Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokračování - 1. kapitola: Štěstí

03.05.2009 (21:00) • ifka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

1. ŠTĚSTÍ

Bylo po všem. Zdálo se to nemožné, ale byla to pravda. Žádní Volturiovi ani James, Victoria a Laurent, jen já a dva lidé, znamenající pro mě to nejvíce, co jsem kdy měla. Muž, kterého jsem milovala nadevše. Nezapomenu na to, když jsem jej poprvé spatřila. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného jako on. Byl jako anděl. Ne! Víc než to. Anděl napůl s Bohem. Od první chvíle jsem měla oči jen pro něj. Neexistoval pro mě nikdo jiný než on. Až do té doby, kdy do našich nesmrtelných životů vstoupila ona. Směsice nás obou.  Dokonalost sama. Přivést ji na svět bylo tou nejtěžší věcí, kterou jsem musela absolvovat ještě ve svém lidském životě. Ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo litovat rozhodnutí, jež jsem udělala. Nikdy předtím jsem nějak zvláště netoužila po dítěti, ale ihned poté, co jsem ji poprvé spatřila byla pro mě jako droga. Netoužila jsem po ničem jiném, než ji mít ve své náruči. Každého, kdo ji jen spatřil, si dokázala omotat kolem prstů.

Tento okamžik bych zachovala napořád. Sedět tu, nebo spíše v Edvardově náručí, koukat do ohně a vůbec nad ničím nepřemýšlet. Zdálo se to být až moc hezké na to, aby to byla pravda. Potom náhle jeho hlas prolomil ticho.

„Na co myslíš"zeptal se mě.

„Na nic" odpověděla jsem.

„ Fajn, nemusíš mi to říkat" odfrkl se. Viděla jsem, jak se mu náhle napjal obličej. Bylo to legrační.

„Vážně, nemyslím na nic. Jen si užívám tento okamžik." usmála jsem se.

V mžiku jsem cítila jak si mě k sobě přitáhl blíž. Dřív by se mé srdce rozbušilo bleskovou rychlostí, ale dobře jsem věděla, že teď nijak nezareaguje. Cítila jsem, jak mi prsty lehce přejíždí po těle. Přitiskl své rty na ty mé s ohromnou vášní . Už jsem si zvykla na to, že teď je z jeho strany opatrnost ta tam. Jediný, kdo si teď musel dávat pozor, jsem byla já. Stále jsem novorozená upírka, která je silnější než on, ale podle Jasperových slov by to už nemělo trvat dlouho. Se stejnou vášní jsem mu polibky oplácela. Ani jsem se nenadála a už jsme leželi u nás v ložnici. Ztrhali jsme ze sebe všechno oblečení. Pomyslela jsem na Alici, jak by se asi tvářila, kdyby viděla to oblečení, vyrobené z toho nejlepšího hedvábí, roztrhané na kusy. Sama pro sebe jsem se v duchu zasmála. Kolikrát v životě jsem už viděla jeho dokonalé tělo? Mnohokrát, ale nikdy jsem nepřestávala žasnout nad jeho dokonalostí.  Po pár chvílích naše těla splynula v jedno. Pokud ten okamžik předtím byl nádherný, tak můj slovník v tento moment nenacházel slov. Bylo to prostě....dokonalé. Chvíli jsme jen tak leželi. Já jsem doslova fetovala jeho vůni. Nikdy předtím jsem nic příjemnějšího a lahodnějšího necítila. Možná snad až na lidskou krev. Vzpomínka na tu událost, kdy jsem byla poprvé na lovu a ucítila pach člověka mi rozpálila hrdlo. Ovšem bylo snadné ji ignorovat. Edvard jen nehybně ležel. Tentokrát jsem to byla já kdo přerušil ten dokonalý okamžik.

„Na co myslíš"zeptala jsem se. Usmál se mým pokřiveným úsměvem. I po tak dlouhé době mi bral dech. Ihned ale jeho tvář zkameněla.

„Na Renesmee"odpověděl. Něco uvnitř mě se sevřelo. Byla to přirozená reakce. Šlo přeci o mou dceru.

„Proč? Děje se snad něco?"Já vím docela blbá otázka, když naše dcera spinkala hned ve vedlejším pokoji. Díky svému výbornému sluchu bych určitě slyšela, kdyby se tam něco dělo. Ucítil strach v mých otázkách.

„Ne! Ničeho se neboj. Nic ji není."snažil se mě uklidnit.

„Tak nad čím potom přemýšlíš?"

„Nad tím co bude!"

„Bude? Kdy? Vždyť Volturiovi už jsou pryč! Nebo snad ne?"Na jejich jménu se mi zlomil hlas. Vždy znamenalo něco hrozného.

„Ano jsou. A myslím že od nich nám už žádné nebezpečí nehrozí. Myslím na to, co bude, až odjedeme na vysokou. Vždyť víš to mezi ní a Jakobem." Kdysi to býval můj nejlepší přítel. Byl tu, když mě tehdy Edvard opustil. (Při té vzpomínce by mi okamžitě vyhrkly slzy z očí, ovšem kdybych byla ještě člověk. Okamžitě jsem tu myšlenku zahnala pryč.) Nedokázala jsem si bez něj představit svůj život. Ale po narození Nessí se něco změnilo. Otiskl se do ní a všechen svůj čas trávil pouze s ní. I když jsem si to ze začátku nepřipouštěla, žárlila jsem. Na vlastní dceru! Jednou mi Jake vysvětloval jak to bylo se Samem a Emily. Nedokázal se od ní odpoutat. Zcela jsem to chápala. Bylo to, jako by mi někdo chtěl vzít Edvarda. Nedokázala bych si bez něj představit už ani minutu svého života. Mohla bych to udělat své dceři? Mohla bych ji vzít lásku jejího života? Nemohla. A ani nechtěla. Ale nedokázala bych si představit život bez ní. Někdo si může myslet, že jsem sobec, ale jen matka chápe, jaké to je být bez svého dítěte. Ona a Edvard jsou to nejcennější co mám.

„Taky nevím. A vlastně kdy, že to nastupujeme?" odpověděla jsem. Snažila jsem se odvést téma, protože teď se mi o tomhle popravdě vůbec bavit nechtělo. V posledním čase se toho tolik odehrálo. Od začátku mě nutil na Dartmouth. Nikdy nechtěl abych přišla snad o nějaké lidské zážitky. Postupem času jsem se už smířila s myšlenkou vysoké. A abych řekla pravdu, docela se mi i zamlouvala. Bude se mi stýskat po mé rodině, jak Charliem a Reneé tak po všech Cullenových.

 Viděla jsem jak se Edvardovi rozzářily oči. Pro něj to nebylo nic nového. S úsměvem mi odpověděl:

„Zápis máme za 3 týdny. Myslel jsem, že bychom se měli nastěhovat už tak týden dopředu, abychom se sžili s tamějším prostředím."

S tím jsem souhlasila. Bude těžké se rozloučit s místem, které zapadalo do nejšťastnější etapy mého života.

„Bude se mi hrozně stýskat." Zašeptala jsem se smutkem v hlase. Edvard mi přejel rukou po tváři.

„Mně taky. Ale vždycky něco končí a něco pěkného začíná." utěšoval mě.

„Nessi vstává! A jde za námi"skoro zakřičel. Rychle jsme se zvedli a posbírali kusy oblečení ze země, oblékli si něco, co ještě drželo pohromadě a lehli si na postel jakoby nic. Nikdy jsme nechtěli, aby nás Renesmee takhle viděla.V ten okamžik zaklepala na dveře.

„Mami, tati můžu?" zeptala se svým krásným sametovým hláskem.

„Samozřejmě holčičko, pojď dál" odpověděl Edvard. Nessi se rozběhla a skočila za námi do postele. Podívala jsem se jí do očí. Byly celé ubrečené.

„Co se děje, zlatíčko?"

„Zdál se mi hrozný sen."odpověděla.

„Jaký? Chceš nám o něm vyprávět?"Bylo mi jasné, že Edvard už věděl oč se jedná. Zaprvé proto, že uměl číst myšlenky a zadruhé jsem mu to vyčetla z tváře. Byla celá strnulá s očima upřenýma na mě. Věděla jsem že čeká na mou reakci.

„Zdálo se mi o Jakobovi. Musela jsem ho opustit." Z očí se jí vylily slzy. Přitiskla jsem si ji pevně na hrudník a začala ji utěšovat.

„Neboj. To byl jenom sen. Ráno o něm nebudeš ani vědět. Já jsem mívala taky takové. Mohla bych ti vyprávět." Moc dobře jsem věděla jak jí je. Někdy dokáží být sny až moc reálné.

„Vážně?"odpověděla s nedočkavostí. Vždy byla velmi zvědavá. To měla určitě po mně.

„Vážně. Jen se zeptej táty, kolikrát jsem se v noci vzbudila s křikem a potem na čele."

Edvard odlepil své oči od mě, pohlédl na Ness a souhlasně přikývl.

„A o čem se ti třeba zdálo?" Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem ji dokázala přivést na jiné myšlenky ale na druhou mě bylo tak nějak zvláštně. Vzpomněla jsem si na noční můru, která mě trápila týdny před jejím narození. Chlapec s dokonalou tváří, sedící na hromadě těl mé rodiny, kamarádů a známých. Strachem jsem se slabě otřásla.

„To bylo různé, ale nejčastěji o Volturiových. Víš každý sen přijde a zase zmizí, takže si to tak vážně neber."

Souhlasně přikývla. Pevně mě objala.

„Mám tě ráda, mami."

„Já tebe taky, holčičko."

Po očku jsem se koukla po Edvardovi a viděla jsem, jak mu ustaraný výraz nahradil úsměv.

„A já nic?"zeptal se Edvard.

„Tebe taky, tati." Přikývla Ness. Oba nás objala.

Teď to bylo ono. Ten dokonalý pocit štěstí, který zaplavil mou mysl. Vypadali jsme jako šťastná rodinka.

Ale na jak dlouho?

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokračování - 1. kapitola: Štěstí: