Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pohřešovaná 13. kapitola

30.03.2010 (17:15) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3151×

13. kapitola

Jasper

„Bell, my nejsme normální rodina. Asi sis toho už všimla.“

„Ano, ale stále nevím, o čem mluvíš.“

„Dobře, vysvětlím ti to, ale poslouchej prosím vše, co ti chci říct.“

„Tak už mě nenapínej.“

„OK, Bells, jak jsem už říkal, naše rodina není klasická. Není jako každá druhá. Carlisle a Esmé jsou mladí a přesto adoptovali tolik dětí. No, oni nás neadoptovali. Edward je starší než Esmé a já jsem starší než Carlisle.“

„To není možné.“

„Bells, my nejsme jako každá jiná rodina, jelikož jsme upíři. Nedělám si z tebe legraci. Všechno to začalo v roce 1753, když Carlisle a jeho otec vedli hony na upíry. Carlisle objevil pravé upíry, ale nikomu to neřekl. Byl velmi čestný a bránil jejich tajemství, když mu slíbí, že nebudou zabíjet lidi v jeho městě. Jenže ti upíři se nenechali ovlivnit člověkem a přeměnili ho. Trpěl několik dní v bolestech, nikdo mu nijak nepomáhal. Když přeměna skončila, utekl do lesů. Nechtěl nikoho zabít. Držel se dál od civilizace a hladověl. Ale nevydržel to dlouho. Našel nový způsob jak se držet při síle a při tom nezabíjet lidi. Svého otce navštívil, ale když mu řekl, že je upírem, vyštval ho z domu jako zvíře. Carlisle touto ztrátou jediného člověka, na kterého měl i dobré vzpomínky velmi trpěl. Cítil se sám a to ho trápilo. Když potkal nějaké jiné upíry, dozvěděl se o královské rodině Volturiových. Na nějakou dobu se k nim přidal, odešel hlavně proto, že nesouhlasil s jejich názory a rozhodnutími.“ Bella na mě zírala s otevřenou pusou a vyděšenýma očima. V jejích emocích jsem však cítil něco zvláštního. Bylo tam pochopení a něco jako důvěra, jen mnohem koncentrovanější.

„Carlisle se v lovení zvířat místo lidí vypracoval tak vysoko, že mohl pracovat jako doktor, což bylo jeho snem. Když v Americe řádila španělská chřipka, narazil na Edwarda a jeho rodinu. Bohužel jeho matka a otec zemřeli. Edward měl ještě naději, jenže se každým dnem zhoršoval. Carlislea trápila v mysli poslední slova jeho matky. Chtěla po něm, aby Edwarda zachránil, prý to dokáže jen on. Nevěděl, jestli zná jeho tajemství, ale rozhodl se Edwarda proměnit. Nebyl si jist, jestli to dokáže, ale dobře to dopadlo. Pak už to šlo ráz na ráz. Asi po dvou letech přibyla do rodiny Esmé. Pak Rose, Emmett a nakonec já s Alice.“

Bells hlasitě dýchala a vypadala, že každou chvíli omdlí, ale ustála to. Chvíli se usilovně snažila přemýšlet a pak jí to nejspíš došlo.

„Páni, to je skvělý. A vy taky lovíte zvířata? A jak často lovíte? A je pravda co se říká? Jaký to je?“

Začala na mě chrlit jednu otázku za druhou. Odpověděl jsem na všechno, co chtěla vědět, veškeré lži šly stranou.

Byla ze všeho tak nadšená, takže když se ostatní vrátili, byla jako u vytržení. Každého zpovídala zvlášť. Každému z rodiny věnovala více než hodinu, takže nebylo divu, když o půlnoci usnula uprostřed slova.

Všichni byli šťastni. Tak dobrou reakci nikdo nečekal ani v nejoptimističtějších snech. Esmé se div netetelila radostí, Carlisleovi se na tváři roztáhl spokojený úsměv, Alice kolem tančila, Rose se samou radostí věnovala Emmettovi a on jí. Edward to bral také dobře. Po docela dlouhé době začal hrát.

*o více, než pět let později*

Bella

Dnes slavím své sedmnácté narozeniny. Paměť se mi sice nevrátila, ale jsem spokojená se svou upíří rodinkou. I když jsme se včera znovu stěhovali do nového, dnes by to nikdo neřekl. Všechno bylo hotovo. Nábytek na místě, zabydleno.

Jsem šťastná, až na jednu věc. Od doby, co jsem začala dospívat a měnit se v opravdovou ženu, začala jsem se také zajímat o kluky. Měla jsem zatím jen dva, žádná velká láska. Dalo by se říct, že to bylo ve stylu “zakroužkuj, jestli se mnou budeš chodit“.

Jak jsem po rozchodu s Markem zjistila, bylo dobře, že jsme se nedostali dál, než k líbání. Měl nás totiž víc. Chtěla jsem, aby to bylo poprvé s tím, koho opravdu miluji a on mě. Toho jsem se chtěla držet. Možná jsem naivní, ale chci to tak.

Jasně, je doba, kdy se na to ohled nebere, ale když vidím svou rodinu…

Tady na Aljašce nemá rodina Denalijských dostatek pokojů, takže budu bydlet s Edwardem. Jemu je to jedno, protože nespí. Je to divné, když jediná v domě můžu spát, ale co.

Edward věčně není doma, často běhá po lese, ale občas se prostě sebere a na pár týdnů odejde. Je mi to líto, protože jsem na něj nějak vázaná, a protože se už párkrát stalo, že se se mnou vůbec nerozloučil. Je to smutné, když řekne všem kromě mne alespoň ahoj a mně nic.

Od doby co na mě vlezla puberta, se chová jinak. Je víc odtažitý, nebere mne do lesa, moc se mnou nemluví, ale hlavně už nehraje na klavír. Minimálně 3 roky jsem ho neslyšela. Ani na Vánoce.

Občas ho přistihnu, jak u klavíru sedí, ale nikdy nehraje. Sleduje klaviaturu a mlčí. Když si mě všimne, zaklapne víko a odejde. Nevím, proč je takový, býval veselý a vypadal šťastně, ale teď už ne. Už si ani nepamatuji, kdy se naposledy zasmál nějakému z Emmettových vtípků.

Přijde mi, že je to kvůli mně. Podle toho, co říkají ostatní, nemám si z toho nic dělat, ale copak to jde? Nepřijal mne do rodiny. Nebo tak něco. Nejspíš si to uvědomil až později.