Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 14

27.10.2009 (12:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2891×

Bella

Písnička

,,Isabello....'' ozvalo se za mnou. Krásný sametový hlas, přesto ne ten nejkrásnější. Tento mi připomínal zvonkohru, nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla komu patří. Nedalo mi to a stočila jsem k ní zrak.

,,Co potřebuješ, Alice?'' Stála tam, jako by ji někdo polil horkou vodou. Stuhlá, připomínající dokonalou sochu, oči zeširoka otevřené. Vypadala, jako kdyby právě utrpěla težký šok.

,,Alice?'' zamávala jsem jí rukou před obličejem. Nic, žádná odezva. Začala jsem mít strach.

,,Alice, Alice, co je s tebou?'' začala jsem jí třást ramenem. ,,No tak, Alice, tohle mi nedělej!'' Zmocnila se mě panika a strach. ,,Co ti je?'' hlesla jsem. Najednou mě od ní někdo odstrčil. Jasper. Chtěla jsem se ohradit, ale něco mi v tom zabránilo. Na dotek ode mě stál Edward. Slyšela jsem Jaspera jak něco mumlá k Alici, ale nedokázala jsem to vnímat. Ne, když vedle mě, v takové blízkosti stál ON. Byla jsem oblouzněná samotnou jeho přítomností.

,,Co jí je? Bude v pořádku?'' vyhrkla jsem.

,,Má vizi. Hodně.... zlou vizi. Přijdou Volturiovi, ale nevíme -'' dál už jsem poslouchat nepotřebovala. Přijdou Volturiovi, určitě kvůli mně. Najednou jsem přestala kontrolovat své tělo, podlomila se mi kolena a zatmělo před očima. Čekala jsem pád, ale něčí silné ruce se mi obmotaly kolem pasu a zabránily mi spadnout. Cítila jsem, jak se mé nohy odloučily od země, někdo mě zřejmě nesl. Poté mě položili na celkem nepohodlnou sedačku, jak jsem soudila.

,,Isabello?'' promluvil na mě nejkrásnější, medový hlas, nyní plný strachu. Tohle jsem nechtěla. Musela jsem přinutit svá víčka, aby mě pustila z té tmy, ve které jsem byla, a pustila ke mně světlo všedního dne. Párkrát jsem zuřivě zamrkala, abych potlačila první oční šok z náhlého světla.

,,Neudělala sis nic?'' zeptal se mě znovu. Do hlavy se mi prodrala palčivá bolest hlavy. Z opojení Edwardem jsem si toho asi nevšimla.

,,Já... nevím jistě. Trošku mě bolí hlava.'' Na jeho tráři se mihl slabý usměv. Uvědomila jsem si, že se nademnou Edward sklání. Ležela jsem mu v klíně. Prudce jsem se zvedla do sedu a o něco se bouchla do hlavy.

,,Au!'' vyjelo mi z úst. Někdo na předemnou se začal bláznivě smát.

,,T-t-teda Is-sabe-l-llo, v životě jsem nevi-vi-děl up-píra, kterej by sebou s-sekl a ještě se z nepo-z-zornosti bouchl d-do hlavy,'' řehtal se a soukal někdo ze sebe. Tím, jak to řekl se ještě víc zajíkal smíchem. Musel ke mně mluvit ten veliký. Edwardův hlas bych si nespletla a Jasperův poznala. Podrážděně jsem zamručela.

,,Omlouvám se,'' ozval se andělův hlas, ,,Emmett takhle vyvádí už od té doby, co jsme odjeli.'' Odjeli? Co?

,,Cože? Kam mě vezete?''

Podíval se na mě překvapeně. Já jsem mu pohled opětovala, ale ten můj byl... nazlobený. Začalo mi být špatně od žaludku. Nezajímalo mě jak je to u upíra možné, neměla jsem na to myšlenky. Bolest hlavy se v tu chvíli snad ještě znásobila. Těsně jsem se proto namáčkla ke dveřím prostorného auta. Určitě mě nevezli ve Volvu. Smotala jsem se do těsného klubíčka a hlavu si mnula ve spáncích.

,,Co je s tebou, Isabello?'' Edward poznal, že se mi přitížilo. Nechtělo se mi odpovídat, ale věděla jsem, že už tak je nervózní z toho, že mi nemůže číst myšlenky.

,,Bello'' řekla jsem. Nepochopil.

,,Říkej mi Bello, je to kratší,'' vysvětlovala jsem a připadala si u toho jako malomocná. Na chvíli se zamračil, vypadalo to jako když přemýšlí a pak spokojeně kývl. Přitáhl se ke mně, rukou mi zajel do vlasů a zastavil se až na týle, tím mě domutil zvednou hlavu a podívat se na něj.

,,Bello, pověz mi, co je s tebou?'' zašeptal něžně, ale přitom bolestně. Z jeho tónu mi přejel mráz po zádech. Musela jsem odvrátit oči od těch jeho, protože jinak by hrozilo, že jejich spalující síla by mě chytla do svých spárů a už nepustila.

,,Nic.''

Pak jsem si něco uvědomila.

,,Neodpověděl jsi mi.''

,,No, víš, lekl jsem se, když jsi padala, vypadala jsi hodně slabě. A tak...''

,,Vezeme tě do nemocnice, Bello.'' Protočil oči Emmett.

,,Co?'' vyvalila jsem oči. ,,Taková blbost! Jsem upír! Jak vás něco takovýho mohlo jenom napadnout? Děláte, jako byste něvěděli, že se mi nemůže nic stát!'' Bylo to, jako bych zapomněla na svou bolest hlavy. Zuřivě jsem začala gestikulovat rukama a nadávat.

,,No, až na to, žes se sebou pěkně řízla...'' začal se zase smát.

,,Nemocnice...'' hlesla jsem nevěřícně. Bolest hlavy se zase vrátila. Připadala jsem si jako simulantka, co schválně hraje bolesti, aby nemusela do školy. Hlavou mi projel obrázek Alice.

,,Co je s Alicí? Je už v pořádku? Kde je?'' vyjely ze mě otázky rychlostí rozjetého rychlíku. Bála jsem se o ni. V mých snech jsme byly nerozlučné, byla jako moje sestra. A nejen ve snech.

,,Jsem tady, Bell,'' ozvalo se ze sedadla spolujezdce. Úlevně jsem vydechla a přivřela víčka. Připadalo mi to, jako by si někdo hrál s mou náladou. Ale musel to být jen pocit. Jasperova schopnost na mě neplatila.

,,Měla jsem o tebe strach,'' přiznala jsem. Připadala jsem si jako Esme, taky se o mě strachovala.

,,Jsi v pořádku?''

,,A-ano.'' Byla ze mě zmatená.

,,Fajn. Musíš mi říct, co jsi viděla!'' Můj tón byl...výstražný. Hlava mě zase začala bolet jako střep. Pulzovalo mi v ní, jako by to bylo možné... Krev mi v žilách zmizela už dávno a přesto jsem cítila, jako by moje srdce tepalo. Bylo to je zdání, ale přesto velmi silné. Dlaněmi jsem si znovu začala třít spánky. Alice se mezitím rozpovídala.

,,Přijdou Volturiovi. Demetri, Felix, Heidi, Jane, Alec a Aro. Tomu poslednímu do tváře nevidím, má černou kápi a je hodně vysoký, asi jako Emmett.''

,,To víš prcku, ty se na každýho musíš dívat jako do nebe.'' Koutnem oka jsem viděla, jak se Alice nafoukla a to Emmetta ještě víc rozesmálo.

,,Dál,'' řekla jsem chladně.

,,Já nevím. Nic nevidím. Jejich budoucnost musí být spjata...''

,,...s tou mojí,'' doplnila jsem šeptem. Podvědomě jsem věděla, že neodešli jen tak. Nemohli mě jen tak nechat a jít. To jednoduše nešlo.

,,Kdy?''

,,Asi za měsíc, možná za dva.'' Dobře, mám měsíc na to, abych se připravila.

Chvíle ticha plynula. Hrobové ticho. Nic, jen ticho.

,,Zastav!'' poručila jsem Emmettovi.

,,Ale...-''

,,Žádné ale. Do nemocnice nejedu. Beztak by mě ani žádný lékař nemohl vyšetřit. Vždyť mi ani netluče srdce a jsem ledová a tvrdá jako kámen. To by jistě nikdo nepoznal,'' použila jsem sarkasmus.

,,Náš otec je doktor,'' promluvil ke mně Edward. Všimla jsem si jeho ustaraného pohledu na mě. Celou dobu, co jsme jeli autem, jsem plně vnímala jeho přítomnost. Byl jako magnet, jen co se vyskytl poblíž, silně až téměř nezvladatelně mě to k němu táhlo. Jak zvláštní dokáže být zamilovanost přidušovaná bolestí, že toho druhého nemůžete mít. Když jsem byla s mým andělem, cítila jsem se šťastná, ale jen co se vytratil, vrátila se známá úzkost, strach a hlavně bolest. Bolest tisíckrár větší, než je ta primitivní, co mi právě pulzovala v hlavě. Duševní bolest.

,,To je mi, s prominutím, jedno. Nikam nepojedu, musím do školy a pak-''

,,Nikam nemusíš, takhle tě do školy nepustím. Klidně použiju i násilí,'' začal se durdit Edward.

,,To mi jako vyhrožuješ? Co je ti do toho? Já si můžu jiít kam se mi zachce!'' hádala jsem se.

,,On má pravdu, Bello,'' snažila se mě přesvědčit Alice.

,,Já se s vámi nemíním hádat. Bolí mě hlava a tohle mi v tom rozhodně nepomůže, Emmette, krucinál, už konečně zastav!''

,,Ne! Jeď dál, Emmette. Vidíš to? Teď ses sama usvědčila. Nikam tě nepustíme a navíc nám dlužíš vysvětlení! Jedeme k nám,'' rozčílila se Alice.

,,Vy asi nemáte moc pudu sebezáchovy, že? Jinak by jste totiž ke mně nešli ani na deset metrů,'' řekla jsem podivným jízlivým, naštvaným a kousavým hlasem zároveň. Víc už jsem nevnímala. Zaklopila jsem hlavu a opřela si ji o dveře auta. Chtěla jsem být přehlížená, šedá myš, neviditelná. Nikoho bych nezajímala. Nikdo by se o mě nestaral. Nikomu bych nemohla nic udělat a kdyby ano, aspoň by to tolik nebolelo.

,,Kde jste vlastně nechali Jaspera s blonckou?'' zeptala jsem se. Slyšela jsem, jak Emmett zavrčel.

,,Co?''

,,Neříkej jí bloncka! Je to nezdvořilé!''

,,Vadí ti to snad? Musela bych znát její jméno, abych ji mohla oslovovat jinak. A že zrovna ty mi něco říkáš o zdvořilosti. Pořád si děláš legraci na můj účet.'' Nechávalo mě klidnou, že se Emmett rozčiloval. Spíš mě to rozesmívalo, byl jak malé dítě.

,,Jmenuje se Rosalie.''

,,Dobře, dobře, klídek. Kde je teda ROSALIE s Jasperem?'' Její jméno jsem schválně vyzdvihla.

,,Jsou ve škole,'' odpověděla mi konečně Alice.

Dlouho nikdo s nikým nemluvil. Emmett řídil, Alice si v mysli procházela svůj šatník a vyřazovala, co už je podle ní ,out'. Její uvažování mi v tomhle ohledu připadalo vtipné. A Edward? Zdálo se, že přemýšlí. Jemu jsem se v hlavě octnout nechtěla. Bála jsem se z toho, co bych viděla. Musel mě nenávidět za to, co jsem na louce udělala. Vypadal tak kouzelně. Díval se z okna, duchem nepřítomný. Jeho oči plály jasně karamelovou barvou. Najednou se mu, ale obličej zkřivil do bolestné grimasy. Zatnul čelist a pevně sevřel svá levandulová víčka. Sklopila jsem oči. Pohled na něj v takovém stavu mě neskutečně bolel.

Zrovna jsme parkovali u domu Cullenových, ale oči jsem nezvedla ani když jsem vystupovala z auta. Věděla jsem, že bych musela pohlédnout na Edwarda a to by opravdu bolelo. Ale i přesto jsem aspoň po jednom pohledu na něj prahla, jako žíznivý po vodě.

,,Hej, Bello, já vím, že mám fakt dobrý auto, ale to v něm hodláš ztvrdnout až do konce života?'' rýpl si Emmett.

,,Vždyť už jdu.''

Při vystupování z auta jsem si nedávala moc dobrý pozor. Nevnímala jsem realitu a věnovala se svým myšlenkám. Do někoho jsem vrazila. Chvíli jsem nevěděla, která bije, ale zanedlouho mi to došlo. Chtěla jsem se omluvit a tak jsem vzhlédla. Rázem jsem oněměla a zároveň ztuhla. V tu chvíli jsem nedokázala nic. Do svých sítí mě upoutaly Edwardovy oči. Měly přímo magickou sílu. Svět se se mnou zatočil a nohy mě opět zradily. Podlomila se mi kolena a já znova upadla do temnoty....

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 14: