Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 12

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Polibek osudu 12Je tu další díl. Prosím moc o KRITIKU!!! Díky.

18.10.2009 (10:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3241×

Bella

„Nádherné, že?'' ozvalo se za mnou najednou...

Lekla jsem se a otočila se za oním hlasem. Byla jsem si jistá, že bych ho poznala kdekoli na světě, ale přesto jsem se musela otočit.

Stál tam.

Edward.

„A-ano, překrásné. Co tu vlastně děláš?'' zeptala jsem se.

„Rád sem chodím, když je tak krásně, jako dnes. Málo je takových dnů, tady ve Forks,'' zněla jeho odpověď.

„To ano. Vlastně jsem tu pouhé dva dny a nedá se říct, že by aspoň jeden z nich byl ošklivý. Zatím mi Forks přeje.'' Usmála jsem se.

„Asi ano.'' Jeho hlas byl jako med. Sladký, jemný, krásný. Na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Zapřemýšlela jsem se. Najdu si místo, o kterém si myslím, že bude jenom pro mě, že na tomhle místě budu moct být sama sebou. A ono ne. Já jednoduše nemůžu mít štěstí.

„Na co myslíš?'' zeptal se deprimovaně.

„Na tebe,'' odpověděla jsem po pravdě.

„Na mě?'' Byl celý zmatený, ale snad i mírně potěšený?

„No... ano. Myslela jsem, že sem nikdo nechodí. Vypadá tu to tak... pohádkově. Byla jsem tu i včera a necítila jsem, že by jsi tu byl. Tak... Ehm, nevím. Asi mě už šálý smysly.'' Poslouchal mě se zaujetím.

„Skutečně.'' Mírně a přitom něžně se usmál. Hodila jsem po něm nechápavý pohled.

„Jsi neskutečně zajímavá. Nemůžu ti číst myšlenky, Alice, má sestra, ta malá černovláska, nevidí tvou budoucnost a Jasper, blonďák, necítí tvé emoce. Jako by jsi kolem sebe měla nějakou bariéru. Nikdo z nás to nechápe.'' Bylo na něm vidět, jak moc by se chtěl dozvědět, co za tím stojí. Neskutečně ráda bych mu to řekla, ale nemohla jsem. Něco mi v tom bránilo.

„Jak...'' zaváhal, ,,povíš mi, jak je to možné?'' zeptal se váhavě, ale s velkým zaujetím. Na jeho otázku jsem se pouze široce usmála a pokrčila rameny. Nesouhlasně zabručel cosi nesrozumitelného i pro upíra a sepjal obočí do jedné dlouhé linky.

Najednou mě popadla šílená touha se ho dotknout. Jeho nádherné tváře, levandulově zbarvených víček, bezkrevných rtů, bronzových, ležérně upravených vlasů, se kterými si právě lehce pohrával vítr.

Pomalu jsem k němu natahovala ruku, opatrně, kontrolovaně. Zvedl oči od země, kterou hypnotizoval. V jeho pohledu byla něha, chtíč a... láska? To mě mátlo. Jemně jsem se dotkla jeho sametových rtů. Zlehka jsem je přejela. On pod mým dotykem vzdychl, slastně pootevřel rty a zavřel oči. Druhou rukou jsem mu přejela po čelisti a sjela pod bradu. Mírně jsem ji pozvedla a začala jsem se přibližovat k jeho rtům. Ucítila jsem zase to jiskření jako při včerejší hodině biologie.

Ruce jsem přesunula přes jeho čelist pod uši. Palci jsem mu opět mírně nadzvedla tvář a začala se k němu přibližovat. Když jsem byla pár centimetrů od jeho rtů, otevřel oči. Měly barvu rozpuštěných karamelek. Tak krásné, mohla jsem se v nich utopit. Jedním palcem, kterým jsem mu podpírala bradu, jsem znovu přejela po jeho spodním rtu.

Zaváhala jsem.

To jediné stačilo k tomu, abych si uvědomila, co dělám. Nešlo to. Nesměla jsem. Rychle jsem se odtáhla a vzdálila se od něj přes celou louku. Nechtěla jsem... Ne, nemohla jsem nic riskovat. Nešlo mu být na blízku. V tu chvíli ne. Moje sebeovládání by polevilo a já bych nevydržela.

„Isabello...'' řekl zlomeně, když si uvědomil, co jsem udělala. Vadilo mu to. Tím jsem si byla jistá. Já jsem si nezasloužila anděla jako byl on. Byl pro mě jednoduše moc dobrý.

„Já... Promiň. Neměla jsem... neměla jsem... neměla jsem to dělat. Já... já nevím, co to do mě vjelo,'' koktala jsem. „Je to... něco... já nevím. Když ty... ta blízkost... Já... Promiň.'' Hlava se mi zatočila z toho obratu. ,,Já... Musím domů,'' vyhrkla jsem. Ještě jednou jsem pohlédla na jeho přenádherný obličej, nyní plný bolesti a rozeběhla jsem se do lesa.

„Vrať se...'' Slyšela jsem za sebou tiše a zlomeně. Nene, to není možné. Začala jsem vzlykat. Proč musím být zrovna já ta zlá, ta nebezpečná? Proč?

Vběhla jsem domů, vchodové dveře jsem ani nevnímala, asi jsem je rozbila. Vtrhla jsem do svého pokoje a lehla si na svou postel, schoulená do klubíčka. Vzlykala jsem a pěstích křečovitě svírala lem zlatého přehozu.

Proč zrovna já?

Někdo zaklepal na přivřené dveře. Esme. Neodpovídala jsem. Pomalu otvírala dveře, jako by se bála, že snad na ni kvůli tomu začnu řvát.

„Oh můj Bože, Bello!'' ozvalo se vedle mě. ,,Co se stalo, Bello? Kdo ti co udělal, proč pláčeš?'' ptala se bolestně.

„Maminko, mami... To tak moc bolí... Proč to musím být zrovna já? Co jsem komu udělala? Proč mi to dělá? Proč zrovna já musím být ta jiná, ta prokletá? Proč, maminko? Proč?!'' volala jsem.

„Pšš, zlatíčko. To bude dobré, bude to dobré,'' chlácholila mě. Hlavu jsem měla v jejím klíně a dlouhou dobu jsem vzlykala. Esme mě celou dobu houpala a hladila po hlavě, jako malé děcko. Mě to ale uklidňovalo. Po dlouhé chvíli mé vzlyky začaly slábnout až úplně ustaly. Jen jsem ležela Esme v klíně a koukala na jednu menší puklinu ve zdi. Zdvihla jsem hlavu a podívala jsem se Esme do očí. Měla je utrápené, celý její obličej byl zkroucený v důsledku duševní bolesti. Okamžitě mi začalo být líto toho, co jsem udělala.

„Řekneš mi, co se stalo?'' zeptala se Esme. V jejím hlasu jsem slyšela neskutečnou bolest i když se ji snažila skrýt.

Zavrtěla jsem hlavou. „Já... ne. Zatím to moc bolí, víš.'' Sklopila jsem hlavu. „Udělala jsem něco moc, moc špatného víš. Neměla jsem to dělat, ale tak strašně moc jsem chtěla.'' Viděla jsem na Esme, začínala být zděšená. Myslela si, že jsem někoho zabila.

„Neboj, není to to, co si myslíš. Nikomu jsem nic neudělala. Teda nikoho jsem... nezabila. Já jsem...'' Zase jsem začala vzlykat.

„Pšš, Bello. Nemusíš mi to říkat. Lehni si a spi, tím se nejlíp uklidníš, zlatíčko.'' Pohladila mě po tváři.

„Nechoď pryč, mami, prosím.''

„Dobře, zůstanu u tebe,'' řekla a sedla si do křesla. Já jsem se zachumlala do deky a zavřela oči. Vzpomněla jsem si. Natáhla jsem k Esme ruku a ta mi ji pevně stiskla v té své.

Najednou mě pohltila temnota.

 

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 12:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře