Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pokračování - 3.kapitola: Důvěra

10.05.2009 (08:00) • ifka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1469×

3. DŮVĚRA

„To by šlo." Ozval se Carlisle.

Bála jsem se pouze jedné věci. Co když máma pozná, že jsem se změnila? Byla vždycky abnormálně všímavá. Někdy vážně až moc. Naštěstí se alespoň moje oči zbarvili z krvavě rudé na hnědou. Ale co když mě bude chtít obejmout a já ji budu připadat až moc chladná? Dokonce mě i napadla myšlenka, že bych ji mohla seznámit s tajemství, které moje rodina má. Ona by to jistě pochopila. Vždy milovala záhady a tajemno. Tu myšlenku jsem ale v zápětí zavrhla. Bylo by pro ni až moc riskantní vědět, co jsme zač. Takovému riziku jsem ji vážně vystavit nechtěla. Čím méně lidí o nás ví, tím lepší.

Ne! S těmito úvahami jsem se teď nesměla zatěžovat. Musím myslet jen na to, že konečně po víc jak roce uvidím svou matku. Živou a zdravou. Doufám.

„Kdy vyrážíme?" zeptala jsem se s nadšením v hlase. Edward stál u okna a nepřítomně koukal ven. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času než vypění.

„Až budeme připraveni. Vidím to zhruba tak na dva tři dny" řekla Alice po krátkém zamyšlení. Náhle se všichni rozešli. Emmet s Jasperem šli na lov, Alice s Esme šli nakupovat, Carlisle si šel číst do své pracovny a Nessi s Rose si hráli navrchu v pokoji s panenkami. Zůstali jsme tu jen já s Edwardem, ale i ten se po chvíli bez jediného slova odlepil od země a šel ke svému piánu hrát. Já jsem se rozhodla, že si půjdu promluvit s Carlislem. To on tu byl ten rozumný a především nezaujatý.....

Zaklepala jsem na dveře „Dále" ozvalo se mužným hlasem z pracovny.

„Můžu?"

„Samozřejmě. Pojď dál."

„Carlisle, chtěla jsem si s tebou promluvit." On byl snad jediný z téhle rodiny, který za jakékoliv situace dokázal být rozumný.

„A o čem pak?" mírně se usmál. Byl opravdu krásný, ale pro mě byl na světě ještě někdo krásnější než on.

„Víš, chci abys mi řekl na rovinu jestli si myslíš, že už jsem dostatečně připravená sama bojovat."

Chvíli se zamyslel.

„Jak to myslíš?"

„Když jsem viděla dole Edvardovu reakci no... prostě si myslím že mi nevěří. Že váhá nad tím, jestli jsem připravená k boji. Proto jdu za tebou. Vím, že ty bys mi nikdy nelhal."

„Bello. Takhle to brát nemůžeš. Edward se o tebe jen hrozně bojí. Nedokáže si představit že by o tebe měl někdy přijít. Ty by ses chovala stejně, nemyslíš?"

„Ano, to máš asi pravdu. Ale stejně, myslíš, že bych byla schopna sama bojovat? Víš jen pro případ, že by nás ve Phoenixu někdo napadl!"

„To nevím. Stále si ještě mladou upírkou. Tohle nemůže vědět nikdo, jen ty sama. Sama v sobě musíš cítit, zda jsi už dostatečně vyzrálá. Nemyslím, jako po fyzické stránce, ale spíše po té psychické."

„Dobře, díky to jsem potřebovala slyšet." Věnovala jsem mu úsměv. Už jsem skoro odcházela když vyhrkl.

„A ještě k Edwardovi. Snaž se ho pochopit. On už je prostě zvyklí tě bránit, jako bys byla člověk. Musíš mu to odpustit." Sotva dopověděl větu, když se spodním patrem se rozezněly tóny klavíru.

„Běž za ním a promluvte si. Jsem si jist, že se ti bude chtít omluvit." Znovu jsem se lehce pousmála.

Byla jsem rozhodnuta jít za ním a všechno si to ujasnit. Vysvětlit mu, že si už nemusí dělat starosti.

Když jsem shlédla ze schodů viděla jsem, jak Edward spolu s Renesmee hrají. No spíš Edward hrál a Renesmee byla opřená o jeho rameno a poslouchala. Právě zněla skladba, jenž složil pro Nessi. Byla nádherná. Ostatně jako všechny ostatní. Když tam seděli něco jsem si uvědomila. Měl pravdu. Co by si oba počali, kdyby se mi něco stalo. Vím, jakou bolest zažívá člověk, jenž přijde o svého blízkého. Nikomu bych to nepřála.

Jak bych to jen popsala? Jen to... jakoby vám někdo vytrhl část těla. Naráz kus chybí. A nejde zaplnit. Vážně.

Ale musel taky uznat, že i já jsem měla pravdu. Jak řekl Carlisle, je to jen na mě jak se cítím. Jestli jsem opravdu připravená bojovat. A podle mě jsem. Navíc s mou schopností neporazitelného štítu mě nemohlo nic zaskočit. Myslím že mě znal moc dobře na to, aby si myslel, že tu budu jen tak sedět, když je zbytek mé rodiny v ohrožení .

Hrál opravdu úžasně. Ostatně jako vždy. Vždy dech beroucí přesnost s jakou jeho prsty klouzaly po pianových klávesách. Po chvíli jsem šla pomalu ze schodů, abych je nevyrušila. Potichu jsem si sedla vedle Nessi. Podívala se na mě a usmála se svým krásným zářivým úsměvem, který zdědila bezpochyby po svém otci. Ovinula jsem ji paži kolem pasu a ona se ke mně přitulila a já ji hladila po tváři. Obě jsem bezdechu sledovali Edwarda.

Někdo zaťukal a vešel do dveří. „Čau lidi, jak se máte?" byl to Jakob. V tuhle chvíli obvykle chodil za Renesmee na návštěvu. Už jsem si na něj zvykla. Na jeho neustálou přítomnost. Vždy se u ní držel jako klíště a vždy, když se spolu loučili div že nezačal brečet. Oči měl plné lásky a oddanosti, kterou ji náležitě projevoval. Ale i ona jemu. Měla ho opravdu ráda. Je jen otázkou času kdy se to obyčejné „mám tě ráda" přemění na „miluji tě".

„Fajn." Odfrkl Edward. Nikdy ho neměl moc v lásce. Už překonal tu prvotní nevraživost, která mezi nimi panovala. Snažil se jej respektovat, kvůli Nessi a i kvůli mně.

„Á, vidím, že je tady dneska nějak dusno."

„Vážně?" znovu odfrkl Edward.

„Pojď Nessi, chceš se jít povozit na mém hřbetě?"

„Jasně" řekla s obrovským nadšením

„Žádné takové" odporovala jsem. „Jestli se jí něco stane, tak si synem smrti Jakobe Blacku. To je ti doufám jasné."

„Chtěl jsem vědět, jestli vůbec posloucháš, když si mě ani nepozdravila. Teď už vidím, že ano."

„Oh, promiň. Ahoj"

„Ahoj" řekl pobaveně Jake.

„Tady je dneska nálada jak na hřbitově" řekl sarkasticky Jake. Věděl jak tyhle jeho poznámky nenávidím. Jen jsem se na něj zašklebila.

„Promiň." Omluvil se.

„Běž se ale ještě domů převléct ano?"

„Ano. Ahoj" rychle se naklonila a dala nám oběma pusu na líce.

„Ahoj Rose" zavolala sotva mezi dveřmi.

„Ahoj, užij si to." Ozvalo se z patra. V Rosalině hlase byl náznak sarkasmu. Nikdy Jaka neměla ráda. Už jen proto, že se s ním musela dělit o Nessi.

Zůstali jsem tu sami. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Ani jeden s nás nechtěl začít, ale už mi to ticho ale lezlo na nervy.

„Edwarde víš, já sem se ti chtěla omluvit. Vím že jsem se s tebou měla napřed poradit, ale já si myslím, že už jsem dostatečně připravená. A už bys to s tím strachem o mě vážně neměl přehánět. Jsem dospělá a vím co dělám." Jen na mě nevěřícně zíral. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Jestli se mám začít bát?

„Já vím" konečně se odmlčel. Už jsem myslela, že tu zůstane sedět přimražený navěky.

„Vím, že to s tím strachem o tebe vážně někdy přeháním, ale snaž se mě pochopit. Už jsem tě jednou ztratil a nechci to zažít znovu." Přitiskla jsem mu prsty na rty.

„Já tě chápu. Nikdy bych nedopustila aby ses kvůli mně musel trápit" Odtáhl mou ruku a jemně propletl mé prsty se svými.

„Tak proč mi to děláš? Proč chceš jít s námi do Phoenixu?"

„Ty to nechápeš. Edwarde, zaprvé chci být s tebou, kdyby se ti něco stalo...neodpustila bych si to."

„Ale mně se nic nestane" přerušil mě.

„A zadruhé tam mám svou matku. Bojím se o ní." Kéž bych mohla brečet. Teď jsem jen sklonila hlavu Edwardovi na hrudník. Začal mi přejíždět rukou po vlasech.   

„Neboj. Tvé mámě se nic nestane."

„Jak to můžeš říct. Vždyť to sám nevíš. Myslím, že mám právo ji jet navštívit."

Chvíli přemýšlel. Viděla jsem, jak mu mé argumenty šrotují v hlavě. Po chvíli se odmlčel.

„Tak fajn. Asi máš pravdu." Obrovsky se mi ulevilo. Konečně jsem se mohla začít normálně těšit. Po tak dlouhé době uvidím svou mámu. Nemožné. Až ji to řeknu do telefonu bude štěstím bez sebe.

„Vážně?" nedokázala jsem pochopit, že by tak rychle povolil. On, který vždy zdatně vzdoroval až do úplného konce.

„Ano" lehce se usmál. Věděla jsem, že za jeho odpovědí se skrývá nějaké ALE!

„ale někdo zůstane s vámi. Já nemůžu, protože mám největší zkušenosti se stopováním." V jeho hlase byla slyšet hrdost nad tím jak dobře umí stopovat, ale i smutek, že nebude moci zůstat se mnou a Renesmee.

„A co třeba Esme a Alice. René si je obě zamilovala. Myslím, že by v tom neměl být problém. A navíc, Alice bude určitě nadšená. Ve Phoenixu je spousta nákupních center." Když jsem pomyslela, jak nás bude Alice tahat po všech těch obchodech.... No fuj.

„Ano to by šlo." To počáteční napětí, které mezi námi kolovalo se rozplynulo jako pára nad hrncem. Jemně jsem přitiskla své rty na ty Edwardovi. Líbal mě s vášní a vzrušením zároveň.

„Kompromisy nám vždycky šli" procedil mezi polibky. 

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pokračování - 3.kapitola: Důvěra: