Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek života? Ne smrti! - 2. kapitola

Team Švýcarsko

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Polibek života? Ne smrti! - 2. kapitola'Už několikrát jsem se psychicky zhroutil. A to jsem si myslel, že se to u upíra nemůže stát.'

13.10.2010 (11:15) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1193×

2. kapitola

Vstal jsem a rozběhl se do lesa. Utíkal jsem do dalšího města. Běžel jsem celou noc. Nevěděl jsem, kam běžím. Kde bude má další zastávka. Už jsem nechtěl být v tomto městě. Nedokázal jsem dělat, že se nic nestalo. Že mou rukou nikdo nezemřel. Poslouchat ty myšlenky plné smutku a bolesti. Trpěl jsem a oni trpěli také. Nemohl jsem se nikomu podívat do očí.

Už několikrát jsem se psychicky zhroutil. A to jsem si myslel, že se to u upíra nemůže stát.

Právě jsem běžel přes les. Chtěl jsem to znovu zkusit. Znovu zkusit zvířecí krev. Zastavil jsem se a nadechl. Ucítil jsem pumu. Aspoň něco. Rozběhl jsem se za ní. Právě lovila. Připlížil jsem se. Rychlým chvatem jsem jí chytil a zakousl se jí do krku. Chutnala odporně. Zhnuseně jsem zkřivil obličej. Pil jsem dál, dokud byla v jejím těle ještě krev. Pustil jsem její tělo a stoupl. Jen co jsem se o to pokusil, spadl jsem na kolena. Nemohl jsem se nadechnout, i když jsem k životu vzduch nepotřeboval. Dostal jsem křeč v břiše. Svalil jsem se na zem a svíjel se bolestí. Zakřičel jsem a přimkl k sobě víčka. To bylo horší než mučení od Jane.

Pokusil jsem se vstát. Nešlo to. Snažil jsem se pořád dokola. Nakonec jsem se dokázal doplazit ke skále, co tu byla. Byla v ní jeskyně. Vevnitř jsem se stočil do klubíčka.

Po třech dnech bolest odeznívala.

Po pěti dnech jsem dokázal sedět.

Po týdnu jsem se postavil.

Po deseti dnech jsem mohl odejít.

Vykročil jsem z jeskyně a rozběhl se dál. Nedokážu pít zvířecí krev. Nejde to. Čím déle jsem na lidské, tím je to složitější. Naposledy to trvalo jen pět dní.

Zastavil jsem se v nějakém lese. Procházel jsem ho lidskou chůzí, až jsem narazil na město. Nadechl jsem se a cítil lidskou vůni. Jaký já mám hlad. Omámeně jsem se vydal do ulic. Procházel jsem kolem jedné výlohy, když tu najednou mě upoutal titulek.

‚Občané. V ulicích Seattlu dochází k vraždám. Pouliční gangy tu pro zábavu po nocích střílejí lidi. Prosíme vás, abyste zachovali bezpečí a po desáté nevycházeli z domu.‘

Skvělé, takže tady budu moct zůstat trochu déle. Nebudu muset hned opouštět město. Usmál jsem se. Šel jsem dále. Četl jsem myšlenky lidí okolo. Všichni byli slušní. Většina z nich měla rodiny. Chtěl už jsem dostat nějakého normálního člověka, když jsem uslyšel myšlenky, které se mi obzvláště příčily. Rozešel jsem se k člověku, co o tomto přemýšlel. Našel jsem ho v postraní uličce jednoho činžovního domu.

„Hej, chlape. Nechceš si trochu užít?“ zeptal se mě. Šel jsem blíže k němu. Oplzle se usmíval.

„Ne jen mám hlad,“ řekl jsem mu. Slova jsem říkal s ledovým klidem. Tohoto člověka mi ani nebude líto. Nikomu ani nebude chybět.

„Já nejsem žádná charita. Buď zaplatíš, nebo vypadni!“ Zasyčel na mě a vrhal zlostné pohledy.

„Jak to můžeš své vlastní dceři dělat? Vždyť je jí teprve dvanáct!“ zvyšoval jsem hlas. Jak může prodávat takto svou dceru? Jak může přihlížet tomu, jak trpí?

„Nepleť se do toho!“ Vytáhl na mě zbraň. Zasmál jsem se. Přistupoval jsem blíže.

„Stůj! Nebo vystřelím!“ zařval. Stále jsem se k němu přibližoval.

„Tvá dcera se bez tebe bude mít mnohem lépe.“ podíval jsem se mu zpříma do očí. Vyplašeně si mě prohlédl. Zmáčkl spoušť, ale kulka se ode mě odrazila. Zakroutil jsem hlavou. Vystřílel na mě celý zásobník. Chytl jsem ho pod krkem a vyzdvihl. Začal se dusit.

„Jak může člověk udělat takovou zvrácenost vlastnímu dítěti?“ nechápavě jsem se ho zeptal a mrštil s ním o zeď. Začal popadat dech. Přešel jsem znovu k němu. Díval se na mě a bál se.

„Nech mě být! Prosím! Už se jí nikdy nedotknu. Stejně nestojí za nic!“ pokoušel se mě přemluvit, ale to co říkal, se mi hnusilo. Mluvil o ní, jako by byla nějaký odpad. Vztek se ve mně nahromadil a já ho znovu vyzdvihl. Zakousl jsem se do jeho krku a pil jsem. Hltavě jsem ho dopil za chvilinku. Pohodil jsem ho na zem. Rozešel jsem se ke dveřím, vedoucím do sklepa. Otevřel jsem a sešel schody. V rohu místnosti seděla dívka. Třásla se a plakala. Šel jsem k ní blíže. Trhla s sebou a přiblížila se více ke zdi. Klekl jsem si před ni.

„Nechci ti ublížit. Chci ti pomoct. Už nikdy na tebe otec nesáhne. Ani nikdo jiný. Slibuju ti to. Chápu, že mi nevěříš, ale přísahám, že ti chci jenom pomoct.“ Mluvil jsem přátelským a milým hlasem. Nevěřila mi. Bylo jí to vidět na očích.

„Nevěřím vám,“ zašeptala. Nadechl jsem se. Plně jsem ji chápal. Kdybych byl v takové situaci, taky bych nikomu nevěřil.

„Zkus to. Nic za to nedáš.“ Vlídně jsem se na ni usmál. Nerozhodně a pomalu ke mně natáhla ruku. Nedělal jsem žádné unáhlené pohyby. Mohly by jí vyděsit. Chytla mě za nastavenou ruku a vstoupla. Vstal jsem taky a stiskl ji. Trhla sebou. Vedl jsem ji ke schodům. Pomalu jsme je vystoupali. Stále mi nevěřila. S každou sekundou co byla v mé blízkosti, mi důvěřovala čím dál víc. Když jsme už byli přede dveřmi, opatrně se na mě usmála. Byl to jen plachý úsměv. Usmál jsem se na ni taky a otevřel.

Stoupl jsem na ulici a ona vykročila za mnou. Držela se mě jako klíště. Vedl jsem ji na policejní stanici. Když jsme byli před ní, pustil jsem ji. Zmateně se na mě podívala.

„Jdi dovnitř. Řekni jim vše, co se stalo. Ale prosím, nemluv o mně. Řekni, že jsi utekla. Zapomeň na můj obličej,“ zoufale jsem zašeptal. Smutně přikývla. Slzy se jí hromadily v očích. Pomalu přetékaly. Přistoupila ke mně a objala mě.

„Děkuju,“ kuňkla a šla ke stanici. Rozběhl jsem se zpátky do uličky. Jeho tělo leželo pořád na stejném místě. Trochu jsem ho upravil a vydal se zpátky k policejní stanici. Nechtěli jí moc věřit, ale nakonec uvěřili. Vyjeli na místo činu. Tam našli mrtvého otce. Našli tam sklep, kde tu dívku zneužívali. Dál jsem to sledovat nemohl. Utekl jsem do lesa.

Sedl jsem si na kmen jednoho z převrácených stromů, když se za mnou ozvalo...

„Edwarde!“ zavolal na mě tolik známý hlas…

 

 

 

Snad se vám díl líbil. Zanechte prosím nějaké komentáře. Budu moc ráda. :)

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Polibek života? Ne smrti! - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře