Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Polibek života? Ne smrti! - 6. kapitola

03.07.2011 (11:15) • Cullengirlka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1244×

6. kapitola

„Půjdu se osprchovat,“ mávl jsem na ně a vydal se nahoru. Tenhle dům jsem znal nazpaměť. Když jsem s nimi ještě bydlel, tohle byl můj první domov. Otevřel jsem první dveře napravo a trefil jsem se. Pamatoval jsem si to dokonale. Ne že by upír mohl zapomenout. Vlezl jsem si do sprchy a nechal se unášet. Už dlouho jsem nebyl ve vodě. Pokud nepočítám to jezírko. Jezírko! Náhle jsem si vzpomněl na malý medailonek, co jsem našel na dně. Vypnul jsem vodu a obmotal kolem sebe ručník. Vydal jsem se k hromádce oblečení, kterou jsem tam zanechal, a sáhnul do kapsy. Prohledal jsem všechny, ale nebyl tam. Byl pryč!

O 6 MĚSÍCŮ POZDĚJI…

Pohled Edwarda

Zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Stále jsem to byl já a přitom jsem se nepoznával. Jindy lesklé bronzové rozcuchané vlasy teď padaly ochable kolem obličeje. Vždy bílá pokožka nesla místy lehce nafialovělou barvu. Už zlaté oči ztrácely lesk a jiskru. Zuby už nebyly zářivě bílé. Na nohou jsem se téměř neudržel. Už jsem byl psychicky i fyzicky vyčerpaný. Prostě jsem to nezvládal. Pokaždé jsem měl pocit, že mi praskne hlava. Čím častěji jsem se do toho pouštěl, tím větší účinek to na mě mělo. Dnes jsem se probral z dalšího pokusu. V domě jsem byl sám. Věděl jsem to, i přes to, že mé smysly se začínaly otupovat. Využil jsem toho a pomalu se potácel ke Carlisleově pracovně. Věděl jsem, že tam má zásobu lidské krve. Sice mi věřil, ale měl podezření, že to jednou nedopadne dobře. Opíral jsem se o futra dveří, stěny i o zábradlí nad schodištěm.

Mé nohy už tu vzdálenost a zátěž nezvládaly. Upadl jsem a zasténal bolestí. Tohle prostě není možné. Jsem upír. Tohle se naší rase neděje. Pokusil jsem se dostat na kolena. Moc se mi to nedařilo. Pevně jsem se chytil zábradlí a pokusil se nadzvednout. I přes veškerou mou sílu mě mé ruce neudržely. S dunivým dopadem jsem se dostal zpět na zem. Znovu jsem zasténal bolestí. Při zpětném pádu jsem se uhodil do hlavy a ta momentálně bolela, jako kdyby mi do ní někdo zabodával střep.

„Proboha, Edwarde! Měl jsi zůstat ležet!“ slyšel jsem ženský hlas vedle sebe, ale nedokázal jsem ho zařadit. Chtěl jsem jí přečíst myšlenky, ale nedokázal jsem se na ně zaměřit. Cítil jsem, jak mě někdo nadzvedá. Nabral jsem poslední zbytky sil a vyslovil jedinou věc, kterou jsem chtěl více než vlastní život.

„Krev!“ sípavě, slabě a hrozně potichu jsem zašeptal. Netušil jsem, jestli mi rozuměli. Zaslechl jsem otvírání dveří a náhle jsem pod sebou ucítil něco měkkého. Oči se mi nechtělo otevírat. Kolem mě šuměli hlasy, ale já žádný neposlouchal. Pokoušel jsem se zhluboka dýchat, když mě do nosu praštila úžasná a omamná vůně. Samovolně se mi z hrudi ozvalo zavrčení. Ztěžka jsem od sebe odlepil víčka. Rozhovory náhle utichly. Ve dveřích stál Carlisle se sáčkem s krví v ruce. Omamně jsem sledoval tu rudou tekutinu a vycenil zuby. Potřeboval jsem ji! Nutně!

Carlisle přešel ke mně a otevřel krevní transfuzi. Tu mi přiložil k ústům a já se hltavě napil. Jakmile se krev dotkla mého jazyka, nedokázal jsem se odtrhnout. Carlisle mi podával další a další sáčky, dokud jsem nezačal sílit. V záblescích ke mně doléhaly myšlenky ostatních. Slyšel jsem zpěv ptáků několik kilometrů daleko. Cítil jsem svěží podzimní vánek, který profukoval do místnosti pootevřeným oknem.

Po vypití osmého sáčku jsem byl plný. Odhodil jsem ho, jako ty zbylé, na zem a vstal. Popadl jsem železnou ozdobu malého stolku, který byl v rohu místnosti, a utrhl ji, jako kdyby byla z papíru. Zmáčkl jsem ji v dlani a na zem se vysypal železný prášek. Na tváři mi to vyvolalo úsměv. Konečně jsem zase silný. Myšlenky ostatních jsem si náležitě užíval. Ten ruch v mé hlavě byl příjemnou změnou k normálu.

„Měl by ses umít,“ špitla Esme. Střelil jsem k ní pohledem a nepatrně se usmál. Přeběhl jsem do koupelny a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Celý obličej jsem měl zaplácaný krví. Mé oči opět zářily sytou rudou barvou. Má kůže začínala ztrácet barvu a opět byla mramorově bílá. Rukou jsem si přejel přes tváře, oči, čelo a vlasy. Všude jsem měl krev, která pomalu začínala zasychat. Bylo mi to ale jedno. Měl jsem pocit, jako kdybych se znovu narodil. Usmál jsem se na svůj odraz. Konečkem prstu jsem přejel přes zuby. Cítil jsem jejich ostrost. Jako by se mi uplynulých pár měsíců pouze zdálo.

Vysvlékl jsem si špinavé oblečení a vlezl do sprchy. Pustil jsem na sebe teplou vodu a začal si pomalu smývat krev. Voda se obarvila do ruda. Když jsem proud vody po půl hodině vypnul, musel jsem samou úlevou vydechnout. Oblékl jsem si oblečení, které sem patrně dala Alice, když jsem byl ve sprše.

Vyšel jsem z koupelny a k mému překvapení seděl na mé posteli Carlisle. Tvářil se ustaraně a odhodlaně. Moc jsem to nepochopil. Myšlenky se snažil skrývat, ale za posledních několik měsíců jsem si zvykl, že nic nevím. Posadil jsem se na místo vedle něj a on se ke mně natočil.

„Edwarde, to co se ti chystám říct, je závažná věc. Chci, abys věděl, že to dělám pouze a jen z vlastního uvážení. Nesmíš si to brát víc, než je nutné. Nedělám to pod tlakem.“ Mluvil rychle, že jsem mu málem nerozuměl. Přikývl jsem na znamení souhlasu.

„Uvážil jsem všechna pro a proti a dospěl jsem k závěru, že to nedělá dobrotu. Ty prostě nemůžeš přežívat na zvířecí krvi. Je to nemožné. Sice nechápu, proč to tak je, ale je to tak. Proto mě napadlo, že by si mohl žít z krevních konzerv. Samozřejmě jen do doby, dokud nepřijdu na to, jak to zastavit. Stačí jen tvůj souhlas. Nechci tě do ničeho nutit.“ Sledoval mě a očekával mou reakci. Jenže já byl v šoku. Tohle jsem nečekal. Myslel jsem, že mě vyhodí z domu potom, co jsem zase pil lidskou krev. Carlisle se nijak netajil tím, že se mu to hnusí. Tudíž tato nabídka musela být vymyšlena v čirém zoufalství.

„Carlisle, nevím, co ti na to mám říct. Je to úžasný nápad, ale nechci, abys toho později litoval. Myslím, že nejlepší by bylo, kdybych odešel.“ Zadíval jsem se do země a přemýšlel o tom. Bylo by to rozhodně nejlepší. Nemuseli by se o mě bát. Jejich život by se opět odehrával tak, jako předtím, než jsem přišel. Jenže bych to znovu nedokázal. Ne sám. Vedle sebe jsem slyšel zavrčení.

„Opovaž se znovu odejít! Jednou se pokusíš pomyslet na útěk a zamknu tě ve sklepě!“ Přede mnou byla skrčená Alice. Uchechtl jsem se. Jenže mluvila smrtelně vážně. Hlasitě jsem polkl a přikývl. Spokojeně se usmála a odtancovala ze dveří.

„No, takže jak si se rozhodl?“ potěšeně se uculoval Carlisle. Tohle jsem měl tušit. Byli na mě domluvení.

„Dobře,“ zamručel jsem. Usmál se ještě víc, poplácal mě po zádech a odešel také. Zvedl jsem koutek úst v náznaku úsměvu a přešel k oknu. Potřeboval bych se už konečně trochu provětrat. Už jsem se chystal vyskočit, když jsem zaslechl myšlenky, které mě zarazili.

‚Edwarde, a ještě něco. Příští týden půjdeš do školy.‘

Autor: Cullengirlka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Polibek života? Ne smrti! - 6. kapitola: