Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 27

12.12.2009 (12:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2084×

To si o mě skutečně myslí, že bych byla jen taková do větru? Že jdu s každým? Tohle mě skutečně bolelo.

Bella

Hudba

Běžela jsem lesem a vzlykala. Tolik bolelo vědět, že si o mě myslel takovou věc... Vyčetla jsem to i z jeho myšlenek. Když jsem viděla jeho tvář, bolest mi svázala hrdlo. Nedokázala jsem mu říct, že to není tak, jak si myslí. Že nás s Eleazarem pojí pouze přátelství a miluju jen mého Edwarda, mého anděla.

Ale proč bych mu to měla vysvětlovat? Vždyť si o mě může myslet, co chce. Jeho vůle je svobodná a já mu do ní zasahovat nechci. A ani nebudu.

Zvolnila jsem tempo, až jsem šla pomalou, lidskou chůzí. Les byl krásný. Mnohem krásnější, než kdy jindy. Slabý, letní vánek si pohrával s prameny mých vlasů. Neposlušně mi je foukal do obličeje, ale já jsem je vždy trpělivě vrátila na své místo.

Že jsem podvědomě šla na mou a Edwardovu louku jsem si uvědomila teprve tehdy, když jsem na ní stála. Znovu ve mně probudila vzpomínky na naše společně strávené chvíle. Na dva nepovedené okamžiky, kdy jsme se chtěli políbit. Jednou jsem tomu zabránila já, podruhé Eleazar. Jemu to ale nevyčítám, nemohl za to.

S těžkým povzdechem jsem si sedla na kámen, který stál na kraji louky. Nohy jsem si složila pod bradu a celkově se stočila do klubíčka. Znovu jsem bezmocně vydechla a zavrtěla hlavou ve snaze vypudit myšlenky na Edwarda ze své hlavy. Marně. Už jen to, že jsem seděla na naší louce mi vše vracelo do povědomí. Vždy, když jsem se chtěla podívat okolo sebe a znovu ohodnotit neohodnotitelnou krásu tohoto místa se mi před očima objevila scéna, ve které jsme byli my dva. Já a Edward.

Rozčíleně jsem bouchla pěstí do kamene, na kterém jsem seděla. Asi jsem do toho dala trošku větší sílu, poněvadž se kousek odlomil a skutálel se na smaragdově zelený trávník, kterým byla louka pokryta.

,,Proč já? Proč sis vybral zrovna mě?'' řekla jsem ztrápeně. Čekala jsem, že moje otázky vezme vítr a odnese je někam doleko pryč.

,,Nevím, proč si tě vybral, ale vím jistě, že to, co před chvílí udělal, tě ranilo,'' ozval se za mnou Eleazarův hlas. Rychle jsem se na něj otočila a slabě se usmála.

,,Bello, přede mnou svoje city skrývat nemusíš,'' Posadil se vedle mě a objal mě okolo ramen.

,,Já vím.'' I přesto, že mi bylo do pláče jsem se na něj opět usmála.

,,Bello...'' zaúpěl. ,,Když jsem jel do Forks, myslel jsem, že tě tu naleznu veselou s pusou od ucha k uchu stejně jako vždycky. A místo toho...'' Mávl rukou ke mně.

,,Promiň, kazím ti radost,'' zašeptala jsem mu do ramene. Přitom jsem sebou kolébala jako psychicky labilní.

,,Ale co to plácáš...'' Přejel mi rukou po páteři a nakonec mě objal kolem pasu. ,,Jsem rád, že tě zase vidím! Jen mi tu schází tvůj úsměv. Bello, ty ho máš ráda, viď že jo?'' zeptal se lišácky.

,,Mnohem víc, než jen to, Eleazare. Miluju ho a to, co si o mě myslí mě zraňuje.'' Jeden zrádný vzlyk se mi opět vydral z hrudi. Dvě mé já se uvnitř v hlavě opět hádaly. Jedno tvrdilo, že se vlastně nic nestalo a já jsem jen zbytečně přecitlivělá, ale to druhé... To druhé říkalo, že si tohle všechno zasloužím. Za to všechno. Jak jsem se chovala k Alici, Emmettovi, Edwardovi. Říkalo, že si zasloužím Edwarda, a že je vlastně správné, co si myslí. S tím jsem se ale odmítala vyrovnat.

Já už nejsem nebezpečná!

,,Měli bychom jít nazpět. Esme bude mít starost. Slíbil jsem jí, že tě přivedu,'' omluvně se usmál. Pak mě vzal do své náruče. Jindy bych protestovala, ale teď jsem to i uvítala.

Eleazar běhal na upíra velice rychle, takže jsme zanedlouho stáli na zahradě Cullenových.

,,To už dojdu,'' řekla jsem tiše. Se zamručením mě pustil. Objala jsem ho kolem pasu a on svou ruku obmotal ruku kolem mých ramen. Takhle jsme došli až k domu mé nové rodiny.

,,Bello! Kde jsi byla? Víš jak jsem se o tebe bála?!'' vykřikla Esme, když jsme se dostali do obýváku.

,,Klid, mami. Byla jsem jen... Potřebovala jsem být chvíli sama,'' dostala jsem ze sebe přiškrceně. Esmino objetí mělo téměř ničivou sílu.

,,Carlisle?'' otočila jsem se na něj, když jsem se konečně vymanila z Esmina drtivého sevření.

,,Ano, Bello?'' vždy zdvořilý. Zakroutila jsem nad tím hlavou.

,,Nevadilo by ti, kdybychom si promluvili až zítra? Potřebovala bych být teď chvíli sama, možná se i trochu prospím.''

,,Ale jistěže. V pořádku, Bello, máme čas,'' usmál se.

,,Tak tedy dobrou,'' řekla jsem Esme a Carlisleovi. Eleazar šel hned za mnou, ale já jsem chtěla být skutečně sama. Jako vždy, když jsem byla smutná nebo mě něco trápilo.

,,Eleazare, prosím...'' Hned pochopil, oč mi jde. Popřál mi dobrou noc a nechal mě jít.

Když jsem procházela okolo Edwardova pokoje, mírně mě bodlo u srdce.

,Co dokáže láska...'' pomyslela jsem si trpce. Rychle jsem ale zatřepala hlavou ve snaze zaplašit myšlenky.

Až když jsem stála na konci chodby, uvědomila jsem si, že tu nemám svůj pokoj, že tohle není náš dům. Všechno tu vypadalo tak podobně, některé věci byly skoro totožné.

,,Bello...'' ucítila jsem Alicinu ruku na svém rameni. ,,Tady se můžeš vyspat. Donesu ti oblečení,'' řekla zkroušeně.

Pokoj to byl veliký, laděný do světlých barev, stejně jako celý dům. Dominovala tu obrovská postel, na kterou právě Alice pokládala věci.

,,Co je ti, Alice?'' Nechtěla jsem, aby se moje sestřička tápila.

,,Mrzí mě to, Bello. Edward nemá právo ti takhle ubližovat. A zvlášť nemá právo na to, aby si o tobě myslel něco takového...''

,,Kvůli to mu se netrap, Alice. Já to zvládnu. Zvládla jsem i horší věci...'' hraně jsem se usmála a chytla ji za ruku. Ona se ke mně ale přitulila a objala mě.

,,Mám tě ráda,'' špitla.

,,Já tebe víc,'' pohladila jsem Alici po vlasech. Cítila jsem, jak se jí na tváři roztáhl úsměv.

,,Stejně je to vůl,'' řekla rozčíleně, když jsme si společně sedly na postel. Navzájem jsme se držely za ruce a povídaly si. ,,Však už jsem mu taky pěkně vyčistila krk,'' drmolila pomstychtivě.

,,Alice?! Cos mu řekla?!''

,,O to se nemusíš starat,'' mávla nad tím rukou.

,,Alice! Já to chci vědět!''

,,Bellooo...'' zaúpěla.

,,Dělej, Alice! Čím dřív mi to řekneš, tím dřív to bude za tebou...''

,,Řekla jsem mu, žeee...'' Už jsem na ní viděla, jak začíná střádat plány na to, jak mi řekne pravý opak toho, co řekla Edwardovi. Neboli, podle Alice, poupraví pravdu.

,,Na to ani nepomysli!'' nasadila jsem varovný hlas.

,,Nojo, furt...'' mrmlala. ,,Člověk je tady utiskovanej, to je hrozný...'' snažila se vykroutit z odpovědi.

,,Tak dozvím se, cos mu řekla?!''

V hlavě se mi najednou začala promítat Alicina vzpomínka:

,Alice zuřivě míří do Edwardova pokoje...

,,Jak si to představuješ?! Jseš úplně blbej?!'' zařve.

,,Ty jsi tady nebyla, Alice! Neviděla jsi, jak se k němu měla, jak ho objímala!''

,,Tobě v té makovici snad úplně hráblo, Edwarde! Ona ho nemiluje! Eleazar je jen její kamarád. Jezdil za ní tajně z Volterry a kolikrát tak nasazoval svůj krk! Kdyby se to totiž dozvěděl Aro, tak by ho roztrhl jako hada! Pomáhal Belle s objevováním jejích schopností a pak je i společně trénovali...! Aro se totiž Belly bojí jako čert kříže! Je to nejmocnější upírka, co vůbec existuje!''

S tím vzpomínka skončila. Slyšela jsem znuděné vydechnutí.

,,Spokojená?'' zeptala se provokativně.

,,Díky, Alice,'' usmála jsem se.

,,Nemáš zač!'' vypískla. ,,Ale teď už bys měla jít spát, Bello,'' řekla jako zkušená matka. Rychlostí, kterou jsem ani nepostřehla vyskočila z postele a líbla mě na tvář.

,,Dobrou, Bell!'' zašvitořila ve dveřích a zabouchla. Zmizela jako duch. Vlastně jsem pochybovala, jestli tu vůbec byla. Důkazem mi ale byla kupka oblečení, ležící na kraji postele. S povzdechem jsem jí sebrala a vydala se do koupelny.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 27: