabičkách.

„Jasně, že je, Nemo,“ řekl vesele.

„Neříkej mi tou debilní přezdívkou!“

„A ty nebuď sprostá!“

„Já nejsem sprostá!“

„Můžete se, proboha, přestat hádat?“ řekl Edward, když překročil práh koupelny. V oceánu jsem viděla za sedm set let tolik krás, ale žádná z nich se nevyrovnala kráse upírů. Speciálně tomuhle, který měl zvláštní, zrzavé vlasy a pořád se mračil. Zraňovalo mě vědomí, že oceán není ten nejkrásnější. Musel přijít tenhle pacholek a rozbít mi moji ideu.

„Jak je ti?“ zeptal se a stoupnul si k vaně. Byla jsem tu vystavená jako atrakce. Už mi jenom chyběl podstavec a štítek se jménem.

„Jak asi myslíš?“ zasyčela jsem.

„No, vypadáš stejně jako předtím, než ses začala rozpadat. Takže naštvaně, otráveně…,“ odříkával a tvářil se u toho jako největší master. Tak to aspoň říkali v televizi. Plácla jsem rozčíleně ocasem o hladinu vody. Vyšplouchla a ohodila Edwarda pořádnou sprškou. Protočil oči a já se bázlivě zazubila, protože jsem tak automaticky reagovala, když jsem mu něco provedla. To jeho věčně nakrčené čelo se najednou vyhladilo a on rozšířil oči. Zůstal na mě civět jako na zázrak a propaloval mě pohledem. Nadzdvihla jsem obočí a zamávala mu před tím dokonalým ksichtem.

„Proč na mě tak zíráš?“

Edward

Upravil jsem svůj výraz na… frustrovaný. Frustrovaný jsem totiž byl, a to pořádně. Ryba! Je to, sakra, Nemo v modrém podání, co vzal čáru z moře. Sto let jsem hledal a doufal, že najdu upírku, se kterou budu sdílet věčnost, a nakonec to není upírka. Není to ani člověk - což je taky nereálná představa, ale já jsem našel ještě nereálnější. Je to ryba! Dobře, pokud chci použít eufemismus, tak lze říct mořská panna. To je jedno! Má ocas! A je nepříjemná a sarkastická! Cáká na mě vodu a šklebí se… Ale taky dokázala být tak něžná a milá. Dokázala mě rozesmát a byla to nekrásnější žena… Ryba… Žena… Když zrovna nebyla ve stavu šupinatém, tak nejkrásnější žena, co jsem viděl. Byla výjimečná a sama si ani neuvědomovala, jak moc.

„Já na tebe nezírám,“ zalhal jsem a strčil si ruce do kapes. Tahle situace byla prazvláštní. Dva upíři zírají na mořskou pannu ve vaně, z něhož jeden je do ní navždy zamilovaný. Skvělé.

„Ale zíráš. To vidím!“ informovala mě a já si povzdechnul. S ní se tak má cenu hádat. Začínalo mě nesnesitelně škrábat v krku, který se mi den ode dne víc zužoval, když se jeho stěny k sobě bolestivě přibližovaly ve snaze mě nahnat do lesa.

„Musím na lov,“ hlesl jsem a podíval se vážně na Emmetta. „Pohlídáš ji?“ zeptal jsem se a vůbec se mi nechtělo ji tu s ním nechávat, protože tím riskuji náš dům a auta. Esmé do toho vrazila hodně práce a Aston nemůže za moji chorou lásku. Jak ten k tomu přijde?

„Nepotřebuji, aby mě někdo hlídal.“

„Jasně, že pohlídám,“ slíbil Emmett a blýskl se úsměvem, který nepředpovídal nic dobrého.

„Žádné pitomé sázky, kdy může přijít k úrazu. Žádné hry, při kterých přijde k úrazu něco z vybavení domu. Až se vrátím, chci, aby měla všechny čtyři… Chci říct všechny tři končetiny, a aby dům stál tam, kde je teď,“ uvalil jsem na něj prohibici a doufal, že jsem pokryl všechno. Obrátil jsem se k odchodu.

„A co když…,“ začal Emmett.

„Ne!“

Rázoval jsem si to lesem a tentokrát se rozhodl pořádně si to užít, protože jsem potřeboval tu ploutev dostat z hlavy. A jediná situace, kdy má upír mysl stejně prostornou jako ostatní bytosti, je lov. Pumy se proti mně snad spikly, protože tu nebyla ani jediná. Skočil jsem na jednoho medvěda a povalil ho na záda. Kutálel jsem se s ním v objetí ze srázu, zatímco on vztekle řval. Cítil jsem jeho obrovské srdce, jak mi naráží do hrudi, když reagovalo na blížící se smrt. Chtělo o sobě dát ještě pořádně vědět a nevědomky tak ještě víc vzrušilo toho upíra, co se na něm chystal nakrmit. Ještě před pádem do jezera jsem mu trhnul hlavou a zabořil zuby do měkkého masa. Krev mi začala protékat ústy a já se jí nechal zaplavit a nevšímal si utíkajících pramínků z mých čelistí na krk. Prorazil jsem s mou kořistí vodní hladinu a krev se mi pod ní smíchala s vodou. Pustil jsem mrtvé tělo a vynořil se. A můžu začít odznova. Hele, voda… Co se mi automaticky spojí ve větě s vodou? Hm… Sakra!

Domů jsem přilétl celý otrhaný a špinavý od krve a bláta. Ani jsem se neodvážil ukázat Belle, i když bych šel rád zjistit, jestli je v pořádku – což jsem nevěděl, protože Emmett byl s Rose. Co tam dělá? Měl ji hlídat.

Zapadnul jsem do sprchy a v sekundě ze sebe strhal zbytky oblečení a stál pod sprchou. Sprchování byla příjemná věc – nepotřebovali jsme ji, ale rád jsem poslouchal ten zvuk dopadajících kapek na mou kůži. Tisíce drobných bubínků, co nenapodobitelně vyhrávaly, a já vnímal každou kapku zvlášť, když se tříštila na kamenném povrchu mého těla.

Zabarvená voda do červena odtekla a já se otočil s tím, že vylezu.

„Bello?“ zavrčel jsem, když jsem se jí podíval do tváře. Třeštila oči a ústa jí tvořila malé o. Už měla zase nohy. Nevěděl jsem, co si počít. Kdybych byl člověk, tak bych se asi měl červenat od hlavy až k patě, ale tahle reakce mi byla odepřena. Nakonec jsem instinktivně strčil ruce před můj klín a zakryl jí tak výhled.

„Běž pryč!“ hlesl jsem, ale nebylo to tak výhružné, jak jsem původně plánoval. Nechtěl jsem na ni křičet – to za prvé a za druhé – jsem byl se svojí velikostí spokojen, takže jsem cítil neukojitelnou touhu po tom se předvést, což jsem ale už neúmyslně udělal, takže představení končí.

„Proč?“ zeptala se nechápavě a nahněvaně ohrnula ret.

„Protože se sprchuju!“

„Ale ty už si vodu vypnul,“ poznamenala a tvářila se ublíženě, jako kdybych jí sebral tu nejoblíbenější hračku.

„Odpojení vodního zdroje neznamená konec sprchování.“ Začala se jako zhypnotizovaná přibližovat a já zase couval.

„Bello, běž pryč,“ zopakoval jsem, ale ta mě samozřejmě ignorovala.

„Nebuď lakomý!“

„Nejsem lakomý!“

„Ale jsi! Tak dej ty ruce pryč!“

„A proč bych to dělal?“

„A proč ne?“ Tohle bylo jako mluvit do zdi. Byla tak blízko, že já už neměl kam couvat, a tak jsem brzo narazil do dlaždiček, které praskly a kousky odpadaly na zem.

„Já snad po tobě chci, abys tu chodila nahá?“ zasyčel jsem na ni. No, to bych teda chtěl… A ona se rozhodla, že mé nevyřčené přání vyplní. Bleskově si stáhla šaty z ramen a ty se sesunuly po její pokožce hladce dolů. Spodní prádlo neměla – tvrdila, že ji to otravuje.

Rozpouštěl jsem se pod pohledem na její dokonalé, stříbrné tělo. Nasucho jsem polknul, když jsem zůstat viset očima na jejích prsech. Neměla velká, ale byla to přesně ta, co by se mi vešla do rukou, a já bych s nimi desítky minut hrál.

„Už jsem nahá. Můžeš dát ty ruce pryč,“ oznámila, ale moje dlaně už ho stejně nezvládaly korigovat, protože se sám chtěl podívat na krásku přede mnou, která absolutně nechápala nahotu. Jako v mrákotách vydechla a natáhla ruku ke mně.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pod hladinou - 8. kapitola: