Po hrozně moooc dlouhé době přidávám další kapitolu. Snad se bude líbít a piště jestli má vůbec cenu pokračovat!!! :-)
03.12.2009 (17:00) • ifka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1466×
17. kapitola: Překvapení
„Tak Renesmee. Myslím že nadešel čas na tvůj narozeninový dárek. Je od nás všech. Doufám že se ti bude líbit.“
Řekl Emmet (trochu mě překvapilo že si odpustil všechny ty legrácky a podobně) a vytáhl z po za zád malou chlupatou kuličku. Renesmee se krásně rozzářili oči a začali se ji po tvářích kutálet slzy.
„Jak…Jak…Jak jsi věděl že chci pejska?“ nemohla ani vyslovit souvislou větu. Em jen mrkl na Edwarda. Ness se po štěňátku vrhla a začala si ho k sobě tulit. Já k ní přiběhla a štěně si pohladila. Zvláštní že se neodtáhlo jako všechna zvířata. Asi už bylo docela zvyklé.
„Děkuji. Strašně moc. Vám všem.“
„Nemáš zač. No tak jak se bude jmenovat?“ Hned začal Emmet.
„Nevím. Co třeba Jack….Ano to bude to pravé. Jacku, Jacku“ šeptala mu Renesmee. Štěně začalo štěkat a všichni ostatní hrozně smát.
Zábava se znovu rozjela a všichni se vrhli zpět na parket. Tanečníci se kolem mě a Edwarda vlnili do rytmu.
„Tak a kdy přijde na to překvapení pro mě?“ zeptala jsem se ho.
„No, myslím že už je na čase, ale nejdřív by ses měla jít převlíknout do něčeho pohodlnějšího. Ne že by ses mi takhle nelíbila…“ políbil mě na krk. V ten moment se mi doslova rozpálilo celé tělo.
„Tak na mě počkej. Hned jsem zpátky.“
Vyběhla jsem schody do patra a zamířila do Aliciny obří šatny. Tam na stolku ležela hromádka s kalhotami a tričkem. Na vrchu byl ještě složený list papíru
„Poděkuješ mi později J“ Samozřejmě že o všem věděla.
Rychle jsem ze sebe svlékla šaty a hodila na sebe věci z té hromádky. Když jsem si ještě upravovala vlasy v zrcadle, zazvonil ve vedlejším pokoji telefon. Rychle jsem k němu doběhla a vzala ho.
„Prosím.“ Zeptala jsem se.
„Dobrý den. Mohla bych prosím vás mluvit s paní Isabellou Cullenovou?“ žena v telefonu zněla smutně a podle hlasu bych jí typovala tak 50 let.
„U telefonu.“
„Jmenuje se vaše matka Renee Dwyer?“ hned jak zmínila jméno mé mámy, tak ve mně zatrnulo.
„Ano…“ odpověděla jsem nakřáple.
„Je mi to hrozně líto, ale vaše matka a její manžel měli autonehodu. Oba jsou mrtví“ Když řekla to poslední slovo, upustila jsem telefon na zem a zůstala stát jako kámen.
„Halo, Halo…“ ozývalo se ze sluchátka. Neměla jsem vůbec myšlenky se s tou ženou bavit.
Do pokoje přišel Edward, ale když mě viděla zarazil se ve dveřích. Asi tak minutu jsme na sebe civěli. Když pochopil váraz v mé tváři, rychle ke mně přiběhl a obejmul mě. Stála jsem tam, nemohla se pohnout ani o kousek a postupně mi to v hlavě docházelo.
„To není možné…ne, ne, ne!!“ začala jsem křičet na celé kolo. Edwarda jsem odstrčila stranou, rozběhla se k zadním dveřím a utíkala do lesa. Měla jsem sto chutí něco rozbít, jen aby ta zlost ustoupila. Běžela jsem stále dál, ani nevím kolik kilometrů to mohlo být, ale to mi bylo jedno. Stále jsem utíkala, až jsem se dostala na naši louku. Byla celá osvícená světýlky, kterými byly omotané stromy a uprostřed byla rozložená deka. Tak tohle mělo být asi to překvapení. Sedla jsem si na ní, obajala si rukama nohy a poprvé od své přeměny litovala toho co jsem. Chtěla jsem plakat, hodně plakat, ale nešlo to. Aspoň nějak tu bolest ze sebe dostat.
Až teď mi to všechno začalo docházet. Už nikdy neuslyším maminčin bezstarostný smích, už nikdy nebudu trnout nad jejími ztřeštěnými nápady. Už nikdy.
Tato dvě slova mi stále zněla v hlavě: „Jsou mrtví.“ Všichni tři. Maminka, Phil i můj malý nenarozený sourozenec. Ona byla z těch lidí, kteří si takovýto konec zasloužili nejmíň na světě.
Dnešní den byl dokonalým příkladem jak se dokáže radost změnit v neskonalý smutek. Nikdy k tomu není moc daleko. Stačí jen jeden blbý telefonát a celý svět se vám zboří jako domeček z karet.
Měla bych jít domů a letět do Phoenixu zařídit…pohřeb. Ani jsem na to nechtěla myslet. Ale teď tam jít nemůžu. Nechci Ness zkazit narozeniny a nesnesla bych všechny ty ztrápené pohledy.
Když už jsem se zvedala z deky a chtěla se rozutíkat do našeho domečku, uslyšela jsem za sebou nějaký pohyb. Ze tmy se vynořila temná postava. Díky svému perfektnímu vidění jsem přesně věděla kdo že to je.
Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Pokračování - 17.kapitola:Překvapení:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!