Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Podmínka 2. kapitolka

09.06.2010 (21:15) • MetlosCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1524×

2. kapitolka

Bella:

Minula jsem ceduli Forks. Super, zde budu bydlet jeden týden.

Přijížděla jsem na vedlejší cestu. Minula jsem jednu krásnou vilku. Ta paní na mě čekala před domem.

Vystoupila jsem z auta. Usmála se na mě.

Zavál vítr směrem ke mně a donesl ke mně její pach.

To si děláte srandu. Ona je upír?

Šla jsem tedy k ní. Vypadala přátelsky a měla zlaté oči. Takže vegetarián.

„Dobrý den,“ řekla jsem, když jsem k ní přišla.

„Ahoj, doufám, že jsi přátelská jako my?“ Oh, počkat, ono jich je tady víc?

„My?“ zeptala jsem se a řekla tak myšlenku, která se mi před chvíli honila v hlavě.

„Ano, bydlíme kousek pod tebou určitě sis všimla.“ Přikývla jsem.

Odemkla dům a předala mi klíčky.

„Budeš chodit do školy?“ zeptala se mě.

„Ano,“ řekla jsem. Nebudu jí přece lhát, ale taky jí neřeknu pravdu, že odjíždím už za týden.

„No, tak to budeš chodit s mými dětmi do školy. Doufám, že spolu budete vycházet v dobrém.“ Přikývla jsem, ale to já nemohla vůbec tušit, jak s nimi budu vycházet.

„Děkuji a mimochodem, já jsem Bella Riceyová a můžete mi říkat Bella.“ Podala jsem ji ruku.

„Já jsem Esme Cullenová, můžeš mi říkat Esme.“ Přijmula přitom mou ruku.

„Já už asi půjdu si prohlédnout dům. Někdy se stavím. Nebo můžete přijít vy i s vaší rodinou. Ráda ji poznám.“ Přikývla a upírskou rychlostí byla ta tam.

Fajn, svalila jsem se na postel. To bych měla. Ježiškote, já musím ještě do města. To ještě stihnu. Byla jsem celkem už dost unavená, ale jestli chci jít v něčem do školy a mít co k snědku, tak tam musím.

Nasedla jsem do svého auta, které jsem nechala na cestě. Otočila jsem se s autem o 180° a jela jsem dolů po cestě.

Sešlápla jsem plyn až k podlaze. Měla jsem namířeno do obchodního střediska, koupit si nějaké věci.

Nakoupila jsem oblečení, že by ho bylo i na rok, jídlo, pití a nějaké věci do školy.

Mohla jsem se vrátit domů. Páni, jestli neusnu za jízdy, tak jsem borec.

A to jsem ještě spala v letadle několik hodin.

Kdybych někdy Seattle viděla na vlastní oči, mohla jsem se tam teleportovat a ušetřit tak cestu, peníze a čas.

Jela jsem po cestě nahoru. Jelo se hůř než dolů.

Minula jsem tu vilku, ve které bydlí Esme a její rodina, a o asi 5 km cesty výše, kde byly samé zatáčky, jsem dorazila domů. Kdyby nebyly žádné zatáčky, byly by to asi jenom 2 km.

Vyložila jsem věci do předsíně, jídlo jsem dala do ledničky. Věci jsem vzala nahoru do šatníku, což byla další místnost. Páni, jak jsem se tady vyznala, když jsem tady poprvé. Jako bych tady bydlela už nějaký čas.

A jak jsem chtěla vyzkoušet postel, tak už jsem z ní nevstala a usnula.

Ráno jsem se probudila a podívala se na můj mobil Nokia N900. Páni, to už je 7:30? Zamrkala jsem a uviděla to samé. Rychlostí blesku jsem se osprchovala, vyčistila zuby, oblékla si černé tričko s logem Metallica, černé tři-čtvrťáky s logem Metallica, černé ponožky, černé boty Alpine pro a černé sexy prádelko, líbila se mi tato kombinace oblečení nejvíc, ještě k tomu ty mé černé vlasy. Rychle jsem popadla nějaký blok a propisku, strčila jsem si to do zadní kapsy u kalhot, do pravé přední kapsy mobil do druhé pas s kreditkou, občankou a nějakýma drobnýma. Po cestě ještě vzala jablko a teleportovala jsem se do svého auta. Vyjela jsem. Když jsem vjížděla do zatáčky, kde bydlí Esme, málem jsem se srazila se stříbrným Volvem, pustila mě ona osoba, která byla za volantem. Nakonec jsem se vykašlala na zatáčky a šla jsem vyzkoušet své auto do terénu, jela jsem rovinkou, těsně než byla cesta jsem zrychlila a vždycky s krásným odpružením jsem dopadla za cestu. Viděla jsem a taky slyšela z toho Volva něco jako to je blázen, je normální, tomu autu něco udělá.

Byla jsem dole. Měla jsem dost zasviněné auto, rozjela jsem se tedy po cestě. Jela jsem celkem rychle asi 200 km/h, více jsem z toho auta nedostala. Nemůžete chtít velké auto a k tomu aby jelo 300 km/h. Škoda, takové auto by, ale mohli vymyslet. Až teď jsem si všimla, že vlastně nemám napnutý štít, vždy při teleportaci se sám stáhne. Oni mi nic ale nemohli udělat, tak jsem ho nechala vypnutý.

Vjela jsem na parkoviště a všichni na mě začali civět. Nebo na moje auto? Všude jsou stejní.

Zazvonilo a s nikým to ani nehnulo. Jen samozřejmě holky nemají o mě zájem, tak se radši vypravily do tříd. Budou mě tam rozebírat ještě dlouho.

Seděla jsem v autě asi půl minuty a poté jsem z něho vylezla. U mého auta už postávali kluci. Někteří kluci jemně sebou trhli, když koukli na mé oblečení a asi zjistili, jaký je můj hudební styl. Někteří dokonce odkráčeli. Nevím jak, ale podařilo se mi kolem nich projít. Na parkoviště dokonce dorazilo to stříbrné Volvo. To budou asi ti upíři.

Rychle, ale přitom normálně pro lidské oko, jsem přeběhla parkoviště. Ostatní se na mě koukali a někteří dokonce šli za mnou. Po dlouhém hledání jsem našla nějakou místnost, která by odpovídala nějaké kanceláří. Vešla jsem a zpoza pultu vykoukla starší žena.

„Co si přejete?“ zeptala se mě.

„Přihlásila jsem se tady na školu. Jsem Bella Riceyová.“ Schovala se za pult a něco tam šustilo a poté jsem taky slyšela tužku, jak klouže po papíře, a vzápětí zase vykoukla a položila na pult nějaké věci.

„Takže tady máš mapku školy a rozvrh. Vy sem chcete chodit jenom jeden týden asi, že? To jste říkala do telefonu,“ řekla mi. Já jsem jí to mohla jenom potvrdit, ale radši jsem ještě řekla.

„Ale nikomu to prosím neříkejte, že tady budu jenom týden.“ Přikývla a já jsem odešla. Mohla jsem aspoň poděkovat. Řekla jsem si, když jsem zahnula za roh.

Zazvonilo a žáci se začali hrnout do tříd. Naštěstí jsem byla v chodbičce, do které nešlo moc vidět. Takže jsem se vyhnula dalším pohledům plným zvědavosti.

Než jsem ale našla svou třídu, bylo už asi 10 minut po zvonění. Zaklepala jsem a vstoupila. Všechny pohledy se stočily na mě. Radši jsem si jich nevšímala. Přešla jsem trochu blíže k učiteli.

„Dobrý den, jsem Bella Riceyová, jsem tady nová. Promiňte, že jsem se opozdila,“ řekla jsem.

„To nevadí, sedněte si dozadu vedle pana Cullena,“ řekl. Vydala jsem se tedy uličkou a docvaklo mi až teď podle čichu, že to bude asi nějaké Esmeino upíří dítě.

„Ahoj,“ řekla jsem a sedla si vedle něho.

Nic neříkal. Jen celou dobu někam nepřítomně hleděl. Podívala jsem se na něho a důkladně si ho prohlédla. Měl vlasy jako lví hříva a v tváři zmučený výraz a černé oči. Aha, proto je tak zamlklý. Měl by si zajít na lov, nebo tady ještě někoho zabije. Bylo vidět, že to ale nechce udělat.

Nevěděla jsem, co od něho čekat, tak jsem radši natáhla štít.

Ten kluk na mě v tu stejnou dobu pohlédl. Potom se radši otočil k oknu a koukal ven.

Ke konci hodiny řekl učitel.

„Uděláte si v lavicích za domácí úkol projekt. Bude o Rusku a samozřejmě, když máme hodinu ruštiny, tak to bude rusky. Můžete jít.“ Super, takže hned první hodinu se seznámím s upírem. Spíš jsem se s ním neseznámila, ale pouze viděla.

„Fajn. Po škole u nás doma.“ Zvedl se, a co nejrychleji, ale přitom pro lidské oko nenápadně, vyšel ze třídy a potom jsem ho už neviděla.

Zvedla jsem se a vytáhla si mobil. Cestou do další třídy jsem se dívala na displej. Byla tam jedna zpráva a jeden nepřijatý hovor.

Zašla jsem tedy na parkoviště, kde nebylo moc hluku ani lidí.

Vytočila jsem to číslo. Ihned mi to ten volající zvedl.

„Ahoj, Bello. Jak se máš?“ zeptala se dívka a podle hlasu jsem poznala, že je to Jane.

„No, špatně, když si uvědomím, že musím na 25 let zase do Volterry,“ řekla jsem.

„Fajn, volám kvůli tomu, že pro tebe chtěli někoho poslat, ale řekla jsem Arovi, že přijdeš přesně po 50 letech,“ sdělila mi Jane a jsem ráda, že jsme spolu stále kamarádky.

„Díky, Jane, co bych si bez tebe počala.“ To byla pravda.

„No, vlastně ti přibude jeden navíc. Víš, co tě čeká. Nakupování,“ vypískla při posledním slově.

„To zas budu muset mít jméno Isabella Volturi. Jak já to jméno nesnáším,“ řekla jsem, co jsem měla na srdci.

„Fajn, já musím končit. Pa, uvidíme se na letišti asi, co?“ zeptala jsem se.

„Jo, jasně, tak se měj. A ještě něco. Těch 50 let tady byla bez tebe nuda,“ zasmála se do telefonu a vzápětí to položila.

Nevšimla jsem si, že mě celou dobu někdo pozoruje.

Otočila jsem se a za mnou stál ten upír, s kterým jsem měla hodinu.

„Co tady děláš? S Volturiovýma nechceme mít nic společného!“ Bylo mi jasné, že nikdo nemá rád Volturiovi. Zkusím se z toho vykroutit, tak že mu řeknu pravdu.

„Není to tak, jak si myslíš. Řeknu ti to a ty my slíbíš, že to nikomu neřekneš. Nejdřív mě prosím, ale aspoň vyslechni a pak něco říkej.“ Přikývl.

„Tak fajn. Jsem dcera Ara a Sulpicie, ale nemám je ráda. Byla jsem ráda, když jsem v den svých osmnáctých narozenin mohla vypadnou z Volterry. Ale Arova podmínka byla, že můžu být 50 let na svobodě a potom zase 25 let ve Volteře, a tak by se to mělo střídat celou věčnost, nebo až mě někdo nezabije. Mě zbývá na svobodě už jenom týden. Lidé na mě v Anglii začali mít podezření, tak jsem se sem na ten jeden týden přestěhovala. Slib mi, že to nikomu neřekneš.“ Chvíli to asi zvažoval a pak řekl.

„Stejně tento rozhovor viděla moje manželka Alice, takže to už není jen mezi námi,“ řekl. Nechápala jsem ho, jak to mohla vidět, ale slyšela jsem jednou o daru vidění do budoucnosti, tak jsem řekla.

„Nemohla to vidět,“ řekla jsem, protože jsem měla natáhnutý štít.

„A proč by nemohla?“ zeptal se.

„Protože mám dar štítu. Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se, protože to jsem se zatím nedozvěděla.

„Jasper Cullen.“ Přikývla jsem.

„Takže, Jaspere, po škole u tebe.“ Přikývl a šel do vchodových dveří školy a potom jsem ho už neviděla.
No super. To mi ještě scházelo. První člověk co ví, že jsem Volturiová. Přijdu sem jen na blbý týden a už to někdo ví a byla jsem na hodně místech za těch necelých 50 let a nikdo mě nepoznal, že jsem Volturiová.

Další čtyři hodiny uběhly bez problému a přestávky taky. Nepotkala jsem žádného upíra, ani Jaspera.

Na oběd jsem nechtěla. Neměla jsem ani hlad. Šla jsem tedy do třídy. Podívala jsem se na rozvrh. Zasmála jsem se, v pondělky jenom 6 hodin. Škoda, že tady nebudu bydlet déle. 6 hodin jsem neměla už hodně dlouho.

Bylo teprve 5 minut po odzvonění poslední hodiny a do třídy vešel učitel.

„Dobrý den. Dnes odpadá hodina můžete jít už domů. Vás jsem tady ještě neviděl. Jste tady nová?“ řekl.

„Ano. Jmenuji se Bella Riceyová. Tak já půjdu, když je toto poslední hodina. Nashledanou.“ Zvedla jsem se a šla do auta. Fajn, co budu dělat teď.

Vešla jsem na parkoviště a před školou postával Jasper.

„Ahoj, jelikož nám odpadla ta hodina, půjdeme k nám už teď?“ zeptal se. Páni nemusím ani nic udělat a všichni a všechno mi tak vyhovuje.

„Jasně, jedem mým autem nebo tady máš svoje?“ řekla jsem.

„Mě přivezl brácha, takže tvým.“ Přikývla jsem.

Šla jsem ke svému autu a Jasper mě následoval.

„Pěkný fáro. Takové jsme ještě ve sbírce neměli,“ usmál se.

„Díky.“ Na tlačítku jsem odemkla auto a naskočila na místo řidiče. Jasper si sednul na místo spolujezdce.

Nastartovala jsem a jakmile Jasper zavřel dveře, mohla jsem vyjet. Jela jsem rychle. Chci si užívat ještě poslední týden, kdy budu na svobodě. Poté budu zavřená 25 let a maximálně někdy půjdu pozabíjet nějaké upíry.

Jasper byl celou dobu ticho. Zamyšleně se koukal z okna.

Zahnula jsem na příjezdovou cestu. Za chvíli jsem zastavovala před Cullenovic domem.

Zastavila jsem a vylezla z auta. Jasper taky. Zamkla jsem auto a pro změnu jsem následovala Jaspera já.

Jasper vstoupil do domu a řekl.

„Ahoj, mami, jsem doma.“ Ani ne do sekundy, tady byla Esme.

„Ahoj, Jaspere, ahoj, Bello.“ Esme se poté na nás asi 10 sekund dívala, než mi to došlo.

„Jo, my máme dělat jenom nějaký projekt do školy,“ ospravedlnila jsem se. Asi si myslela, že mám něco s Jasperem.

„Běž si sednout do obýváku, je po pravé straně od tebe a já donesu nějaké věci,“ řekl Jasper a zmizel někde nahoře.

„Dobře, já musím něco ještě dodělat. Zatím se měj a ciť se tady jako doma.“ Zmizela mi z dohledu. Šla jsem tedy do obýváku.

Lehla jsem si na zem a ani do minuty byl Jasper zpátky.

Položil na zem papír o formátu A1, pastelky, propisky, tužky a notebook.

„Páni, tak to bude asi hodně velké,“ řekla jsem, když jsem uviděla papír.

„Jednou jsem udělal práci na A3 a dostal jsem za 2. Chci ho překvapit. Tenhle učitel dělá všem jen naschvály.“ Zadumaně někam pohlédl a pak si lehnul na břicho, jako já, naproti mně.

Nakonec jsem přikývla.

Začala jsem tedy s nápisem Rusko a Jasper hledal něco o Rusku na počítači.

Udělala jsem to pěkně a ozdobně jako některá písma na počítači.

„Pojďme to dělat lidským tempem. Je to potom větší sranda. Přitom to mám jen za minutu a můžeš jít domů. To není projekt,“ zasmál se.

„Tak fajn.“ Jasper zapnul rádio a zrovna hrál Linkin park.

„Posloucháš, nebo to je kvůli mně?“ zeptala jsem se.

„Poslouchám to a nějaké metalové skupiny taky,“ usmál se a našel nějakou vhodnou stránku. Otočil si projekt k sobě.

Psal jeden řádek a pak naschvál ujel s propiskou až na koberec.

„Jejda.“ Oba jsme se zasmáli. Chudák ten, kdo uklízí dům.

Psal asi nějak podobně 10 řádků a potom tam bylo docela dost čar, ale toho jsem si všimla, až jsem měla nakreslený kousek moskevské takové té věžičkové budovy, co je typická pro Moskvu.

Dokreslila jsem tu budovu a potom jsem si všimla, že celý papír je poškryfaný a i přesto, že máme krásné nadpisy a obrázky, by nám učitel dal minimálně 4-.

„To se někdy stává, a proto tady mám papír číslo 2 a teď už doopravdy,“ řekl Jasper a vytáhl z pod papíru další papír té samé velikosti.

Jasper opět začal psát.

Bylo to asi 30 minut po tom, co jsme začali dělat práci.

Uslyšeli jsme kvílení pneumatik.

A poté třískot dveří a potom několik osob, jak se zastavilo a koukalo pravděpodobně na nás.

Jasper vzhlédl.

„Jé, ahojte, lidi. To je Bella. Dělá se mnou projekt do ruštiny. Bydlí kousek nad námi,“ řekl Jasper a já taky vzhlédla a uviděla jsem čtyři postavy.

Malou černovlásku v čele, za ní stál mohutný muž s černými vlasy a držel se za ruku s blonďatou holkou. A za nimi stál ten nejkrásnější upír, kterého jsem kdy viděla. Měl bronzové vlasy, ostře řezané rysy a tekutě zlaté oči.

Dívali se na mě a já na ně. Nikdo nic neříkal asi minutu, než jsem opět uslyšela kvílení pneumatik, prásknutí dveřmi a další osobu, která se postavila vedle Alice. Byl to blonďák a byl starší než ostatní. Pořádně se nadechnul.

„Ty jsi Volturiová?“ Všichni ucukli při tom jméně.

„Fajn, jsem.“ Zvedla jsem se a vyšla ven. Cestou jsem se střetnula s pohledem toho kluka s bronzovými vlasy. Ten pohled byl jiný než od ostatních. Byla v něm lítost, smutek a ještě něco, ale toho jsem si nevšimla. Nasedla jsem do auta a uháněla domů, cestou mi ukápla slza. Další věc, která není upíří.

Proč všichni považují Volturiovi za kruté vrahy. Jsou to krutí vrazi, ale ne všichni a Jane je taky hodná, když ji poznáš.

Viděla jsem můj dům na dohled. Objela jsem ho. Za ním byl les. Přejela jsem ho bez problému asi za 10 minut a potom tam byla malá mýtinka, která byla obklopena stromy. Jen ze strany naproti mně nebyla. Asi to někdo udělal schválně a chodí sem taky.

Zastavila jsem a vystoupila z auta. Sedla jsem si přes okraj a nohy tím pádem jsem svěšené ze svahu dolů. Byla jsem asi 7 metrů vysoko. Přede mnou byla krása. Pode mnou byla řeka, za řekou les a uprostřed malé jezírko a takové to bylo všude, kam sem pohlédla. Byla jsem unavená, ale mě to nevadilo. Seděla jsem tam asi hodinu a přemýšlela jsem, proč jsem se musela narodit největším blbcům na světě.

Autor: MetlosCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Podmínka 2. kapitolka: