Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek osudu 8

27.09.2009 (13:15) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3615×

Bella

Ranní vstávání je krutá věc a já jsem ji zrovna musela prožívat. Tak si říkám, že když Esme nemůže spát, má i docela výhodu, a to je, že nemusí ráno vstávat. Ach jo, co se dá dělat...

Shodila jsem z hlavy černý polštář s jehož pomocí jsem se tvrdohlavě snažila zahnat myšlenky na dnešní noc. Zdál se mi znovu sen o té dívce. O Alici. Tenhle sen byl ovšem jiný. Ohodně intenzivnější, jako bych v tom snu byla, jako bych ho právě prožívala.

Zvedla jsem se v posteli do tureckého sedu a zatřepala hlavou ve snaze zahnat myšlenku, která se mi pořád, už asi půl hodiny vkrádala do hlavy. Měla jsem pocit, že dnes se stane něco zvláštního. Moje intuice neustále pracovala, ale mozek ji pořád blokoval. Vstala jsem z postele a zamířila si to rovnou do koupelny, kde jsem se slabou čtvrt hodinku sprchovala, abych si alespoň trochu pročistila mysl. Potom jsem si vysušila vlasy fénem, až byly dokonale rovné. Když jsem docupitala zpět k sobě do pokoje, vzala jsem si ze skříně věci a oblékla jsem se. Bohužel, tohle je Forks, město věčného deště – jak jsem říkala – a tak nešlo vzít si jiné věci, než rifle a tričko s mikinou. Vlastně ono by to šlo, ale všem by bylo divné, kdybych do školy dojela jen v lehkém oblečení, ve kterém by mi nebyla zima. S hlasitým povzdechem jsem popadla černé rifle a bílé tričko s červeným popiskem: I need freedom, let me live! a oblékla jsem se.

Už od večera, když jsem zaklapla dveře od svého pokoje jsem se začala psychicky připravovat na první den v nové škole. Všichni na mě budou civět v očekávání a hlavně jako tu novou, neokoukanou a hlavně zajímavou. Nechtěla jsem už vůbec pomyslet na všechny ty pohledy z řad mužského obecenstva. Moje upíří krása totiž vždy vzbuzuje u mužů skoro až slintání, zato u žen je to závist a žárlivost.

Tomu jsem se musela v duchu uchichtnout, já si totiž vůbec krásná nepřipadám, spíš naopak. Když jsem byla oblečená, sešla jsem dolů za Esme, která byla právě v kuchyni. Právě aranžovala vázu na poličce, stále ji obcházela, obhlížela a stále natáčela do jiného úhlu, dokud nebyla spokojená. Tomu jsem se musela zasmát. Byla do své ,práce' tolik zabraná, že mě ani neslyšela přicházet. Když jsem odsouvala židli od stolu a u toho ji zdravila klasickým dobrým ránem, málem nadskočila uleknutím.

,,Oh, dobré ráno Bello, jak ses vyspala?''

,Ještěže upír nemůže dostat šok,' říkala jsem si v duchu.

,,Fajn, co ty?'' zeptala jsem se a vzpomněla si, jako už dnes snad po sté, na můj sen. Esme jako by mi dokázala číst myšlenky.

,,Bello?''

,,Ano?''

,,Kdo je to Alice?'' zeptala se a mě tím naprosto vyvedla z míry.

,,Ehm, cože?'' musela jsem se zeptat znovu i když jsem věděla naprosto přesně na co se ptala.

,,Víš... v noci mluvíš ze spaní a pořád opakuješ jedno jméno – Alice.'' Co? Já že mluvím ze spaní? A navíc volám tu neznámou dívku? Alici? To nestačí, že nad ní pořád jen přemýšlím a tím zaměstnávám svou každodení činnost?

Nechtěla jsem Esme zatěžovat nečím tak trivialním, jako jsou mé sny, mé podezření a mé úvahy. Stačí, že mě Alice okupuje mysl, nemusí zatěžovat ještě tu Esminu. Ježiši Kriste, to musím mít navíc ještě tak blbou vlastnost jako je mluvení ze spaní?

,,Bello, jsi v pořádku?'' zatřásla mi Esme jemně s ramenem.

,,Co? Jo, jasně. Promiň, mami, trošku jsem se zamyslela.'' Hodila jsem na Esme omluvný pohled. V tom mi padli oči na hodiny. 7:35.

,,Ó můj Bože! První den a já příjdu pozdě, to snad ne!''

,Jooo! A navíc nezapomeň, že se do školy nemáš jak dostat... Tvoje Carrera zůstala v Detroitu! Chachá!'' Tak právě teď jsem na své druhé, ďábelské já neměla náladu. Na tohle mělo opravdu talent. Zjevit se v nesprávnou dobu na nesprávném místě.

,,Myslím, Bello, že právě teď by se ti hodil můj nový dárek,'' řekla Esme a potutelně se usmála.

,,Mami, ty víš, že mi nic dávat nemusíš.''

,,Já vím, už jsem si všimla toho, že nemáš ráda dárky. Mě to ale dělá velikou radost,'' říkala, když mě chytla za jednu ruku a vedla směrem ke dveřím, které vedly do garáže. Naštěstí jsem ještě stihla polapit svůj batoh a už mě vedla.

Esme mě opravdu vedla do garáže, před jejími dveřmi mi ale řekla, ať zavřu oči. Jen co jsem udělala tenhle úkon, začala si bedlivě střežit myšlenky. Co to na mě chystá? Nebyla jsem úplně zvyklá na to, že na Esme používám své dary. No vlastně... Já jsem je nepraktikovala na nikom.

Když jsme vešly do garáže, Esme mi přikázala, ať na ni chvíli počkám a kamsi odcupitala. Pořád jsem slyšela její kroky, takže byla pořád kousek ode mě. Po chvíli jsem zaslechla:

,,Tadáááá! Můžeš otevřít oči, Bello!'' téměř zakřičela. Nadšení v jejím hlase bylo nepřeslechnutelné.

Pomaličku jsem otvírala oči a čekala, co se stane. Před sebou jsem uviděla cosi, co se skrývalo pod velkou bílou látkou, a mělo tvar auta. Esme v tom okamžiku škubla látkou a pod ní se opravdu skrývalo auto. Přesněji moje oblíbené porsche. Nejpřesněji porsche Cayman. Pane Bože, to je ten nejnovější model! Teprve má být na skladech a prodávat se až za rok!

Porsche Cayman

,,Mami! Děkuju... to je... to je... nádhera! Já nevím, co říct... Moc, moc děkuju!'' Zasypávala jsem Esme svými díky, a ona se jen usmívala.

,,Holčičko, vůbec nemáš zač. Jsem ráda, že se ti líbí.''

,,Víc než jen to! Děkuju,'' znovu jsem poděkovala. Esme jen mimoděk dodala:

,,Neměla bys jet do školy?''

Praštila jsem se do hlavy. ,,No jasně... Děkuju ještě jednou, mami. Měj se pěkně, musím letět,'' volala jsem na Esme v běhu.

,,Hezký den, dcero!''

,,Tobě taky, mami!''

V rychlosti jsem nastoupila do svého nového autíčka. Neměla jsem totiž ani potuchy, kolik je hodin. Věděla jsem sice, že když jsem vycházela z kuchyně bylo 7:35, ale když přišlo na řadu mé zasnění, nebyla jsem schopna odhadnout čas. Batoh jsem hodila na místo spolujezdce a strčila klíček do zapalování, který jsem našla na přístrojové desce. V autě to vonělo novotou a hlavně kůží, která pocházela z těch úžasně měkkých, kožených sedaček. Otočila jsem klíčkem a po chvíli začala tůrovat motor. Napadlo mě zapnout si rádio. Když jsem po chvilce skoumání jak na to, zapla přehrávač, zrovna začali hrát od 50 Centa Candy Shop, připadala jsem si jako ti frajírci, co po městě jezdí stovkou, otevřená všechna okýnka u auta, tuning, aby auto pěkně hučelo a u toho mají hlasitě puštěnou muziku. Mně tenhle pocit ale nevadil.

 Pohodlně jsem se zavrtala do sedačky a pořádně sešlápla plyn. Auto na to okamžitě reagovalo, ale nedělalo žádné potíže. Jako po másle jsem vyjela z garáže, kde na mě ještě s maminkovskou starostí a láskou mávala Esme. Stáhla jsem všechny okna a začala zběsile troubit a mávat z okna. Esme se tomu jen začala smát.

Když jsem zajela za zatáčku vrátila jsem okna zpět nahoru a ztišila rádio. Forkská silnice byla docela upravená, takže nehrozilo, že když přidám plyn, vymelu se. Ok, takže je povolená padesátka v obci, co zkusit třeba sedmdesátku? To je, myslím, přiměřená jizda, nebo ne? Už jsem vážně jako ti frajírci z mích představ...

Po krátkém hledání jsem objevila budovu vedle které byla cedule s velkým nápisem ''FORKS-HIGH SCHOOL''. Prudce jsem zatočila volantem vpravo a zamířila na školní parkoviště. Chvíli jsem kroužila kolem, až jsem si nakonec vybrala místo vedle nablískaného stříbrného Volva C30.

,Tak, Bello. Teď nebo nikdy! Běž!'' povzbuzovala jsem se. Nádech a výdech. Klid.

,TEĎ' řekly obě dvě mé já a já s cvaknutím otevřela dveře auta...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek osudu 8: