Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 28 - Edwardův pohled

16.12.2009 (20:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2740×

Edward

Hudba

Hlavou mi pořád běhaly obrázky a toho... Eleazara. Vypadala tak šťastně, když ho objímala...

Utápěl jsem se ve svém žalu. Sžírala mě neopětovaná láska. Tolik bolelo vědět, že má někoho jiného. Že má někoho, koho miluje, koho líbá, komu šeptá slůvka lásky. Tolik jsem chtěl být tím upírem.

Proč mi ale dávala šanci, když má jeho? Eleazara? Proč?

Ode dveří se ozvala ohlušující rána.

,,Jak si to představuješ?! Jseš úplně blbej?!'' zařvala rozzuřená Alice. Věděl jsem, co tím myslí, ale nehodlal jsem se s ní o tom bavit.

,,Ty jsi tady nebyla, Alice! Neviděla jsi, jak se k němu měla, jak ho objímala!'' zahřměl jsem.

,,Tobě v té makovici snad úplně hráblo, Edwarde!'' zapištěla. ,,Ona ho nemiluje! Eleazar je jen její kamarád. Jezdil za ní tajně z Volterry a kolikrát tak nasazoval svůj krk! Kdyby se to totiž dozvěděl Aro, tak by ho roztrhl jako hada! Pomáhal Belle s objevováním jejích schopností a pak je i společně trénovali...! Aro se totiž Belly bojí jako čert kříže! Je to nejmocnější upírka, co vůbec existuje!''

,,Jak to můžeš vůbec vědět, Alice?!''

,,To jsi opravdu zapomněl, že má Bella matku? Esme mi to řekla! A sama byla ráda, když Eleazara viděla!''

Zamyslel jsem se.

Může to být pravda? Bella a Eleazar nejsou...? Ale vždyť to nadšení, objetí a nakonec to, jak ho chytla za ruku... Vždyť to vypadalo tak jednoznačně...

,,Jsi opravdu vůl, Edwarde!'' špitla. ,,Když už nevíš, jak věci doopravdy jsou, tak radši nikoho nesuď a nikoho nezraňuj svým chováním. A zvlášť ne Bellu!'' zasyčela. Potom se vytratila z pokoje.

Měl jsem neovladatelné nutkání do něčeho kopnout, něco zničit. Vybít si svou zlost. Alice se trefila do bolestivého místa. Soudil jsem Bellu a ani jsem nevěděl, jak to skutčně je. Že jsou jen dobří přátelé...

Ach, jsem takový idiot! Musel jsem jí velice ublížit. Tohle jsem vážně neměl dělat.

Ležel jsem v posteli a připadal si jako mrzák. Měl jsem sto chutí vstát, běžet někam daleko, kde by mě nikdo nenašel, a něco zničit. Slíbil jsem ale Carlisleovi, že budu v klidu a nebudu se namáhat.

Jako už poněkolikátě jsem zaklonil hlavu, sevřel víčka a přehrával si každičkou minutu, kterou jsem se svým andělem stávil. Byla tak nádherná, když se rozčilovala... Vždy jí naskočila malinká vráska mezi obočím. Miloval jsem každý úsměv, který na své nádherné tváři vykouzlila, každý pohled, který mi věnovala. Její rozpustilé vyplazování jazyku.

Hluboce jsem vydechl a stočil hlavu k oknu. Spatřil jsem Bellu v objetí s Eleazarem. Znocnil se mě vztek. ,Co ji má ten slídil co objímat?!' řvaly na mě mé myšlenky. Chtěl jsem tam jít a pořádně mu zakroutit krkem, dát mu co proto. Ale zakřičely na mě Aliciny myšlenky:

,Na to ani nepomysli! Už jsi jí ublížil dost! To chceš udělat další scénu?! Vždyť se podívej, jak teď vypadá!'

Skutečně. Alice měla pravdu. Bella vypadala jako hromádka neštěstí. Její oči neměly svou obvyklou jiskru, obličej byl stažený v masce smutku.

,,Bello...'' zašeptal jsem sotva slyšitelně. Co jsem to proboha udělal? Co jsem to udělal andělovi? Andělovi, který mi zachránil život...

,,Bello! Kde jsi byla? Víš jak jsem se o tebe bála?!'' slyšel jsem hystericky zvolat Esme.

,,Klid, mami. Byla jsem jen... Potřebovala jsem být chvíli sama,'' Kde byla? Uvnitř mé nejtemnější mysli se znovu ozval ten známý, kousavý hlásek. ,S Eleazarem! A kdoví, co spolu dělali...'  Statečně jsem to ignoroval. Teď už ze sebe neudělám blbce, a Belle už neublížím!

,,...promluvili až zítra? Potřebovala bych být teď chvíli sama, možná se i trochu prospím,'' řekla tiše. Jako by se bála. Ale to nemusí, budu s ní, budu ji chránit...

,,Ale jistěže. V pořádku, Bello, máme čas,'' odpovídal Carlisle. Z jeho myšlenek jsem věděl, jak moc je na Bellu zvědavý, ale nechtěl jí do ničeho nutit. Zvlášť, když ji viděl v tomhle stavu.

,,Tak tedy dobrou,'' šeptla. Slyšel jsem, jak začala stoupat po schodech, pak se ale na chvíli zastavila.

,,Eleazare, prosím...'' Oč ho žádá? Znovu se ve mně probudila žárlivost.

Ano, žárlivost. Neskutečně mě dráždilo, když jsem jen zahlédl toho upíra.

Uslyšel jsem jen slabé zamručení a následné znepokojivé myšlenky. Odmítla ho. Nechtěla s ním být. Kdybych byl člověk, poskočilo by mi srdce radostí.

Její tiché kroky byly sotva slyšitelné. Když procházela okolo mého pokoje, zastavila se. Čekal jsem, jestli otevřou dveře a v nich se zjeví můj anděl. Moje láska, radost. Nestalo se tak. Slyšel jsem jen prudké usyknutí. Bodlo mě u srdce.

Ale co jsem čekal? Že za mnou přijde, řekne mi, že se nic nestalo a vyzná mi lásku? Hloupost!

Udělala ještě několik krátkých kroků, ale znovu se zastavila. Párkrát nerozhodně přešlápla na místě.

,,Bello...'' ozval se Alicin zmučený hlásek. ,,Tady se můžeš vyspat. Donesu ti oblečení,'' pípla. V její hlavě se jen promítaly nelichotivé, nadavající myšlenky směřující ke mně. Slova jako idiot, kterén a debil byly ještě jedny z nejmírnějších. U toho mě trápila pohledem na Bellu. Stále si v hlavě představovala její obrázek. Obrázek, který ukazoval na bolest mého anděla.

,,Co je ti, Alice?'' ozval se znovu Bellin strostlivý hlas.

,,Mrzí mě to, Bello. Edward nemá právo ti takhle ubližovat. A zvlášť nemá právo na to, aby si o tobě myslel něco takového...'' Nedala se přeslechnout jistá nenávist ke mně když Alice mluvila. Tím, jak jsem se choval jsem si to pohnojil nejen u mé Bellinky, ale také u Alice.

,,Kvůli to mu se netrap, Alice. Já to zvládnu. Zvládla jsem i horší věci...''

Poslouchal jsem jejich rozhovor a připadal si jako slídil. Jako nějaký špeh. Ale tolik jsem si přál vědět, co si o mě Bella myslí, jestli mě má ráda jenom z malé části tak, jako já mám rád ji. Jestli mě miluje. Ale to bych byl asi velice domýšlivý, kdybych si tohle myslel.

Divil jsem se, jak dlouho si dokázaly povídat. Pořád měly co rozebírat, ale ani jednou se nedostaly ke mně. Záměrně. Alice na mě byla naštvaná a věděla, že i kdyby chtěla rozhovor svést ke mně, Belle by tohle ,téma' dělalo problémy.

,,Ale teď už bys měla jít spát, Bello,'' vypískla Alice.

,,Dobrou, Bell!'' řekla  ještě a zabouchla dveře. Slyšel jsem jen slabý výdech a po chvíli i tiché kroky, které vedly do koupelny.

Chtěl jsem se zvednout a jít za Bell. Omluvit se jí a poprosit o odpuštění, ale stále mi něco říkalo, že to není dobrý nápad. Stále jsem se sám se sebou hádal, stále se zvedal a následovně opět ulehal do postele. Nemohl jsem se rozhodnout. Připadal jsem si, že už magořím.

Najednou můj sluch zaměstnalo přešlapování před dveřmi mého pokoje. Podle uchechtnutí jsem poznal, že jsem o Emmetta. Dveře se rozrazily a v nich stál můj úžasný bratříček. Tak jsem si říkal, že ten mi tu ještě tak chyběl.

,,Čau marode!'' zahulákal a skočil vedle mě na postel. ,,Čoveče, taky bych se chtěl mít jak ty! Se tady poflakuješ, provozuješ gaučing, jídlo ti nosí až do postele... To je aspoň servis!'' kroutil hlavou. ,,Já ti něco řeknu, brácha! I ty holky po tobě letí. Nikdy jsem neviděl nikoho tak zklamanýho z tvýho odmítnutí, tak jak Bellu...''

,,Cože?''

,,No jo, dyť řikám, je z toho na prášky. Asi bych měl Carlisleovi říct, ať jí něco šlehne...'' zamýšlel se. V hlavě už si představoval, jak Carlisleovi tajně krade léky na utišení a nenápadně je podstrkuje Belle.

,,To ať tě ani nenapadne!'' zahřměl jsem.

,,Ach jo, tady není žádná zábava! Každej mě pořád jenom utlačuje!'' začal dělat, že brečí. Vzlykal až se mu brada třepala.

,,Emmette...'' zaúpěl jsem, ,,já vážně nemám náladu na tyhle tvoje divadýlka.''

,,Klídek brácha, už jsem v pohodě,'' zasmál se. ,,Přišel jsem ti zvednout náladu. Ty víš, že na tebe prcek pěkně soptí?''

,,Já tě už vážně zabiju, Emmette!'' vyjekla z vedlejšího pokoje Alice.

,,Ups,'' skousl si ret. ,,Vypadá to, že jsem si to podělal i já,'' uchechtl se.

,,Ty tady máš ale nudu, to je hrůza ti řeknu,'' stěžoval si znovu asi po pěti vteřinach ticha.

,,Když se ti to nelíbí, tak jdi za Rosalií, ta se ti o zábavu postará. Mě ticho vyhovuje!''

,,Žádný takový, já tady budu, jen tak se mě nezbavíš! A za Rose nepůjdu, protože ta je na mě taky pěkně naštvaná a pokud se jí ukážu na očích, myslím, že z toho živej nevyváznu. Takže...'' Nadzvedl jsem jedno obočí. Zase měl něco za lubem.

,,Skočím pro telku!'' Vyskočil z postele a už se hnal ke dveřím.

,,Emmette! To ať tě ani nenapadne!'' řekl jsem výhružně. Věděl jsem totiž, co by se stalo, kdybych ho nechal konat. Nakonec by mi spřeházel celý pokoj a nakonec by to tu vypadalo jako po výbuchu.

,,No nic, stejně bys mi dělal jenom křena... Já, televize a baseballový zápas máme za chvíli rande. Měj se!'' zahulákal a zabouchl. Jen jsem nad tím nevěřícně zakroutil hlavou.

,Měl bys jít za Bellou,' připoměl jsem si.

Tiše jsem vstal a přešel ze svého do Bellina pokoje. Opatrně jsem zaťukal na dveře, ale nic se neozývalo. Žádné vyzvání, že můžu jít dál nebo naopak odmítnutí. Slyšel jsem jen pravidelné oddechování. Slabě jsem polknul a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na spící Bellu. Vypadala tak krásně a znanitelně. Vypadala jako ta nejkřehčí porcelánová panenka, jako anděl.

Proklouzl jsem do místnosti a posadil se do křesla, které stálo v rohu místnosti. Pohledem jsem přejížděl po jejím nádherhém těle, po jejích dokonalých křivkách. Od její sněhově bílé, mramorové kůže se odrážel svit měsíce. Kaštanově zbarvné vlasy měla volně pohozené po polštáři. Okouzleně jsem vydechl.

,,E- Edwarde...'' zamumlala. Radostí jsem málem vyskočil z kůže. Zdá se jí o mně!

Znovu něco zanaříkala a převalila se na bok. Tentokrát mi umožnila pohlédnout jí do tváře. Bellina krása mě snad každou chvílí víc a víc ohromovala. Byla rozdílná od jiných upírů. Ona měla krásné jemné rysy, né běžné, ostře řezané. Jak jsem pozoroval její krvavě rudé rty, všiml jsem si, že se mírně vlní. Mluvila tak tiše, že to ani můj upírský sluch nezaznamenal. Byl jsem tolik zvědavý na to, co se jí honí v hlavě a tak jsem přešel po pokoji a přisedl si k ní na postel. Naklonil jsem se k jejím ústům a poslouchal jsem, co mluví.

,,Edwarde... Edwarde, proč jsi mi to udělal?'' opakovala pořád dokola.

Pak se ale stalo něco, co bych nečekal. Malinko se zavrtěla, něco zabrumlala a natáhla své ruce. Když narazila do mé hrudi, na tváři se jí objevil spokojený úsměv. Obtočila své ruce okolo mého těla a spokojeně zavrtala svůj obličej k mému krku. Byl jsem v šoku, ale přeto jsem se usmál. Radši jsem nepřemýšlel nad tím, co mi na to řekne ráno.

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 28 - Edwardův pohled: