Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 24

07.12.2009 (10:00) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2305×

,,Projevilo se u mě teprve dvanáct darů,'' začla jsem...

Bella

Hudba

,,Jako první se u mě objevil štít. Jak fyzický tak psychický. Proto na mě negungují dary Jaspera, Alice a Edwarda. Dále tu máme změnu barvy očí. Tu používám i v tento okamžik, protože jsem novorozená, upírem jsem teprve něco přes dva měsíce. Mám stejnou schopnost s Jasperem i s Edwardem a na tenhle dar navazuje mluvení v myšlenkách. To proto jste se na Emmetta dívali jako na blázna. Mluvila jsem tak na něj. No, dalšímu daru říkáme s Esme ,okouzlení', poněvadž... no, potom vám to ukážu,'' rozmluvila jsem se o svých schopnostech a všichni na mě hleděli jako na zjevení. Povídala jsem jim o tom, jak dokážu poznat, když mi někdo lže a nebo naopak člověka můžu donutit říct pravdu. ,,Taky můžu skrýt svůj pach. Tahle schopnost se bude hodit před Volturiovými...'' Umála jsem se.

,,Bello, to je... to je...'' začala koktat Alice.

,,Já vím, a přesto to není všechno!'' Vzpomněla jsem si na Detroit. ,,Emmette?''

,,Co je, Bello?'' zeptal se stále vyjevený.

,,Vzpomínáš na Detroit? Les? Tam jsme se poprvé viděli...'' naváděla jsem ho.

,,Jo, a dost jsi mě tam překvapila! Myslel jsem, jak si ve svým oblíbeným lesíčku slupnu méďu a vona...'' začal si všem stěžovat.

,,Ach jo, myslíš vůbec někdy něco vážně?'' rýpla jsem si, ale ani jsem nečekala na odpověď. Ta se ale ozvala v mysli Alice.

,,Když už Emmett myslí něco vážně, jde buď o medvědy, Jeep nebo Rosalii. Víc od něj nemůžeme čekat...'' povzdechla si.

,,Myslím, že máš naprostou pravdu,'' usmála jsem se na Alici. ,,No, ale abych vám řekla o své schopnosti... Tehdy, v tom lese, se na mě opět projevil nový dar a to zablokování jiněho upířího daru. Použila jsem ji na Emmetta, v sebeobranně, nevědomky... No taky by se dalo říct, že jen díky Emmettovi jsem přišla na tuhle schopnost. Ale to jen aby ti trochu poskočilo sebevědomí, když mě ani neporazíš v páce...'' rýpla jsem si a narážela přitom na svůj další dar.

,,Cože? Cože?'' zakřikl hystericky. ,,Ty tady urážíš moje svalíky? Co si to, co si to?!-'' koktal. ,,Klídek, to bude dobrý, ona to tak nemyslela...'' šišlal směrem ke svým pažím a mě vraždil pohledem. Znovu jsem protočila oči.

,,Moje další schopnost je síla a rychlost dvakrát větší, než u normálního upíra. A k tomu navíc má síla jako novorozené. Myslím, že je toho opravdu dost,'' konstatovala jsem.

Carlisle se zdál být mou řečí velice zaujatý. Vlastně každý, až na Rosalii a Emmetta, byl v zajetí svých myšlenek. Tahle situace mi připadala divná. Ještě před třemi měsíci bych se vysmála tomu, kdo by se mi snažil namluvit, že upíři existují. A teď? Teď jsem jedním z nich. A možná tím nejmocnějším.

,,Na něco jsi zapomněla, Bell,'' připomínala mi Esme. Svraštila jsem obočí tím, jak jsem přemýšlela, ale brzy mi to došlo.

,,Pravda, zapomněla,'' usmála jsem se. ,,Díky, Esme. Jestli vás ale informace, které jsem vám dosud sdělila, šokovaly, tohle s vámi dozajista sekne. Aby jste věděli, dokážu spát,'' oznámila jsem v rychlosti, abych to už konečně měla za sebou. Nikdy jsem neměla ráda, když se řeč točila okolo mě. Doposud kultivovaný a slušný Carlisle na mě vytřeštil oči.

,,Je to tak,'' znělo to, jako přiznání k vraždě.

Během mého povídání jsem si ani nevšimla, že jsme se přesunuli do obývacího pokoje. Všichni seděli na pohovce nebo v křeslech a přemýšleli. Rosalie si prohlížela své krvavě rudé nehty, Emmett si poklepával prsty o sedačku, u toho přiblblý úsměv. Carlisle jako obvykle zavrtaný ve svých myšlenkách a úvahách. Esme seděla v křesle, hypnotizujíc očima všechno zařízení domu, a nakonec Alice s Jasperem. Ti seděli víc stranou, Jasper houpal Alici ve svém naručí. Její tvář vypadala neklidně, ale v myšlenkách jsem se jí šťourat nechtěla. Nechtěla jsem nahlížet do ničích myšlenek, zvlášť v tuto chvíli. Dokonce jsem tu nechtěla být. Chtěla jsem jít za svým andělem.

,,Půjdu za Edwardem,'' oznámila jsem prostě, vstala jsem z křesla a kráčela jsem po schodech, toužíc znovu vidět to nádherné stvoření, které je jen díky mou vinou zohyzděné a trpící.

Udělala jsem poslední tichý krok ke dvěřím, které mě dělily od mé lásky. Parkety pod mými nohami mírně zanaříkaly, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. V tichosti jsem otevřela dveře od pokoje a vklouzla dovnitř. Edward vypadal velice neklidně, ošíval se a mumlal věci, kterým jsem nerozuměla, nedávaly smysl.

,,Bello, mil... Ne, pros- prosím!'' opakoval.

,,Klid, Edwarde,'' pohladila jsem ho po tváři a chytla za ruku. ,,Jsem tady.''

Seděla jsem u něj nehnutě několik hodin. Přestala jsem vnímat vše okolo, zvuky, obrazy... Jen jsem poslouchala Edwardův dech. Každou chvíli, stejně jako teď, se ozývalo:

,,Bells... Bells, prosím...''

,,Oč mě žádáš?'' zeptala jsem se zoufale, i když jsem věděla, že odpovědi se mi nedostane. Znovu jsem pohledem přejela jeho tělo. Hlavou mi projel obrázek bojujícího Edwarda s vlky. To, jak mu docházely síly, jak s ním rychle běžím lesem. Jeho otevřené rány... Všechno tohle mi v duši způsobovalo ukrutnou bolest. A znovu, znovu... Já v jeho silném objetí, těsně před tolik očekávaným a chtěným polibkem. A nakonec moje kruté odmítnutí.

Tolik mi teď všechno tohle způsobovalo bolest. Kdybych jen mohla vrátit čas!

Z rukou mi najednou vyšlehlo bílé světlo. Okamžitě jsem pustila Edwardovu ruku a vzdálila se na druhý konec místnosti, ale stihla jsem si všimnout, jak rány a škrábance, které měl na ruce, za kterou jsem ho držela, ztratily na intenzitě, byly skoro vyléčené. Vrhla jsem pohled na své ruce, ze kterých pořád sálalo světlo.

,,Carlisle!'' zavolala jsem zděšeně.

,,Bello!'' Stál okamžitě ve dveřích. Díval se na mě obezřetně, ale podivné zděšení nade mnou neskryl.

,,Co to má znamenat?!'' optal se mě, v zádech již celou rodinu. Esme ho chtěla obejít, ale zadržel ji.

,,Já... já nevím! Prostě mi to najednou vyšlehlo z rukou...'' koktala jsem. ,,Ale Edwardova ruka... ona - ona byla od škrábanců a teď...'' vrhla jsem pohled k Edwardovi. Carlisle stál okamžitě u Edwarda a kontroloval mu, dřív zraněnou, ruku.

,,Bello, to je léčení! Pojď sem!'' vyjekl nadšeně. Měla jsem strach, ale když to Edwardovi pomůže...

Přispoupila jsem k posteli a pomalu jsem pozvedla své ruce. Ještě jednou jsem si je nedůvěřivě prohlédla a pak je dala nad Edwardovu odhalenou hruď. Čekala jsem, co se stane, co se zvrtne, ale rány se začaly pozvolna uzdravovat. Neveřícně jsem to sledovala a se mnou i celá rodina, která se okolo nás shromáždila. Škrábance a s tím plno dalších zranění se hojilo pomalu, velice pomalu. Cítila jsem, jak mi výrazně ubývají síly a Edwardovi přibývají.

Poslední, hluboký škrábanec na prsou se mu shojil. Slyšela jsem, jak se potichu, ale zhluboka nadechl. Dlouze zatřepal víčky a...

Vážně se Vám omlouvám za ten konec, ale mě to tak baví! A navíc se tím perfektně ukončují jednotlivé kapitoly... Prostě kdo píše, tak jístě ví! Já třeba moc neumím ukončit kapitolu v tom nudným prostředku :) Takže se moc nezlobte... A já radši zdrhám, než mě budete chtít ukamenovat :)

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 24: