Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 6

23.09.2009 (09:30) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2612×

Bella

,,Ty jsi vyjímečná, Bello!'' ozvala se za mnou Esme, když Volturiovi odešli.

,,Nejsem vyjímečná!'' štěkla jsem vztekle. V tuto chvíli jsem byla tak rozzuřená, jako nikdy jindy. Co když Esme nějakou náhodou ublížím? Co když někoho nějakou svou mocí zabiju nebo zraním? Co potom?

,,Promiň, mami,'' snažila jsem se o co nejklidnější hlas.

,,To nic, já se omlouvám, neměla jsem... neměla jsem to říkat. Já jen, že... no...''

,,Klid mamko, já vím přesně, co tím myslíš. Promiň, že jsem na tebe vyjela. Prostě mám pocit, že je těch informací poslední dobou až moc, víš. Bojím se, že bych ti třeba nějakou svou mocí náhodou ublížila a s tím bych nemohla žít. Nebo by se jedna z mých schopností mohla projevit na veřejnosti a já bych nás tím prozradila, a co potom? Mám strach, mami. Mám strach o tebe. Jsem monstrum,'' vzlykala jsem.

,,Tak tohle nechci už v životě slyšet, Bello! Ty nejsi žádné monstrum!'' řekla rozhněvaným hlasem, oddychla si a pokračovala, teď už klidně. ,,A vím naprosto jistě,že se nic nestane. Věřím ti, zlatíčko. Ty bys nedokázala nikomu ublížit, to jsem poznala už při našem prvním lovu, vzpomínáš? Kdybys nechtěla, nepoužila by jsi svou schopnost a těm mužům ublížila, ale ty jsi svůj dar použila a tím je zachránila. Bello, podívej se mi do očí,'' řekla, vzala mi obličej do svých dlaní a tím mě donutila se podívat do jejích krásných, zlatohnědých očí.

,,My to spolu zvládneme, drahoušku. Věřím v to. Mám tě moc ráda dceruško.'' Tak tohle mě odrovnalo. Kdyby to bylo možné, plakala bych.

,,Taky tě mám moc ráda, mami. Mnohem víc, než si jenom dokážeš představit. Děkuji ti. Děkuji za všechno, co pro mě děláš,'' šeptla jsem a celé moje tělo se třáslo vzlyky. Esme mě objímala a hladila po zádech, abych se uklidnila.

Po dlouhé chvíli jsme zamířily zpět domů, poněvadž už se začalo stmívat. Omluvila jsem se Esme, že si půjdu na chvíli lehnout, protože jsem byla za dnešní den velice psychicky unavená. Když jsem dolehla na pohovku, zdálo se mi dnes všechno téměř nemožné. Myslela jsem, že se mi hlava snad rozskočí. Tolik informací a emocí za jeden den to jsem vážně ještě nezažila. Zavřela jsem oči a snažila jsem se chvíli na nic nemyslet. Když jsem byla ještě člověk a byla jsem rozčílená nebo jsem si jednoduše potřebovala odpočinout, pustila jsem si Debussyho. Začala jsem si proto pobrukovat jednu jeho skladbu a u toho jsem klepala prsty o postel a tím imitovala hru na klavír...

Z mích úst zaznívaly poslední tóny Debussyho melodie. Uvědomila jsem si, že je mi najednou mnohem líp. Proto jsem vztala ze sedačky a šla jsem zpět za Esme, tu jsem nenašla ani v obýváku ani v kuchyni a v pracovně taky ne. Napadla mě jediná věc a to, že udělala pravděpodobně to, co já. Tiše jsem vyšla schody a jsem se k Esme do pokoje. Došla jsem až ke dveřím a lehce zaťukala. Ozvalo se:

,,Pojď dál, vždyť víš, že nemusíš klepat,'' říkala, když jsem vcházela do dveří a v zápětí se smíchem dodávala:

,,Ty děláš, jako bych tady měla mít nějakého milence.''

,,Mohla bych si s tebou promluvit nebo chceš být o samotě?'' zeptala jsem se.

,,Bello, já jsem byla sama celých 150 let, takže pojď. O čem si chceš promluvit?''

,,O mně. Chtěla bych se tě zeptat, jak to ty vidíš. Co bude dál, víš?''

,,Dobře, přiznám se ti, přemýšlela jsem o tom. Eleazar říkal, že tvé schopnosti se budou projevovat postupně. Mohly by jsme tu zůstat ještě nějakou dobu a vždy když se objeví nějaká tvá nová schopnost naučily by jsme se, jak s ní pracovat. A až budeme mít vše pod plnou kontrolou, přestěhujeme se a další tvé dary už budeme objevovat na jiném místě až si budeš jistější, dobře?''

,,Děkuju mami.'' opravdu jsem byla Esme vděčná. Kdybych ji neměla, nevím co bych dělala. Jednou se jí skutečně musím něčím odvděčit.

***

Uběhly už dva měsíce a u mě se objevilo dalších dvanáct darů. První byla jakákoli práce s ohněm. Třeba když jsem mezi prsty chytila knot svíčky, rozhořel se jemný plamínek a tím zažehl vosk a svíčka se rozhořela. Prostě jako když ji zapálíte sirkama. Dále pak bylo manipulování s emocemi druhých. Chudák Esme, když jsem ten dar ještě neuměla moc ovládat, byla jako na minovém poli. Chvíli se cítila šťastná, podruhé byla ve stresu. I na mě ovšem mnohem víc doléhá nálada druhých.

Nedávno jsme byly s Esme nakupovat, abychom nebyly nápadné, to jsem tuto schopnost měla teprve krátce, a když jsem vešla do toho obchodu, myslela jsem, že se zblázním. Snad každý člověk tam, měl jinou náladu a tak jsem okamžitě musela prchnout do auta.

 Další z mích darů je okouzlení. Nevím jak jinak to nazvat. Je to jednoduché, když chci na někoho zapůsobit, stane se tak. Zatím jsem to, ale použila jen na Esme, protože si myslím, že normální smrtelník by to nepřežil. Upíří krása a ještě k tomu okouzlení... No nevím, nevím...

Jako další na řadu přišlo zablokování jíných upírských darů. Na ten jsem přišla zanedlouho po návštěvě Volturiových. Byla jsem na lovu a narazila jsem na upíra, byl hodně vysoký a svalnatý, v tu dobu začala fungovat moje další schopnost. Schopnost zablokovat dar jiného upíra. On, ten svalnatý sice žádnou určitou neměl, ale přece jen, něco jsem poznala. Měl větší sílu, než každý jiný upír. Proto jsem byla ráda, když můj dar začal pracovat zrovna v tuto dobu, jinak by mě ten vysoký upír rozcupoval, aniž bych věděla jak.

Další z mých nesčetných darů bylo to, že jsem poznala, když mi někdo lhal. Svou mocí jsem na někoho, v tomto, případě Esme, působila a dotyčnému nezbívalo nic jiného, než mi říct pravdu.

Na další dar jsem přišla s Esme. Jednou se mě zeptala (nebo spíš sama sebe) proč to asi tak je, že mám tenhle dar (tím myslela dar mít jakýkoliv dar). Já jsem se pro sebe v duchu uchichtla a v duchu taky dodala ,Protože jsem vyjímečná !', ale tahle myšlenka se nějak dostala i do hlavy Esme a a odpověděla mi, ža asi ano. Čili můj další dar je, že můžu mluvit v myšlenkách. Další moje schopnosti byly: změna barvy očí, síla a rychlost dvakrát větší než u normálního upíra, čtení myšlenek, mohla jsem skrýt svůj pach. Poslední dar je neuvěřitelný. Přišla jsem na něj před týdnem, ale jsem pořád stejně překvapená, ovšem mile. Zachovalo se mi to asi lidského života a přetrvalo i do teď. Když jsme s Esme zkoušely mou novou schopnost síly, byla jsem tak unavená, že když jsem, jako vždy ulehla na pohovku, usnula jsem. Potvrdila mi to i Esme. Šla si se mnou poradit o jedné věci ohledně stěhování a spatřila mě, jak spím. Muselo se mi to přenést z lidského do upířího života nebo jsem jenom poloviční upír, tohle je Esmina teorie. Já osobně to nechápu. Podle mě je to jeden z darů a další podobné ,lidské' schopnosti nebo spíš lidské přirozenosti se u mě objeví časem.

Spánek byl, ale opravdu krásný. Aspoň na pár hodin vyjít z reality a odpoutat se od svých problémů. Měla jsem dokonce sen. V tom snu jsem byla s nějakou dívkou. Vypadala jako elf a její inkoustově černé vlasy byly rozježeny všemi směry, ale až po chvíli jsem si všimla, že je ta dívka upír. Její oči měli barvu rozpuštěných karamelek, tak jak je mívá Esme po lovu. Stály jsme na malé zahradě u lesa, obě jsme se objímaly kolem pasu, naráz jsme vykřikly: ,sýr !' a někdo, koho jsem neviděla, nás vyfotil. ,Aliceee !' uslyšela jsem ve snu mužský hlas a ta malá elfka odběhla někam do lesa. V tom okamžiku sen skončil. Esme je velice nadšená z toho, že se mi tyhle lidské vlastnosti zachovaly. A já vlastně taky.

Zítra se budeme stěhovat. Všechny všechny moje schopnosti máme plně pod kontrolou a nové, které by se by nám stěhování mohly pokazit, se neobjevily. Napadlo mě, že bychom si s Esme mohly napasledy na tomhle místě zajít lov a tak jsem vztala z gauče, na kterém jsem poslední dva měsíce strávila většinu svého času, a zamířila jsem si to k Esme do pracovny. Právě jsem vcházela do dveří, když dokončovala poslední úpravy na našem novém domě.

,,Mami?'' Můj hlas zněl zvláštně.

,,Ano Bello?''

,,Měla by jsi na mě chvíli čas?''

,,Jistěže, copak potřebuješ? zeptala se.

,,Co bys řekla tomu, kdybychom si zašly naposledy na tomhle místě na lov?'' zněla moje otázka.

,,Skvělý nápad, Bello! Tak co, půjdem hned?''

,,Jen se skočím převlíct a můžem jít!'' zavýskla jsem. Vběhla jsem do svého pokoje, rychle jsem na sebe hodila černou teplákovku a seběhla dolů do obýváku, kde už na mě čekala Esme.

,,Můžeme?''

,,Jasně!''

Lov probíhal naprosto skvěle. Hned na začátku jsme se s Esme rozdělily. Ona totiž chodí na takové ty nevinné zvířata jako jsou jeleni nebo srnky. To já zase miluju pumy a medvědy. Zaběhla jsem proto do hlubší části lesa a lehce jsem nasála vzduch do nosu. Ucítila jsem vůni pumy nedaleko mě. Nechala jsem se ovládnout netvorem uvnitř mě samotné a rozeběhla jsem se naproti vůni, která pocházela z toho nebohého zvířete. Zastavila jsem se pár metrů od ní. Byla tam. Puma. Odpočívala v houštinách kapradí a její pískově hnědá kůže se matně leskla díky mírnému světlu, kreré les poskytoval.

Ještě jednou jsem se mírně nadechla a skočila jsem zvířeti po krku. Začala se bránit a škrábat, ale díky mé neprostupné kůži a nadpozemské síle neměla žádnou šanci. Tím, jak tělo pozvolna ztácelo krev, docházeli jí i poslední zbytky sil, až dočista žádné neměla. Tělo mrtvého zvířete jsem pak ukryla do trávy.

Sedla jsem si ke stromu poblíž a nechala jsem tok svých myšlenek neomezeně plout. Musím se na zítřek psychicky připravit. Zajímalo by mě, jaké to bude. Začnu chodit na novou školu. Musím si zvyknout na to, že na mě budou všichni civět. Budu nová. Nová neokoukaná kořist mezi bandou nevycválaných, maloměstských puberťáků...

No, budu se s tím muset nějak vypořádat...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 6: